Skanzen polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem
Skanzen polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem
Embedded Files
Koncem června 2009 jsme se zastavili na malém parkovišti v Přerově nad Labem. Pohledné městečko nabízelo v příjemném dni hned dvě hlavní atrakce. Návštěvu výstavy historických motocyklů, ale především prohlídku skanzenu polabské venkovské architektury. Rozhodli jsme se pro obojí, vždyť volné jsme měli celé odpoledne. Ale co dělá Přerov nad Labem, když má ležet na Moravě?. A k tomu ještě vstupní portál do polabského skanzenu tvoří brána, přenesená z Hrubého Jeseníku. Ono je to totiž takhle. Tenhle Přerov leží opravdu nedaleko Labe poblíž Poděbrad. A Hrubý Jeseník je obec v okrese Nymburk., kde se místo z vrcholu hor, můžeme po krajině rozhlédnout alespoň z padesátimetrové vyhlídkové věže. Takže je všechno v pořádku. Jsme v Přerově nad Labem a skrz bránu z Hrubého Jeseníku vstupujeme do areálu lidových staveb polabských. Vstupenky zakupujeme ve špýcharu ze Mcel z konce 18 století a pouštíme se do studia historického nářadí zemědělského. Dozvídáme se tu o rozvozu hnoje a močůvky, o setbě, sklizni i orbě a nakonec konečně pochopíme rozdíl mezi žebřiňákem a fasuňkem. Fasuněk je totiž valník zatímco žebřiňák je vozidlo vzdušné. Husitské vozové hradby tedy byly liniemi fasuňkovými.
Slavné období českých dějin ještě připomínají cepy, a k tomu jsou tu ještě kosy, srpy, hrábě .. a vůbec, jistě neporušíme pravidla autorské slušnosti, když zde uvedeme snímek informační cedule s možností dostatečného zvětšení.
Chalupa z Chvalovic
Chalupa z Chvalovic
První stavení obytné je chalupa z roku 1785, která byla do skanzenu přenesena z nedalekých Chvalovic. Jedná se o klasickou ukázku jednotraktového tříkomorového systému, rozšířeného ve středních Čechách. Masivními dveřmi vstupujeme do síně (ano to je to místo, kde podle známého rčení vykonávají velkou potřebu ti, co se bojí). Síň přechází v tzv. černou kuchyň. Černou proto, že právě zde barvily zdivo saze od topeniště kamen, umístěných ve světnici. Světnice tedy byla vyhřívaná, bylo tu teplo a vonělo to tu teplým jídlem. Světnice byl tedy obývák a byla to místnost reprezentativní a nadmíru společenská. Kam se vešly všechny děti, to nepochopíme. Nalevo od síně pak byla komora. Jediným zdrojem tepla pro komoru byla stěna sousedící s černou kuchyní. Jinými slovy v komoře byla po většinu roku zima, v zimě pak zima ukrutná. Proto se také hodila k vytváření tepla vnitřního, a to intenzivní prací. Mnohá komora sloužila k provozování řemesla, k praní, zadělávání těsta... Často sloužila jako výměnek, nicméně vzhledem k tepelné nedostatečnosti byli prarodiče stejně zalezlí ve světnici a otravovali mladým manželům život poučováním a opakujícími se vzpomínkami. Do komory se kromě myší nikomu moc nechtělo, ale zaplať Pán Bůh za ní.
Chalupa z Chvalovic
To je obrázek chaloupky, zobrazující stav před přenesením v roce 1973. Okno vpravo prosvětluje světnici, okno vlevo od dveří síň a okno ještě více vlevo pouští světlo do komory. A dveře úplně vlevo patří chlívku. Tam se také spalo, jak si přečteme později.
Na obrázku vpravo vidíme současné čelo stavby. Okénka do půdy ve tvaru kalicha dokazují, že stavba byla realizována po vydání Tolerenčního patentu. Starý Žalman by měl radost.
Interiéry stavení jsou vybaveny nejen citlivými komposicemi nábytku a ostatních dobových předmětů, ale i bohatými sestavami figurálními. Každá místnost tak získává vlastní děj, osudy, nálady…vlastní naděje. Chvalovická chalupa pak zobrazuje nelehký úděl člověka ženského pohlaví.
