Bülach

Na obrázku nahoře vidíme poklidné městečko s domy a laťkami na fasádě, s okny, z nichž visí plno vlajek a jedna z nich je nějaká povědomá, ta s tím křížem. Ano, milý čtenáři, je to vlajka švýcarská a to městečko je švýcarský Bülach. Ta bledě modro bílá vlajka, to je vlajka kantonu Curych a ta žlutočerná s medvědem je samozřejmě vlajka hlavního města Bernu. Takže tam ty vlajky pěkně popisují, kam Bülach vlastně patří. A vlají tam všude proto, že je začátek srpna. A 1. srpen je celo švýcarský svátek, připomínající, jak se roku 1291 Švýcaři zbavili Habsburků a na rozdíl od Čechů tak mohli vybudovat bohatou a hrdou zem. Každý uvědomělý Švýcar si 1. srpen 1291 připomíná a uvědomělí občané žili ve švýcarském Bülachu i začátkem srpna 2009, kdy by snímek pořízen. Pisatel těchto řádků do 3.srpna 2009 žádný Bülach vůbec neznal a nyní o něm se zaujetím píše pěkné stránky. Jak se to mohlo stát? Inu, stalo se to takhle.

Spatřit na vlastní oči Rýnské vodopády byl dlouholetý sen pisatele těchto řádek. Když získal tak šikovné autíčko, jakým byl Pikásek, bylo jasné, že se s ním vypraví jednak na přehradu Vajont a jednak na vodopády na řece Rýn. Rok 2008 připadl spolu s Benátkami na Vajont, rok pozdější pak již patřil vodopádům. Byl naplánován týdenní výlet bez znalostí přesných způsobů přenocování, kromě vodopádů byla v rámci putování po stopách Mistra Jana do programu zařazena nedaleká Kostnice a další kroky byly namířeny po stopách svatého Jimrama do Řezna. Jednalo se tedy o malé Pikáskovo prázdninové dobrodružství v německojazyčné oblasti. V Třeboni bylo zaplaceno cestovní pojištění, Ichifer byl dán do opatrování do údolí a akce mohla začít. Celé to krásné dobrodružství začalo v pondělí 3. srpna 2009, kdy před osmou hodinou ranní Pikásek vyjel z garáže a začal směle upalovat po silnicích Čech, Německa a Švýcar. Od Stuttgartu řídil Pikáska sám pisatel těchto řádků, v Schaffhausenu ze silničního mostu poprvé spatřil slavný Rýn a nemohl si nepovšimnout vodního díla na řece. O pár chvil později Pikásek zaparkoval na pěkném zarostlém parkovišti u cedule Rheinfall a byl tak splněn jeden ze snů pisatele těchto řádek. Vodopády byly obdivovány ze břehu parkoviště, z mostu přes řeku, z druhého břehu a od vývařiště. Nadšena byla i žena pisatelova. Oblaky však tmavly a tmavly, začal se zvedat vítr a Pikáska brzy čekalo hledání ubytování za deště. Denního světla již moc nezbývalo, hledání bylo dost dramatické až nervózní, ale všechno dopadlo výborně a skončilo na parkovišti hotelu Zum goldenen Kopf ve městě Bülachu.

Toto je pohled na hotel, který nám byl domovem po dobu návštěvy Rýnských vodopádů. Která z oken patřila našemu pokojíku nevíme, možná byla na druhou stranu, každopádně ráno nás čekala v hotelové restauraci snídaně, kdy jsme si poprvé v životě mohli vybrat z množství švýcarských sýrů. Vybírali jsme tedy s velikou chutí a s velikou radostí. A abychom si mohli vybírat i druhý den a mohli se celý den v klidu věnovat vodopádům, rozhodli jsme se ubytování zde o den prodloužit.

A Pikáskovi se na parkovišti také moc líbilo. V centru švýcarského městečka je večer klid a navíc tam stál u cedule privat, prostě slušné autíčko. Za vodopády vyjel velice vesele při vědomí, že se sem zase vrátí.

