Když jsem tímto lesem procházel, první věc, kterou jsem si uvědomil, byla, že nejsem sám. Celý les byl zakryt temnou rouškou tmy. A já měl pocit, že jsem něco zahlédl. Bylo to u křišťálově čisté studánky obklopené mechem a další vegetací. A vtom, když jsem se tam znova podíval… viděl jsem pohyb. Ale nejen tak něčeho, bylo to bílé a ve tmě to zářilo. Šel jsem dál a zrychlil. Když vtom okolo mě začaly praskat větve. Též se ochladilo. Říkal jsem si, že to je jen zvěř. Když jsem šel, začaly výhružně šustit větve. A co jsem nespatřil… U cesty ležel mrtvý srnec. Rudá krev, která už chladla, tekla do tmavomodrých kaluží. Ale tohle nebyl vlk, bylo poznat, že srnec by rozdrápán. Chvíli jsem se u něj zastavil. Ale byla to velká chyba. Maso bylo potrhané, žebra mu čouhala. Když vtom… jsem za sebou uslyšel kroky. Ohlédl jsem se a uviděl vysokou postavu podobnou člověku, která byla hubená jako lunt. Ihned jsem si všiml jejích obrovských drápů, které jistě rozdrásaly srnce. Okamžitě jsem vzal nohy na ramena. Cesta se zužovala a pak zase rozšiřovala, chvílemi byla klikatá, chvílemi rovná. Přeskakoval jsem klikaté kořeny mohutných stromů a měl co děla abych o ně nezakopnul. Poté jsem zakopnul o malý kámen. Poslední, co jsem viděl, byly špičky stromů a drápy trhající mě na kusy. 

Po dlouhé cestě, když s úlevou vystoupím z auta, pohladí mě jemný vánek s nádechem mořské soli. V tu chvíli uvidím, jak se přede mnou leskne diamantové moře. V krásném a horkém letním dni pak osvěží mne chladná voda. Všude kolem se rozplývá ta zázračná vůně moře, která zažene všechny škaredé myšlenky a já se najednou cítím jak v nebi. Ta překrásná vůně nevoní jen mořskou solí, ale je v ní cítit i ta volnost, lehkost i vůně jemná jako ranní rosa. Zastavím se, nechám se ovívat šepotajícím vánkem a vnímám jen vůni. Představuji si, jak se pestrobarevné rybky prohánějí po širém moři. Vidím tančící smaragdové chaluhy. A pak ještě i nádherně zbarvený korálový útes velký jako hrad. Velmi rušný hrad, který je domovem spousty živočichů. Co mi ta vůně moře nejvíce připomíná, jsou veselé společné chvilky, které strávím se svou rodinou u moře. 

Ticho se rozléhalo po vánočně vyzdobené ulici. Děti nalepené na oknech nadšeně vyhlížejí Ježíška. Já jdu po ulici sama se svojí kočkou a obě se usmíváme. Ta pohoda a klid je krásná jako třpytky ve sněhu. Po bílém sněhu běží černá kočka a mňouká. Vypadá jako černý mrak před bouří. Pamatuji si, když jsem byla tím malým dítětem. A představovala jsem si Ježíška jako ježka. Vždy jsem nadšená odpočítávala dny do Vánoc. Bylo to krásný.  

Šla jsem se projít do blízkého lesíka a najednou malá letní bouřka. Větvičky se najednou začaly hýbat ze strany na stranu a jemně skřípat jako staré schody.  Ale na rozdíl od ostatních bouřek nebyla tma, ale světlo. Procházela jsem lesní cestičkou, která byla porostlá jemně pistáciovou až bažinatou barvou. Listy začaly padat jeden po druhém dolů, jako kdyby sněžilo.  Z mraků začalo pršet, vypadalo to, jako kdyby se jim něco stalo a začaly brečet. Listy, které popadaly, byly jemně oranžové s červenými konci. Bouře se po chvíli přehnala a mraky se rozplynuly a byly krásně načechrané jako polštáře.  A najednou se na obloze vytvořila paleta s letními barvami.  Srnky se začaly pást a vypadaly velice šťastně. 

Ležím v posteli a snažím se usnout, ale nejde mi to. Protože pořád slyším zpívající meluzínu, jak si kvílí na střeše ,,fúú fúú fúú”. Najednou zmlkla. Je, jen slyšet bílý sníh, jak padá na červenou střechu. To mě ještě více znervóznilo. Cítím se jako strašpytel pod peřinou. Pak ta kvílivá meluzína zase začala zpívat. Jen cítím, jak po mé hlavě teče pot. Jsem tak vystrašená, že se bojím jít na záchod. Ale musím jít, protože jsem se málem počůrala.    