V komoře přemýšlí mladá žena zasněně o tom, kolik vajec musí snést její slepice, kolik mléka nadojit její kravky a kolik másla musí utlouct na to, aby si jednou pořídila mosaznou bubnovou pračku na ruční pohon, kterou nabízí (samozřejmě mimořádně levně) firma Roubíček a Kohn.
To šestinedělka ve světnici má úplně jiné starosti. Jen co se trochu zotaví, vrhne se do praní a věšení plen s radostnou vidinou, že její miminko jednou vystuduje a stane se z něj opravdový pán. Ostatní ženské vidí budoucnost všelijak, každopádně miminko je zdravé a když Pán Bůh dá, bude třeba jednou všude mír, mužští nebudou chlastat a zbude nejen na pračku, ale i na stloukačku másla.
Těžký úděl nelze ženám upřít, ale bylo by křivdou nevzpomenout i těžkost bytí mužského. Nemusíme daleko, stačí nahlédnout do chlívu chvalovické chalupy. Na palandě leží na slámě, v kulichu, přikryt děravou dekou nejstarší syn hospodáře. Leží nad příbytkem prasete a několika hus. Chladný vzduch pronikající okénkem nestačí být vyhříván dechem dobytka.
Husy se nehnou, ale vepřík se občas zavrtí. Dobytek bojuje ušima i ocasem proti mouchám, komáři labužnicky mění hostitele. Lojzík z chvalovické chalupy měl dva velké sny. Prvním snem byl velký sad a sušárna ovoce. Přesně taková, jaká stála v Břízství a která dnes stojí ve skanzenu. Druhým snem pak byla obsluha sušárny krásnou panenkou z Draha u Chleb. Ten první sen dosud trvá, z druhého se právě probouzí.
A přijdeme-li blíže, vidíme, že Lojzík skutečně nespí, že má oči otevřené. Ještě dlouho se bude dívat smutně do prázdna. Milovaná Růženka z chalupy v Drahu sedí právě v Přerově v největší chalupě a je družbou představována rodičům ženicha. Kde jsou ty krásné úsměvy z trhu v Nymburce, které věnovala kdysi jenom jemu? Má smysl budovat sušárnu bez Růženky?
O tom, jestli sušárna bez Růženky je vůbec sušárna, Lojzík z Chvalovic dlouho pochyboval. Nic ho na světě nebavilo, přestal se vyhýbat verbířům a neudělal dobře. Na palandu ve studeném chlívku pak po celých sedm let vzpomínal jako na zámeckou ložnici.
Sušárna z Bříství a holubník z Opolánek
Sušárna z Bříství a holubník z Opolánek
Tak to je ta sušárnička. Tady bylo dřívíčko, tady se zatápělo, tady se řídila tepelná bilance. Jó proces sušení, to je věda!
Sem by Růženka vozila ovoce a odsud by vyvážela křížaly.Ale hlavně odsud by vyjížděla proslulá Lojzíkova pracharanda. *
A také co by se tu dalo usušit různého koření, pro zdraví i pro omáčku. Nebo pod holoubata!
On totiž Alois měl ještě jeden sen. Holubník jaký viděl v Opolánkách. Teď je ve skanzenu bez holubů. Ach jo!
(* pracharanda - drobené sušené ovoce (nejčastěji hrušky) používané ke slazení)
Chalupa z Draha
Chalupa z Draha
Ale Růženka nedocenila ani Lojzův investiční záměr, ani jeho věrnou lásku.Shlédla se v chalupě přerovského rychtáře a v jeho synovi. Zlí jazykové tvrdí, že více v té chalupě. No a co? Dneska už se na to konečně také začíná koukat. Co je na tom špatného, nebrat si holý zadek?
Tady je to konečně vidět jasně. I když za sušárnou vykukuje holubník, tak stejně.. je to chalupa co?
A teď, ze zápraží dražské chalupy je to vidět docela jasně. Sušárna mizí v zeleni docela. Přece nebudou děti chodit oblékané jako ten strašák na zahrádce!
