Rýnské vodopády

Stanout na březích největších evropských vodopádů a potkat v těch místech jednoho z největších světových učenců  …. Je to vůbec možné?  Když jsme na konci mostu, mezi jehož pilíři se divoce hrnul chladný Rýn do dvacetimetrové propasti, spatřili rozložitou postavu prof.Heinricha Wieckeho z Výmaru, nemohli jsme se zbavit pocitu, že se jedná o vidinu, vyvolanou mocným dojmem z velkolepé přírodní scenérie. Až teprve oslovení a vřelý stisk ruky nás ubezpečily o tom, že náhoda dokáže cokoliv. Vytvořit nejhodnotnější české stránky o přírodním skvostu, nazývaném Rýnské vodopády, je pak naší ušlechtilou povinností vůči této náhodě.
Ale nejdříve se podívejme na tu nádheru v pohybu.
Zde se tedy dá stát hodně dlouho a není tu ani žádná turistická tlačenice. Přední vodopádky připomínají chorvatskou Krku a Vinettoua, údery pravého hlavního slapu do hladiny vývařiště jsou přehlídkou nekonečné variability vodních kreací padajících vod. 
Rýnské kačenky se prohánějí v tůňkách a peřejkách několik metrů od burácející vodní masy se stejným klidem a pohodou, jako by byly někde na Sázavě nebo na návesním rybníčku. Mít tak jejich křídla, to by tedy byly letecké okruhy. 
 Pohled na pravý slap z výše 3m nad vývařištěm.
Kačenkám se u vodopádů daří (oblíbený průtok 50 l/s - Wiecke)

  
Rýnské vodopády ve srovnání se světovou elitou

Evropa je kontinent malý, největší řeka teče v Jižní Americe, nejvyšší hora stojí v Asii, jak jsme na tom vlastně s vodopády? Co se týče výšky, našli bychom v Norsku nejvyšší vodopády na světě. Ovšem jako součet všech kaskád, nejvyšší padající vodní sloupec najdeme ve Venezuele. Mluvíme-li o velikosti vodopádů, mluvíme logicky o mechanické mocnosti vodního toku, vyjádřené součinem průtoku a výšky. Podle takového měřítka jsou Rýnské vodopády jednoznačně největší vodopády v Evropě a nelze k nim na starém dobrém kontinentu nalézt nijakou konkurenci. Podívejme se však na konkurenci ostatních světadílů.

Výška 23 m

Výška vodopádů jistě nijak neohromí ve srovnání s výškou vodopádu Salto Angel, padající ze stolové hory ve Venezuele do celkové hloubky 980 m, z toho na kolmý pád připadá 800 m. Ale! I při vysokých srážkách nemůže plocha stolové hory nabrat takový průtok jako řeka odvodňující čtvrtinu Alp. Tedy! Postavte se pod devítipatrový dům a představte si čtyři Vltavy v Praze nebo dvě Labe v Děčíně nebo jedno Labe skoro až v Hamburku. No, a ta voda se na vás řítí s takové výšky. Že to musí být hukot? Je, a nádherný!
Jinak výška je uváděna od prvního zlomu, zřetelného zejména při nižším průtoku, nejvyšší kolmý stupeň je obrovský zpěněný schod při levém břehu a činí něco kolem 12 m.
Když už jsme u těch vertikálních rozměrů, zmiňme se ještě o příbuzném parametru a tím je hloubka. Zajímavé je, že hloubka řeky pod významnými vodopády je stejná jako výška vodního sloupce, který do ní padá. Niagára je pod vodopády hluboká 60m, Zambezi je pod Viktoriinými vodopády hluboká přes 100m, velmi podobně je tomu i u Iguacú. A úplně stejně je to i s hloubkou rýnské pánve pod rýnskými vodopády. 13m přesně koresponduje s kolmým stupněm.


