Round 9 - Planning
XIII. Horizont událostí
-- Blackfist --
Blackfist otevřel oči a sledoval strop ze svého lůžka. Nemohl pohnout ani rukama ani nohama. Popravdě je ani necítil. Dokázal jen bloumat očima po místnostni aniž by pohnul hlavou. Všude kolem bylo spousta harampádí a krve. Celý prostor se divně kymácel a nepravidelně zastavoval a opět pohyboval. Snažil se vydat nějaký rozkaz, ale z úst nevyšel žádný hlas. To ho rozčilovalo až na hranici jeho veškeré trpělivosti (které neměl nikdy moc). Raději než pocit neschopnosti si přehrával poslední okamžiky co mu uvízly v paměti. Matně si vzpomínal, že přistoupil na podivnou hru rudého a rychlého muže a účastnil se zatím té nejepičtější bitky proti silám černého muže. Když orčí voj dorazil na místo podivného rituálu, bitva byla již v plném proudu. Hnán nedočkavostí, aby na něj zbyl také slušný příděl práce, vyrazil okamžitě vpřed. Vyhlédl si odpovídajícího soupeře a hnal se k němu. Když však dorazil k Raggotovi, celé tělo mu zahalila silná magie chaosu, která ho zcela paralelizovala. Oponent nehrál férovou orčí hru. Poslední co Blackfist spatřil, byly drápy démona jak se zanořují do jeho těla a počínají trhat a škubat ... v tom ho ze vzpomínek vytrhl neznámý hlas. ...
-- Froldo --
"Boss! Konečně! Hahahhááá"
Froldo skákal radostí nad prostým faktem, že boss žije. Je třeba si uvědomit, že život grota není v orčí společnosti příliš dlouhý a tak je dobré být chytrý a najít si nějaké ty ochránce z řad nobů. Froldo ale mířil výše a vsadil vše na jednu kartu. Vsadil na Blackfista. Poté co boss padl v souboji s démonem, Froldo jakožto příslušník dělostřelecké skupiny "malí zmetci I." vycítil příležitost a bleskurychle zamířil kanón na démona a vystřelil. Tedy to je Froldova verze, kterou bohužel nemůže nikdo potvrdit ani vyvrátit, neboť zbytek posádky "malých zmetků I." se nedožil konce bitvy (pravda bylo to s drobnýn Froldovým přičiněním, ale to také nemůže nikdo dosvědčit, že). Každopádně démon byl anihilován zpět do warpu a z Frolda se stal hrdina. Vědom si ale vrtkavosti takového postavení, tušil že hrdina bude jen do té doby pokud bude Blackfist živ a bude nadále boss. Alespoň první část předpokladů se Blackfistovým procitnutím potvrdila a tak se nedivme jeho projevené radosti.
-- Ironsnappa --
Ironsnappu vythrlo z opiového rauše Froldovo křepčení. Posledních pár dní byl sjetej víc než obvykle neboť se snažil co nejvíce užít místní bohaté halucinogení flóry. Po bitvě pěti armád události totiž nabrali poněkud nečekaný směr. Sotva vychladlo bojové nadšení ze zelených hlav, už boyz začali nenápadně pokukovat po dalším možném vybití. Nejvíce aktivní byli ti, kteří nestihli vrazit sekeru do hlavy nepřítele ani vypustit řádnou dávku dakkkkkka. Ještě, že bývalí spojenci byly dva, neboť tím pádem zabralo další čas dohadování na koho zaútočí jako první. Tato doba byla potřebná aby se dostatečně vyjasnila situace ohledně původních obyvatel planety. Ukázalo se, že lampioňáci využili zaneprázdněnosti ostatních a vyrazili ze svých montoven ve velkých počtech. Horké hlavy se vrhly proti nim, aby si užili to co jim odepřela předchozí bitka, ale Ironsnappa věděl, že je čas na ústup. (Na orka neuvěřitelná myšlenka. Ale měsíce hulení místních hub zřejmě v Ironsnappovi podpořily jeho kunning kvality.). Popadl Blackfista a stáhl se zpět do orčího kampu. Netrvalo dlouho a jak rudý tak rychlý muž opustili planetu a orčí wááágh se je rozhodl následovat pryč. I když zde jistě byla lákavá myšlenka využít nekonečné zásoby nepřátel k dobrému tréninku, tak mlátit stále dokola vstávajácí plecháče by po čase byla přeci jen nuda. A pak musí dávat pozor na Blackfista. Dokud nezdechne byl to stále ještě boss. I když boss, který nedokáže ani stát na vlastních nohou nemusí zůstat bossem dlouho.
-- Fistbusta --
"O čem tohle celé bylo?" Fistbusta stál na můstku a hřímal na davy jeho podporovatelů.
"Co nám Blackfist nasliboval? A co se doopravdy vyplnilo?"
Fistbusta ještě tolik souvislých vět nikdy něřekl, což ho dost vyčerpalo a tak se na chvíli odmlčel. Jeho přívrženci projela vlna mručení jak se snažili zpracovat význam jeho slov. V proslovu chyběly klasické orčí aspekty, jako kdo je na řadě na bitku, kdy to začne a tak. Politice moc nerozuměli a byli prostě jen zvyklý následovat toho největšího a nejdrsnějšího orka. Což Blackfist zatím stále byl. Pravda, nikdo ho od bitky u rituálu nespatřil, ale šířili se zvěsti, že je to jen kvůli tomu, že boss postupuje jakési vylepšení. Kam mířil Fistbusta svým projevem jim bylo celkem jedno, ale byl teď momentálně nejtvrdším orkem, který byl k dipozici, a tak ho poslouchali.
