Malý princ znova na cestách

Planeta Krása

Planetu, kterou princ navštívil se jmenovala Krása, byla poměrně malá zbarvená do růžova a bylo tam spoustu stolů a šuplíků. Na jednom stolku byly různé věci na vlasy, na druhém zas zrcadla a vedle všech těch stolků seděla mladá žena, která se líčila. Malý princ k ní přiběhl a řekl: “Dobrý den, copak tady děláte?” Žena se otočila a řekla: “Dělám si make-up, abych se všem líbila.” Malý princ odpoví: “Vždyť jste krásná, tak proč si něco malujete na obličej?” Žena se zarazí a odpoví: “Nejsem, nejsem dost krásná, koukni na tu dívku z planety Krasotinky!” Žena mu podá dalekohled. Malý princ se koukne a odpoví: “Ta je také krásná!” Žena jen pokrčí rameny a maluje se dál. Malý princ však řekne: “Ale vy jste obě úplně odlišné a jinak krásné! Proč byste chtěla být jako ona, když můžete mít svou vlastní krásu?” Žena se na Malého prince otočí a jen se pousměje a řekne: “To jednou pochopíš.” Obrátila se a začala nanášet řasenku. Malý princ se otočil a pro sebe si řekl “Dospělí jsou opravdu divní!”

Planeta Internetu

Planetka, kterou princ navštívil, byla menší, skoro stejně velká jako ta jeho. Celá byla pokrytá jakýmisi kabely, které vedly k jednomu stolečku, na kterém stála jakási divná krabice a za ní byl schovaný takový malý muž, který tam cosi dělal.   

“ Co tam děláš? “ zeptal se Malý princ.  

“ Hraju počítačové hry,” odvětil mu muž.  

“ Takže to, na čem ty hry hraješ, je počítač?”  

“Ano.” 

“A to tě to pořád baví?”  

“Ano, baví mě to, jsem v tom nejlepší.” 

“To tam prosedíš celý den?“ 

“Někdy i celou noc.” 

Malý princ ho nechápal, co ho na tom může bavit. To nedělá nic jiného, než hraje hry. Copak ho nezajímá svět okolo něj? Prosedět celé dny a noci u něčeho, čemu se říká počítač. Však to už nemůže být ani zábavné. Muž nedával pozor, a tak se Malý princ nenápadně vypařil. 

Ti dospělí jsou opravdu divní. 

Planeta rodiny

Malý princ se dostal na planetu, kde uviděl něco, co nečekal. Byly tam dvě malé děti a jedna žena. Žena byla asi jejich maminka, ale teď když uspávala dvě malé holčičky, tak jí tekly slzy. Malý princ nechápal, proč žena brečí, a tak se zeptal proč brečí. Žena se na něj otočila, utřela si slzy a malinko se pousmála.  

“Pán, s kterým mám tyhle dvě děti, od nás odešel a já jsem z toho moc smutná.”   

“Proč odešel?” 

“Nevím, asi si našel hezčí ženu.” 

Malý princ to ale vůbec nechápal a měl v sobě hodně otázek. Proč by odcházel od svých dětí a jeho manželky? Proč by měl potřebu hledat jinou ženu? Žena, jak kdyby tyhle otázky vyslyšela a rovnou na ně i odpověděla: “Víš, až budeš starší, tak to pochopíš, já ti jen řeknu, že někdy člověku nestačí, co má a najde si něco lepšího.” Ale Malý princ to stále nechápal, proč by si našel ženu a děti a pak by šel hledat jinam? A znovu se optal: “A jak ví, že je to lepší?” A žena se opět pousmála, ale Malý princ se odpovědi dočkal: “Neví.” Tahle odpověď Malého prince zarazila a opět měl hodně otázek, říkal si, proč by odcházel za lepším, když neví, jestli je to lepší. Chtěl se ženy znovu zeptat, ale ta řekla: “Neptej se znovu, nebo budeš brzy starý, řekla jsem, že až budeš starší tak to pochopíš.” Žena se otočila a šla ke dvěma kolébkám.  

     S Malým princem už nemluvila. Svět dospělých je divný, odejdou za lepším a ani neví, jestli to lepší je. S touhle myšlenkou Malý princ Planetu rodiny opustil.  

Planeta fotbalu

Další planeta, kterou Malý princ navštívil, byla tak 7x větší, jak ta jeho. Byla přikryta krásně měkkým a příjemným zeleným trávníkem, dále se tam nacházel středně veliký modrý strom, který byl hodně neobvyklý, jelikož na něm rostly kopačky. Hned co se pokochal stromem, všiml si, že kousek dál je nějaká zahrádka, u které stál vysportovaný muž. 