Šířka 150 m
 
Rýnským vodopádům světové vodopády rozhodně nebudou závidět jejich šířku, Zambezi padá přes hranu širokou téměř dva kilometry, Iguacú přepadává téměř přes tři kilometry a Mekong v Laosu se přes vodopády Khone valí dokonce v šíři deseti kilometrů. V poměru šířky k výšce však velmi připomínají Niagáru.
Plochu vody nádherné zelenomodré barvy, urychlující se šumící pěnou k mocným skokům, si však můžeme vychutnat při procházce po železničním mostě, postaveném již v roce 1856. Čistota vody nám pak umožní sledovat nejedny detaily dna. 
Průtok 600 m3/s
 
Svým letním průtokem se však Rýnské vodopády světovým parametrům přibližují, vždyť jsou již desetinou Niagáry, třetinou Iguacú či více než polovinou Zambezi. Vždyť letní průtok je průtokem Odry v ústí a téměř Labe v Hamburku. A to průtok čisté vody nádherné barvy. A jelikož průtok je úměrný třetí mocnině rozměru a rozměrově Rýnské vodopády zaostávají za světovou špičkou výrazněji než v průtoku, vyplývá z toho jediné. Obrovská tloušťka přepadávající vodní masy. 

  Plocha


Rýnské vodopády

       výška 23m
       šířka 150 m
       průměrný průtok 380 m3/s
       maximální průtok 1250m3/s
       průměrný výkon 87 MW 
       maximální výkon 280 MW

  
Iguacú
       výška 2,2 - 3,9x
       18 x širší
       průměrný průtok 6x
       maximální průtok 8x
       průměrný výkon 1540 MW 
       maximální výkon 7000 MW


Niagara

       výška 2,6x
       šířka 4x
       16 x větší průměrný průtok
       maximální průtok 4,8x
       průměrný výkon 3540 MW 
       maximální výkon 3950 MW


Victoria

       5,1 x vyšší
       šířka 13x
       průměrný průtok 3,7 x
       9,6x větší maximální průtok
       průměrný výkon 1650 MW 
       maximální výkon 12000 MW


Na první pohled je zřejmý rozdíl mezi šířkou Rýna a slavných vodopádových řek nad vodopády. Pod vodopády je situace jiná. Zatímco slavné vodopády světa padají přes široké hrany do úzkých kaňonů, vývařiště Rýnských vodopádů se oproti hornímu toku ještě zvětšuje. Proč tomu tak je, si řekneme v následné kapitole o geologické minulosti. Letmým pohledem na letecké snímky zjistíme, že pánev největších evropských vodopádů je srovnatelná s pánví pod Niagarou. Jako turistický tahák se pro  Rýnské vodopády často používá výrazu Malá Niagára. Přirovnání je však více než příhodné. Podívejme!
Podobný poměr výšky a šířky.
Oba vodopády jsou v polovině rozděleny na dvě části, z nichž levobřežní částí protéká mnohem více vody.
Oba vodopády jsou syceny výtokem z jezera, maximální průtoky se proto příliš nevzdalují od průměru vlivem akumulační schopnosti jezer.
Oba vodopády se nacházejí v průmyslově vyspělých zemích, výletní lodní doprava pod nimi je skvěle organizovaná, budovy městské zástavby ničí mnohé panoráma.

Energie
 
Mnohem vyšší mechanickou energii bychom však kdysi naměřili u vodpádů Sete Quedas na Paraná, kde na 40 metrech padalo v ročním průměru 13 300 m3/s. Dnes jsou tyto vodopády ukryty pod hladinou přehradní nádrže Itaipú.
Nejvyšší stupeň na kaskádě Livingstonových vodopádů, nazývaný Inga, měří rovněž 40 metrů. Průměrný průtok zde dokonce dosahuje 40 000 m3/s, maximální 80 000 m3/s. Vynásobme tedy průtok, spád, hustotu vody a tíhové zrychlení v základních jednotkách a vyjde nám číslo patřící veličitě s fyzikálním rozměrem Watt. Teoretickému průměrnému mechanickému výkonu 16 000 MW se také nedá odolat a vody Konga se už také chystají na lopatky turbín.
Ve výšce přepadové vlny nad vodopády rýnskými vítězily vodopády Churchill na Labradoru. Do hloubky 75 m se zde kdysi řítila stejnojmenná řeka tisícikubíkovými průtoky o šířce pouhých pár desítek metrů. Dnes zde padá symolický čůrek.
A tak tedy poslední, velmi sympatický rozdíl mezi našimi nádhernými vodopády evropskými a slavnými katarakty světovými. Rýnské vodopády nejsou a nebudou energeticky využívány.

