Embedded Files
Obrázky se po kliknutí zvětší v novém okně
Obrázky se po kliknutí zvětší v novém okně
prohlížeče IE, v Mozille pak v nové záložce!
prohlížeče IE, v Mozille pak v nové záložce!
1. díl
3. Kouzlo vyvolávacího procesu
4. Výbava komory (fotokomory temné)
5. Vyvolávám a zvětšuji si sám
Kde se to mačká? bývá často jediná otázka po uchopení digitálního aparátu v domnění, že odpověď na ni pro vytvoření kvalitní fotky bohatě stačí.
Není tomu tak a jestliže se někdo spokojí s radou – zmáčkni tenhle čudlík a domnívá se, že právě teď se z něho stal "pan fotograf", stal se obětí vlastního sebeuspokojení. Obrázky, které zplodí pomocí svého foťáčku nebudou valné a jestliže ano, bude to pouhá náhoda. Protože jako všechno i fotografovat se člověk musí naučit.
Proto tento návod, několik rad a zkušeností člověka, který se fotografií zabývá s kratšími či delšími přestávkami 45 let.
Obr. 1 - digitální fotoaparát Olympus
Vznik fotografie
Co předcházelo onomu zdánlivě jednoduchému procesu – namíření fotoaparátu na objekt, kterých chceme zvěčnit, přes zmáčknutí čudlíku, zkopírování snímku do PC a jeho případné vytištění?
Bylo to mnoho let zkoumání, bádání a vynalézání, na němž se nezávisle na sobě podílelo mnoho chytrých lidi. Není smyslem tohoto pojednání zabývat se historií fotografie zevrubně – to už udělali jiní přede mnou a daleko pečlivěji. Omezíme se na pár dat (ve smyslu datum v kalendáři, nikoliv souborů v počítači).
Za zrod fotografie je považován rok 1839. V srpnu toho roku byl zveřejněn technický princip daguerrotypie. Že světlo, procházející skrz malý otvor do temné místnosti zobrazí obraz toho, co je venku, zjistili už staří Řekové, když tento vynález používali v astronomii k určování polohy Slunce nebo předpovědi jeho zatmění.
Řekové v devátém století, Číňané ve století pátém (před naším letopočtem) – už tehdy znali princip jevu, který jako camera obscura čili „temná místnost“ anebo „dírková komora“ popsal Leonardo da Vinci (1452 – 1519), ano, ten co namaloval obraz Mona Lisa.
Obr. 2 - Camera obscura - princip
S první fotografií přišel nicméně už roku 1826 Francouz Joseph Niepce ( 1765 – 1833). Roku 1826 vytvořil "Pohled oknem na dvůr", který vešel do dějin jako nejstarší dochovaná fotografie podle přírody. Je na cínové desce, exponoval ji 8 hodin. Tento objev kreslení sluncem nazval heliografie.
V již zmíněném roce 1839 v podstatě náhodou zjistil francouzský malíř a vědec Luis Jacquese Mandel Daguerre, že je možné rtuťovými parami vyvolat obraz neviditelně zachycený na stříbrné desce, na kterou zároveň působily účinky jodových par. Tak vyrobil metodou, které se říká daguerrotypie, první snímek. Jedná se o úplný základ v oblasti techniky fotografování. Na osvit stačilo už pouze několik minut.
Obr. 3 - Joseph Nicéphore Niepce – prostřený stůl
Tímto okamžikem byl odstartován sled dalších vynálezů, které výraznou měrou přispěly k rozvoji fotografie, jak ji známe dnes.
V roce 1871 vytvořil Richard Leach Maddox bromostříbrné desky s želatinovou emulzí, po dalším jejich vylepšování se skleněná deska začala používat jako nejlepší negativní materiál, z něhož se dalo kopírovat jakékoliv množství fotografií velmi dobré kvality. Ve fotoateliérech se bromostříbrné desky běžně používaly ještě v polovině 20. století a v mnohem vylepšené formě se používají dodnes a patří stále k nejlepším negativním materiálům.
