Embedded Files
Obrázky se po kliknutí zvětší v novém okně
Obrázky se po kliknutí zvětší v novém okně
prohlížeče IE, v Mozille pak v nové záložce!
prohlížeče IE, v Mozille pak v nové záložce!
3. díl
Obr. 1 – Zátiší s dýničkami (kurbis)
V předchozích dílech jsme si ze žánrů probrali dva, s nimiž se ve svém fotografickém životě budeme setkávat nejčastěji – portrét a krajinu. Ostatní probereme stručněji a pokud se nám některý z žánrů zalíbí natolik, že se mu budeme chtít věnovat detailněji, budeme muset chtěj nechtěj nastudovat příslušnou literaturu.
Zátiší
Se zátiším na obraze jsme se setkali všichni a mnohým
z nás zdobí stěny obýváku.
Ano, kytka ve váze, mísa s ovocem a podobně, to všechno je zátiší a není problém vytvořit stejnou parádu na fotografii (a daleko rychleji, než k jeho dokončení potřeboval malíř). Stačí vzít nejlépe průhlednou vázu, napustit do ní vodu, vložit jakoukoliv kytku, postavit na stůl, nasvítit stolní lampičkou anebo proudem světla od okna a je hotovo! Tak snadné to samozřejmě není, i když postup je přibližně stejný. Především je dobré znát alespoň stručnou definici – Wikipedie praví, že „zátiší ve fotografii je umělecké dílo, které vkusně zobrazuje neživé předměty, obvykle běžné, které mohou být přírodního původu (ovoce, zelenina, rostliny nebo přírodniny) nebo vyrobené člověkem (sklenice, dýmky, atd.) v umělém prostředí. Jak fotografoval zátiší jeden z největších mistrů Josef Sudek a kdo to vůbec byl se můžeme podívat zde. Obr. 2 – Zátiší s vázou a zelenou kalinou Fotografování zátiší umožňuje fotografovi mnohem více aranžovat a zasahovat do kompozice předmětů a ovlivňovat nasvícení scény než například při fotografování krajiny, portrétní fotografie
nebo reportáže. V
současné době je zátiší ve fotografii využíváno například pro reklamní snímky. Při fotografování můžeme pro zachování atmosféry využít dané a přirozené světlo, nebo scénu uměle osvítit zábleskovým světlem. Pro umělé osvícení v ateliéru nebo exteriéru můžeme využít celou řadu fotografických osvětlovacích technik.“ Tolik citát.Zkoušet různé varianty zátiší je možno v době, kdy se nedá fotografovat venku a máme několik hodin času a klidu zabývat se komponováním fotografovaných předmětů, úhlům jejich nasvícení a dalšími úkony, jejichž výsledkem by měl být především uklidňující obrázek, při jehož prohlížení se na chvilku zastavíme, zamyslíme se anebo zasníme... dobré zátiší (na obraze či fotografii) by nám mělo navodit dojem nadčasovosti našeho pozemského bytí.V odkazu se můžeme podívat na kouzla světlem, což by
též mohlo být zátiší?
Obr. 3 – Zátiší s karafou a půllitrem
Obr. 4 – Je tohle houbařské zátiší anebo reportáž z houbaření?
Dilema z názvu obrázku č. 4. je pouze hypotetické, protože obrázek tohoto nádherného hřiba kováře, jedlého a vynikajícího (tak vynikajícího, že už ho někdo načal), bychom směle mohli zařadit do obou kategorií a nic bychom tím nezkazili.
Přesné zařazení do žánrové kategorie není totiž podstatné, jak jsme si ostatně řekli v předchozích dílech. Směrodatné je, jestli po prohlédnutí hříbka na fotce dostanete cukání vyrazit do lesa s košíkem (pochopitelně nikoliv v zimě).
A budete-li chtít současně pořídit podobnou fotku, zde je pár vlastních zkušeností:
Do lesa na houby si kromě košíku a nože beru i kompakt Sony. Když narazím na zajímavou houbu – a nemusí to být jenom jedlá – pustím košík do jehličí, vytáhnu foťák, nasadím brýle, zakleknu nebo rovnou zalehnu, zaostřím, v případě nutnosti přisvítím bleskem a exponuji. Několikrát, z několika úhlů.