 “Obdivuješ moji zahrádku.” 

“Ano, mohl bych se zeptat, co zde pěstuješ?” 

“Mandragorafotbalacis.” 

“Co prosím?” 

“Speciální odrůda, která nikde jinde ve vesmíru není.” 

“Páni, a co je plodem?” 

“Fotbalový balón.” 

A muž vytrhl modro oranžový výpěstek. 

 Malý princ zůstal v úžasu, když viděl nádherný fotbalový balón. Poté Malý princ vysvětlil fotbalistovi, co je zač a co tu vlastně dělá, kde bydlí atd.  

“Hele, nechceš mi ukázat dovednosti s balónem, když tu máš nejlepší podmínky?” optal se Malý princ 

“Jistě, jistě tak pojď za mnou.” Pak vzal fotbalista Malého prince ke krásné železné brance, kde byl trávník úplně nejhezčí. 

“Tak teď sleduj.” A pan fotbalista začal žonglovat s balónem. Pak si ho hodil za krk, odkud si ho odpálil na patu, následoval Rainbowflick, ze kterého, si to dostal na přední nárt, pak La kroketa, Zidanovka a nakonec se vší silou napřáhl a kopnul balón do levé šibenice. 

“To bylo ohromné,” řekl Malý princ znovu s údivem panu fotbalistovi.

“Ale furt mi je to k ničemu, když jsem nikdy s nikým fotbal nehrál a nedokážu to využít v zápase! Jak mám pak vyhrát!?" 

“Mě teda ty triky přijdou naprosto ohromující, a navíc podle mě není důležitě vyhrávat, ale aby vás to bavilo."

“Ne, vždycky bylo, je a bude nejdůležitější vyhrávat a být nejlepší.” 

Když toto Malý princ uslyšel, nic neříkal a potichu odcházel z planety a v hlavě mu probíhala myšlenka, jak někdo může dělat fotbal a v hlavě to mít nastavené jenom aby vyhrával a byl nejlepší. 

Planeta přírody

Tato planeta je o kousek větší než planeta Malého prince. Je plná rostlin a živočichů. Na této planetě žijí také víly, které se o tuto planetu starají. Když se sem Malý princ dostal, hned ho zaujala jedna z nich. Měla dlouhé kudrnaté vlasy, růžovofialové šaty a bílé střevíčky. Přistoupil k ní a pozdravil ji. “Dobrý den, jmenuji se Malý princ a pocházím z jiné planety.” Když se víla otočila hned se začal smát, protože mu došlo, že se představil jako nějaký uchazeč o místo do nového zaměstnání. Víla se lehce pousmála a opáčila mu: ”Dobrý den, jmenuji se Astra a jsem ochránkyně této planety, jestli se mohu zeptat? Co zde hledáš??” Malý princ jí řekl, že cestuje po světě a poznává nové planety a jejich obyvatele. Také se jí svěřil, že sbírá nové rostliny, aby si je mohl zasadit ke své růži. Jakmile se Malý princ zmínil o růži, Astra se toho hned chytila a vyptávala se, jakého druhu je jeho růže. Malý princ se zarazil, protože nezná ani jeden druh růže. Tak víle řekl, že jeho květina je opravdu jedinečná v celém širokém vesmíru. Asta se zamyslela a zeptala se ho: “Tak proč hledáš další květiny, když už jednu máš?” Malý princ jí odpověděl: “Protože moje růže je osamělá, když nejsem doma.” Z toho Astra pochopila, že chce Malý princ další jedinečnou rostlinu. Začala usilovně přemýšlet. Za chvíli začala Malému princi nadhazovat spoustu různých názvů. Ale říkala to tak rychle, že poslední, co Malý princ slyšel, byl název gerbera. Připadal mu vznešený, a tak poprosil Astru, jestli by mu gerberu mohla ukázat. Tak se společně přesunuli ke skleníku. Zde byly všechny květiny chráněné před větrem. Záhonek s gerberami byl až úplně vzadu v rohu. Když se k záhonku blížili, Malý princ se rozběhl a začal se radovat. Ihned řekl, že se mu gerbera velmi líbí a optal se Astry, jestli by mu nedala semínko. Astra mu řekla že se musí zeptat víly, která má přímo na starosti gerbery. Tato víla se jmenovala Cary ta jim samozřejmě povolila, že si Malý princ může jedno semínko vzít. Když to Malý princ uslyšel, začal se radovat a u toho je objal na rozloučenou. Než se z tohoto pevného sevření vzpamatovaly, už byl Malý princ pryč.  