Maminka i sestřičky se pustily do pečení toho nejlepšího, co znají. Na másle se tentokrát nešetří, o máku nemluvě. To musí být veselka, o které se bude vyprávět v Nymburce i v Poděbradech.
Poslední pohled na rodnou chaloupku a život se již bude ubírat jinudy. Chaloupko rodná, chaloupko z Draha, dávám vám sbohem, tatíčku milý, matičko drahá.
Interiér chalupy z Draha je opět věnován údělu ženy, a to většinou obtížím při řešení potravinové otázky. Je zřejmé, že pranostika typu „Připadne-li Boží hod na neděli budou velké výnosy medu“, jí příliš nepomohla. Jídelníček se drtivou měrou opíral o výrobky bezmasé, se vším se příšerně šetřilo a vůbec většina všeho, co dům dal, se prodávala na trhu. Úspory pak většinou padly na doktora nebo na notáře. A samozřejmě pro dobrý výsledek u soudu posledního bylo také potřeba něco udělat.
Vynikající příležitostí pořádně se nacpat bylo účastenství na svatební hostině. Svatba se tehdy musela moc dobře promyslet a náležitě dohodnout. Požehnání rodičů bylo nezbytným předpokladem pro požehnání boží. Ale to už jsme někde jinde, v jediném původním stavení v Přerově nad Labem.
Česká chalupa
Česká chalupa
Slušná svatba se neobešla bez služeb profesionální agentury. Tato právnická osoba byla totožná s osobou fyzickou, které se říkalo družba. To je ten dohazovač s barevnými pentličkami. U stolu pak sedí notář, aby zajistil bezpečný a čitelný rámec legislativní.
Ženich se však o právní kličky příliš nezajímá. Vždyť má vedle sebe nejkrásnější pannu z celého Polabí. To Růženka dává větší pozor,....jinak mládenec ja také jako květ.
Družba zaválel, sehnal všechny osoby, rodiče, příbuzné, družičky, kamarády a kamarádky,nikdo nechyběl.Jedlo se, výskalo, veselo bylo.
Výbava nevěsty byla znamenitá. Ve skříni je nejedno prostěradlo, nejedna zástěra. Hrábě, kolovrat a kolébka jsou pak zárukou, že se nudit nebude.
Dolní část skanzenu
Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila. Abychom nezapomněli, polabské muzeum svým způsobem připomíná i mistra Smetanu. Ale to už jsme v dolní části skanzenu. Na okraji louky stojí zajímavá roubená stodola z Jabkenic, postavená zhruba čtrnáct let před narozením českého génia. Na sklonku svého života, o svém jabkenickém pobytu, se tedy Bedřich Smetana kolem ní jistě nejednou procházel.
Při tomto pohledu stojí jabkenická stodola hned vedle tohoto zajímavého stavení vpravo. A jelikož fotografii stodoly nemáme, tak jsme na této stránce napravo umístili alespoň portét mistra Smetany.
Bedřich Smetana (1824 - 1884)
A mistrovu virtuozitu nám pak připomíná virtuozita řemeslná. Jak se to asi dělalo? Obdivuhodné dílo, takový závit bez strojnických tabulek neřkuli bez číslicové řízených obráběcích strojů.
Chaloupka z Pojed
Chaloupka z Pojed
V dolní části skanzenu nachází se kopie polabské návsi, vytvořená kromě špýcharu chalupami z Pojed, z Kovanic a ze Střihova. Nad nimi na úpatí svahu nalézá se chalupa z Dymokur. Nahlédněme do jednotlivých interiérů, abychom pokračovali v poznávání osudů postav, jež jsme počali sledovat v horní části skanzenu. Tak nejdříve nakoukněme do chaloupky z Pojed.
Lojzík z Chvalovic se vrátil z vojny hnedle po té strašlivé bitvě u Hradce Králové. Kamarád, se kterým prožil většinu vojenských let, v této bitvě padl. To něco málo, co po něm zbylo, donesl Lojzík jeho sestře do Pojed. A už u ní zůstal. V Pojedech i v okolí měli Lojzíka z Chvalovic rádi, rádi poslouchali jeho tesknou heligonku a s nadšením poslouchali vyprávění o dragounech, husarech, ale hlavně o té veliké řeži v Hradci. Lojzík byl mistr devatera řemesel, jeho šikovnost byla vyhlášená. Jednou dokonce opravoval nějaký lis až v Jabkenicích.