Z lesa se tak vracím s houbami v košíku i ve foťáku. Nevýhodou tohoto procesu je jeho časová náročnost, takže někdy mi časnější houbaři vysbírají místa, kde rostou a já pak pouze paběrkuji. Ale zatímco oni své úlovky zpracují a sní, já udělám totéž a navíc mi zůstane několik zajímavých obrázků...
Zátiší pojaté uměleckým způsobem (i v uvozovkách) si můžeme prohlédnout na portálu Megapixel!
Makro
Kdo se nechce plahočit krajinou nebo komunikovat s lidmi při jejich focení a přesto dosahovat zajímavých výsledků svého fotografického počínání, může zkusit makrofotografii.
Tato kategorie je už trochu věda. K dosažení opravdu efektních fotografií je potřeba mnoho pomůcek – speciální objektivy, mezikroužky, předsádkové čočky, různá světla, kruhové blesky a podobně. My se budeme tímto žánrem zabývat pouze v rámci možností našeho kompaktního přístroje, který při troše šikovnosti dovede nafotit předměty zblízka také velice pěkně.
Nejprve opět oficiální definice –makrofotografie je fotografický postup, kterým získáme snímek podávající více podrobností předmětu, než jich na něm rozezná lidské oko ze vzdálenosti 25 cm. Takový snímek by měl dosahovat následujících vlastností - jeho zvětšení je v měřítku 1:1 až 30:1
(poměr velikosti snímaného objektu k velikosti kinofilmového políčka, tj. 36x24 mm). Typickým znakem takového snímku je to, že je zhotoven fotografickým objektivem. Horní hranice pro makrofotografii, 30:1 byla stanovena proto, že vyššího zvětšení lze snadněji dosáhnout mikroskopem, který se naopak pro menší zvětšení než 30:1 nehodí. Podrobný popis jak na makro najdeme na webu Fotoaparat a pokud se někdo chce opravdu pokochat a někdy v budoucnosti zkusit vyfotografovat něco podobného, najde kvanta makrosnímků zde! I bez speciálních pomůcek můžeme pořídit snímek kapiček na zelených listech jako na snímku č. 5 – pro dosažení většího efektu průzračnosti kapek se snímek mohl víc nasvítit... Fotografováno zrcadlovkou, automatickou expozicí, která si naměřila čas 1/80 s., clonu 5,6, ISO 160 a ohniskovou vzdálenost 45,00 mm.
Obr. 6 - Motýl
Motýla na obrázku 6 jsem fotografoval teleobjektivem a také automatickou expozicí. Tentokrát vyhodnotila podmínky na vysoké ISO 1600 (!), čas 1/400 s., clonu 10 a ohniskovou vzdálenost 150,00 mm. Ze série deseti snímků jsem vybral tento a následně jej softwarově upravil – rozostřené pozadí, jedna z podmínek dobrého snímku, je pochopitelně původně nafocené.
Obr. 7 – Narcis – čas 1/200s, clona 4,5, ISO 100
Pro amatérské focení makra jsou květiny na zahrádce nebo na louce vděčným námětem, světlo (pokud sluneční paprsky nedělají příliš stínů) je rovnoměrně rozložené, na focení máme dost času, takže je možno zkoušet množství variant... jenom větřík nám může způsobit problémy...
Zimolez na obrázku 8 byl focený opět automatikou, ISO 200, čas 1/80 sekundy, clona 5.3, ohnisková vzdálenost 40,00 mm. Digitální kompakty umí makro někdy už od 2 centimetrů vzdálenosti od objektu a to už dává možnost vzniku neotřelého a zajímavého snímku – je třeba si ovšem trochu pohrát... Další a také podrobnější návod jak fotografovat makro najdeme na IDIF (Institut digitální fotografie). Obr. 8 – Lonicera, neboli zimolez
a kdybychom chtěli vytvořit podsložku, měla by název městská krajina. Pod pojmem architektura si většinou představujeme stavby budov určených k nejrůznějším účelům a postavených v různých dobách existence lidstva. Můžeme tak fotografovat gotické chrámy nebo kostelíky, stavby renesanční nebo barokní – o slohu od dob starověkého Egypta až po současnost nám víc poví moudrá Wikipedie, my se zaměříme na fotografování dostupných staveb. Na obrázku č. 9 vidíme věž kostela Narození Panny Marie v Domažlicích. Je poněkud nakloněná a není to špatným vyrovnáním kácejících se svislic, od kolmice se nahoře odchyluje o 59 cm! Na podobné dominanty v každém městě zamíří objektivy tisíce turistů – jak je nafotit trochu jinak? Například z podloubí naproti... včetně starobylé lucerny...