Cesta okreskami na vodopády nebyla nijak přímá, projeli jsme několikrát hranice mezi Německem a Švýcarskem, až jsem nakonec zase zaparkovali na tom pěkném parkovišti na levém břehu. Prohlídka vodopádů byla zážitkem neobyčejným a je popsána zde. Po návratu přišla na řadu procházka městem. Historické město je maličké a bylo tak prozkoumáno poměrně podrobně. Ráno nás čekalo opět úžasné množství sýrů na snídani a před odjezdem jsme učinili ještě jednu procházku.

Jako pevnůstka na obchodní cestě existoval již v 7. století. První písemná zmínka pochází z roku 811, tehdy již měl náležité opevnění a kostel. Ten byl zasvěcen svatému Vavřinci a jelikož tento mučedník byl uškvařen zaživa na roštu, dostal se náčrtek roštu i do erbu sídla. Status města Bülach získal v roce 1384 a o rok později se rošt dostal do erbu. Po nástupu reformace musely připomínky na svaté z erbu zmizet ve prospěch červenobílého diagonálního rozdělení. Na základech svatovavřineckého kostela byl vybudován evangelický kostel v konečné novogotické podobě ze 20. století velice zajímavý. Kněžiště je osvětleno barevnými mozaikami a vytváří barevně oddělený prostor. Naproti v ušlechtilé evangelické střídmosti se tyčí píšťaly varhan spolu s krovy a podpůrnými trámy. Na takový interiér se nezapomíná a můžeme si ho připomenout i snímky.

Kačenka mezi zadním štítem radnice a bokem kostela

Radniční oblast zepředu

Pohledný systém trámů a píšťal

Vpravo v pozadí Zum goldenen Kopf , vlevo v popředí Kačenka

Ve městě byl ve 20. století postaven v novogotickém slohu i kostel katolický, který jsme nenavštívili. Dokonce se ve 20. století do erbu města navrátil i katolický rošt, který je dodnes považován za kontraverzní. Katolíci se prostě nevzdávají, každopádně v centru města je chrám reformní. A ten je postaven na historických základech z 9. století. Pohled na úvodním obrázku této stránky míří směrem k tomuto kostelu a radničním budovám v jeho blízkosti. Ono je to vlastně celé historické centrum, pohled je veden od hotelu Zum goldenen Kopf.

Obráběcí skanzen v Bülachu

Všechno se dalo v pohodě projít během chvilky, ale nejzajímavější část města jsme objevili v části průmyslové. Těžko po čase vzpomenout, jestli jsme si místa povšimli již během cesty k vodopádům či po návratu od nich nebo jestli jsme tam přišli náhodou během procházky. Spíše jsme si ale místa povšimli dříve z Pikáska a před odjezdem jsme vyšli ono místo prozkoumat. Jednalo se o jedinečný obráběcí skanzen, unikátní skvost v celé Evropě a zřejmě i na celém světě. Na to se nedalo zapomenout a proto si tato návštěva vysloužila samostatnou podrobnou stránku, doprovázenou přednáškou prof. Wieckeho.

Tady je stránka a vedle fotoky

Místa v okolí Bülachu

Je dobrým zvykem Pikáskových putování, že se často dostane na místa zajímavá a přitom neplánovaná. Na takových místech vznikne zájem a zvědavost, vyvolávající intenzivní studium místa po návratu. A pak se dozvíme spousty dalších navazujících zajímavostí a zjistíme, že i o tom místě by se dalo psát na samostatné stránce. My si taková místa, poznaná v okolí města Bülachu nyní připomeneme.

