V Cífkově statku můžeme nahlédnout do interiérů obytných i vnitřních prostor určených pro činnosti pracovní. Tyto pak jsou obohaceny expozicí mlynářství, kde můžeme přemýšlet jednak o funkci exponátů, jednak o tom, kde je v Třebízi nejbližší mlýn.

Cífkův statek vlastní číslo popisné jedna a je skutečnou jedničkou nejen v rozměrech, ale i v čase ztráveném prohlídkou celého národopisného muzea. Číslo popisné 2 patří sousedícímu Šubrtovu statku, který si rozměrem s Cífkovým kolegou nijak nezadá, nicméně slouží pouze jako administrativní centrum a pokladna. Je zde také archiv klíčů ke všem ostatním domkům, takže po každé prohlídce sem paní průvodkyně běžela s klíči od domu prohlédnutého pro klíče od objektu ještě neprohlédnutého. Naběhala se dost, prováděla však s radostí a my jsme měli dost času srovnat do paměti právě poznané.

Třebíz č.p. 4 - Obchod ve zboží smíšeném

Severní část náměstí tvoří i domek krámku ve zboží smíšeném, a to se sejnou barvou omítky jako Cífkův statek. Je tady stylově žlutavý a vevnitř můžeme zakoupit vše od petroleje, cikorky až po gumu do praku. Interiér nám připomene Františka Ladislava Věka z Dobrušky, pisateli těchto řádek též venkovský obchod jeho dědy. Zajímavým exponátem je funkční model hlubinného dolů, nalezeny na skládce. Ten není samozřejmě prodejný, to jenom taková zajímavost, my jsem si z obchodu odnesli dvě mašlovačky, průvodce a nějaké pohledy.

Výměnkářský domek a ševcovna

Na západní straně náměstí jsou návštěvníkům představovány hned dva domky. Je to stará ševcovna a výměnkářský domek. Svými rozměry se mnoho neliší. Prostoru i předmětů poskrovnu. V ševcovně samozřejmě spousty cvočků a verpánek. Nejzajímavější součást v jednom z těchto domků, už jsme zapomněli ve kterém, je však kolébka. Jeden z těchto domků totiž fungoval jako historické jesle. A to je skutečně třebízská rarita. Asi to byla ta výměnkářka, která se přes časy polních prací starala pracujícím o děcka. Třebíz je zkrátka místo pokroku.

Třebíz č.p.19 - Rodný dům Václava Beneše Třebízského

Žehnej Bože, vlast mou, když její pole a role oplývají zrajícími plody a obyvatelé její v potu tváře snášejí úrodu do svých příbytků.

Žehnej Bože,vlast mou, když jeseň vládu svou v ní nastoupí a stromy a keře zralými plody obalí.

Žehnej Bože, vlast mou, když sněhový háv pokryje její hory a lesy a chaloupky jak hvězdy na nebi rozseté.

Neopouštěj Hospodine, národ, jehož krev jest i mou krví. Tlukot srdce jeho jest i srdce mého tlukotem. Chraň jej, střez a opatruj, a uchovej jej všeho zla a každé zhouby.

Pamětlivi těchto slov, vstupovali jsme do posledního objektu naší prohlídky, do rodného domu autora Modlitby za vlast. S respektem, ba i s jistým posvátným rozechvěním, jsme započali prohlídku stavení, ve kterém ztrávil své dětství a studentské mládí Václav Beneš Třebízský. Zde se v souhvězdí Ryb v roce 1849 narodil, na tato místa pomyslel při psaní závěti.

Jak se mohl katolický kněz dopracovat k tak vroucímu postoji k husitské minulosti, je dost velikou záhadou. Pravdou je, že kombinací svých názorů předběhl dobu o jedno století a stal se významným průkopníkem moderního ekumenického hnutí, snah o existenci jediné universální obce boží. Však si ho Bůh za tyto zásluhy k sobě povolal již v mladém věku, když se v Mariánských lázních pomocí modlitby a pití minerálních pramenů snažil pokořit smrtonosnou tuberkulózu. To se psal 20. červen 1884 a krátce nato se pohřební pochod vydal až na slovutný Slavín. Ve své době byl miláčkem českých čtenářů, dnes je možná Třebízský skanzen známější než Třebízský Václav Beneš. Nicméně byl to soubor mistrových povídek Z pobělohorských elegií, ze kterého po večerech čítával dědeček pisatele těchto řádek svému vnukovi, jinými slovy Václav Beneš Třebízský byl též mocným zdrojem onoho sociálně kritického tónu, jímž se nese tvorba těchto stránek. Nahlédněme tedy do domku, kde se narodil ušlechtilý člověk a zapomínaný velikán.

1. Celková movitost odhadnuta na 4600 zlatých, to jest jmění převeliké a z toho 4500 věnováno pražskému literárnímu spolku Svatobor, za účelem vyplácení odměn z úroků pisatelům o historii české. Něco jako Nobelova cena. Jak dopadl tento fond přesně se nepodařilo zjistit. Jisté je jedno. Dnes by byl rozkraden okamžitě a několik odměn by dostala hrstka protekčních, netalentovaných škrabalů.

2. Jedno sto zlatých pak odkázal sestře své matky Veronice Bečvářové ve Třebízi.

3. Domek, na němž nevázne nijakých dluhů, odkázal pak obci třebízské s povinnosti zajistit tam doživotní bydlení tetě Veronice. Po její smrti pak dům měl být prodán a z úroků podporována chudinská obec ve Třebízi.

4. V tomto bodě se mistr odvolává práv autorských páně Šimáčových, rozuměj později Topičových. Možná že prudká konjunktura Topičova nakladatelství měla startovací podklad právě ve spolku Svatobor, kdo ví? Každopádně v ohledu na případný honorář z dalších dotisků, obrací se závěť opět ve prospěch chudinské obce rodného města.

5. V tomto bodě odkazuje se na přílohu, týkající se knihovny, takže nevíme, co se s knihami stalo.

6. Z nábytku nechť si vybere správce domu Janáček Josef, ostatní včetně obrazů ať se prodá a tímto výlohy pohřební opatří. Kdyby toto nestačilo nechť zpeněží se ještě stříbrný nůž s vidličkou a lžičkou kávovou, jež kdysi darem dostal. Šatstvo pak odkazuje opět tetě ku rozdání potřebným.

Zajímavá jest zmínka v závěru závěti o možnosti rozrůstu třebízské obce chudinské do větších rozměrů okresních, či snad krajských neřkuli zemských. Zde se projevila mistrova prozřetelnost v nedůvěře ve fondy zemských rozměrů (sociální pojištění). Proto přesně směruje odkaz fondů svých toliko chudinské obci lokální, rodné obci třebízské.

Vykonavatele závěti pak zavazuje jejich spasením. Dnes by si právníky tímto způsobem jistě nikdo nezavazoval.

Své ovečky v Klecanech v závěti nevzpomíná, škoda. Vzpomínají tam na něj v dobrém, v Klecanech mu vybudovali pomník s bustou a malé muzeum v Kaplance, kde dnes můžeme spatřit třeba mistrovu prázdnou peněženku nebo ony charakteristické brýle a la Anton Pavlovič. A nevzpomenul v závěti ani svých oveček v Litni u Berouna. Prostě na smrtelné posteli se někdy do mysli derou jen místa, v nichž umírání začalo. Na nezapomenutelná místa rodná.