Obr. 9 – Věž arciděkanského kostela Narození Panny Marie v Domažlicích
Obr. 10 – Šikmá věž v Pise
Poněkud víc nakloněná (cca o 3 metry) je Šikmá věž (Torre Pendente) v italské Pise, kterou začali stavět roku 1173. Vpravo část katedrály zasvěcené Panně Marii Assuntě, vrcholné dílo románské pisánské architektury. Budovu ve tvaru latinského kříže zdobí pruhy bílého a šedého mramoru.
Více fotografií z tohoto impozantního místa najdeme zde!
Fotografie architektury nám umožňují určitalespoň přibližně dobu vzniku staveb a nemusí to být jen světoznámé památky. Například měšťanské domy na domažlickém náměstíze 14. až 16. století mají svůj půvab a tajemství – jak to asi vypadá za jejich zdmia co všechno se tam od nastěhování prvních lidí odehrálo? I tady platí – a možná tady obzvlášť – chodit v místech, kde se pohybujemedenně, s otevřenýma očima. Většinou totiž spěcháme za povinnostmi s hlavou plnou starostí a vnímat krásy barevných štítů náměstí nejen v Domažlicích není čas.
Obr. 11 – dolní část náměstí Míru v Domažlicích
Naší pozornosti by neměly ujít ani zdánlivě nevýznamné stavby, které vnímáme jako samozřejmost a jejichž historie se nepočítá na staletí. Ačkoliv – je 120 let od uvedení do provozu (v roce 1888) regionální trati Domažlice – Klatovy – Horažďovice hodně nebo málo?
V každém případě stojí na povšimnutí a samozřejmě zmáčknutí spouště našeho fotoaparátu i krásně červená nádražní budova Pocinovic (jedna z jedenácti historických chodských vesnic) na obrázku č. 12.
Obr. 12 – Nádraží Pocinovice
A stálo by možná za úvahu vyfotografovat všechny takto dochované budovy na zmíněné trati, protože jak dlouho budou ještě lahodit oku náhodného cestujícího, než padnou za oběť komerčnímu využití bohaté nadnárodní firmy, které na dědictví našich předků vůbec nezáleží?
Obr. 12a – Roubenka v Loučimi
Jak dlouho bude ještě trvat, než nám zmizí z očí jedna z nejstarších chalup v Loučimi, obývaná ještě v polovině dvacátého století? Je sice památkově chráněná, ale pohromadě drží jen silou vůle a vypadá to, že majitelé čekají až spadne, aby pozemek mohli využít ze svého hlediska smysluplněji!
Fotografii architektury lze rozlišit na několik druhů:
a) plastika nebo socha;
b) důraz na historický sloh;
c) detail charakteristický pro danou stavbu;
d) celek dané stavby;
e) série nebo soubor několika fotografií podávající základní představu o vybrané budově;
f) exteriéry i interiéry... tady všude můžeme vynikat se svým fotopřístrojem.
Reportáž
Obr. 13 – Ukázka ručního tkaní na Chodských slavnostech v Domažlicích
Jak už sám název této kapitoly vypovídá, řeč bude o zachycení děje obrazovým
způsobem.
Klasickou psanou reportáž v novinách či časopisech jistě zná každý. Jejím cílem je živě a poutavě informovat o nějaké zajímavé, významné, často neobvyklé události. Autor by měl usilovat o dokumentární přesnost, objektivnost a přesvědčivost vyjádření, aby si čtenář (posluchač) mohl vytvořit co nejvěrnější představu o sdělované události. Proto se v reportáži nezřídka vypravuje v 1. osobě (i přítomného času), popisuje, popř. se do ní vkládají i osobní zkušenosti a krátké úvahy,
dojmy a prožitky.
Obr. 14 – Strojvedoucí historické parní lokomotivy
Za reportáž lze považovat také cestopis, neboť popisujeme své zážitky z cesty v podstatě kamkoliv – reportážním cestopisem může být i vylíčení každodenní cesty do školy... vzhledem k tomu, že se zabýváme fotografií, zaměříme se na několik možností, jak vytvořit fotoreportáž.
