Západní slovanské kmeny přišly do české kotliny v 6. století, přišly se zemědělským náčiním, klecemi s drůbeží a s nějakým tím stádečkem ovcí a koz. V čele možná jel nějaký ozbrojenější úvod, ale ozbrojené střety s původním germánským obyvatelstvem byly zřejmě vzácností. V článku o Březnu u Loun se dokonce dozvíme, že kmeny slovanské i germánské dokázaly žít docela dobře spolu. Během dalších staletí vznikala dobře opevněná hradiště s dobře vyzbrojenými a dobře vycvičenými obránci. Však také bylo na čase, neboť věru už bylo proti komu se bránit. Kromě vnějšího nepřítele, který zůstal vnějším nepřítelem po dalších tisíc let tu byl ještě vnitřní nepřítel, který tu také zůstal na dlouhá staletí. Dokonce tu zůstal doposud. Čech proti Čechovi je vskutku oblíbená národní disciplína. Nevíme přesně proč, ale nejsilnějším družstvem se stali jacísi Přemyslovci. Bydleli ve středu země na břehu Vltavy, jejich pohanské obětiště v místech dnešního pražského hradu bylo uznávaným náboženským centrem a jejich prvenství bylo ostatními respektováno. Ostatní prvoligová družstva se jmenovala například Zličané, Doudlebové, Charváti, Vršovci a Slavníkovci. A o ty dva poslední tu teď půjde. 

Slavníkovci ovládali celé Východní a Jižní Čechy. Přemyslovce sice respektovali, ale přeci jenom nějaké spory se v jejich soužití našly. Třeba boj o Kouřimsko, kdy barvy Přemyslovců ve zbroji hájil sám patron země české kníže Václav. Nakonec ale došlo k příměří. Svatý Václav dal slavníkovskému knížeti za ženu svou sestru Střezislavu, a ten s ní měl svatého Vojtěcha. A teď pozor! Svatý Vojtěch se dobře učil, dokonce tak dobře, že se stal jedním z největších vzdělanců své doby, stal se dokonce přítelem papeže i římského císaře. V době, kdy Přemyslovci začali projevovat účinnou lítost nad smrtí svatého Václava, stal se Vojtěch Slavníkovec pražským biskupem. Tehdy vládnoucí Přemyslovec Boleslav II. sice dostal přídomek Pobožný, ale jeho křesťanství se v podstatě projevovalo jenom stavbou kostelů a založením biskupství. Barbarským chováním Čechů byl biskup Vojtěch zhnusen stejně tak, jako by byl zhnusen dnes. Dvakrát proto s biskupstvím seknul, jednou se ještě vrátil, podruhé již neměl kam. V roce 995 byl Vojtěch Slavníkovec právě v Římě, vládnoucí Boleslav II. byl tehdy již upoután na nemocniční lůžko a skutečné vlády na pražském hradě se ujala mafie šlechticů, poměrně hnusná sebranka vedená všudypřítomnými Vršovci. Když slavníkovské vojsko stálo za branami Čech s ostatními vojsky českých kmenů, aby bylo nápomocno boji proti Polabským Slovanům, poradil někdo někomu, aby nepříliš chráněnou slavníkovskou pevnost na Libici zlikvidoval. O tom, jak to bylo všechno přesně, se povedou spory neustále, jedno však bude jisté vždycky. Stalo se to za vlády Přemyslovců, viník nebyl stanoven natož potrestán a do vypálené Libice se nastěhovali Vršovci.  

Kostel

V předvečer svátku svatého Václava L.P.995 se někde zde asi připravoval duchovní ke slavnostní mši. Na oltář kladl paškál z vosku místních včel a hlavou se mu honila řeč k lidu v jazyce českém a k tomu nějaké to čtení latinské. Mohlo to být pěkné kázání o odkazu svatého Václava a žehnání českým vojskům za Českou bránou.  Místo pěkné řeči se však následující večer v kostele rozléhal křik vražděných  žen a dětí, které se k oltáři utekly před vyhlazovacím komandem. Místo ohňů slavnostních plály do rána střechy obytných domů, ohněm lehl i kostel.

Mohla zde být kaple s ostatky svatého Vojtěcha, ke kterým by putovaly zástupy věřících z celé Evropy, mohla to být součást obrovského chrámu. Dnes jsou tu tyto základy. Sousoší se slavnými Slavníkovci se zde objevilo až ve třetím tisíciletí. Bratři Vojtěch a Radim se smutně dívají na současné boží dopuštění, na český lid jednadvacátého století.

Svatý Vojtěch a Svatý Radim

Mezi Slavníkovci, kteří při vyvražďování rodu scházeli, byli i nevlastní bratři Radim a Vojtěch, kteří v té době studovali v Římě. V Čechách již pro ně nebylo místo, ani pro ně, ani pro slavníkovské vojsko v Sasku.  Ze zemí, které nabízely azyl, si všichni vybrali Polsko.  A tam se také ukončily jejich životní kroky.  Radim svou církevní dráhu zakončil úspěšně a stal se prvním polským arcibiskupem. Někde ho nazývají blahořečeným, někde svatým, každopádně v Polsku si ho velice váží a také Poláci o něm vědí mnohem více než Čechové. Vojtěch se pokusů zavádět v českých zemích křesťanskou morálku definitivně vzdal a za mnohem nadějnější považoval pohanské Prusy.  Stejně jako Čechy tak i Prusy se nakonec do rodiny křesťanských národů podařilo přivést, ale Vojtěch to ještě nedokázal. Osudem mu prostě byla určena mučednická smrt, a když to nevyšlo v Libici, vyšlo to u Baltu. Jeho ostatky vykoupil polský král a jako světově považovanou relikvii umístil v chrámu v Hnězdně. Později je ukořistil Přemyslovec Břetislav I. a dopravil do Prahy. Dodnes svatý Vojtěch odpočívá v katedrále sv. Víta jako jeden z hlavních českých patronů. Pěkně spolu s přemyslovskými vládci. Nakonec z poloviny i Přemyslovec byl.