Opravdu nadaní trpí?

Co je jádrem UTRPENÍ Z NADÁNÍ?

Hladovění po dlouhodobě neuspokojených základních potřebách je stejně skutečné a stejně destruktivní jako hladovění z nedostatku jídla. Pokud trvá víc než pár dnů, vybuzuje v mozku i v těle stav akutního ohrožení. Omezuje racionální myšlení (schopnost vycházet vstříc, chovat se "přiměřeně"). Spouští "pravěké" krizové scénáře na záchranu holého života: útoč - uteč - vypni se (- dělej si z toho nemístnou legraci). Omezuje trávení (odtud známé bolesti břicha ze stresu, nejedení střídané přejídáním). Spouští krizové hormonální procesy (častější či delší zaplavení organismu kortizolem způsobuje vážná poškození orgánů). Imunitní systém střídá extrémní polohy (od úplného vypnutí po okamžité spuštění drastických autoimunitních problémů - organismus zaútočí sám na sebe). Dalším dobře viditelným projevem je, že organismus "na nezbytně nutnou dobu" zastaví další tělesný i duševní vývoj (dochází k stagraci až regresu - "občas se chová jako batole").

Nadané děti se často ocitají v situaci, kdy na jejich zoufalé volání po (duševní) potravě společnost odpovídá:

Představte si, že tohle slyší dítě, které svým dospělým nahlásilo, že má hrozný hlad. Jak se asi cítí?

Většinou si řekne: Nejsem tak důležité, jak si myslím. (A já si o sobě nic moc dobrého nemyslím.) Jsem tedy bezcenné. Nezasloužím si nasycení. Nezasloužím si existovat.

(Klíčová slovíčka: #GiftedShame #GiftedGulit #GiftedTrauma)

Uznání skutečných potřeb dítěte je na celé péči o nadané úplně nejdůležitějším krokem! - v rodině, ve třídě, ve škole, na místní, krajské i celostátní úrovni.

Závěrem upozorňuji, že s hladověním má tento problém více společných rysů, než bychom chtěli. Zejména: Dlouhodobě hladovějícího člověka nezachraňujeme pozváním na opulentní hostinu. Nemůžeme očekávat, že se člověk ve smrtelné agónii bude chovat hezky, taktně a rozumně, že bude znát a respektovat zásady etikety. Návrat ke zdravému fungování metabolismu musí být velice pozvolný, opatrný, ideálně pod dozorem příslušného odborníka!


První pomoc (duševně) hladovějícím: tinyurl.com/cptsd-nad

Opravdu trpí všechny nadané děti?


Obvykle se v této fázi povídání někdo nakvašeně postaví a začne mi vyčítavým hlasem sdělovat, že zná mimořádně nadané dítě (zpravidla vlastní), které vůbec netrpí, a obviňovat mě ze lži. Pro případ, že by byl i mezi vámi někdo s těmito pocity, dovolte mi prosím vyjasnit situaci:

Ne všechny nadané děti trpí, protože ne všechny nadané děti mají právě v tuto chvíli chronicky neuspokojené potřeby. Pokud se (vzácně) sejdou velmi pozorní rodiče (s dostatečnými kapitály), velmi vstřícná škola a dobře vyladěné volnočasové příležitosti, může se i bez odborné pomoci vyvinout zdravý, přiměřeně uspokojený a venkoncem spokojený mimořádně nadaný člověk. Nikde netvrdím (ani nenaznačuji), že to není možné! Jde o to, že se to nestává moc často. A že to ani zdaleka není pravidlem. (Ale mělo by být!) 

Protože se domnívám, že právo netrpět (nebýt uvězněny v hladu a bezmoci) mají všechny děti, zasazuji se o to, aby byly ty bolavé případy víc slyšet. Je úplně báječné, pokud se to vašeho dítěte netýká. Aspoň máte volnější ruce k tomu, abyste mohli pomoci i jiným dětem (rodičům, učitelům, vedoucím, ředitelům ...) Dokud je v běhu třeba jen jeden jediný případ závažné duševní malnutrice nevinného dítěte, není na místě skládat ruce do klína. 

