Indiánská pohádka o leknínu

Nymphaea alba Linné  Indiáni za nocí sedali před svými vigvamy a pozorovali hvězdy. Jedna z nich však náhle spadla na zem. Ta hvězda přišla až k nim a řekla: „Opustila jsem svůj domov na obloze, protože jsem si vás oblíbila a chtěla bych žít s vámi. Svolejte radu náčelníků a řekněte mi, jak bych u vás mohla zůstat navždy.“  Náčelníci zapálili poradní oheň a naplnili dýmky míru, aby obětovali jejich kouř hvězdě. Potom řekli: „Ať si hvězda sama zvolí svou příští podobu. Může žít v srdci květiny. Může žít kdekoli, kde najde klid. Je vítána.“  A hvězda se skryla v bílé růži na vrcholu hory. Cítila se tam však osamělou. Bála se. Viděla sice Indiány, ale neslyšela je. Opustila proto vrchol hory a přestěhovala se na prérii, blíž k vigvamům indiánské vesnice. Ale kolem ní proběhlo stádo bizonů a hvězda se při dunění jejich kopyt chvěla. Opět se bála.  Indiáni, kteří si krásnou bílou hvězdu oblíbili, říkali si, že se snad zase vrátí na oblohu, když nemůže najít na zemi místo, kde by měla klid. Ale jednou v noci, když se v jezeře zrcadlily hvězdy, pokryla se celá hladina lekníny. Hvězda si našla místo, kde se setkávala s ostatními hvězdami a kde měla blízko k Indiánům. A tam už zůstala.

  „Hvězdy rozkvetly!“  Volaly malé děti.

  „Ne“, odpovídali náčelníci. „Bílá hvězda přišla žít s námi.“  A vyjeli za ní na kánoích, aby se nebála.