Sněžka 2014

V pátek 14. listopadu jsme se scházeli postupně, nejdřív v Krči, po 30 minut později v metru Pankrác a o 25 minut později na Hlavním nádraží. Před Fantovou kavárnou nás čekal Kanec s Defenfrem a nákupem, který vyzvedl Na Pankráci. Ukázalo se, že při předpokládaném počtu 33 žaludků a jednom dnu navíc jídlo nedoneseme.

Ve spěchu jsme naložili zavazadla do Defendru, koupili lístky a snažili se urvat nějaká místa ve vlaku. U při koupi jízdenek nás pokladní pěkně vylekal slovy "27 do Trutnova? No jestli se tam vejdete?"

Vešli jsme se, ale rozhodně bylo dost plno. Přibližně v 19.30 jsme byli v Trutnově a rychle jsme přeběhli do lokálky do Svobody nad Úpou. Byli jsme tam za dvacet minut a čekala nás tradiční hodina, než pojede autobus do pece. Naštěstí letos nebyla zima. Tak nám to celkem příjemně uteklo. Autobus řídila příjemná slečna a poklidná jízda polovinu výpravy ukolébala k spánku. Proto jsme v Peci museli budit spoustu spáčů. Rozespalí jsme vylezli z autobusu a viděli Kance, jak pravě zatáčí s Defendrem nahoru do Pece. Paráda! Snad nestihne chalupu přetopit než tam dojdeme. Stihl! Když jsme přišli, už tam bylo vedro k padnutí. Bylo deset a my padnuli. Na postele a do spánku

V sobotu jsme vstávali okolo osmé a po snídani jsme začali byli výzbroj, výstroj a jídlo na výstup. Chalupu jsme opustili ve čtvrt na jedenáct a čekaly nás skoro 4 kilometry do kopce na Růžohorky. Tam jsme si chtěli dát limonádu nebo čaj. Počasí ale stálo za pendrek. Bylo celkem zima, foukalo a drobně mžilo. Obě hospody byly plné. Tak jsme si dali tatranku z vlastních zásob a šlapali dál. Dalšího přibližbě 3,5 kilometru do kopce se závěrečným prudkým stoupáním až na vrcholů Sněžky. Tam fičelo jak o závod. něco mezi 80 a 100 km/h. Když se k tomu přidá jemný déšť, je zřejmé, že lepší počasí jsme si nemohli přát. Naštěstí je v budově lanovky nový bufet. Koupili jsme si čaj a dokonce nám dovolili si tam slupnout vlastní donesený oběd. Pak jsme se vyfotili na nejvyšší místě České republiky a a "po řetězech" se vydali zase dolů. Chviličku jsme šli za větrem ale pak se to znovu rozjelo. Matěj natočil video na vyhlídce. To mluví za vše. Fičelo na nás zostra až k trkači. Teprve tam se to aspoň trochu uklidnilo. Další sestup už proběhl bez obtíží.

Po návratu na Horezdar jsme začali vařit buřtguláš. Každý trochu pomohl a za chvíli byla večeře. Hráli jsme na kytary, zpívaly a nahoře se hrálo městečko Palermo. Byli jsme příjemně ušlapaní a unavení tak akorát.

Ráno jsme spali dlouho. Stejně pršelo a hráči Palerma šli spát dost pozdě. Po snídani začali nanovo. Abychom se vůbec podívali ven, vzali jsme si bundy a šli hrát HUTUTUTU. Po hodině a pů jsme byli všichni jak hadry na podlahu (od bahna a mokří). Po obědě jsme se ještě chvíli sušili a pak šli na Modrodolskou na borůvkový koláč. Byla to mňamka. Snědli jsme koláče, vypili čaj a za tmy vyrazili zpátky na Horezdar. Cesta ve tmě jen s baterkami byla úžasná a skoro nás mrzelo, že to nebylo dál. K večeři byla topinky ve vajíčku a pak zase městečko Palerno, společenské hry a kytary. Den navíc nám přišel vhod, protože neděli jsme si užili i když skoro pořád pršelo. Pravidelné balení a sprint na autobus přišel až o den později, tedy v pondělí. Po snídani jsme sbalili a začali uklízet. Když bylo sbaleno, šli jsme zase na chvíli hrát ven. Pak už stačilo jen zamknou, rozloučit se s Pepou, Gábinou a Bárou a vyrazit na autobus. Cesta domů proběhla v klidu neb nám nikdo nenadával, nikdo moc nezlobil, Matěj se neřízl do palce, prostě klídek a pohoda.