"Já říkám, že Blackfist není ten správný boss !!!"
Místnost ztichla překvapením. Tak těmhle slovům rozuměli. Většinou se po takové větě strhla mela mezi pronášejícím a osočeným, která končila až v okamžiku kdy na nohou stál jen jeden z nich. Potíž ale je, že osočený tu teď nebyl. Proto se neodehrálo standardní pokračování ale orkové jen začali skandovat Fistbustovo jméno. Přišlo jim to asi jako dobrý nápad.
-- Rekkspitta --
"Fistbusta! Fistbusta! Fistbusta!"
Lodí se rozléhalo skandování a doléhalo až k Rekkspitovi.
"Znepokojující. Blackfist boss. Blackfist mimo. Znepokojivě dlouho mimo. Fistbusta cití šanci. Zajímavé časy nás čekají."
Rekkspita do sebe rychle kopl jeden ze svých dryáků a propadl se do transu. Jeho grotí posluhové reagovali příliš pomalu. Než stihli ukotvit bezpečnostní řetězi k něčemu pevnému, Rekkspita už byl obklopen energií a vznášel se ve vzduchu. Kolem se dalo do pohybu povalované haraburdí a co nebylo pevně připevněno k trupu lodi to si začalo žít vlastním životem.
Skandování utichlo a orkové se postupně přidávali do hypnotického stavu jak se energie rozlévala flotilou. Rekkspita cítil rostoucí sílu, jeho smysly ztratily svou schopnost vnímání reálného prostoru a počaly se přelaďovat na jiný druh vesmíru. Rekkspita se snažil zachytit proudu oné energie. Po chvíli do něj udeřila vize. Vize systému. Vize sedmi planet. Vize podivného spojenectví. Vize Blackfista zápasícího s Fistbustou. Vize Iudica ...
... To be contiuned gitz! In Blackfist and Fistbusta tremendous clash on Iudico!
XII. Hlavně nezastavovat
Moghugus zuřivě šlapal na pedály ukradeného transportu. Vozidlo nebylo tak živé jako když vezlo bandu grotů neboť se v přepravním prostoru tísnilo 6 meganabuzených orků v mega super duper cool zcela neprůstřelných zbrojích. Podlaha se prohýbala pod tíhou těchto obrů a i lak na stěnách vzal za své jak pomocí čepelí zaseknutých do stěn drželi balanc při divoké jízdě. Moghugus netušil, že takto fixovaná poloha kovové masy je vlastně jeho štěstí, které mu umožnuje držet jakýs takýs kurz mezi troskama budov. Jeho zlomyslná povaha však prahla po tom řádně vyválet cestující po celém voze tak jak byl zvyklý s groty a tak šlapal na plyn co to dá. Ztracen v myšlenkách jakou rychlost bude muset vyvinout aby sevření čepelí povolilo si nevšiml záblesků plasmy z eldarského hejblátka. Jeho dábelský plán tak zůstal nedokončen, když kabinou projel paprsek energie a trukk přišel o svého řidiče i s celou kabinou.
Fistbusta ucítil pach boje (s neomylnou příchutí spáleného orčího masa) a s nadšeným výkřikem vykopl rampu vozidla a vyřítil se ven následován svými boyz. Orientaci poněkud stěžoval všudypřítomný rozvířený prach od předchozí jízdy, ale v obrysech rozpoznal zaručeně neorčí konstrukci a vrhl se k ní. Jeho boyz se v dokonalé souhře vydali na opačnou stranu aniž by si povšimli ztráty svého velitele. Pravda, orčí smysly jsou v bitvě neuvěřitelně zbystřené, ale to se týká jen nepřítele. Co dělá jiný ork je pro ně vlastně nepodstatné. Tedy kromě toho pokud si nenárokuje frag stejné oběti. To je pak nutno důrazně vysvětlit, že tenhle byl zcela jasně můj. To jsou vlastně vzácné chvíle kdy ork je schopne vnímat jiného orka přímo v bitvě jinak než jako součást srčící waaaagh energie, která pulzuje také jeho tělem. (Proto křičet na orky během bojového rauše nějaké povely je stejně zbytečné, protože je prostě nevnímají).
Jak sedl prach, tak se ihned opět rozvířil, jak boyz spustili dakkka salvu na jednotku elradů poschovávaných za zbytky betonu. Stále v pohybu chrlili náboje v divoké kadenci na místo skrývajících se rychlonožek. Dokud bude stát alespon jeden sloup, tak není dílo dokonáno. Tímto orčím moudrem se poctivě řídili a srovnali trosky i s eldařími těly do úhledné rovinky. Přitom všem stále drželi kurz k epicentru bitvy. Z předchozí zkušenosti už věděli, že jakmile se zastaví, tak už není záruka, že mega super duper cool zbroj se dá ještě do pohybu. Udržovali proto stálé tempo a občas jen drobet zpomalili aby vypustili další dávku ocele a proložili tak železobeton eldaříma vnitřnostma a krví. Na chvíli jim zastínila výhled prolítnuvší buggina, která se zavrtala do hrudi dalšího eldarského vozítka, jen aby se jim poté dostal do zorného pole podivně zmatený eldar, který pobíhal kolem jedné budovy tam a zpět. Klawkrumpah pocítil nával energie a rozkmital těžkou zbroj na samou hranici uvěřitelnosti. Pět děsivých zelených postav se prořítilo posledními metry a opět se zvedla oblaka prachu, jak prorazili zeď, kde před chvílí stál eldar. Klawkrumpah se konečně zastavil a se spokojeným pocitem pozoroval výsledek své práce.