Obr. 4 - Deskový fotopřístroj - i tohle vytvářelo fotografie - a dobré!
V roce 1887Američan Hannibal Goodwin vynalezl film, nový podkladový materiál pro fotografickou emulzi. Jeho vynález roku 1889 uplatnil Eastman při výrobě svitkových filmů do svých přístrojů zn. Kodak, které začal ihned vyrábět a masovému rozvoji černobílé fotografie už nic nestálo v cestě.
Začaly se vyrábět lepší a lepší fotografické materiály, v roce 1907 dokonce vznikly první barevné materiály.
O rok později byla patentována barevná fotografie, kdy byly vytvořeny tři odlišné vrstvy RGB - zkratka z anglických názvů Red, Green a Blue – červená, zelená a modrá.
V relativně rychlém sledu pak vznikl v roce 1935 barevný inverzní film, o dvanáct let později (1947) okamžitá fotografie (POLAROID), v roce 1948 byl objeven princip holografie a v roce 1963 začala se používat barevná okamžitá fotografie.
Fotografie digitální se stala hitem posledních dvaceti let dvacátého století. První digitální fotoaparát vyvinula firma Sony v roce 1981 pod označením MAVICA (MAgnetic VIdeo CAmera), ale k masivnímu rozšíření digitálních fotoaparátů došlo až ve druhé polovině 90. let neboť největší rozvoj informačních technologií se datuje k začátkům 90. let. Díky přijatelným cenám a rostoucímu výkonu začaly být počítače dostupné široké veřejnosti. Bez použití počítače ztrácí digitální fotografie značnou část svých výhod. První fotoaparát MAVICA (na obrázku 5) měl 290kpix a výstup se zobrazoval na televizi, nebo se tisknul na speciální tiskárně dodávané s tímto fotoaparátem. Chronologický popis historie fotografie najdeme na Wikipedii. Nahoru
Mé první krůčky s foťákem
Kouzlo zvěčnění viděného na negativní svitkový film 6 x 6 jsme jako kluci objevili ve dvanácti, třinácti letech. Fotoaparátem značky Pionýr (už ani nevím, kdo byl jeho šťastným majitelem) jsme se snažili v našem rodném městečku ze stráně v zatáčce nad závorami zachytit jedoucí auta. Přišlo nám
to jako ohromné dobrodružství – ostřilo se odhadem vzdálenosti, foťák (opravdu se mu tak říkalo) měl 2 časy: M a T (momentka a trvalé otevření závěrky) a dvě clony – obojí se ovládalo z přední strany objektivu.
Před expozicí bylo zapotřebí "odjistit" spoušť - vytažením pojistky na pravé straně objektivu. Posuv filmu se prováděl ohromným kolečkem vlevo nahoře. Výsledky odpovídaly použité technice, film jsme odnesli panu Škardovi, který byl v našem městě oficiálním fotografem, za týden jsme dostali černobílé, většinou rozmazané obrázky 6 x 6 cm, protože z tohoto filmu se dělaly pouze kontaktní kopie... brzy nás to přestalo bavit (a taky to lezlo do peněz, které jsme pochopitelně neměli). Obr. 6 - "Fotoaparát" Pionýr Už tehdy jsem si měl uvědomit, že focení poleze do peněz vždycky a najít si jiného koníčka, ale bohužel. V sedmnácti letech jsem si pořídil vlastní přístroj – sovětský výrobek Smena 6. Obr. 7 - Smena - kresba tužkou (upraveno v editoru)
Proti Pionýru to byl pokrok, neboť se fotilo na kinofilm a místo pouhých dvanácti snímků dalo se jich pořídit celkem 36! Časy od „B“ (uzávěrka je otevřená po celou dobu stisknutí spouště, fotí se ze stativu pomocí drátěné spouště) přes klasickou patnáctinu, třicetinu, šedesátinu, stopětadvacetinu a po dvěstěpadesátinu sekundy, clony od čtyřky do šestnáctky, měření vzdálenosti od jednoho metru do nekonečna a na boku objektivu jedna vychytávka – při nastavení vzdálenosti fotografovaného objektu a clony bylo možno zjistit hloubku ostrosti (kolik prostoru před i za objektem bude ještě ostrého).
