Babka
Na jednodenní výlet se nás sešlo před školou devatenáct. Rozloučili jsme se s rodiči a zamířili na Hlavní nádraží. Ke zpátečnímu lístku do Řevnic nám zaměstnanci pana Žaludy přibalili každému sušenky Tuc. Ještě, že je na dráze ta konkurence.
Cestou se nestalo celkem vůbec nic. Dokonce ani nikdo nevypadl z vlaku, což lze přičítat především tomu, že v patře nejd
ou otevírat okna.
V Řevnicích jsem
se vykulili z vlaku a vydali se po modré na hřebe Brd. Slunce svítilo, ptáci zpívali a Rico nadával, že už nemůže. Slíbili jsme mu, že
už půjdeme jen do večera a pak si může sednout. Moc ho to neuklidnilo. Konečně jsme pokořili Babku. Poslední metry nám daly zabrat, především díky závěrečné soutěži.Našli jsme kešku a pak se sesunuli pod skálu k ohništi. Pekli jsme buřty a Maršmelouny. Provoz tam byl skoro jak na Václaváku. Po obědě nás čekal sestup zpátky do Řevnic. Rád
bych napsal, že sestup byl plný nebezpečenství, že nástrahám vyhnuli jen tak tak, a že jsme unikli jen o vlásek. Bohužel, nic takového se nestalo. Cesta byla klidná, jen
Chcete vidět všechny fotky? Tak se podívejte.
jsme potkali několik dalších zákazníků pana Žaludy a jeho Českých drah. Na začátku (nebo na konci) Řevnic, podle toho, jak se na to kdo kouká, je krásné hřiště. Měli jsem ještě trochu času, a tak jsme se tam zastavili. Když jsme se dost vyblbnuli, posunuli jsme se k nádraží. Naproti nádraží je hotel, v něm restaurace a v ní mají točenou Kofolu. Hospodský se divil, že 6 Kč za deci je dost a ještě víc se divil, že jich (těch Kofol) chceme devatenáct.
Po rychlé Kofole rychle na vlak a už jsme svištěli na Prahu. Přijeli jsme na čas a ve čtvrt na šest byli u školy.
Babka je parádní, výlet se vydařil a jistě se tam ještě někdy vrátíme. Letos to ale asi nebude, protože nás čeká ještě Branžež a Kola. Tak možná napřesrok.