XI. Takové normální historky ze života orků
--- Bumbrdlova velká chvíle ---
Bumbrdla seděl nehnutě v kabině svého mazlíka a čekal na svou příležitost. Vytunit stroj po minulém majiteli mu dalo dost práce, ale jak vždy s oblibou o sobě tvrdil: "jeho umění pilotáže ho předurčuje k nezapomenutelným skutkům". Konečně nadešel jeho čas a Bumbrdla v ocelovém kolosu vyrazil v před. Jak nabíral rychlost k devastujícímu ramu eldarských pišišvorů, zřejmě se projevilo jeho pilotní umění a celý stroj se najednou prudce stočil doleva a vletěl do zdi. Bumbdrla lehce otřesen touto nenadálou změnou jeho skvostného plánu dokázal ještě vyprostit stroj z trosek, ale cíl byl ten tam. Spatřil jen výjevy eldarského masakru orků. Po chvíli pátrání ale přeci jen nalezl původní cíl v nedalekém lesíku, odkud eldaří pěchota chrlila kvantum projektilů (na orčí poměry trapně tichá dakka) na dezintegrující se grotí obsluhu orčí artilérie. Sešlápl plyn a vyrazil během napravit svou chybu. Nějak však nepočítal s hustotou a silou porostu, který stroj po několika metrech téměř zastavil. S nadávkou na rtech Bumbrdla otevřel poklop, jen aby spatřil velký těžký meč eldarského chodítka, který jeho i jeho milovaný stroj rozdělilo na dvě úhledně symetrické půlky.
--- Jak je těžké býti grotem ---
Moghugus zuřivě šlapal na pedály ukradeného transportu. Tedy orky zajištěného transportu samozřejmě. A řádně vytuněného do orčích standardů. Vůz se svíjel v prudkých smycích a najížděl do jednotky rychlonožek, která se zoufale snažila vyhnout potupnému rozjetí na placku.
"Ai ai, něco vidim!" ozvalo se nadšeně zezadu. Banda grotů si užívala zběsilou jízdu a v dynamickém pohybu vozidla sebou mlátila ze strany na stranu.
"Kde, kde? To je jen stín ..."
"Ale co kdyby .." Z otevřené strany vozu se jako na povel vystrčilo několik malých ručiček a spustila se zuřivá palba na blízkou ruinu.
"Mám ho! Mám ho!"
"Auu, stojíš mi na hlavě! Dyk netrefíš ani vrata! A koho vlastně?"
Když sedl oblak zvířeného prachu a trukk na chvíli zastavil, grotí očíčka bedlivě sledovala směr kde se měl vyskytovat nepřítel.
"Tam se něco leskne!" Bez jakéhokoliv protestu a aniž by někdo vůbec tušil, co znamená to "tam" se ručičky opět pozvedly a vyletěla druhá salva.
Moghugus zřejmě zaregistroval dění ve voze, otočil vozidlo smykem a plnou parou to narval do ruiny přibližným směrem, kam se domníval, že groti pálí.
"Všichni ven zbabělci! Kdo mi přinese eldaří hlavu toho odměna nemine! Hahaahgaah."
S plesknutím se otevřala zadní část korby a groti napůl popadali napůl vyskákali nadšeně ven a zmizeli v blízkém terénu.
Doteď se nevrátili a zřejmě tam stále hledají mystickou eldaří postavu schovávající se ve stínech.
X. O čem sní orkové
Fistbusta podklidně klimbal po vydatné dávce houbového pivka a propadal se do říše svých snů. To obvykle obnášelo hrdinské skutky, ve kterých kosil nepřátele po tisícovkách a standardně končil jako největší boss všech dob. Dnes mu však sen narušoval Rekkspittův hluboký hlas, který ho pěkně iritoval. Hlas má tu potíž, že se nedá rozsekat ani rozstřílet a tak nejlepší způsob jak se ho zbavit je rozmlátit si hlavu o nejbližší kámen. To většinou na chvíli pomůže. Fistbustu už dohánělo k šílenství tohle tajemné remcání, které se snažilo řídit jeho sen a tak si přiložil zbraň ke spánku a s vítězným úsměvěm zmáčkl spoušť. V tu chvíli procitl na podivném místě sršící warpovou energií. Rozpoznal v blízkosti dvě humanoidní siluety a okamžitě sáhl po zbrani. Jaké bylo ale jeho překvapení, když nedokázal zamířit a vypálit. Jako by něco zadrželo jeho skutky.
"Neznepokojuj se. Pravý nepřítel brzy dorazí. Ukaž co umíš Fistbusto." Sakra. Hlasu se nezbavil. Tohle si Rekkspitta vypije.
Energie zintezivněla a na několika místech se objevily dost nehumanoidní postavy. "Užij si to Fistbusto.", řekl hlas a sevření povolilo. Fistbusta se s radostným výkřikem rozběhl k první skupince nepřátel a nezastavil se, ani když se ozvalo křupání lámaných kostí a sténání démoních těl.
"Uuaaaaahhhhaaaa.... Aaahahahaha ..." Fistubsta se dostával do ráže a lítal z jednoho místa na druhé než nakonec uvízl obklopen nepřáteli ze všech stran. Máchal fistou na všechny strany, drtil hlavy, těla až se nemohl ani hnout. Nejdříve cítil jak mu silná čelist ukousla ruku, nekonečně malých potvor mu lezlo po nohách a nakonec pocítil tlak na hlavě a prudké škubnutí ...... ...... problesknuvší vize podivného obřadu a ... Fistbusta se s výkřikem probudil a vytřeštěným pohledem hleděl do tváře Rekkspitty. "Nešpatně sis vedl Fistbusto. Důležité informace získal jsi."