Je půl jedné, jsou prázdniny. Chystám, se jít na pláž zaplavat si na paddleboardu. Mám zabaleno a vycházím z domu. Pláž je od mého domu asi tak patnáct minut. Dorazila jsem na pláž a co vidím, jen tisíce lidí, kteří se opalují na sluníčku, které se na ně směje. Jdu si hledat plácek, kde bych si mohla nechat věci. Našla jsem asi tak sedm metrů od moře kousek volného místa. Slyším jen překřikující se lidi, ale když jsem daleko od křiku v moři, tak slyším jen křišťálové moře, které šumí a kolem létající racci. V dálce vidím, jak skáčou delfíni. Vlny na mě narážejí a vzduch se ochlazuje. Plavu na pláž a jdu se osušit. Okolo mě pobíhal malý chlapeček, byl čilý jako rybička. Po půl hodině se stala z krásného a modrého moře černá temnota. Nešlo vůbec vidět na dno moře. Mraky, které byly bílé jako omítka, najednou zčernaly a z nebe se ozývalo hřmění. Bouřek se nebojím, ale tohle mě zastrašilo. Rychle jsem si zabalila věci.  A najedou prásk, mocný černokněžník seslat z nebe několik blesků. Strašně jsem se lekla. Lidi kolem mě začali panikařit a utíkali z pláže do bezpečí. Z krásného slunečného odpoledne se stal strašidelný zážitek. 

Je pátek večer, zapadá slunce a já se procházím krásným lesem, tyto procházky mám nejraději. Sama pomalu procházím všemi svými myšlenkami, odříznutá od všech sociálních sítí, prostě jen tak sama se sebou. Procházím mechovým údolím a užívám si samotu. Medové slunce už skoro zapadlo. Nejsem ten typ dívky, která se bojí sama venku nebo temné oblohy ani déšť mě nezastraší.  Mám dost času, a tak se vydávám doprostřed lesa na krásně zářivě usmívající se mýtinu. Procházím a slyším šumící stromy, cinkající kapky o listy stromů. Procházím krásnou stromovou bránou a vcházím na mýtinku, kde cvrlikají ptáčci jako malé zvonečky a šumí krásné malé jezírko. Ležím na krásně měkké trávě a pozoruji tmavou oblohu se zářícími se hvězdami. Jsou to nejkrásnější chvíle mého života. 

Šel jsem temnou cestou v lese pozdě večer se slzami v očích a najednou se mi zdá, že se rozednívá. Ze začátku jsem si myslel, že s na mě usměje slunce, ale pak jsem si uvědomil, že je 20:00, něco mi na tom nesedělo. Najednou mě na zádech začalo něco studit, nastavím ruku a uvidím malý krystal, co se pomalu rozpouští. Podívám se blíž a uvidím malinkatou vločku. Pak se zarazím a uvědomím si, že za dva dny jsou Vánoce. Svalím se na zem se slzami v očích a vzpomenu si, co dělám vlastně v tom lese. Stalo se to strašně rychle: někdo vtrhl do baráku a zabil tátu i mámu, jejich poslední slova byla, uteč, pak už jsem jen slyšel výstřel. Otevřel jsem dveře a utekl do lesa. Začínala mi být strašná zima, věděl jsem, že doma už není bezpečno. Když už jsem si myslel, že nebudu mít kde spát, vzpomněl jsem si, že táta měl hájenku. Hned jsem se vydal na cestu, odemkl jsem ji a byl jsem promrzlý jako rampouch. Neměl jsem u sebe nic. Další den bylo bílo, ale já měl temné svědomí. Ten den jsem jenom jedl a spal, byl jsem vyčerpaný. Vzbudil jsem se s blbou náladou, ale snažil jsem se myslet pozitivně. Neměl jsem co k jídlu, tak jsem se vypravil do města, které bylo cca 3 km ode mě. Nakoupil jsem rybí filé, pití a brambory. V lese jsem si uřízl větvičku a dal ji do vázy s vodou. Filé a brambory jsem uvařil a dal na talíř. Než jsem si dal večeři, tak jsem se šel projít do lesa a uslyšel jsem kňučení. Vydal jsem se ke zdroji zvuku. Našel jsem malé štěně, které asi někdo nechtěl a já ho tam nemohl nechat. Vzal jsem ho s sebou do hájenky. Byl jsem rád, že nemusím být na Vánoce sám. Pak jsem si dal večeři, vykoupal psa a šel jsem porovnat z okna les. Tu noc bylo úplný ticho. Tak jsem šel radši spát. Kolem půlnoci mě ale vzbudil výstřel že zbraně. Myslel jsem, že se mi to jenom zdálo, ale když jsem to uslyšel podruhé, začal jsem zmatkovat. Po chvíli to utichlo. Do dneška nevím, co to bylo. Možná to šlo po mně. 

Večer jsem si chtěl udělat stezku odvahy. Vyšel jsem z domu a šel směrem k lesu. Cesta do lesa netrvala dlouho a po chvíli chůze jsem do lesa vešel. Když jsem procházel lesem slyšel jsem houkání sovy a šeptání stromů. Když jsem se kouknul na oblohu viděl jsem, jak tmavou noční oblohu osvětluje světlý měsíc a hvězdy. Slyšel jsem šustění v křoví. Na křoví jsem se okamžitě podíval. Vyděsilo mě to. Cítil jsem, jak mi srdce tluče v hrudi. Po chvíli jsem viděl, jak ze křoví vyběhla kuna, která byla černá jako uhlí. Kuna na mě zasyčela a utekla. Já si oddychl. Potom jsem se vydal na cestu zpátky domů. Po cestě domů mně stromy nebránily ve výhledu a já jsem pořádně spatřil, jak slunečně žluté hvězdy rozzařují noční oblohu.