Reportáž je vlastně příběh a jako každý dobrý příběh by měla mít svůj začátek, průběh děje a jeho závěr, takže například fotoreportáž z pekárny (viz obrázek 1 z úvodu tohoto dílu) by měla zachycovat práci od nasypání mouky do díže přes její zadělávání, přípravu výrobků (rohlíků nebo koláčků) včetně jejich nazdobení až po založení vozíku do pece a vytažení hotového voňavého pečiva.
Taková reportáž je pochopitelně časově náročná, znamenalo by to začínat s pekaři jejich šichtu ráno ve tři hodiny a pobýt tam téměř celých osm hodin, což se nám asi chtít nebude! V opačném případě bychom ale získali obrázky, které jen tak leckdo nemá!
Pro začátek se omezíme na akce, které netrvají tak dlouho a bude nám na ně stačit náš kompaktní přístroj – jako třeba stavění máje v odkazu.
Jak známo staví se májka posledního dubna v podvečer, je dostatek světla, abychom nemuseli používat blesk a skutečnost, že celý průběh někdo fotografuje, už všichni dávno vzali na vědomí. Ba naopak, pokud by fotoaparát chyběl, byla by po něm určitě sháňka...
Obr. 14a - Fotbalové utkání žáčků přináší také mnoho dramatických situací!
Sportovní fotoreportáž patří mezi královské disciplíny tohoto žánru a není řečeno, že se nedá pořídit kompaktním přístrojem na venkovském hřišti při fotbalovém klání žáčků. I takovéto obrázky mají svoji hodnotu!
Formou reportáže můžeme zaznamenat nás odjezd na dovolenou a samozřejmě celý její průběh – výlety, místo našeho ubytování, jídlo (pokud jsme v nějaké exotické zemi) i naše aktivity až do chvíle, kdy odpočatí, opálení a plni dojmů vybalujeme doma kufry.
Nedílnou součástí dobré reportážní fotografie jsou popisky, které divákovi nebo návštěvníkovi našich webových prezentací pomůžou v orientaci místa našeho pobytu anebo akce, kterou jsme nafotili.
Obr. 15 – noční přestávka v areálu čerpací stanice při cestě do Itálie k Tyrhénskému moři. ISO 100, čas 4 s, clona 10. Fotografováno ze stativu.
Jak fotografovat různé reportáže najdeme zde, o novinářské fotografii je obsáhlé povídání také na Wiki.
Pokud někdo dobře ovládá svůj mateřský jazyk a slohová stylistika mu není cizí, může se pokusit fotografie doplnit delším textem a pokusit se o cestopis! Stačí si každý den si udělat pár poznámek a doma jpak všechno sepsat a doplnit fotografiemi!
Nějakých třicet a třeba i padesát fotek včetně textu nám po letech připomene, jak jsme cestovali a náhodnému čtenáři třeba pomůže s výběrem jeho cesty...
Reportáž ve zkratce vidíme na obrázku č. 16 a současně vidíme dodržení zásady, kterou prosazoval mistr mezi fotoreportéry Karel Hájek. Fotografie v reportáži musí mít celeček, poloceleček a detail, říkal pan Hájek. Snímky jsou ze stavění máje v roce 2010, v ukázce sice není posloupnost z citátu, jeho atributy jsou nicméně zachovány.
Zásadou každého dobrého obrázku odkudkoliv je jeho čitelnost. Nejen v reportáži bychom měli mít obličeje postav tak velké (v detailu), abychom mohli vnímat jejich výraz a jakoukoliv činnost bychom měli zaznamenat z bezprostřední blízkosti, neboť popisky by měly být co nejkratší (lidé na webu je často ani nečtou) a v žádném případě by neměly vysvětlovat, co vlastně chtěl autor svým snímkem říct.
Obr. 17 – Pocinovští kováři na sympoziu na Chodském náměstí v Domažlicích.
Znamená to, že se nebudeme stydět jít co nejblíž, při focení různých řemeslných činností na veletrzích či jarmarcích se chumlem zvědavců musíme prodrat až do první řady! Slůvkem dovolíte prosím a poděkováním toho dosáhneme snadno a když nebudeme lidem za námi zaclánět přiliš dlouho, určitě nám vyhoví.
A ještě na jednu drobnost pozor. Všichni, kteří nás sledují při fotografování, budou chtít vidět výsledek našeho snažení. Neměli bychom je zklamat a svoji práci po nezbytném zpracování vyvěsit někam na web a dát vědět, kde to naši kamarádi a přátelé najdou. Věřte tomu, že příště už nebudou mít pochybnosti, že dokážeme vytvořit solidní fotku a vezmou nás a náš fotopřístroj na milost.