IX. Víme přesně co děláme
Rekkspitta stál na vrcholku kopce a pozoroval nadšenou práci boyz v ničení nekronského pylonu. Překvapivě nenarazili na žádný odpor a místo, kde byl před časem pozorován velký pohyb lampioňáků a došlo k několika potyčkám, bylo nyní pusté a prázdné. Tedy až na podivnou stavbu, z které emanovala energie způsobující neklidné Rekkspittovo spaní. To že daná věc neklade odpor ještě přeci neznamená, že se to nesmí zničit, že. Není to sice takový požitek jako z opravdového boje, ale místní pahorkatinu Blackfist tak nějak přijal za svou a je neslušné když stylovou orčí "scrap" architekturu narušuje podivná pseudomoderní stavba. Po chvíli demoliční práce se dostavila odměna v podobě pádu nekronské věže. Rekkspittovi se ulevilo, ale překvapivě někde v pozadí mysli stále slyšel podivný varující hlásek. Ale co, hlas nehlas, teď je třeba zkusit jestli letadla konečně poletí.
--- o několik hodin později ---
Neletěli.
--- o dalších několik hodin později ---
Rekkspitta stál na vrcholku kopce a pozoroval tmavou oblohu, z které pršely tisíce přistávacích modulů černé barvy. Ze svého stanoviště dobře viděl, jak se oceloví muži rozlévají všude kolem. Boyz nejdříve hleděli s uznáním na tu záplavu nepřátel, ale po chvíli nadšeně vyrazili do střetu s nejbližším nepřítelem, který se blížil k hlavnímu táboru.
"Znepokující. Černý muž prší z nebe v nekončících proudech. Čas velké bitvy se blíží. My muset ... udělat ... co říkáš?" Rekspitta se propadl do transu a začal poslouchat hlásek ve své hlavě, který zesílil do naléhavých slov.
VIII. Učit se, učit se, učit se
Ironsnappa prováděl svůj večerní dýmkový rituál a vychutnával si chvíli zaslouženého klidu. Zasloužil se o ní opakovaným vystopováním místních nuzáků a návštěvou jejich vesnice. Tentokrát si dal opravdu záležet a jestli mu někdo přeci jen proklouzl, tak se zcela jistě v orčí pahorkatině dlouho neukáže. Nechutné skandování cízím bohům skončilo a táborem se opět nesl jen hurónský smích orků, poťouchlé hádky grotů a chrochtání squigů. Škoda, že se squigové zatím hodily jen k zaminování okolí tábora. Ty čtyřnozí bastardi nějak v tomhle podnebí odmítali růst a tak bude ještě nějakou dobu trvat, než se podaří vytrénovat první Garavonskou kavalérii. Naštěstí se alespoň dařilo neustále upravovat orčí letadla do pojízdného stavu a tak nebyla nouze o rychlé nástroje smrti. (většinou tedy smrti majitele). Nepříjemné ale bylo, že někomu technika přeci jen létala. Už dvakrát potkali letoun plecháčů a vždy si to vyžádalo dost soustředěné palebné síly než se ho podařilo sundat. Ironsnappa nepovažoval za fér, když mistrně maskován v terénu někoho lstivě přepadnete zezadu a v tom to do vás začne šít nějakej srabík ze vzduchu. Dycky považoval piloty tak trochu za zbabělce. Jediní kdo měl jeho obdiv, byla skvadra "Orkakadze", kteří plně naloženi benzínem si to namířili k nejbližšímu nepříteli a zabořili mu čumák aera ke špičkám jeho bot. Na následné exploze se náramně pěkně koukalo. Ale podle nové orčí doktríny se to prý už nedělá a skvadra se zrušila. Pche. Až jim dojde, kolik se ušetří starostí za výcvik přistání, tak třeba skvadru opět založí. V Ironsnappových očích by to bylo něco jako ultimátní kommando. Jenže je tu menší problém, orčí modely nejsou schopny vzlétnout. Možná, že za to může ta všudypřítomná lampioňácká energie, o které Rekkspitta už mnoho dní blábolí. Bude potřeba se na to podívat blíže. Ale dokud nepřijdou rozkazy, může se Ironsnappa užívat dnešní klidný večer. Konec konců za rozchoppování lampioňáků si jej zaslouží stejně jako jeho boyz. Barbcooka zrovna vypráví svoji historku útoku na lampióny a ačkoliv ji Ironsnappa a ostatní slyšeli už nejméně dvakrát, rád si ji poslechne znova ...
VII. Konkurz na boha
Rekkspitta seděl v Blackfistově stanu a přes hustý dým nebylo vidět na krok daleko. Jen když někdo vstoupil do místnosti, průvan způsobil poryv dýmových oblak a na chvilku prosvitly siluety ostatních členů večerního táboráku. Pokud se dosud události valily tempem, který ork (pod vydatnou dávkou podpůrných drog) stačil jakž takž sledovat, tak nyní svět přepnul na absurdní rychlost a vnímavost orků se podobobala momentální zrakové situaci ve stanu. Ani houbičky už nestačily k porozumění co se to u Morka sakra děje.