Zásadním benefitem toho, že se budete zajímat a starat i o cizí hladovějící děti je, že díky tomu budete mnohem lépe naladěni na vidění specifických potřeb. Pokud se problémy tohoto druhu někdy v budoucnu objeví ve vašem okolí, včas je poznáte a budete mít k dispozici nástroje na jejich efektivní řešení.

Kateřina Emer

O kolika dětech je tedy zhruba řeč?

Nadaných dětí je v populaci zhruba 20 %. O mimořádně nadané, dvojvýjimečné nebo jinak extrémně náročné nadané děti jde asi v 5 %.

Situaci skřípnutí školou zažilo nebo zažívá přibližně polovina z nich. Zbývající polovina má štěstí na školu i učitele, chodí do soukromé či komunitní školy od samého počátku (např. díky zkušenostem se zaškolováním staršího sourozence), případně se rodiče rozhodli pro domácí vzdělávání od předškolního věku kvůli vlasntímu traumatu z českých státních škol.

V situaci, kdy rodina a dítě trpí tím, že státní aparát neplní své závazky, jsou v této chvíli vyšší stovky až nižší tisíce dětí.

Co mám dělat, když se vážně bojím o well-being a psychické zdraví dítěte, které mám v péči?

(ať už jako učitel, rodič, pěstoun, sociální pracovník, psycholog, lékař nebo jiný důležitý dospělý)

“Můžete se mi smát, ale já prostě vidím, že mi to dítě vadne pod rukama. Tohle přece není ten zvídavý kvetoucí človíček, kterého znám z dřívějška. Poslední dobou je jako stín. Má divné nálady a vede děsivé řeči. Vůbec nezvládá svoje emoce. Chová se divně a odrazuje tím ostatní od kontaktu. Přestává se zdravě rozvíjet, stagnuje. Utíká do různých závislostí. Děsí mě, že to nikdo jiný nevidí. Ostatní důležití dospělí kolem dítěte to bagatelizují, říkají, že zbytečně panikařím. Ale já to prostě cítím! Mám obrovský strach, že se tam ve skrytu dětské duše děje něco hrozivého, co se vyjeví až když bude pozdě. Moc vás prosím - řekněte mi, co mám dělat.”

Všímavý citlivý dospělý, který má důvěru dítěte, zachytí projevy zranění dětské duše výrazně dříve, než si toho všimne systém. Často ve chvíli, kdy ještě nejde o chronické trauma a rány půjdou zaléčit bez následků. Musí ale věřit svému pocitu, umět se v situaci zorientovat, zajistit dítěti první pomoc a bez dlouhého otálení vyhledat odborníka, který mu bude při ošetření duše dítěte k ruce. Pokud se zatím nepodařilo najít citlivého specialistu, který rozumí specifikům odlišných dětí, je rozhodně lepší vyhledat alespoň “přítele na telefonu”, než v tom zůstat sám:

Jak se zorientovat: Hledáme hlavní zdroje bolesti

Někdy je zdroj duševního zranění na první pohled zřejmý - dítě může být dokonce schopné na požádání popsat traumatizující událost, kvůli které se cítí tak špatně. Často je ale situace složitější - nejde o zranění jedním viditelným zdrojem, ale o dlouhodobou mikrotraumatizaci citlivé osobnosti.

Důležité je, že velké zranění může vzniknout i působením mnoha maličkých střípků, které mohou být pro okolí takřka neviditelné. Vysoce citlivé, mimořádně nadané nebo jinak velmi zranitelné dítě je takřka neustále “ostřelováno” titěrnými ústrky, posměšky, nepochopením, stresem, frustrací svých potřeb, bolestivým přetížením smyslů a tisícem dalších drobností. Naopak se zdánlivě velkým ohrožením, jako je přezkoušení ve škole nebo rozvod rodičů, se může vyrovnat překvapivě snadno (díky rozumovému zpracování). Pamatujme, že i zdánlivě vzdálené problémy jako jsou války, humanitární krize a změna klimatu mohou být dítětem prožívány jako akutní stres. Obrovské škody mohou také nadělat vysoké nároky na přizpůsobení se průměru, “vyčerpává mě chovat se jako ostatní” (mluvíme o tzv. vyhoření z maskování). Velká část dětí s odlišnostmi trpí také osamělostí a pocity nepřijetí, i když je z úplné rodiny, chodí do školy a k žádnému ostentativnímu vyloučení z kolektivu nedochází. (Nejčastějším následkem deprivace sociálních potřeb je snížená sebeúcta, zvýšená psychická zranitelnost a úzkostnost, potřeba držení kontroly nad situací, někdy také nárůst agresivního nebo sebepoškozujícího chování. Následky jsou nápadně podobné - ať už došlo k izolaci fyzické, například v covidových karanténách, nebo "jen" k psychickému vyloučení.)