Fotografujeme ohňostroj a noční snímky
Než ukončíme celý díl věnovaný základům žánrů, povězme si pár vět o fotografování ohňostroje a noční fotografii. Dobře vyfocený ohňostroj vypadá krásně, protože na rozdíl od ohňostroje v reálu si jej můžeme prohlížet jak dlouho chceme. Krásně vypadá taky proto, že mnoho lidí nemá vůbec ponětí, jak se takový ohňostroj fotografuje. A přitom to není žádná věda!
Obr. 18 – ohňostroj v Klatovech. Čas 5s, clona 5.6. Fotografováno od nákupní zóny „Škodovka“, což není příliš ideální místo...
Na svém přístroji bychom měli mít možnost zaostřit na nekonečno (postup je jednoduchý – zaostříme automatikou na dobře osvětlený vzdálený objekt a takto nastavené hodnoty zamkneme neboli aretujeme, případně ostření přepneme na manuální nastavení a dáme OK a přístroj zůstane zaostřený na nekonečno po celou dobu focení) a nastavit čas a clonu manuálně.
Fotografovat budeme ze stativu, s nímž se postavíme na místo s dobrým výhledem – a to někdy bývá problém. Dobré místo je plné diváků, které naše focení vůbec nezajímá a do pečlivě zaměřeného přístroje na stativu můžou i nechtěně strčit... je třeba hledat.
Čas nastavíme na 2 – 10 sekund, clonu u kompaktu na 6,3 až 8, u zrcadlovek 11 až 16 a nezapomeneme na zapnutí odstranění šumu. ISO volíme 100, maximálně 200. Abychom snímek neroztřásli mačkáním spouště, použijeme buď spoušť drátěnou, dálkové ovládání anebo samospoušť, nastavenou na nejkratší prodlevu (což zhusta bývají 2 sekundy). A potom už exponujeme jeden snímek za druhým, pokaždé musíme počkat, až přístroj ze snímku odstraní šum! Víc podrobností najdeme zde, opravdu unikátní a parádní fotky ohňostrojů jsou na tomto webu!
Fotografování nočních snímků také není velká věda. Nejprve si musíme poněkud vysvětlit pojem – noční snímek nemusí nutně vznikat uprostřed noci! Ideální doba je přechod soumraku do noční tmy, má však jednu nevýhodu – za několik desítek minut je tma úplná a přitom pořídit kvalitní noční fotku přece jen chvilku trvá.
Obr. 19 – Domažlická ulice v Klatovech. Fotografováno 29. 11.2009 v 17.36, ISO 100, čas 20 s, clona 20.
Pracujeme opět se stativem, různé pokládání přístroje na zídku a podobně nám kvalitní výsledek v žádném případě nezaručí! Nastavení bude samozřejmě manuální, zaostření obdobné, jako při focení ohňostroje, tedy nekonečno a jeho aretace (uzamčení). Dál se hodnoty budou lišit.
Pokud budeme chtít místo kulatých světel na stožárech efektní hvězdičky, zvolíme větší clonové číslo – počet cípů hvězdy pak záleží na počtu lamel clony. Nastavení času je otázka pokusů, na rozdíl od nočního fotografování na kinofilm, kde konečný výsledek vidíme až ve fotokomoře, máme možnost prohlédnout si snímek na displeji okamžitě. Pozor, ani tady nesmíme zapomenout na zapnutí odstranění šumu! Jinak bychom měli snímek plný červených teček a byl by k ničemu!
Pokud začneme fotografovat při soumraku, bude obloha tmavě modrá a snímek tak dostane zajímavou barevnost. Statický objekt (kostel, zajímavé budovy a pod.) zkusíme nejprve jednou sekundou a dokud se na displeji neobjeví detaily, přidáváme další sekundy až do okamžiku, kdy obrázek bude vypadat skoro jako ve dne.
Parádních efektů dosáhneme fotografováním rušné městské třídy s jedoucími auty nejlépe záběrem na zadní červené svítilny. Po dobu expozice auto ujede pár metrů a na snímku nám nechá různěbarevné a různě silné čáry!
Poněkud podrobnější rady na focení v noci najdeme zde na digiareně, na webu digineff také.
Možnosti prezentace na webových galeriích si probereme v závěru našeho slabikáře.
Page updated
Google Sites
Report abuse