Všechno začalo když přišel rudý muž s divnou nabídkou spolupráce. Prý že se jako dohodl s rychlým mužem a že musí stůj co stůj zabránit jakémusi spojení démoních sil. Blackfist jejich logiku nechápal, neboť přiřozenost mu říkala, že vše jde vyřešit rozbitím pár hlav. A když to problém náhodou nevyřeší, lze opakovat tento bod stále dokola, až problém buď ustane, nebo nebude komu rozbíjet hlavy. Proč kvůli nečemu takovému spřádan alianční plány? Avšak podpořen vizí, držel svůj temperament na uzdě a počkal s čím tato dvojice přijde. Netrvalo ale dlouho a snaha o kooperaci vzala za své. Rudý muž se s typickýmy výkřiky o chlápkovi na trůně vrhl bezhlavě do souboje s démony chaosu a rychlonožka dle přepodkladu situace využil a jal se pronásledovat podivný průvod pod standardou osmicípé hvězdy. Blackfist však neprostestoval, neboť stále zbývalo dost hlav k rozbití, i když tentokráte nebudou na sobě mít rudé ani modré helmy.
Další události se však definitivně vymknuly všem Blackfistovým představám o klidné planetě, kde zahájí svůj slavný waaaagh. Začínalo to vypadat jakoby o tuto planetu měli zájem všichni bohové vesmíru. Blackfist si chvílemi připadal, jako by byl jen pohou figurkou v nějaké pitomé hře. Sotva utichly zvuky boje, tak ticho prořízl ostrý svištivý zvuk dopadajících drop podů. Na planině, které vévodil rudý muž se rozlil celý regiment posil můžů zakutých v brnění od hlavy k patě. Jejich zbroj však nebyl rudá, ale temně černá. Bylo pěkné také na chvíli pozorovat rudočernou změt panáčků jak se mísí mezi sebou. I když je jasné, že nejlepší je přímá účast, tak jemná orčí duše dokáže ocenit i práci jiných.
Jako by mezi řečí, někdo využil nastalého zmatku a na severu se do toho všeho objevil tajemný monolit. První Ironspappovi průzkumné zprávy nebudily zrovna optimismus a bude muset být pečlivě zváženo kdo bude jako první vyslán ucházet se o titul "pylon killa". Rekkspitta cítil nepříjemnou auru až sem do stanu a tušil že toto je jen začátek.
Jo a pak ti nepříjemní vidláci. Ork by si myslel, že dostali dost za vyučenou, ale jsou tvrdšího zrna než se původně zdálo. To musel uznat i Ironsnappa, který potešeně zvedl hozenou rukavici na dokončení rozdělané práce. Jen až bude čas. Nyní se toho děje příliš mnoho najednou. Pár dní holt budou muset vydržet to vzdálené skandování "Raggot, Raggot!", které se dlouho do noci nese nad vrcholky stromů. Bude-li kouř ve stanu řádně hustý jistě to tyto nepříjemné zvuky dostatečně ztlumí ...
VI. You shall not pass
Představte si veliký dav k boji nadržených orků, které vede obrovský charismatický boss. Představte si netrpělivé klepání zbroje o zbroj a konečně hlasité waaaagh, které rve ostatním ušní bubínky. Tak přesně takto nevypadá Blackfistův klan. Blackfist v osamění bloumá místními lesy a hledá spásnou myšlenku na něco hodně velikého, hodně hlasitého a co nejvíce rychlého. Ostatní zatím kampují opodál a oddávají se standarndímu popíjení a pleskování grotů. Óóóó ti groti. Snad hnáni snahou také se v klanu prosadit (více než jen potrava), nebo jen škodolibostí sobě vlastní přišli s vlastním vynálezem dalekonosné artilerie. Jak bývá jejich zvykem, stroj střílí náhodným směrem a náhodnou silou, ale zato hodně hlasitě. To by však nesměli být orkové, aby se s novou technologií nezačali bavit po svém. Kukozz vzpomenul mýtického "mistr Dakka Robhoota", který prý dokázal trefil grotem tři šišky za sebou. Soutěživí duch Gloomfanga se toho ihned chopil a sebejistě tvrdil, že rekord překoná. A tak se grotům dostalo spravedlivé odměny a byly použiti jako munice do nové soutěže. (Nutno férově podotknout, že Gloomfang se přeci jen trochu naparoval a víc než jednu šišku trefit nedokázal.)
Blackfist pohroužen do svých myšlenek ani nezaregistroval, že z okolních stromů odlétlo několik kusů kůry jak se do kmenů velkou rychlostí zanořily kulky. Teprve když jedna z nich cinkla o Blackfistův nárameník, zbystřil a všiml si záblesků vysoko v ruinách nad koruny stromů. Nebyl čas svolávat boyz a tak se Blackfist vydal za zábavou sám. Když se však rozbíhal ke skoku na ruiny, narazil do něčeho podivného co ho zastavilo ve vzduchu a poté mrštilo zpět. Mlhavá energie dělila Blackfista a dotěrné snipery. Naštvaný Blackfist zařval z plných plic (což (k úlevě zbylých grotů) předčasně ukončilo Gloomfangovu marnou snahu o rekord) a pomalu se začal prodírat hustou bariérou, kde se na druhé straně počaly objevovat zřetelné siluety můžů v rudých zbrojích ...
--- téhož večera ---
Blackfist seděl ve svém stanu a přemítal co rudý muž hledal tak daleko na severu. Posilněn silným halucinogením vývarem z Ironsnappových zásob se pomalu propadal do říše nemožného. Zrak mu padl na podivné spisy, které mu donesl Rekspitta a v tom mut to začalo docházet. Partie o tuto planetu nebyla primitivní dáma, kde jeden porubal druhého, a třetí druhého, ale komplikovaná šachová hra, kde mnoho postav ještě neodhalilo své schopnosti a pravé záměry. Natož aby bylo jasné kdo je král a kdo je černý a kdo bílý. Blackfist sice vůbec nechápal co je to dáma a šachy, ale poselství vize mu bylo jasné. Bude si muset vybrat stranu ...