  Geologický vývoj a budoucnost Rýnských vodopádů
 
Na informační tabuli čteme, že stáří vodopádů se pohybuje mezi 14 – 17 tisíci lety. Kde se vůbec dají sehnat rodné listy vodopádů? Využíváme přítomnosti prof. Wieckeho a posloucháme výklad o zrodu tohoto skvostu. Snad nám postačily znalosti němčiny i základy geologie k pochopení výkladu dostatečně. Nuže!
Velké světové vodopády vznikají vymíláním trhlin zemských desek. Ve hmotě která oku  připadne jako celistvá najde voda sebemenší nehomogenitu. Prostě se taková horninová deska někdy zatřese a voda si najde místo v prasklinách, byť by pro oko byly neviditelné. U Rýnských vodopádů musíme hledat příčinu jejich zrodu v činnosti masivních horských ledovců v poslední době ledové, odtud tedy ten odhad jejich stáří. Podívejme se na obrázek dole (snad nám google nezablokuje stránku, když mu čmáráme do jeho map).
 
Na první pohled vidíme, že hrana vodopádů je pokračováním levého břehu rýnského koryta pod vodopády, dále toto koryto již nepokračuje ve směru, vyznačeném čárkovaně a ústícím do současného koryta u Schaffhausenu, ale řeka padá s boku. Někdy, když si jurský Schwarzwald  začal „vyměňovat názory s alpským masívem“, vytvořilo se Bodamské jezero a svůj obsah začalo vypouštět cestou zprvu velmi podobnou, později totožnou s tou, jaká je naznačena na této mapě jako horní tok po Schaffhausen + čárkované koryto + současné údolí od vodopádů dolů. A tím čárkovaným údolím valil se modrý Rýn zřejmě klidně. 
Až přišla doba ledová a s ní ledovcová činnost. Obrovská síla horského ledovce s centrem u Bullachu zatlačila řeku zpátky do jezera, aby zvedla jeho hladinu a Rýn si hledal během tisíců let cestu podle toho, jakou náladu měl zrovna ledovec. Pravděpodobně vytékal i z naplněného Zeller See a kolem dnešního Singenu mířil (a to už zcela jistě) ke Klettgau. Valil se bezpochyby divoce a hlavně náladově (náladovost v řádu stovek možná i desítek let).
A pak sluníčko zase přidalo na síle, led roztával a zanechával po sobě údolí, zatmelená pevnou morénovou sutí. A náš milý Rýn, radostně se vraceje do cest mládí, narazil na takovou morénovou plombu právě u Schaffhausenu. A právě zde začalo platit ono známé Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Vyčistit údolí mládí od nánosu zimy se řece zcela nepodařilo. Nejdříve začala více na západ, pak to přehnala zase na východ, ale nakonec přece jen nalezla ztracené mládí. Nejprve jako soustava peřejí, později jako vodopády začala čistit své tvrdé třetihorní údolí od čtvtohorních nánosů. Ty slavné skály, tyčící se  mezi divokými proudy, to je zbytek levého břehu dávného údolí.

                                                                                                                                                                                                        nach G.Wagner, E.Czaya, H.W.Wiecke


Vodopády se časem stěhují a není to nic překvapujícího. Hrany kaňonu Zambezi pod Viktoriinými vodopády byl kdysi samy vodopádem, před sto padesáti lety se veletok hrnul po dnešní hraně rovnoměrně v celé šíři, o  padesát let později bylo lze již zřetelně rozeznat dva široké celky uprostřed a dva samostatné úzké katarakty po stranách. Ten levobřežní, zvaný Východní vodopád již po většinu roku neexistuje, ten na západě, nazývaný Ďáblův katarakt dnes pohlcuje tolik vody, že za dalších padesát let bude zdaleka nejmocnějším a z původní slavné dvoukilometrové „šlajsny“ se stane stěna se spoustou úzkých vodních sloupců. A tak se Ďábelský katarakt v Africe stane tím samým, čím je dnes hlavní část Iguacú, nazývaná Ďáblův chřtán. Rychlost přirozené destrukce vodopádů je vskutku ďábelská. Ovšem než se Viktoriiny vodopády začnou podobat vodopádům Iguacú, budou vodopády Iguacú vypadat zase úplně jinak.
Kanadská část Niagary, nazývaná Koňská podkova, dnes pohlcuje přes 90% řeky. Americká část rychle vysychá a kanadská část se zařezává do úzkého koryta. Podívejme se na mapu okrajů kanadské Niagary od poloviny 17. století a na obrázky Rýnských vodopádů ze stejného období. Niagara postupuje rychlostí dvacet metrů za 13 let, Rýnské vodopády urazily stejnou cestu  za 13 tisíc let. Z hlediska geologické trvanlivosti jsou Rýnské vodopády naprostým světovým unikátem. 

