Situation is changing without happened
Situace se mění, aniž nastala

installation view OFF Format Gallery in Brno
pohľad do inštalácie v galérii OFF Formát v Brne

foto: Martina Schneiderová

Situation is changing without happened, 2016, videoinstallation

Three projections of the artist's performances are placed in the darkness of the gallery between white screens. In the headphones you hear the voice of an artist who reads texts about upbringing and you follow her movement by declassified housing architecture. These are actually the main interests of the camera. The lens (the eye of the viewer, the child 's eye) is hypnotically circling in the wrong loop around the baby stroller.

Bouncing pram - maternity, parental leave, specific acts and their ritualization, changing social ties and communication patterns ... This is all but an impetus, the author's new time-space, which offered different perceptions and angles of view to the frameworks that artists have been interested in for several years.

Two architectures - the "zones" - the remaining, devoid of purpose, superfluous, exported from the system. Simple and exciting existence of dysfunctional ruins of the past. At the same time antisystemic, dangerous, disruptive. Some (apparently public service) have given the job to fence and barbell, as if the former concrete barrel on the dustbin and other corners were relict energy of something hostile (in the backdrops of the blockade housing estate, the ideals of social utopias that must be hidden before the present, Chernobyl burning under the concrete sarcophagus) The third architecture is the overlapping relic of the playground. Magic rotation of the camera just underlines the closeness and tabulation of these places. And inside the author's movement - as a tutor, event witness, spellbinding.

Words about upbringing from fact books. We are at least aware of the ambivalence of these processes. Formation coupled as an hourglass with deformation, upbringing into a sense of necessity, frustrations, minor evils and stagnation. In the long run, these processes lead to a society-wide obsolescence in pathological conditions that have already limited the future. The author again touches on her central theme, which is the confrontation with social norms and systems, this time through the prism of parenthood. In essence, we can guess the origin of the taste by talking more directly to the choice of format that evokes a lecture.

During the preparation of the exhibition, the author mentioned Boris Buden's book The End of Post-Communism. Here, in the context of the concepts of child and education, there is talk of "degrading" the whole nation in the process of political and cultural transformation. And this author's comment on these processes could be one of Jana Kapelová's statements: "Do not forget to oppose and resist". Although not easy.

Ondřej Navrátil

---

Situace se mění, aniž nastala, 2016, videoinštalácia

Tři projekce performancí autorky jsou rozmístěny v přítmí galerie mezi bílými screeny. Ve sluchátkách slyšíte hlas umělkyně, která čte texty o výchově, a sledujete její pohyb deklasovanými sídlištními architekturami. Ty jsou vlastně hlavním zájmem kamery. Objektiv (oko diváka, oko dítěte) hypnoticky krouží v nepravé smyčce kolem dokola – vezen dětským kočárkem.

Poskakující kočárek – mateřství, rodičovská dovolená, specifické úkony a jejich ritualizace, proměňující se sociální vazby a komunikační vzorce… Tohle vše je spíše jen podnětem, autorčiným novým časoprostorem, který nabídl jiné vnímání a úhly pohledu na rámce, které umělkyni zajímají již několik let.

Dvě architektury – „zóny“ – zbylé, zbavené účelu, přebytečné, vyvázané ze systému. Prostá a vzrušující existence nefunkčních ruin minulosti. Zároveň místa antisystémová, nebezpečná, narušující. Kdosi (zřejmě veřejné služby) si dal tu práci je ohradit a zamřížovat, jakoby někdejší betonová ohrada na popelnice a další zákoutí byly reliktní energií něčeho nepřátelského (v kulisách panelákového sídliště se automaticky nabízí ideje sociálních utopií, které je třeba ukrýt před současností, uvěznit jak černobylské spáleniště pod betonový sarkofág) Třetí architekturou je zacyklený relikt dětského hřiště. Magické kroužení kamery jen podtrhuje uzavřenost a tabuizaci těchto míst. A uvnitř pohyb autorky – v roli lektorky, svědkyně události, zaklínačky.

Slova o výchově z věcných knih. Tušíme minimálně ambivalenci těchto procesů. Formování spojené jak přesýpací hodiny s deformováním, výchova k svéprávnosti měnící se v šňůru nutností, frustrací, menších zel a stagnace. Z dlouhodobého hlediska pak tyto procesy vedou k celospolečenskému zacyklení v patologických stavech, které již předem limitují budoucnost. Autorka se tak opět dotýká svého ústředního tématu, kterým je konfrontace se společenskými normami a systémy, tentokrát však skrze prisma rodičovství. V bytostné zainteresovanosti na něm můžeme tušit původ chuti mluvit příměji i volby formátu, který evokuje přednášku.

Během přípravy výstavy autorka zmínila knihu Borise Budena Konec postkomunismus. Zde se v kontextu pojmů dítě a výchova hovoří o „znesvépravnění“ celých národů v procesu politické a kulturní transformace. A komentář tohoto autora k těmto procesům by se mohl stát i jedním ze sdělení projektu Jany Kapelové: „Nezapomeňte oponovat a odporovat“. I když to není jednoduché.

Ondřej Navrátil