V. Nech lumíka žít
Ironsnappa si hověl v pohodlném posedu a vychutnával si své odpolední viržínko. Tedy chtěl by si ho vychutnávat, ale táborem se nenesla zrovna dobrá nálada. Blackfist řval na každého kolem a z jeho stanu lítaly kusy nemrtvých těl (tedy ted alespoň na nějakou dobu mrtvých), které byly prokládány groty a squigy, kteří se rituálu připletly do cesty. Je s podivem, že Doomboila se stále dokázal udržet uvnitř stanu a konat svou práci. Nejlepší painboy, kterého klan měl, se snažil delikátně zašít momentálně jeden prázdný Blackfistův oční důlek.
To co vypadalo jako dobrý nápad a skládalo se z honění zbloudilých vidláků po skalách zpestřeným soutěží o nejoriginálnější zmrzačení vidláka se poněkud zvrtlo. Chlapci se nejdříve báječně bavili, hlavně když se Obam ujal vedení v soutěži svým mistrným kouskem dekotníkace jen s pomocí squigích střev, vše se zdálo být růžové. Pravda chvilku propukla zuřivá debata, když se Godbraka dožadoval uznání titulu za svou olejovou lázeň, ale jeho lumík po chvilce vydechl naposledy, takže námitka nebyla uznána. To že to nevydrží navěky si uvědomily záhy (teda kromě toho, že docházely vidláci), když se Zahrblugg vypařil v oblaku zelenavé energie i se svým milovaným jezdítkem. Ze zábavné soutěže se stala zábavná bitka a místo úprav ztuhlých vidláků se naskytla další příležitost na porcování lampionových plechů. Jak byly ale boyz ponaučeni z minula, práce na jednom není dokončena dokud zbývá cokoliv většího než je orčí pěst. Oponent však místo o pořádný boj projevoval větší zájem o postávající pomatence a tak vřava po chvíli skončila tak rychle jak začala. Zůstalo jen pár doutnajících trosek v místech kde postával Zahrblugg, jedna velice pečlivě nasekaná arachnoidní plechová škatule a Blackfist obalen lampionáky ve všech divných pozicích. Zkrvavený oční důlek za tu šarvátku očividně nestál a Blackfist se nemohl ubránit zklamání, že boss lampioňáků zase zbaběle utekl.
Pravé pozdvižení však nastalo po návratu do tábora. Jak se ukázalo tak této eskapády využily ostatní frakce a v době bohulibého oddávání se radovánkám zbaběle pronikly na území Blackfista a porušily všechny možné úmluvy a Blackfistovi předpoklady, že Orkové jsou ti kdo útočí a ostatní se mají jen bránit. Měly by si nepřátelé slušně stoupnout do fronty a počkat, až na ně bude mít Blackfist čas. Jedině tak lze poctivě určit kdo je tu největší boss. Napadnout někoho když se věnuje někomu jinému neodpovídá orčí etice. Rudý a krysí mor natáhl své pařáty nebezpečně blízko hlavnímu táboru a to si Blackfist nemohl nechat líbit.
Jak už to tak bývá, když jste ponořen do svých houbičkových myšlenek, objeví se Rekkspitta.
"Krásně krvavý večer, že?" zadunělo za Ironsnappou.
"A sakra, to není dobré" pomyslel si Ironsnappa a na chvíli propadl myšlence, že ted jsou opravdu ztraceni.
"Mám pro tebe menší dar, Sneakky". Na zem před Ironsnappu dopadlo cosi kulatého zabaleného v krvavém hadru. "Chlapci se vrátili z výpravy a mysleli si, že tohle patří tobě, harh harh." Slyšet Rekkspittu se smát byla opravdu věc nevídaná a Ironsnappa chvíli jen nevěřicně zíral. Rekkspita si nadhodil pytel plný harampádí na záda a vydal se neohroženě směrem k Blackfistovu stanu. Ironsnappa pořádně potáhl a neodtrhujíce zrak od Gritovi hlavy si pomyslel "Tohle bude přeci jen ještě zajímavý večer..."
IV. Rychle a zběsile
Ironsnappa si hověl v pohodlném posedu a vychutnával si své odpolední viržínko. Dělo se toho s posledních dnech tolik, že ani nestíhal sledovat veškerý cvrkot. Planetární scany ukazovaly, že ostatní frakce nezahálely a rozlily se po planetě jako barevné olejové skvrny. Všude kam Blackfist bude chtít vyrazit, tam narazí na odpor někoho z nich. Alespoň bude příležitost zlepšit si náladu, pomyslel si Ironsnappa. Ke spokojenému životu potřeboval jak viržínko tak i pravidelnou dávku bojových emocí. Stále musel v hlavě myslet na ty proklaté lampioňáky a na to jaké kunning triky na ně vykoumat. Alespoň, že ho Blackfist poslal prozkoumat místní vesnici těch nuzáků co spatřili při příletu. Návštěva to byla nadmíru zajímavá a Ironsnappa se při této vzpomínce neubránil širokému úsměvu.
Další pozitivní věc, je že konečně někam zmizel ten otrapa Grit. "To tupé ambiciózní hovado", pomyslel si Ironsnappa. Grit mu pil krev už nějakou chvíli, neboť stále projevoval touhu dostat se do jeho elitní jednotky kommando boyz. To že nic neuměl, co by bylo pro jednotku přínosem to mu vůbec nevadilo. Ironsnappa vymyslel proto pro Grita tajný úkol, doufaje, že ho Grit nesplní a on od něj bude mít pokoj. V místních mapách byly zkazky o jakýchsi blízkých ruinách. "Nenápadná infiltrace objektu. Zajištění cennosti. Nepozorovaný návrat." Instrukce zněly jasně. A pravděpodobně zabraly, neboť od té doby o Gritovi už nikdo neslyšel.