Planeta pořádku

Malý princ přelétal k další planetce, na které nebylo nic, jenom semafor. Když u ní pomalu přistával, začal tam na něj mávat žlutým klacíkem nějaký pán, který měl na sobě modrožluté oblečení a černou přilbu. 

„Máte na toto vozidlo povolení?” zeptal se muž. 

Malý princ mu odpověděl otázkou: „Jaké povolení?” 

„Abys mohl jezdit v tomto vozidle,” odpověděl muž. 

„Žádné nemám. Nikdy jsem žádné nepotřeboval. A ani nevím co to je. Co tady vlastně děláš?” zeptal se Malý princ. 

„Povolení je licence, která ti dovoluje například něco postavit, nebo třeba řídit motorové vozidlo. A co tady dělám? Hlídám.” 

„Co?” 

„Všechno.” 

„Všechno? Proč?” 

„Všechno musí mít svůj pořádek, musí se dodržovat zákon. 

„Co je to zákon?” 

„To je takové pravidlo, které se musí dodržovat. Znám jich spoustu.” 

Malý princ se rozhlédl kolem sebe a řekl: „A koho tady hlídáš? Nikdo tudy nelétá ani nikdy nelétal.” 

„To je pravda. Ale někdo to dělat musí.” 

„Asi už půjdu,” řekl Malý princ. 

„Tak nashle, ale ještě s vámi vyřeším to povolení na vaše vozidlo,” řekl pán, ale Malý princ už byl pryč. Když Malý princ odlétal, pomyslel si, že takové lidi tu nepotřebují, protože si nikdo nic ukrást nemůže, protože všechny planetky jsou od sebe hodně daleko, a kdyby se někdo něco pokusil ukrást, všechny planetky jsou tak malé, že se jenom nakloní a vidí na druhou stranu planetky. 

Planeta závodění 

Malý princ přistál na další planetce. Najednou uslyšel takový

divný zvuk. Přibližovala se divná věc a zastavilo se to

u Malého prince. Vylezl z toho pán, měl na sobě takové divné oblečení. Začal si sundávat helmu.

„Co tady děláš, sem tě málem přejel?” zeptal se Max Verstappen. 

„Proč bych tady nemohl být?” zeptal se Malý princ. 

„Protože tady závodím?” řekl Max Verstappen. 

„O co tady závodíš?” zeptal se Malý princ. 

„O první místo a pohár?” řekl Max Verstappen. 

„K čemu ti to je?”  

„Na kvalifikaci na další závod.” 

„Proč bys měl jezdit další závod?” 

„Abych měl víc pohárů

a peněz.” 

„Na co poháry a peníze?” 

„Poháry si pak můžeš vystavit doma na poličce a vzpomínat na ten závod.” 

„Ale na co jsou ti peníze?” 

„To pochopíš, až budeš starší.” 

Tak pán odjel vyhrát závod a Malý princ odletěl na další planetku s myšlenkou, na co jsou peníze. 

Planeta dospívání

Když takhle Malý princ přelétal z jedné planety na druhou, nešlo si nevšimnout jedné neobyčejně převeliké planety. Zářila jako vysmáté slunce, a tak princ neváhal ani vteřinu a okamžitě letěl jejím směrem. Jenže jak se tak přibližoval, všiml si, že tak moc zářivě svítí jen jedna její půlka. Planetu totiž rozdělovala na půl mohutná vysoká zeď. Ta od sebe dělila zářivou a šedou půlku planety. Malý princ neváhal a přistál na té svítivé půlce. Na zemi tam byla překrásná zelená tráva a všude kolem prince byly ovocné stromy. Nad hlavou se mu do oblouku tyčila duha výrazných barev a létali kolem ní ptáci, papoušci i motýli všech barev a velikostí. V dálce slyšel bublající vodopád, který stékal do křišťálového jezírka. Za keři se pásli srny, zebry a koně. Cítil se, jako by byl v něčím snu. Vypadalo tu všechno tak nevinně a krásně, v naprosté rovnováze.  

Malý princ si všiml, že se k němu blíží malá holčička o něco kousíček mladší, než byl on. 

“Dobrý den,“ pozdravila lehoučkým hláskem, křehčím, než byl ten princův. 

“Dobrý den, na jaké planetě se to nacházím?“ zeptal se slušně princ. 

“Toto je Planeta dospívání,“ odpověděla zdvořile dívka. 

