Byl prosinec. Sníh už byl napadaný všude, kam jen oči dohlédly, a slunko se dokázalo vmáčknout mezi mraky málokdy. Jenže to nebyl jen tak nějaký obyčejný den v prosinci. Bylo 4. prosince a měla jsem narozeniny. Čas, kdy se rok, co rok oslavuje datum mého narození. Myslím, že mi bylo 13.  

Jak, už to tak bývá, všichni se na mě dívali a usmívali, ale já nevěděla, kam s pohledem. Po oslavě, až se všichni zase uklidí, se odvleču do svého pokoje. Tam na mě čekají moje tři kočky, které už mňoukají, jen co uslyší vrzání dveří. Sednu si ke stolu a vytáhnu svůj sešit, do kterého si zapisuju pocity ze svých narozenin každý rok. Vypisuju, co jsem dostala, co mi, kdo popřál a jak se ke mně kdo choval. Když už je pozdě večer, tak se začnu chystat ke spaní. Takové ticho. Jako by tu nikdo nebyl. Lehnu si do postele a začnou mi vylézat myšlenky z poza hlavy, které bych nejradši schovala.  

“Moc dobře víš, že tě nemají rádi.” 

“Jsi sama, nikdo ti nepřišel popřát dobrou noc.” 

“Jsi sama!” 

Řekla bych, že jsem opravdový introvert, dávám přednost tichu a klidu. Ale občas, když jsem sama “až moc”, uvědomím si, že je to docela depresivní. Pořád to stejné dokola. Někdy je to zábava být sama se sebou. Máte čas jen pro sebe, všude je ticho, nikdo po vás nic nechce. Jenže ticho může být ohlušující. Jste sami. Nikdo vás neobejme ani nepohladí. Nepochválí váš úsměv a oči. Nezeptá se, jak se máte nebo jestli nechcete pomoct. Podle mě spousta lidí nedokáže být sama. Hrnou se do vztahů a přátelství, aniž by měli zdravý vztah sami se sebou. Vše je potřeba nechat v rovnováze. Nesnáším být sama, ale miluju být sama.  

Jenže najednou uvidím světlo ve škvíře pod dveřmi. 

“Ťuk, ťuk, můžu dovnitř?” 

“Ano.” 

Otevřou se dveře, v nich moje maminka, která má ten stejný úsměv na tváři, od doby, co ji znám. 

“Dobrou noc, miláčku, mám tě moc ráda.” 

“Já tebe taky, dobrou mami.” 

Nejsem sama. 

Byl teplý večer, šla jsem poprvé sama na čekanou. Chvilkami jsem se bála, někdy mě vystrašilo srnčí a nebo jsem se lekla jen prasknutí větvičky. Byla jsem trochu ve stresu, ohlížela jsem se a pořád si svítila baterkou.  

Trochu se mi ulevilo, když jsme spatřila posed. Vylezla jsem na něj, vzala si do ruky telefon a začala psát zprávu tátovi: „Už jsme na posedu, cestou jsem potkala 3 kusy srnčího, jinak nic.” Vypnula jsem telefon a zaposlouchala jsem se do náramného ticha...  

Najednou jsem zaslechla takové pískání a štěkání, netušila jsem, co to je, cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Koukla jsem se, kde co je a spatřila jsem jezevce. Uklidnila jsem se. Vytáhla jsem telefon a začala psát: „Je tu jezevec a vítr mám dobrý.” Jezevec za malou chvilku zase zalezl do lesa. 

Znovu byl klid, poslouchala jsem, kdyby se něco někde šustlo, jinak pozorovala hvězdy. Čas ubíhal pomalu. Vždy, když něco vylezlo, dávala jsem vědět tátovi. Najednou jsem si uvědomila, jak je to příjemné být navečer venku a pozorovat zvířata. Bylo mi krásně.  

Táta se mě ptal: „V kolik přijdeš?” Odpověděla jsem, že nevím. Za celou dobu jsem viděla jezevce, dvě lišky a osm kusů srnčího. Chtělo se mi už pomalu spát, tak jsem si řekla, že ještě chvilku vydržím. Z chvilky se stala hodina a táta mi znovu psal: „Tak co, máš tam něco?” Moje odpověď byla: „Ne.” Za malou chvilku jsem mu psala zase já: „Lezu dolů.”  

Šla jsem pěkný kus domů, po cestě jsme si všimla ještě kuny na stromě. Zahlédla jsem ještě jeden posed, o kterém jsem nevěděla. Vylezla jsem ještě na ten, abych se rozhlédla. Zdál se mi u lesa nějaký rámus, pořád jsem ale nic neviděla. Chvilku jsem počkala a podívala se znovu. Poprvé jsme si myslela, že to jsou prasata, ta to ovšem nebyla. Šla ke mně, blíž a blíž liška, jenže mi špatně zafoukal vítr, ona mě ucítila a utekla. Slezla jsem dolů a už se nikde nezdržovala.  

Přišla jsem spokojená domů a šla si lehnout. Ráno jsem tátovi všechno důkladně vylíčila. On mě pochválil.  

Od té doby se nebojím jít takhle sama. Když můžu, občas se takhle na nějakou čekanou vypravím, buď sama, nebo ještě s někým jiným.