Ironsnappa pozoroval podvečerní ruch v táboře. Fistbusta si stěžoval, že plechy brnění jsou stále slabé a hádal se s mekboyem, že potřebuje lepší matroš. Ironsnappa na chvíli zapochyboval jestli myslí opravdu kvalitu zbroje, nebo ty delikátní houbičky, kterýma se sjižděla půlka tábora. Nenápadně se zadíval směrem ke své skrýši kde schovával své zásoby. Chvilku znejistěl, jestli byl dost opatrný a někdo ho náhodou něviděl, ale jak hádka Fistbusty pokračovala, potáhl z houbičkového viržínka a hodil se opět do klidu.
Z poklidného rozjímání ho vyrušil Bumbrdlův huronský smích. Skákal kolem deff dreada a z kloubů lovil zbytky nebohé oběti, která se ocitla v dráze kovového mnostra. Technicky vzato to pravda nebyl Bumbrdla, ale jeho nástupce (kdo ví už kolikátý), ale pro jednoduchost pilot vždy převzal jméno prvního majitele. S horou plechu tak zdědil i jméno ale i veškeré hrdinské skutky. Historie orků nerozlišovala jestli šlo o Bumbrdlu I, Bumbrdlu II nebo Bumbrdlu III. Živostnost pilotů byla tak malá, že se tím vůbec nezatěžovali. Jejich taktika obvykle spočívala v nabrání velké rychlosti s kterou se vřítili do šarvátky a pak obvykle zmizeli v chumlu nepřátel. Málokdy se podařilo se z něj opět vynořit. Stroj však obvykle přežil svého majitele a po nezbytných opravách a personifikaci nového Bumbrdly byl opět připraven k boji.
"Znepokojující večer však?" Ironsnappa zahodil zbytek doutníku, rukou odehnal růžové gobliny co mu tančily kolem hlavy a snažil se zaostřit na nově příchozího. Věděl, že Rekkspitta neměl rád, když byl někdo sjetej více než on sám a Ironsnappa ho neměl v úmyslu dnes večer dráždit. "Znepokojivé informace jsi přinesl, Ironsnappo. Slyšet víc však musím." Kdyby Rekkspita nebyl znepokojen, to by teprve bylo znepokojující, pomyslel si Ironsnappa, odplivl si a dal se do vyprávění ...
III. I'll be back
Barbcooka seděl přilepený ke kmeni stromu a ani nedutal. Vyrazil s ostatními na jih na průzkumnou misi a místní bohatou vegetaci si nadmíru užíval. Na zdejším vršku nalezli podivný prastarý obelisk. Kommando se ukrylo v přilehlém porostu a hlídalo perimetr. Rekkspitta mezitím zkoumal stavbu. Z jeho chování bylo zřejmé, že je znepokojen energií vyzařující z obelisku. Přítomnost lampioňáků byla cítit ve vzduchu.
V tom se lesem rozlehl křik sojky (Barbcookův oblíbený signál) a všechny oči se upnuly na lesní cestu svažující se z kopce. Po cestě si to štrádovala sešikovaná jednotka lampionu a mířila přímo k obelisku. Stačilo pár významných očních výměn a tichých posunků mezi členy kommanda a lesem se za chvilku nesla chuť čerstvě vypáleného střeliva a dým doutnající z ústí hlavní stoupal nad koruny stromů. Salva ještě neutichla a z druhé strany cesty se rozezněly motory jetu, který si klestil svou cestu porostem až skončil svou nekontrolovatelnou jízdu v chumlu mechanických postav.
Lampionáci se nicméně necítili být tímto mistrným obchvatem zaskočeni a v pevně dané formaci precizně vykonávali své programy. Krok. Pal. Krok. Pal. Paprsky zelené energie rozesvítili okolní les a potyčka začala naplno. Barbcooka nechtěl zůstat pozadu, tiše jako medvěd s ladným dopadem na všechny čtyři seskočil ze stromu a přidal se do vřavy.
--- téhož večera ---
"Tak si to chlapi v klidu sečteme. Hrargnuzz dva. Dhutzmurk jeden. Wargasha tři. Godbraka dva. Gloomfang čtyři. Výborně soptíku! Kirgagas jeden. Obam dva. Všichni ale víme, že Obam počítá nohy a ne těla, takže píšu jeden. Tak to máme celkem čtyři a čtyři a čtyři a dva potvrzený fragy na orčí čest." Ironsnappa se dmul pýchou když viděl v očích členů své jednotky obdiv nad jeho uměním s čísly.
"Na začátku útoku jich bylo kolik?"
"Moc", ozval se nesměle deštovka, který chtěl také dokázat, že má na čísla fištrón.
"Správně", přikývl spokojeně Ironsnappa a pokračoval ve své myšlence. "Takže kolik je moc po odečtení potrvzených fragů?"
Skupina ztichla a snažila se dojít k nějakému výsledku. I deštovka musel uznat, že tato otázka je za hranicemi jeho schopností a tak nastalo nervózní ticho. Ironsnappa si po chvíli uvědomil, že odpověd také nezná a rychle hledal spásnou ideou, aby dokončil svou pointu. "Rozhodně míň!", zvolal nakonec vítězoslavně.