“Je to tu nádherné, takový podobný sen se mi jednou zdál,“ přiznal princ. 

“Ano,” usmála se holčička, jako by to moc dobře věděla, “takové sny mají každé děti.” 

“Vás je tu více?” zeptal se princ, protože tu zatím nikoho jiného neviděl. 

“Samozřejmě. Ale všichni jsou teď na louce, hrají si.” 

Byla chvilka ticha a jen si oba užívali všelijaké ty zvuky, co kolem sebe slyšeli. Malý princ se zpátky zadíval na vysokánskou zeď a hned ho napadla další otázka. 

“Proč je tu ta zeď? A co je tam nahoře?” Zeptal se a nastražil uši. 

“Rozděluje dětství a to, co následuje po něm. Dospěláctví. Nahoře čeká pět dospělých mužů a pět dospělých žen, kteří rozhodnou, zda jsi dostatečně dospělý. A ano, nahoře mohou sedět jen dospěláci, kdyby ses ptal,“ odpověděla dívka, teď už trochu smutnějším hláskem. 

“Aha,“ řekl princ zklamaně, protože po všech zkušenostech na různých planetách, moc dobře ví, že tyhle děti dopadnou stejně, jako všichni ti dospělí.

Zanedlouho už oba uviděli, že se hrne hned několik set dětí. Zanedlouho už před nimi stály tisíce dětí s úžasem ve tváři, že přišel takový host. Některé děti byly vysoké, jiné zas vypadaly, že jsou sotva pět let staré. Byly tam dívky chlapci, holčičky a klučíci. A pak taky puberťáci. Nejsou dostatečně dospělí, ale už to dávno nejsou malá děcka. Byli to odpadlíci. Většina z nich se držela stranou od skupiny, ale pár jich vykukovalo vzadu a vepředu, nejspíš, aby se ujistili, že se nikdo neztratí. Najednou se spustila taková hlasitá siréna a vyhlásila, aby se nějaká Amélie dostavila na samotný vrcholek zdi. Amélii se zastavilo srdce a s rozevřenýma očima dokořán udělala pár kroků směrem k vysoké zdi. Princ slyšel hodně šeptání, asi se všichni báli, co se bude dít. 

Princ dlouho nečekal a zeptal se: “Proč jde k té zdi? Myslel jsem, že tam nahoře jsou jen dospělí.” 

Holčička, kterou potkal jako první na této planetě, cítila odpovědnost mu říct pravdu, a tak spustila: “Amélie jde nahoru, protože jde složit zkoušku dospělosti.” 

Malý princ nechápal a znovu se ptá: “A co je to ta zkouška dospělosti? Co tam bude dělat?” 

“Začne se chovat jako dospělák. Musí se jim zalíbit, aby jí dospěláci začali brát, jako vyspělou ženu. Nikdo z nás úplně přesně neví, co tam dělá. Zjistíme to, až si nás tam zavolají. Až dospěláci naznají, že jsme jako oni,“ odvětila dívenka. 

Amélie kráčela vzhůru, několik tisíc schodů. Ale když se začala přibližovat, nahodila neodolatelný úsměv. Konečně byla nahoře. Tady se rozhoduje její budoucnost. Dlouho o tomto dni snila, že bude konečně dospělá. Ale tady není ještě rozhodnuto. Nejdříve musí projít tajemnou zkouškou dospělosti. Nahoře na ní čekalo pět dospělých mužů a pět dospělých žen. Všichni seděli jako sochy a upřeně zírali na Amélii. Muži byli slušně oblečení, v drahých oblecích. Ženy měly dlouhé černé šaty. Amélie byla ve stresu, ale stále se usmívala. Věděla, že tuhle možnost už mít nebude. 

“Dobrý den,“ pozdravila Amélie tak lehoučce, že nebyla pomalu slyšet. 

Dospěláci neodpověděli. Jen ji upřeně sledovali. Malý princ byl ale tak moc zvědavý, že vyšlapal schody hned po Amélii, ale jelikož byl o dost mladší, trvalo mu to mnohem déle. Když schody dospěláctví konečně vyšel, schoval se pod nejposlednější schod a byl jen pár metrů od Amélie. Nikdo ho neviděl ani neslyšel. Avšak on poslouchal bedlivě a sledoval, co se bude dít.  

“Otočte se dokola,“ požádala nekompromisně jedna z žen. 

Amélie se otočila jako princezna. Tak krásně. Vypadala při tom tak vyspěle. A žena si něco zapsala do papíru, který měla před sebou. 

K Amélii přistoupil jeden z mužů. 