 H.C.Lang 1631

 E.Labhardt 1858

 kanadská Niagára 1678 - 1890

Nejslavnější malíř Rýnských vodopádů Emanuel Labhardt (1810 -1874) namaloval skály zaškrcenější než ve skutečnosti, a to v domnění, že  lidstvu zanechává vzpomínku na krásný přírodní výtvor, který co nevidět se zřítí do hlubin. Vodopády musel milovat ... a vůbec, ještě jeden Labhardt. Tomu se nedá ubránit,.... prostě nedá!
 „Pro řeku, hledající po dlouhých letech mrazu své slunečné údolí z dávných let, je opětné nalezení jeho něco jako pro člověka vracejícího se z války setkání se svými milými. Ta řeka skutečně se vrhá do údolí radostně, pravou paží objímá nalezený břeh mohutným vratným proudem a paží levou se s  údolím mládí radostně vítá v pěnovém objetí. Vodopád rýnský je vodopád radostný. Proto ho tolik miloval Goethe,“ vysvětluje prof Wiecke.
A vědec, který vždy pro vše hledá exaktní vysvětlení, ochotně s jiskrnýma očima dodává. „O radost nikdo rád nepřichází. Řeky také ne. Trvání radosti, to je ten hlavní důvod mimořádné trvanlivosti Rýnských vodopádů.“ 
Hydrologické poměry Rýnských vodopádů
Při pohledu na Rýn z pravého břehu horní části vodopádů upoutá každého návštěvníka kovová tyč, rozřezávající zpěněný proud zhruba v polovině divoké řeky. Krátká představa moderních technologií nástřelů značek do kamenného dna z helikoptéry je však okamžitě rozehnána přečtením letopočtů, umístěných na vrcholu tyče.
 Zřetelně čitelný letopočet 1880  účinně vyvolá představu zedníka a kyblíku s betonem. Druhý letopočet již tak snadno čitelný není, devatenáct .. něco.. tři. “Minimum z roku 1880 nebylo dosud překonáno“, vysvětluje profesor Wiecke a s chutí využívá našeho živého zájmu o podání vysvětlení….„Z tohoto roku pochází mnoho obrazů, fotografií a pohlednic návštěvníků, procházejících se v místech, kde nyní vidíme valící se vodu. V místech před značkou, kde barva řeky přechází z modrozelené v čistě bílou, bylo tehdy možné nahlédnout do vyschlých, až pět metrů hlubokých roklí. Kde nyní řeka vystřikuje na skály obrovské vlny, čeřilo se tehdy poklidné jezírko malými potůčky. Vodopády připomínala jen levá část. Velmi podobně na tom byla řeka v březnu 1913, to byl vodopád nejsušší právě od roku 1880. Ale to není ten spodní letopočet, to třetí číslo je kulaté. Tedy mohl by to být rok 1933.  Tehdy v lednu byly mimořádné mrazy v celé střední Evropě a i Rýn byl po většině svého toku zamrzlý a ke značce se jistě bylo možné dostat. V roce 1983 byl teplý  leden a západní Evropu sužovaly orkány. Začátkem dubna se po silných deštích rozvodnil Rýn, Mosela a Neckar a koncem měsíce se náhle zopakovala ještě horší povodeň, Rýn měl v Kolíně 10m. Tedy rok 1983 to rozhodně nebyl, léto pak sice bylo extrémně suché a teplé, ale to ještě roztápělo alpský sníh.“
 Zbývá ještě poslední kulaté číslo – šestka. A pan profesor nám skutečně potvrzuje, že právě rok 1963 je oním rokem, který vykreslen v ocelové tabulce, ční jako druhý nad hučící propastí. „To byl bláznivý rok,“ pokračuje náš průvodce. „Na začátku ledna zasáhla mrazivá vlna celou Evropu, včetně Řecka a Španělska, zamrzla hladina Benátské laguny. V Německu zamrzly povrchové vodní zdroje a v Rotterdamu se zcela zhroutilo veřejné zásobování pitnou vodou. Zamrzlo Labe po celé délce a zamrzla dokonce i veškerá plocha Bodamského jezera. Ještě v březnu naměřili v Německu pod minus 30°C. I hladinu Rýna tvořily mocné kry a skrývaly nevelký průtok. Nebylo obtížné dostat se ke značce. V tisku se každý den psalo o nové době ledové, hlavně o studených Velikonocích, koncem května průtrže mračen rozvodnily jihoněmecké řeky, padaly rekordy v průtoku, Mnichov byl pod vodou. V červenci padaly pro změnu rekordy ve vedrech a suchu a  již začátkem srpna pokryl Zugspitze sníh. Letní bláznovství však na Rýnských vodopádech vyrovnalo Bodamské jezero a tak letní špička patřila spíše mezi ty nižší.
 Takový byl tedy rok, který je připomínán uprostřed vodopádů.“ Dozvídáme se ještě, že kovový údaj staršího data s kladívky je replikou původního, značně již poškozeného, že materiálem, který po léta odolává vlhkému vzduchu, je nerezová ocel pasivovaná 65% kyselinou dusičnou, a že průměr tyče je 58 mm. 
Profesor Wiecke se podíval na tabuli s hydrologickými parametry, umístěnou na zdi mlýna, jehož kolem nepatrná část Rýna pomalu otáčí spodním náhonem, zakroutil pochybovačně hlavou a pokračoval dalším tokem informací. Plocha povodí Rýna až po tato místa je 11877 km2, tedy asi jako dvě Berounky. Průměrný průtok má však asi jako jedenáct Berounek. Vysvětlení nalezneme zjištěním údajů o průměrné nadmořské výšce. Po kótu vodopádů 380 m.n.m. má plocha povodí Rýna průměrnou nadmořskou výšku 1176 m.n.m. , tedy asi jako prameny Vltavy. Tedy hlavním zdrojem vody jsou horské a velehorské oblasti, od listopadu do března zasněžené. Kdyby většinu vody nezachytávalo Bodamské jezero, bylo by každé jaro a léto o povodně postaráno. Vlivem akumulační schopnosti jezera však historická maxima nedosahují ani dvojnásobku běžných letních průtoků. Nízké průtoky jsou charakteristické pro podzim, kdy jezero vypustí zásoby sněhového původu  a nastane suché babí léto a pro zimu ze stejných důvodů, jako u všech horských řek.
Snímky na této stránce byly pořízeny začátkem srpna 2009, při průtocích mezi 537 - 541 m3/s. Podívejme se na tento rok v celku!
 

