Kola 2014
REC
8. května jsme využili toho, že ve školách bylo v pátek 9. května obvykle volno a vyrazili jsme na prodloužený víkend na kola. Naším cílem byl Hamr na Jezeře, kde jsme chtěli postavit stany na zahradě chaty. Pro cestu jsme zvolili kombinovanou dopravu. Batohy, stany, spacáky, hrnce a spoustu dalších "nepotřebností" jsme nacpali Vláďovi do vozejku a my se pokusili nacpat do vlaku směr Tanvald. Za tím účelem jsme se sešli na nádraží ve Vršovicích se značným předstihem. Když se konečně vyjasnilo, že to pojede ze druhého nástupiště, došli jsme tam a úspěšně navěsili všech 17 kol do oddílu vagónu, o kterém nám zaměstnanci drah řekli, že jede na Tanvald.
Pak ovšem přišel čert v reflexní haleně v hodnosti koloťuka a kázal nám kola vyndat, neb tyto vagóny nikam nepojedou. Naštvaně jsme kola vyndali a navěsili je do oddílu pro kola jiného vagónu, který mezitím přistavili. Mezitím vagóny, které jsme opustili, připojili k našemu vlaku, takže jsme v nich mohli klidně zůstat. Na dovršení všeho jsme jsme kola zavěsili do vagónu, kam dráhy prodaly místenky a zapomněli to na místech označit. Sedli jsme si hned za dveře, na sedadla blízko našich kol. Na sedadla, ze kterých nás vyhodili majitelé místenek, takže jsme celou cestu do Mnichova Hradiště stáli. Ten koloťuk se řehtá ještě dnes. Do toho Milan celou dobu vykřikoval "Dráha, to neni žádnej bordel". Co tím vlastně myslel?
V Mnichově Hradišti jsme vyházeli kola z vlaku, koupili chleba, který už ve středu večer nebyl, a vyrazili sěrem do Hamru. Čekalo nás
necelých třicet kilometrů. Jeli jsme pomalu a usilovně. Občas trochu krápalo, ale jinak se jelo celkem hezky. Míša funěla, protože táhla vozejček s Olinkou, která po cestě trochu poštěkávala. V jednu hodinu jsme usoudili, že odpočívadla s lavičkou a stolem se na cyklotrase asi nedočkáme a tak jsme se najedli na kládách složených u cesty. Během oběda chvíli docela pršelo, takže polední klid na lůžku jsme přeskočili (stejně jsme neměli lůžka) a vyrazili jsme dál. Plný žaludek Obi tak ukolébal, že během šlapání usnula. Jinak si nelze vysvětlit, že na rovině, bez cizího zavinění a bez zřetelného důvodu upadla. Odnesly to legíny a koleno. Obi ani nefňukla. Je to tvrdá holka.
Do Hamru jsme dorazili asi ve čtyři a na některých jezdcích bylo znát, že jsou rádi. Začali jsme stavět stany a vařit. K večeři byla čína s rýží. Po večeři jsme umyli nádobí a nafoukli raft. Odnesli jsme ho k jezeru, hodili na vodu a převezli se na zavřenou pláž. Chvíli jsem blbnuli v písku, cachtali si nohy a tak. Okolo desáté už byli skoro všichni ve spacácích. Byl to celkem náročný den, spali jsme jak zabití.
V pátek mělo pršet. Naštěstí se to nevyplnilo. Vydali jsme se na kolech na Průrvu Ploučnice. Kola jsme nechali nahoře a slezli dolů k vodě. Bylo celkem teplo, tak jsme se rozhodli, že tunel projdeme skrz. Bylo celkem dost vody, ale jít chtěli všichni. Je to krásná procházka a vzpomínali bychom na ní s úsměvem, kdyby to na konci nespláchlo Olinku do malého jezírka, kterým průrva končí. Sam a Tobiáš si odložili přebytečné oblečení a skočili za ní, aby někam neutekla. Zpátky se musí přes kopeček. Inspirován Olinkou, nechal se strhnout vodou i Julek, cestou podrazil nohy Tadeášovi a je s podivem, že si před tím přebytečné oblečení neodložili. Když skončilo toto neplánované koupání, oblékli jsme žabákům to suché, co jsme měli k dispozici, zrušili zastávku na zmrzlinu a vyrazili domů.
Večer jsme zase jeli na jezero na raftu a trochu se i koupali. Večer jsme se zase těšili do spacáků. I druhý den se nám vyvedl.
Zmrzlinář ve Stráži je vyhlášený, má více než sto druhů zmrzlin a každý si vybral dva kopečky dle svého gusta. Julek, asi díky šoku z nenadálé koupele si dal koprovou. Myslím, že to ho ze šoku muselo dostat. Nejoblíbenější kombinací byli zmrzliny s názvy Ježišmarjá a Já nevim. To bylo pořád: "Tak jakou si dáš?". "Ježišmarjá, Já nevim". Celkem jsme si pošmáknuli.
Po obědě jsme se chvíli povalovali a pak vyrazili na Děvín, zříceninu středověkého hradu za jezerem. Kola jsme zamkli pod kopcem, ale "vrchaři" vyjeli až nahoru. Bylo tam asi osm kol. Slušný výkon!!! Z Děvína jsem jeli na slibovanou zmrzlinu.
Ráno svítilo sluníčko a naším cílem se tentokrát staly prameny Ploučnice. Za Osečnou jsme dojeli za hodinku a pokochali se místem, kde z písku na dně malého jezírka vyvěrá čistá pramenitá voda. Slovy klasika: "Byli jsme plní zážitků, ale něco malého by se do nás ještě vešlo". Že by další skvělá zmrzlina? Ano. Znovu dva kopečky dle vlastního výběru a pak většinou další za vlastní peníze. (Julek si dal Anýz, Štěpán Moravské uzené, Sam Rebarboru - šílenství zachvátilo naše řady).
Celou noc pršelo. To nám na náladě nepřidalo. Taky jsem měli obavy, jestli se vejdeme do vlaku. My jsme jeli z Prahy ve čtvrtek. Další cyklisté se přidali v pátek. Vejdeme se v neděli všichni i s koly do vlaku?
K večeři byly špízy. Každý si napíchal na klacek maso, papriku, slaninu, cibuli a pak to zvolna opékal na ohni. Také jsme pekli kuřecí křídla. A v alobalu jsme na roštu pekli na plátky nakrájené brambory proložené slaninou a cibulí. Lze tedy říct, že jsme si celkem hodovali. Byla velká škoda, že nám do pečení postupně začínalo víc a víc pršet. Na otázku, zda budeme hrdí a zalezeme do stanů, nebo se půjdeme veselit do chaty, která nám byla k dispozici, řekli skoro všichni, že mají dost a jdou spát. Nakonec zítra musíme dojet do Mnichova Hradiště na vlak.
Další výlet už zorganizovat do léta nestihneme, takže nás čeká až tábor. Těšíte se jako my?
Pršet přestalo po šesté ráno a my se na cestu vlakem rozdělili. Starší (a rychlejší) jeli svižněji, takže stihli vlak ve 12:58. Pomalejší skupina vyrazila stejně, ale jela volněji a do Prahy jela vlakem ve 14:58. Tak jsem se vešli všichni a ani jsme cestou nezmokli. Ve vlaku bylo na všech vidět, že výlet byl vyčerpávající, a že si všichni sáhli až na dno svých sil. Jak by také ne, když jsme za 4 dny ujeli 120 kilometrů, a to je hlavně pro menší úctyhodný výkon.