Lojzíkovo manželství nebylo špatné. Sice mu občas vyčítala volnomyšlenkářství a on jí pánbíčkaření, ale jinak to docela klapalo. Pomocí pracovitosti a skromnosti se s bídou porvali docela důstojným způsobem.
S vidinou sušárny se Lojzík časem rozloučil, stejně jako s vidinou výroby vyhlášené pracharandy. Ale na sušení tak docela nezapomněl. Vlastně to sušení už byla taková nějaká posedlost. Ostatně v levém dolním rohu snímku je to vidět jasně (zvláště při zvětšení).
Chalupa z Dymokur
Chalupa z Dymokur
Děti měl Lojzík jenom dvě. O obě se hezky postaral. Chalupa v Dymokurech je velkou většinou dílem jeho rukou. V té si kluk časem vybudoval ševcovskou dílnu.
Architekturu přizpůsobili geologickému podloží, pravé úhly dodržovali jen když se to hodilo, ale máme tu všechno. Světnice a komora pravoúhlé jsou, a to je to hlavní. A před tím vším krásná zahrádka. V těchto botách to celé postavili. Lojzíkovi potomci přinesli boty svého předka do skanzenu a stojí teď naplněné ořechy hned u vchodu.
Takhle ta chaloupka vypadala v dymokurském podzámčí, když si jí pracovníci muzea vybrali k přestěhování do skanzenu v Přerově. Stejně vypadá i dnes. A takovéhle botky dokázal vyrobit Lojzíkův kluk. Prý měl zakázky i ze zámku.
Tady Alois z Chvalovic ml. řeší objednávku na podpatky kotníčkové obuvi. Právě před válkou se zakázky jenom hrnuly a Lojzík ml. investoval do nejmodernější techniky. Názor svého otce, že moderní švec se neobejde bez výkonného sušáku lepidla, zcela ignoroval, jinak tatínka ve všem respektoval.
Snacha Lojzíka z Chvalovic pocházela až z Kramolína u Nepomuku. Módu v Polabí obohatila nejen o prvky z Plzeňska a Chodska, ale jak vidíme na časopisech na stole, nebála se ani moderních vlivů módy světové. Byla to hodná snacha, až na to, že tvrdošíjně odmítala tchánovy návrhy na petrolejové sušáky zástěr.
Chalupy ze Střihova a z Kovanic
Chalupy ze Střihova a z Kovanic
A jak se Lojzík postaral o dcerušku? On se o ní až zas tak nepostaral, ale vychoval jí ke skromnosti a k pracovitosti. A navíc byla hezká. Většinou je to pro život žalostně málo, ale občas se osud ustrne.
Tomuhle snad ani nebudete věřit. Ale to musíme hodně daleko od Přerova, až do Střihova. Tam bylo kdysi velikého křiku.
“ Do Chalupy mi holka bezzemka nikdy nepáchne. A dítě socana už vůbec ne!!", křičel pantáta a mlátil do stolu složeným bičem..
„Vždyť my už jsme taky bezzemci“, plakala panímáma a utírala slzy do zástěry.“Tři hektary rákosin, tři hektary rákosin.“
A teď si představte že ta panímáma byla sama Růženka z chaloupky v Drahu, vlastně z chalupy v Přerově, ne, teď už vlastně z chalupy ve Střihově. Sedlačení jim totiž moc nevonělo, nakonec chalupu prodali nějakému šlechtici, ktarý tam skladoval nějaké nádobí ze zemské výstavy. Oba podlehli představě výhodnosti drobné řemeslné výroby oproti prostému sedlačení a zakoupili pletací stroje.
„Vždycky mi bylo divné, že se na trhu fláká tak dlouho, pitomec“, temně chroptěl otec.
„Vždyť i my jsme se poznali na trhu,“ snažila se situaci změkčit maminka, ale to neměla připomínat.
"Jo, ale předtím ses tam culila na toho zahnojeného obejdu z Chvalovic."