Skupina souhlasně mručela a přikyvovala, ale pointu v tom stále neviděla. "A kolik jich bylo na konci, co?" Ironsnappa svůj projev nevzdal a pevně sledoval svou matematickou vizi. "Moc!", tentokrát nečekal na odpověd z publika, ale pokračoval sám. "Takže nám tu něco nehraje, co hoši?"
"Co mrtvé jednou je, žít znovu může." Ironsnappa se horlivě podíval směrem odkud se ozval narušitelův hlas. Pečlivě si vystavěl příběh a smetanu teď slízne někdo jiný? To tak! Jakmile však jako majitele hlasu spatřil Rekkspittu, sklopil hlavu. Věděl, že s magOrkem není radno si zahrávat. "Staří nepřátelé ožívají. Znepokojující. Planeta ožívá. Znepokojující. Mnoho hráčů na malém hřišti. Znepokojující. My zjistit víc musíme. Zdejší pronárod navštívit půjdeme."
II. Dole v dole
"Shhh, už jdou." Kukkoz se netrpělivě zavrtěl za velkou bednou. Napětí se dalo krájet a orčí komando se připravovalo k první útoku. Kryty byly dokonalé a nikdo by na první pohled nepoznal přítomnost po zuby ozbrojených orků v tunelu dolu. Mistrně poschováváni mezi bednami, rourami a důlní technikou byly k nerozeznání od svého okolí. Hm, tedy až na Barbcooka. Ten si neodpustil svou lásku ke všemu zelenému a zase chodil obalen chroštím a větvemi. Že v dole keře nerostou to mu nikdo nedokázal rozmluvit. Ozvěny kroků černé legie se přibližovaly.
"Waaaaáááágh". Domluvený signál zazněl a Ironsnappovi boyz vyrazili do utoku. Jejich úkol byl jasný - zatlačit nepřítele do vedlejší šachty a uhájit hlavní křižovatku dolu stůj co stůj. Se svou vrozenou vychytralostí podřezávali nepřátele jeden po druhém a opět mizeli do hlubokých stínů. Situaci trochu zkomplikoval pavoukochodec, který zamořil celé okolí nějakým svinstvem a i když ork vydrží dýchat kde co (konec konců v orčích táborem moc hygienu nenajdete) karta se pomalu začala obracet ve prospěch legie.
"Waaaaáááágh". Ozval se další domluvený signál (hm, pravda nápaditost ve vytváření tajných kódových signálů není silná stránka ani tak cunning orků jakým byl IronSnappa). Detonace otřásli celým dolem. Godbraka dokončil svou práci a s citem sobě vlastním a perfektně předimenzovanou náloží odpálil vedlejší šachtu i s přítomnou černou legií.
"Ať si tam těží co hrdlo ráčí. Světlo už stejně neuviděj.. harh harh.." Ironsnappa si elegantně o zával škrtl sirkou, zapálil si vítězný doutník a s úsměvem na tváři vyšel z dolu podat hlášení Blackfistovi. Perimetr byl zajištěn a nyní je čas na ofenzívu.
I. Spadla houba na kámen
"Kde to sakra jsme?" Blackfist stál na místní vyvýšenině a pozoroval čilé dění kolem sebe. Přistání na planetě se neobešlo bez pár překvapení. Jedním z nich bylo, že se orkové ocitli na druhé straně planetě než zamýšleli. A taky koho tu potkali. Hlavní tábor rozbili na severní části hlavního kontinentu. Bohužel poněkud daleko od starých lokací lampioňáků, ale Blackfist již věděl, že věci je třeba konat postupně. Nejdříve zajistit tábor, pobít místní obyvatelstvo a teprve pak vyrazit k prvnímu nepříteli.
Severní okraj zabraného území sahal až k pobřeží a tvořil tak přirozenou hranici. Místní moře taky zrovna nevypadalo zrovna lákavě a z druhého břehu severního kontinentu sem linul podivný puch. Lepší bude nechat zatím oceán oceánem a soustředit se na okolí. Na jihu všude kam dohlédl se rozléhaly podivné pokroucené stavby černé legie. Nejprve si Blackfist myslel, že ty pomatení rudoši si přemalovali zbroje a konečně odhalili co jsou zač, ale po chvíli začalo být zřejmé že rudoši jsou stále rudoši a černokabátníci jsou nová figurka ve hře.
"Boss, legie na pochodu!" hlášení vytrhlo Blackfista ze zamyšlení. "Maršují směrem k našemu dolu!" (pravda, ještě před nějakou chvílí byl sice důl jejich, ale historie nikoho nezajímá, že)
"Nevidíte, že plánuju detaily naší ofenzívy? Starat se o obranu nemám čas! Pošlete na ně stíhačky a bombardéry a bude klid."
"Šéfe, my nemáme ale bombardéry ani stíhačky"
"Cože?" Nevěřící výkřik následovalo v brzkém sledu křupnutí vazu nebohého posla. "Ještě někdo chce říct, že něco nemáme?"
Po chvilce zaraženého ticha se nebojácně ozval hlas .. "eeee .. šéfe, teda jako letadla samozřejmě máme."
"No vida, tak v čem je problém?"
"Ehm .. no jaksi nejsou schopny letu". Hlas zřejmě pod vidinou dalšího brzkého křupnutí rychle dodal "Ale ale i tak jsou to smrtící stroje šéfe! Letadlo co nelítá to nepřítel nebude čekat!"
.... ... "Aaahhaaa hhaaa." Po chvíli napětí se mezi orky rozběhla vlna hurónského smíchu, který plynule přešel v bojový pokřik. Zelená masa se dala do pohybu.