Nechť je roční chod průtoku návodem k řešení otázky -  Kdy na Rýnské vodopády?

Červen, červenec

Když navštívit největší evropské vodopády, tak jistě v době jejich největšího průtoku. Tyto dva měsíce naše nároky na vodní mocnost určitě splní.

Srpen

Snímky na této stránce pochází ze 3. a 4. srpna a jedná se úchvatnost náramnou. Za tři týdny se již vodopády dostaly do oblasti podprůměrné. Pokud plánujeme návštěvu ve druhé polovině prázdnin a chceme vidět co největší vodní spousty, nemusí nám výlet průtokově vyjít, ale i vodopády při  nižších průtocích jsou nádherné zřetelnou tvarovou kresbou.

Květen

Stejně jako v srpnu nemáme vysoký průtok zaručen, na rozdíl od srpna však máme zaručen zpěv ptactva. Takže, květen určitě ano.

Duben

Skály budou určitě dost obnaženy, ta u pravého břehu "hodné nohatá", vody bude buď hodně málo nebo málo hodně, počasí aprílové, prostě i výlet aprílový.

Září – březen

Nižší průtoky zaručeny. Milovník vodopádů je nadšen pestrostí vodních schodů, kterou si v létě těžko dokáže uvědomit. Jistě se nejlépe tato krása umocní  barvami podzimu.

Comments

Výlety s Pikáskem

Výlety s Vitárkou