Obr. 8 - sovětský fotopřístroj Smena 6 - vystavená v mém minimuzeu
Přístroj měl nahoře sáňky na blesk, který se připojoval kablíkem na bok objektivu a samozřejmě mechanickou samospoušť.
Tyhle základní funkce v podstatě stačily k vytvoření relativně slušného snímku. Absenci integrovaných měřicích doplňků bylo nutno kompenzovat zkušeností a ta se dala získat pouze fotografováním. Při fotografování v exteriéru byly časy i clony přibližně stejné – za slunečního svitu 250/11 (čas/clona), podmračená obloha vyžadovala 60/5,6, fotit třicetinou už obnášelo riziko rozmazání snímku buď pohybem objektu anebo aparátu... a ve většině případů člověk nevěděl, jak hodně se zadařilo – dokud nedržel v ruce hotové obrázky anebo alespoň vyvolaný film.
Kouzlo vyvolávacího procesu
S novým foťákem jsem zkoušel fotit všechno možné a hlavně svoji dívku Libuši, kterou skutečnost, že její mládí bude navěky zachováno na mých fotografiích, příliš nebrala. Když měla náladu, do objektivu se usmála, v opačném případě tvrdošíjně otáčela hlavu nebo i celou postavu k objektivu zády.
Když dneska vzpomenu těch krásných šedesátých let minulého století, můžu jen litovat, že jsem nefotil víc a fotky a hlavně filmy přehledně nearchivoval – mohl jsem vlastnit kvalitní dobovou dokumentaci a při současných technických podmínkách (skenování kinofilmů a následné zpracování obrázků na PC v různých editorech) dělat prezentaci té doby...
Vyfotografovat film a dát jej vyvolat a nechat udělat papírové fotky mě uspokojovalo jen pár měsíců. Ve fotoslužbě (tehdejší obdoba dnešních fotolabů) nazvětšovali z každého políčka 36 fotek včetně nepovedených, řekli si za to cenu možná přiměřenou, pro mne však vysokou, možnost nechat si některé záběry udělat na větší nežli klasický formát 6 x 9 cm stála další peníze a navíc – tvůrčí proces v tomto případě končil na polovině cesty.
Pídil jsem se, kdo by mne naučil tu druhou polovinu a nejlépe vycházel fotokroužek. Jeden byl v naší základní škole ve Františkových Lázních a vedl jej pan učitel Švehla, jehož fotky byly ke zhlédnutí na nástěnkách anebo vývěsních skříních ve městě a byly to fotky na úrovni! Jenomže školnímu věku jsem byl poněkud odrostlý. Volný čas jsme s kamarády trávili víc v Chebu než v našem městečku, na náš vkus byly lázně místem, kde se takřka nic nedělo, zato v okresním městě to žilo! V polovině šedesátých let tady začalo foukat od Západu, najednou se vyrojilo plno všelijakých umělců a těch, kdo by jimi rádi byli, v kavárně "Šantán" nebo "U čápa" se diskutovalo, četly verše, věhlas majálesu v roce 1965 přesáhl hranice tohoto pohraničního městečka hodně daleko a fotografie jako tvůrčí záležitost se taky měla čile k světu.