Pokud máte podezření, že zásadní složkou problému může být šikana, projděte si chytře postavený test a další doporučení uvedená na těchto stránkách: https://www.nematonacele.cz/

První pomoc: Záchrana tonoucího a umělé dýchání na duši

Pokud se s odborníkem (např. s krizovým interventem na telefonu) shodneme, že k traumatizaci dítěte v určité situaci či prostředí stále dochází, hledáme způsob, jak dalšímu zraňování zamezit, pokud možno hned. Když jde o utrpení dítěte, není na místě řešit, “co tomu řeknou lidi”. Pokud máte pochybnost, intervenujte stejně, jako kdyby šlo o podobně silné fyzické zraňování (které se rovněž může dít nejen záměrně, ale i nevědomky, omylem).

Buďme radikální při záchraně trpícího, trpěliví při vysvětlování ostatním a zdrženliví v hledání viníka. Dítě je zraněné a musíme ho teď odvést do bezpečí. Jak to bylo nebo nebylo, kdo za to může a nemůže, lze řešit později a v klidu. Pokud nutně potřebujete např. omluvenku ze školy, praktický lékař může nařídit ošetřování i u duševních šrámů. OSPOD může zařídit okamžité opatření i z těchto důvodů. (Nebojte se OSPOD - ačkoli nemusí znát podrobně problematiku nadaných dětí, problematiku traumatu zná důkladně. V zájmu dítěte dokáže zásadní věci … např. sehnat schopného dětského psychologa víceméně kdykoli a hned.)

Pokud vás okolí přesvědčilo, že se dítě musí zocelit a subjektivně náročnou situaci alespoň zkusit, použijte pravidlo tří dnů. Pokud se po třech dnech v obávané situaci stav nelepší (nebo znatelně zhorší) a dítě volá o pomoc (výslovně, zlobením, útěkovým chováním, závislostním chováním, vypnutím se, nevhodným žertováním), stáhněte jej zpátky do bezpečí. Znovu jej vystavte podobné situaci až pod dohledem odborníka, když bude samo s dalším pokusem souhlasit. (Pokud se dítěti čtvrtý den do školy/kroužku/situace prostě jenom nechce, ale předešlý den bylo na konci dne spokojené, tak ho ujistěte, že na něj dáváte pozor a věříte mu jeho pocity, ale nechte jej tam chodit dál.)

"Umělým dýcháním na duši" rozumíme záměrné uspokojení všech základních potřeb dítěte. Po vytažení ze zraňující situace musíme zajistit, že se podchlazené dítě zahřeje, hladové dítě nají, unavené dítě vyspí, vystresované dítě najde svůj klid, nepochopené dítě najde pochopení, nepřijaté dítě pocítí přijetí a osamělé dítě pocítí, že jsme tu s ním a pro něj. Zvláště poslední čtyři položky bývají pro nadané a vysoce citlivé děti klíčové. Stejně jako u klasické resuscitace pokračujeme v záchranných činnostech neúnavně až do převzetí zraněného (ještě zkušenějším) odborníkem.

Zotavení: Pomoz mi, abych to dokázal sám!

U dětí, které jsou v subjektivně náročné situaci, ale krizová intervence není nutná (nebo již proběhla), má provázející dospělý šest základních úkolů:

Později v procesu začíná dospělý klást důraz na to, aby dítě přebíralo péči o sebe do svých rukou - s rostoucím sebepoznáním a zvyšováním počtu nástrojů řešení (zejm. copingových strategií) postupně dokázalo poznat, komunikovat a uspokojit své potřeby vlastními silami. Obhájit si své hranice a nenechat si ubližovat. Aktivně pracovat se stresem. Cítit se být autorem svých smysluplných činů (self-efficacy). Mít možnost kdykoli čerpat z pocitu, že doopravdy žije (aliveness).