Víkendovka 5. oddíl

Že nám letošní víkendovka začala v noci, už snad ani nemusím zdůrazňovat. Pár minut po půlnoci nám někdo zaklepal na stany, a tak jsme byli nuceni (někteří za protestů) opustit své vyhřáté postýlky, zabalit lodní kufříky a vydat se na plavbu směr jihovýchod. Cítím jako povinnost podotknout, že naši úžasní vedoucí v tu dobu tvrdě spali ve skutečném lidském obydlí(!) a nechávali si o nás maximálně tak zdát. (doplnění redakce: „V tu dobu jsme ještě zdaleka nespali. Dokonce jsme byli v táboře a pozorovali, jak si (někteří za protestů) balíte lodní kufříky.“ Sedi)

Tak jsme si tak šli, vodní nádrže v botách nám vesele čvachtaly, Béda nás děsil strašidelnými historkami a Tonda si hrál na Jeníčka a Mařenku, akorát že trousil celé rohlíky. V Poříčí nás vyzvedl autobus z dávných dob, který se s námi hrkotal až do Kostelce nad Orlicí. Většina si tu cestu ani nepamatuje, protože ji využila ke zmenšení spánkového deficitu. Za svítání se naše nohy zabořily do jemného kosteleckého písku a nosy ucítily slaný, mořský vzduch. Na pláži jsme se uvelebili a pokusili se ještě usnout.

Probudili nás až turisté, kteří si nás pobaveně prohlíželi. Shledali jsme, že jsme od hlavy až po paty poštípaní od komárů, někteří už pociťovali malárii, ale v tom se objevil náš kapitán s kormidelníkem, a panika byla tatam. Za noční dobrodružství jsme dostali jednu velikou odměnu: mohli jsme usednout do malých kanoe a nechat se unášet mořskými proudy Divoké Orlice. Bylo to krásné. Řeka meandrovala, karibském sluníčko pálilo, hovada kousala a my jsme se střídavě topili. K večeru jsme dopluli do kempu, kde jsme se posilnili nedefinovatelným (ale moc dobrým) pokrmem a spánkem.

Další den jsme pokračovali po Orlici až do Krňovic, kde jsme vylezli s mořskou nemocí a vytahanýma rukama na pevninu s přísahou, že už vodu tohle léto nechceme ani vidět. Potom jsme pokračovali autobusem za doprovodu kytary a rozechvělých hlasivek až do jedné rybářské vesničky jménem Pavlišov. Nocleh nám poskytnou náš milovaný kormidelník na zahradě jeho chýše.

Po zbytek dne jsme stavěli pochybný přístřešek, který nás překvapivě ochránil před noční bouří, opékali nalovené mořské špekáčky, boty a ponožky.

Ráno nás probudila linoucí se vůně buchet, které pro nás vykouzlila paní kormidelníková. Odvděčili jsme se jí tím, že jsme je všechny do posledního drobečků snědli. K obídku jsme si uvařili buřty na pivu, což až doteď všichni považujeme za největší kulinářský skvost světa, a vydali se zpět do tábora. Cesta to byla dlouhá a úmorná, ale zdárně jsme ji zvládli.

Do rodného přístavu jsme přišli asi o dvě hodiny později, než jsme měli, což lze omluvit časovým posunem, a byli jsme šťastný a hrdí, že jsme se vrátili skoro stoprocentně bez ztrát (pečivo se nepočítá).

S celou posádkou jsme se uvítali písní: „Já jsem Prasodlak“, která nám všem v hlavách rezonuje doteď.

Krevetky tímto děkují našim nejlepším vedoucím za nezapomenutelných čtrnáct dní.

Milujeme vás☀