Obr. 10a - Kamenná ulice v Chebu
Napadlo mě poptat se v Kulturním a společenském středisku v Kamenné ulici (zkráceně Kass), jenž byl kromě pořádání zábav a čajů (předchůdců dnešních diskoték) zřizovatelem různých kroužků, včetně fotografického. Půjdeš do dvora u internátu zemědělské školy, tam zaklepeš na dveře a s člověkem, který ti otevře se domluvíš, co a jak, řekla mi kulturní pracovnice v Kassu a já šel na označené místo, otevřel mi chlapík středních let, nejdřív koukal divně, potom už míň a když jsem mu oznámil, že bych se rád naučil vyvolávat fotky, vzal mě na milost.
Ukázalo se totiž, že kroužek existuje pouze na papíře, tenhle člověk využíval krásnou, velkou a plně vybavenou fotokomoru pro sebe. Což mě bylo celkem šuma, hlavní byl fakt, že mě to naučí. A naučil.
Výbava komory (fotokomory temné)
Dnešní zpracování obrázků čili fotek v počítači se procesu vyvolávání fotek podobá jen velmi vzdáleně, byť výstupem je jako dřív kvalitní obrázek na lesklém či matném papíře, kterým se můžeme pochlubit rodině, kamarádům a známým. Možnost prezentovat fotky prostřednictvím webových galerií je bonusem navíc (ale možná ještě důležitějším, nežli fotky vytištěné buď na domácí tiskárně anebo zhotovené termoprocesem v minilabu). Pro zájemce o hlubší studium staré fotografické techniky je zde odkaz na speciální web!
Exponovaný (nafocený) kinofilm je třeba nejprve vyvolat. Klasicky se používá cívka a takzvaný tank, film se v naprosté tmě nasouká na cívku (což je povětšinou hororová záležitost), ta se vloží do tanku (bakelitové neprůhledné kulaté nádoby, na snímku č. 11 dvě černé nádoby uprostřed) s připravenou a na potřebnou teplotu zahřátou (20 ° C) vývojkou, celé se to zavíčkuje a od této chvíle běží čas.
Filmy různé citlivosti vyžadují různé časy, většinou od deseti do patnácti minut (v závislosti na teplotě vývojky). Přetažení času obnáší ztmavnutí filmu až k jeho zčernání a tudíž znehodnocení, nedotažení pak ke slabému vykreslení detailů fotografovaného objektu.
Po vypršení času se vývojka většinou vylije – pokud ji člověk chce použít opět (jsou vývojky na několikanásobné použití), musí se přidat na čase podle složitých tabulek – do tanku se natočí voda coby přerušovač (doporučuje se stejná teplota jako má vývojka, do vody bylo možno přidat kapičku octa), film se vypere a do tanku se nalije ustalovač. Ten zpracovává film deset minut – celou dobu procesu je nutno s cívkou vrtět nebo novější typ tanku převracet, aby se film zbavil případných bublinek a chemikálie se dostaly úplně všude. Po deseti minutách ustalování se film půl hodiny pere v tekoucí vodě (pořád v tanku), což je taky důležitá část procesu – při ošizení praní objeví se časem na filmu závoje. Ještě předtím se ale člověk může podívat už na světle, jestli na filmu po jeho ustálení vůbec něco je. Popravdě řečeno – bývalo to někdy překvapení docela nemilé, třeba když se jeden film nafotil dvakrát anebo volba času expozice byla tak špatná, že film byl skoro prázdný... Člověk ve fotokomoře Kassu vyvolával filmů hodně a měl na jejich vyvolávání zvláštní vychytávku – plastové válce o průměru 10 – 12 cm a výšce na délku kinofilmu – při zhasnutém světle rozvinutý a dole zatížený kinofilm do válce prostě ponořil, nahoře světlotěsně uzavřel a potom už jenom měřil čas. Stejným způsobem používal přerušovač a ustalovač, chemikálie si míchal sám a časy prodlužoval podle vlastního klíče. Výsledek byl stejný jako z tanku, jenom rychlejší a patrně taky levnější.