“Kolik vám je, mladá slečno? zeptal se muž. 

“Tento rok mi bylo čtrnáct let, odpověděla. 

“Hmm, a nenápadně se podíval mlaďounké dívence do lehkého výstřihu. Amélie se cítila hrozně. Tak jako nikdy. Měla vztek, ale nechtěla se rozbrečet. Je tohle svět dospělé ženy? Bude to takhle pokračovat? Snila opravdu o tomhle? Všechny otázky pevně držela za zuby a stále se usmívala, krásněji než jindy.  

“Umíte vařit?“ optala se zase jiná žena. 

“Řekla bych, že ano. Často pomáhám v kuchyni.” Lehce znervózněla, ale nedala to na sobě znát. Princ mezitím s vykulenýma očima sledoval celou situaci. Nechápal až moc věcí, a když Malý princ něco nechápe, zeptá se.  

“Proč tu vy dospěláci takhle sedíte? A ptáte se jí na takové hloupé otázky?“ Nechápavě se zeptal. Jenže ho nikdo neslyšel ani neviděl. Dokonce ani Amélie ne. Princ se takhle ptal dokola a dokola, ani jednou se mu nedostalo odpovědi. To ho urazilo, a tak se otočil ke všem zády. 

“No dobře, podepište se tady a pak ještě tady. Vzadu, asi sedm metrů od tohoto stolu, najdete několik tisíc skříněk. Mezi nimi bude ta vaše. Vezmete si odtamtud svoje věci a můžete sejít schody na druhou stranu. Gratulujeme, úspěšně jste složila zkoušky dospělosti.“ Řekla jedna z žen. 

Princ se nechápavě otočil a rozeběhl se směrem k Amélii, ale jako by pro ni byl neviditelný. Viděl, jak teď už dospělá žena odchází směrem k obřím skříním. Sem Malý princ nepatří. Nechce do toho šedivého světa bez radosti a barvy. Zklamaný scházel schody, ale stále neměl odpovědi. Dole už na něj čekaly tisíce dětí s napětím ve tváři, protože se těšily, co jim Malý princ řekne. Těšily se, že se konečně něco dozví o dospělosti. Jak se na ni připravit. Sotva Malý princ došel poslední schod, už se na něj hrnuly stovky otázek. Ale princ na ně neměl odpovědi. Sám se nic nedozvěděl.  A tak se rychle sbalil a pomalu odlétal. Když už byl v nějaké té výšce, znovu se podíval na vysokou zeď, kde smí sedět jen dospěláci. Povídali si o tom, jakou kravatu si vezmou zítra a že si musí umýt boty. Ale taky uráželi děti. 

“Děti jsou tak naivní, když si myslí, že tu zkoušku zvládnou všechny. Všichni dospělí ví, že děti nejsou dostatečně dobré!” 

To prince naštvalo, tak moc, že odletěl pryč z blízkosti této planety, jak rychle jen mohl.  

“Ti dospělí jsou ale opravdu tak divní!” 

Motorková planeta

Jako další planetu, na kterou se Malý princ podívá, je motorková planeta. Hned jak přiletí na planetu, tak potká motokrosového jezdce. Na planetě motorkáře to vypadá tak, že tam je jenom nejlepší MX trať a nejlepší garáž pro motorky, jinak je tam úplně prázdno. Místo rostlin mu tam na zemi rostou pneumatiky a místo vody mu tam teče benzín. Malý princ vůbec nerozumí motorovým vozidlům, kromě jeho letadla. 

A proto se ptá: “To jsou sekačky na trávu nebo co?“  

Pán odpovídá: “Ne, to jsou moje motorky.“  

Malý princ se ptá: “Aha, a na co jezdí takové motorky?“ 

Pán mu odpověděl: “Takové motorky jezdí na benzín smíchaný s olejem.” 

Na této planetě naučí motokrosař Malého prince jezdit na motorce a jak se starat o motorky. Pan motokrosař začal pomalu Malého prince učit jezdit, ale Malému princovi to moc nešlo, protože byl Brňák. Po 8hodinovém trápení ho naučil aspoň trochu jezdit. Po lekci ježdění ho začal učit, jak se starat o svoji motorku. Malý princ byl hned radši, protože už měl nějakou praxi ve spravování letadel. Hned mu to šlo lépe než ježdění.  

Pán mu řekl: “Na to že jsi Brňák, tak ti to jde.”  

Malý princ poděkoval za to, že umí jezdit na motorce, starat se o ní. Malý princ se šel s motokrosařem rozloučit a letěl zpátky domů.