Celní most přes Rýn

Při návratu od Rýnských vodopádů dospěl Pikásek k zajímavému mostu přes řeku Rýn. Zastavili jsme tam na chvíli a pouvažovali i o krátkém vykoupání. Přes řeku Rýn tam vedl historický jednosměrný most o nosnosti 8 tun. Most tam stojí na dřevěných trámech a odhadem by jsme tak předpovídali nosnost do tuny. Ale Pikásek mostem projížděl, to bylo hlavní. Řeka nikterak nepřipomínala divočení, kterému jsme se celý den obdivovali, Jakoby jsme byly na nějaké jiné řece. Voda se pohybovala velmi klidně. Kam se podělo těch pět set vteřinových kubíků? Musí tu tedy být veliká hloubka. Proč ne, okolo byly strmé svahy, ale proč by zrovna na hloubce stavěli na kůlech most? Pro odpověď by stačilo vypustit drona. Pár set metrů odtud je hráz elektrárny, ke které jsme dopluli při vyjížďce pod vodopády. 400 kubíků je odtud vedeno do koryta řeky stejným způsobem jako voda Želivky ze Sedlické přehrady k Sedlické elektrárně. A ten Rýn zde je ve stejné situaci, jako Želivka nad elektrárnou. V době návštěvy tu stejně nějakých 140 kubíků teklo, tedy něco jako Vltava v Praze, ale od září do května tudy pouští minimum pěti kubíků. To je tu už jenom podlouhlý rybník. Nad mostem byl vidět jez, přetékaný vodou, tedy žádná elektrárna. To je totiž jez tzv. pomocný. Ten slouží k tomu, aby se hladina Rýna udržela v době nižších vodností na přijatelné úrovni. Na toku pod přehradou je totiž ostrovní klášter a ten by se mohl po značnou část roku stát klášterem neostrovním. Ještě jeden pomocný jez je pod mostem, těsně nad místem výtoku z elektrárny.

Pod těmi okýnky jsou udržované květinové truhlíky.

Interiér směrem k Německu.

Agresivní německý znak vypadá jako milá slunečnice.

V popředí Enšpígl z Nepomuku, v pozadí pomocný jez.

Zaujala nás i srandovní socha na začátku mostu. U nás by to byl jistě Jan Nepomucký, ale tady stál nějaký Enšpígl. Toho jsme si museli vyfotit. Až po mnoha letech jsme zjistili, že to nebyl Enšpígl, ale německy pojatý český Nepomuk. A že je v Jižním Německu Nepomuků na mostech docela dost. Takže zajímavost a zase zajímavost. Je dobře, že jsme se tu zastavili.

Eglisau

Ve středu 5. srpna 2009 jsme si naposledy pochutnali na švýcarských sýrech, prohlédli Bülach včetně obráběcího skanzenu a vyjeli s Pikáskem za dalšími dobrodružstvími. Den to byl od rána prosluněný, v plánu byla návštěva Kostnice, tedy zkoumání létem rozpáleného města, tak jsme ani moc nepospíchali. Byli jsme rozhodnuti se alespoň přes poledne zastavit u Rýna, až ho budeme někde přejíždět, abychom se ochladili alespoň pohledem na vodu. Osud nám pro překonání řeky určil most v městečku Eglisau. A to se osudu opravdu povedlo. A do Rýnu tam dokonce vedly i schůdky. To bylo hodně lákavé, ale stále se nedařilo najít místo pro převlékání, překrásné modrozelené vody vypadaly docela studeně, prostě do řeky nakonec nikdo nevlezl, ale prošli jsme se tam k vodě i nad vodou, viděli pěkné město, pěkný železniční most, krásné svahy s vinicemi a naposledy jsme se pokochali Rýnem. Rýn ve Švýcarsku je opravdu moc pěkná řeka. Na barvu vody se nedá zapomenout.

Kačence se v Eglisau líbilo

Pohled z mostu

Pohled na oba mosty

Přednáška na březích Rýna

Je to PIKO nebo TT?

Reformní kostel, Rýn a vinice

Krátce po opuštění Eglisau jsme opustili i okres Bülach, s ním i kanton Curych a s kantonem Curych i celé Švýcarsko. Pa pa Švýcarsko, líbilo ses nám. Ale Pikásek musí do Německa po stopách Mistra Jana.

Fotogalerie