Vyvolaný a vypraný film se usuší pokud možno tak, aby se na jeho mokrý povrch nedostaly částečky prachu. Potom už se film nastříhá po šesti políčcích a uloží do zvláštního papírového boxíku anebo do přeloženého listu papíru.
Vyvolávám a zvětšuji si sám
Tak se jmenovala příručka, kterou bylo dobře mít doma.
Mé první pokusy se zvětšovákem se odehrály pod dozorem zkušeného a znalého a tak jsem se na spoustu věcí mohl přímo zeptat. Listování brožurkami přišlo později, když jsem naučené postupy úspěšně pozapomínal... K dosažení finálního výrobku – černobílé fotografie formátu pro začátek 9 x 13 cm je nutno mít možnost pracovat v místnosti při červeném, nebo ještě lépe nazelenalém světle nepříliš velké intenzity. Základním vybavením je zvětšovací přístroj (obrázek č. 12), expoziční hodiny (při zhotovování většího počtu kopií jednoho snímku pomůcka přímo nutná), dále pak miska s vývojkou, stejně velká miska s přerušovačem (známe z vyvolávání filmu) a ještě jedna s ustalovačem. A větší nádoba s tekoucí vodou na konečné vyprání hotových fotek. Sušit a leštit fotky je nejlepší na sušičce a leštěnými nerezovými plechy (specialisté ovládají sušení a hlavně leštění na skle, kam se mokrá zvětšenina nalepí a válečkem se vytlačí případné vzduchové bublinky – fotka pak má bezchybný lesk) . Postup je na první pohled snadný – do speciálního rámečku zvětšováku se vloží film, snímek se zaostří na pomocný papír v maskovacím rámečku na desce zvětšováku, jeho čočka se zacloní červeným sklíčkem v odsouvacím rámečku (něco jako malá lupa), do rámečku se vloží ze světlotěsné krabice anebo balíčku nový papír citlivou vrstvou nahoru, na hodinách se nastaví čas expozice (většinou několik vteřin), předtím vyzkoušený na proužku papíru, zvětšovák se zhasne, odkloní se červená lupa, zmáčkne tlačítko hodin, cvak a ještě jednou cvak, šup s papírem do vývojky, chvilka napětí... a vteřinu po vteřině se nám při zeleném světle začnou objevovat první obrysy a potom všechno ostatní, co jsme na fotce chtěli mít. Snímek ponoříme do přerušovače, potom do ustalovače, půlhodiny necháme prát v tekoucí vodě a vyleštíme na elektrické leštičce. Na světle je možno prohlédnout si své dílko hned po ustálení, pouze je třeba ohlídat si neexponované papíry – k těm se nesmí dostat světlo. Pokud všechno dobře dopadlo, výsledkem byly papírové, pochopitelně černobílé fotografie různých rozměrů, byť k formátům 30 x 40 centimetrů jsem se dostal až po dalších několika letech. Někomu se může zdát podrobný popis procesu vyvolávání obrázků v temné komoře jako nostalgická vzpomínka na časy dávno minulé, ale pozor! Tímto způsobem dělají fotografie mnozí tvůrci dodnes a není jich zrovna málo! Nezatracujme tedy metodu, kterou úspěšně používaly generace fotografů a jejichž snímky (těch nejlepších) dodnes zdobí světové galerie a jejichž hodnota s přibývajícími roky stoupá k zajímavým cifrám...Obr. 13 - Klasika, černobílá fotografie. Líbí?
Od Smeny k Olympusu
Pár fotografií jsem ve fotokomoře Kassu udělal, pak přišla vojna (že bych mohl něco fotit v kasárnách mě nějak nenapadlo a kdo ví, jestli by mi to nadřízení dovolili), po vojně rodina... systematicky jsem se fotkami začal zabývat až po několikaleté přestávce. Tím nechci říct, že jsem nefotil vůbec. Několik filmů jsem vyfotil na první dovolené v Chorvatsku u Jaderského moře, fotografoval jsem své dcery... do fotokomory a ke slušnějšímu fotopřístroji (východoněmecká Praktica) jsem se dostal až jako vedoucí kulturního zařízení v jednom hornickém městečku na Sokolovsku. Fotokomora – a solidně vybavená – se nacházela suterénu kulturáku a tady jsem strávil nejedno odpoledne nebo večer.