"A proč bych se na něho měla mračit, když ode mě kupoval vajíčka?“
„A že je sám na trh vozil, to je zajímavé“, okamžitě odsekl rozzuřený tatík. To, že od Lojzíka dostala básničku a že jí má doposud, téměř již nečitelnou, dobře uschovanou, o tom Růženka pomlčela. Ale mír nebyl ani na druhé straně. S Lojzíkem to málem seklo. Jen co se ale probral z mrákot, začal křičet o velkostatkářské buržoazii a jejím nezvratném historickém konci. Byla to prostě spousta křiku a náramného brečení. Celý svět se obrátil k mladým zády, už to vypadalo, že utečou někam do Ameriky nebo spolu skončí na dně Labe. Do věci ale nakonec šikovně vstoupil důstojný pán, o nedělním kázání vzpomenul návratu marnotratného syna, odtud odbočil na problematiku marnotratných synů a dcer vůbec, bylo to moc hezké kázání ukončené nakonec Kristovou obětí pro samou lásku. Pak ještě sice došlo k formální výměně protestních nót, ale mladí nakonec požehnání dostali. Maruška s tím, že v rákosinách vybudují sušárnu řepných řízků, druhá strana si pak vyžádala komoru jenom pro sebe a své pletací stroje, a přesně definovaný výměr půdy pro sklad příze. Svatba sice nebyla tak okázalá jako v Přerově, ale veselka byla nakonec veselá. A bylo dobře. Lojzíkova Maruška byla nejen pracovitá, ale i plodná. Dětí měli jako smetí, jedno hezčí, zdravější a dobře živenější než druhé. Podívejme se na ně okénkem střihovské chalupy.
Na návštěvu právě přijeli děda a babička z Pojed. Děda Alois rozšafně vypráví o budoucnosti sušených řepných řízků, babička odevzdaně pozoruje vzorek ubrusu. Všechny děti toužebně očekávají, až děda přednášku ukončí a začne vyprávět o vojně, o Vídni, o Bosňácích…..
(ta dívka vpravo je celá babička Růženka a kluk v čepici je učiněná kopie dědy Aloise pozn.redakce)
Při návštěvě z Pojed se střihovští rodiče po krátkém chladném přivítání odebrali do komory s tím, že musí dokončit dílo. Lojzovo mudrování o sušení pantáta ještě snesl, ale historky z vojny vysloveně nenáviděl. Růženka již asi podesáté v duchu přepočítává punčochové výrobky na grejcary a zlaťáky. Ke stáru se stávala dost hamižnou.
Nakonec ale došlo na stopečku kmínky, a ne jednu, všichni se nakonec, Pán Bůh ví jak, uložili ke spaní a brzy ráno návštěva odjela za synem do Dymokur. A nám zbývá poslední chalupa. Ta je z Kovanic. Kovanice jsou hned vedle Chvalovic. Takže je jasné, že i tady je Lojzík dobře znám.
Pamatujete na to miminko v náručí šestinedělky? Nejmladšího Lojzíkova bratříčka? Tak ten tu není. Ale je hned vedle v komoře. Právě vsedě usnul nad novinami. Je to už hodně starý děda. Kdysi se přiženil do vedlejší vesnice, nedal se svým podivínským bratrem přemluvit na žádné sušárny, vrhnul se na řepu cukrovku a navázal její pěstování na klasický cukrovarnický proces. A nyní prosperuje dobře i jeho syn. Vždyť takovou hračku jako má jeho vnuk v námořnickém oblečku hned tak nikdo nemá. A kočárek jakbysmet. A to ještě prozradíme, že snacha má v almaře dva páry hedvábných punčoch. Prostě úspěšná rodina. Osvětlení je již elektrické a podíváme-li se na zeď, uvidíme kalendář s číslem 1935. Krize skončila ale něco je ve vzduchu. Otec je však klidný a přemýšlí o tom, jak je dobré mít spolehlivé a silné kamarády, takové jako je Francie a Anglie. A maminka vzpomíná na svého bratra. Nedávno se odstěhoval až za druhý konec Prahy a právě psal, že se mu začíná dařit. Jmenuje se to tam Lidice, je to někde u Kladna.
Page updated
Google Sites
Report abuse