Přestože byla možnost využívat služební foťák, pořídil jsem si vlastní, proti první bakelitové krabičce bytelný, kovový přístroj Zenit – sovětské provenience, jak taky jinak. Byla to zrcadlovka, takže v hledáčku člověk viděl, co bude na snímku a jak to bude zaostřené.
Obr. 14 - Zenit E
Expozice se měřila pomocí vestavěného nespřaženého expozimetru (obdélníkové okénko nad objektivem) se selénovým článkem, expozimetr se ovládal kruhovým voličem a odečtené hodnoty se ručně nastavily na přístroji. Přístroj měl objektiv Helios 44-2 (s antireflexní úpravou a MC vrstvami) nezvyklé ohniskové vzdálenosti 58 mm a světelnosti f/2.
Skutečnost, že obraz v hledáčku byl posléze na fotce a možnost poměrně přesného nastavení času a clony pro dané osvětlení fotografované scény dělala z tohoto foťáku solidní prostředek k vytváření slušných fotek (pokud člověk nepokazil něco někde jinde). Váha fotopřístroje byla bez deseti deka celý kilogram, takže se docela pronesl. Pravidelně jsem jej bral na padasátikilometrové dálkové pochody, kterých jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech absolvoval několik do roka, časem se sice začaly povolovat šroubky spodního plechového krytu, ale fotografie z té doby a tímto přístrojem dodnes zdobí můj tehdejší vandrbuch.
Koncem osmdesátých let jsem v létě střídal dovolené redaktorů jednoho závodního týdeníku a měl možnost fotografovat posledním typem zrcadlovky Praktica s vnitřním měřením, tam už se pokazit nedalo skoro nic. Bohužel, i tu sebelepší fotku pokazila tiskárenská rotačka, na níž se noviny tiskly, takže výsledkem byl černobílý obrázek mnohdy jen málo čitelných obličejů či postav...
Obr. 15 - Zrcadlovka Minolta X 300s - kinofilm
Počátkem let devadesátých jsem se konečně zmohl na vlastní, kvalitní zrcadlovku na kinofilm značky Minolta X-300s, zakoupenou v Německu a úspěšně propašovanou přes hranice, neboť její cena několikanásobně převyšovala limit na soukromý dovoz.
Objektiv s proměnlivou ohniskovou vzdáleností 35-70 mm (tzv. zoom), vnitřní měření času a clony, používal jsem ji několik let a nafotil několik desitek filmů, ke konci její éry už ve fotolabu udělali fotky nejen na papír, ale taky na CD, takže další zpracování bylo možné v počítači, do kvality digitálního snímku to mělo bohužel hodně daleko... ale to už přišel konec let devadesátých a masivní nástup digitálních foťáků.
No, masivní možná ještě ne, ale cosi už bublalo pod povrchem... fotil jsem na film dál, pochopitelně, ale nákup digitálu jevil se nezbytností.
Obr. 16 - Sony Cyber-shot
A v září 2004 vyšla v letáku jistého supermarketu akční nabídka na tento kompaktík Sony DSC P 73 za 6990 korun českých, což v té době byla celkem dobrá cena. K tomu karta 128 MB za 1490 (ačkoliv to není tak dlouho, její kapacita a cena budí útrpný úsměv), bez dvaceti korun osm a půl tisíc. Foťáček pěkně do ruky, 4,1 megapixelů a už to jelo. Jen za zbytek roku 2004 a rok 2005 jsem do složky s obrázky uložil 8219 souborů o síle 6,88 GB. Fotil jsem všechno, pořád a hodně. Na kartu se vejde kolem 80 záběrů, z toho jsem vybral to nejlepší a byla to radost, naučil jsem se pracovat s několika editory a po roce začal pošilhávat po digitální zrcadlovce... na kterou vyšly peníze v polovině roku 2006.
Obr. 17 - Olympus E-500
Olympus E 500 stál 24 tisíc včetně dvou objektivů, širokoúhlého Zuiko dogital 14-45mm o světelnosti 1:3,5-5,6 a dlouhého skla 40-150mm a světelnosti 1:3,5-4,5 a karty SanDisc ultra II 1.0 GB.
Časem jsem dokoupil externí blesk (Obr. 18) s poměrně solidním výkonem (dalších 5 tisíc), který má občas tendenci udělat v obličejích lidí před objektivem přepaly – je to myslím pouze otázka nastavení intenzity... Manuály na oba digitály mají oba shodně 126 stránek, přičemž Oly je možná o polovinu složitější a k některým funkcím jsem se propracovával jen velmi pozvolna. Tímto foťákem jsem si splnil svůj životní sen a jakákoliv nepovedená fotka padá na vrub tomu, kdo mačká spoušť... což je poněkud tristní zjištění. Řeči, objevující občas na různých diskusních fórech, že takový foťák dělá dobré fotky sám od sebe, jsou nesmysl, špatně nafotit lze i takovýmto přístrojem. K fotovýbavě patří i stativ Verbon cx 444, na němž byl Oly například při focení večerní procházky v Caore. Jsou to takové procházky z devadesáti procent fotografické a pokud máze sebou chápající doprovod, je napůl vyhráno. Neboť prodírat se mezi lidmi se stativem s našroubovaným foťákem, co chvíli se zastavit, rozložit, zaměřit, zmáčknout, raději 2x, popojít kousek dál, počkej, tady je taky pěknej záběr... k tomu musí být oboustranná trpělivost. Nedávno mě napadlo - proč to vlastně dělám? Ostatní jdou, kochají se okolím, baví se, starosti žádný a já přemýšlím nad tím, co by stálo za fotku, jak to vyfotit, aby to za něco stálo... jenomže pak z toho člověk žije celý rok. Podívá se na obrázky, připomene si tehdejší atmosféru... a nakonec si pár fotek může i vytisknout, a v rámečku je pověsit třeba nad pracovní stůl.
Obr. 19 - Tiskárna Epson stylus photo R 240
Tiskárnu Epson stylus photo R 240 jsem koupil v době, kdy HP tiskárna dodávaná spolu s počítačem dosloužila. Epson má 4 kazety (RGB a černou), fotka 10 x 15 sice vyjde na 10 korun, ale je hotová hned a vlastnoručně.
Na tisk většího množství fotek využívám fotolab, fotka stejného fotmátu vyjde na 6-7 korun a protože tahle tiskárna odmítá tisknout i černobílé dokumenty v okamžiku, kdy dojde jedna jediná barevná kazeta, uložil jsem jí zpátky do krabice a pořídil si docela jednoduchou a levnou HP...
Kamera mini DV
Kamera Panasonic NV GS 330 – 3CCD videokamera se záznamem na miniDV kazety už k fotovýbavě nepatří, byť i ona umí fotografovat v rozlišení fotografií 72 000 px, kamera je nicméně určena k zachycení obrázku v pohybu – což je někdy problém. Co dřív – fotit nebo natáčet? Pokud mám na krku oba přístroje, vyřešil jsem dilema jednoduše – statické věci fotit, akční scény a věci v pohybu natáčet. I tak je to docela honička!
Úvodní díl máme za sebou, dozvěděli jsme se něco o historii fotografie, něco o autorovi těchto řádek a dál nás čeká už jenom učení. V dalším díle budeme vybírat digitální fotoaparát.
Page updated
Google Sites
Report abuse