Španělsko – dlouhodobá stáž

Alicante – dlouhodobá stáž studentky z oboru Diplomovaný farmaceutický asistent

15.9. do 15.12.2023

Erasmus 1. polovina

Stále tomu všemu nemohu nějak uvěřit a říkám si, ať mě někdo štípne, ale ono se to vše skutečně děje. Podařilo se mi dostat na Erasmus do španělského Alicante, kde nastupuji na stáž do lékárny jako farmaceutická asistentka. Jsem vůbec první ze školy z tohoto oboru, takže také cítím tíhu zodpovědnosti, co nesu. Zabydlování a zajíždění se do systému proběhlo úplně bez problému a já jsem moc vděčná za všechny španělské přátele, kteří mi se vším pomohli a do teď se stále ujišťují jestli mi nic nechybí. Když jsem první den nastoupila do lékárny, dalo se čekat, že budu zmatená a budu se muset sžít s jejich systémem. Ovšem nečekala jsem, že rozdíly budou tak markantní. Už jsem se tu dokázala začlenit do systému a mohu říct, že ho v celku ovládám, avšak začátky byly těžší. Ráda bych vypíchla ty nejpodstatnější rozdíly, protože si myslím, že je dobré o nich mluvit. Případně se třeba inspirovat nebo si uvědomit, v čem je oproti tomu náš systém lepší. Původně jsem si myslela, že jako farmaceutický asistent se k receptům vůbec nedostanu. To byl omyl. 

Ve Španělsku profesi asistenta (pro ně technik) a magistra striktně neškatulkují. Obě profese mají povědomí o tom, co dělají a jediný rozdíl je v tom, že magistři více pracují s opiáty a obecně dokumentací a kontrolou v lékárně. Asistenti/technici se věnují pacientům a vydávání léků. Kdybych měla mluvit o receptech, tak bych mohla vydat rovnou knihu. Ty pravidla, co tu mají k receptům, vlastně ani pravidla nejsou. Recepty mají například v podobě čistě obyčejného papíru s podpisem doktora nebo privátního receptu, který je nejspíš nejblíže k našim papírovým receptům nebo pak v elektronické podobě na jejich zdravotní kartičce a v nejlepším případě pak nemají nic a jednoduše si o lék řeknou. V příloze ukazuji, jak jednotlivé recepty vypadají. Nejzajímavější pro mě jsou zdravotní kartičky. Je to podobné našim průkazkám zdravotní pojišťovny, ale rozdíl je v tom, že se kartičky projíždí scannerem, díky němuž se v počítači zobrazí celková léková historie pacienta. Následně se vybere, co pacient chce a musí se vytisknout papír s tímto záznamem. Nyní přichází ta nejvíce zvláštní a pro mě až neuvěřitelná věc. Když se nám do ruky dostane krabička s léky, jsme povinni vyříznout čárový kód. Ten se uchovává pro pojišťovny, aby se lékárně proplatily ceny léků. Vím, je to neuvěřitelné, ale opravdu se to děje. 

V Čechách se neskutečně dbá o to, aby se obal vůbec nenarušil a ve Španělsku vám zkrátka "vykuchají" a otevřou celou krabičku s léky. Toto pro mě byla asi nejvíce šokující skutečnost. To samozřejmě není jediný rozdíl. Těch rozdílů je mnohem více. Ať už rozdíly v hrazení léků pojišťovnou nebo značení obalů a význam číselných kódu pro ně. Hrazení léků se ve Španělsku odvíjí podle příjmu (čím vyšší, tím vyšší úhrada), takže to vede k jakési motivaci více pracovat. Značení obalů se udává podle zkratek nebo symbolů, které říkají zda se jedná o opiát či striktně hlídaný lék nebo zda jde o lék, kde nevadí pokud se vydá bez receptu a mnohem více. Číselné kódy pak používají k odlišení doplňku stravy od léčiva. Samotné mě trvalo minimálně měsíc než jsem všechny rozdíly začala chápat a orientovat se v nich. Oproti Čechám, kde k lékárně neodmyslitelně patří i laboratoř na přípravu IPLP, se tady vše připravuje ve větších jednotných laboratořích. V Alicante je snad pouze jediná lékárna se stále fungující laboratoří. Zbytek lékáren (stejně jako v mé) posílá požadavky do hlavní laboratoře, kde příprava léčivého přípravku trvá v rozmezí 2–5 dní. Ráda bych, ale i zmínila lidi tady. Strašně ráda bych trochu té mentality, co tu lidé mají, přenesla na Čechy. 

Dodnes jsem se zatím nesetkala s žádným případem, že by na mě někdo zvedal hlas nebo by mě nějak znehodnocoval. Na to, že jsem pouze praktikantka, jsem čekala, že budu trochu mimo jejich pracovní vztahy a nebudou mě chtít příliš začleňovat. To jsem se, ale velmi mýlila. Dokážu říct, že od prvního dne, mě berou jako plnohodnotného člena týmu a chovají se ke mně s tou největší vřelostí. Vždy si na mě udělají čas a vše mi v klidu vysvětlí. I když se ptám po několikáté, nikdy se nenaštvou a neodbíjí mě. Také pacienti mají vždy velké pochopení a chápou jazykovou bariéru i moji neznalost celého sortimentu. Často, když vidí, že mi jde něco těžce vysvětlit ve španělštině, rádi kvůli mně přejdou do angličtiny. Zní to celé jak pohádka, ale já se opravdu, jako v pohádce cítím. Není den, co bych se tu neusmívala. Z trochu jiného soudku. Tím, že tu mají vše poměrně blízko sebe, se mi také daří dost cestovat po okolí. Navíc teď zlevnily více jak o polovinu jízdné, takže se jezdí skoro zadarmo. Samo Alicante má krásné historické centrum a pláže. Dále se mi podařilo podívat do Valencie, která mě naprosto uchvátila a už plánuji další výlet. V okolí Alicante jsem během prvního měsíce projela na kole co nejvíce pláží a skoro celé pobřeží Costa Blancy, kde jsem navštívila krásná města jako Benidorm, Villajoyosa, Altea, Calp, El Campello. Také jsem se vykoupala v růžové solné vodě u Torrevieji, kde jsem měla možnost vidět plameňáky v jejich přirozeném prostředí.Se slzou v oku mi dochází jak moc rychle to vše utíká, ale stále se těším na to, co čas tady ještě přinese.

Erasmus 2. polovina

Stále si pamatuji jako by to bylo včera, kdy jsem psala zprávu za první měsíc mého pobytu ve Španělsku. Teď už mi doslova odbíjí poslední hodiny tady a já si jen říkám, jak je možné, že to uteklo tak rychle? Zároveň s blížícím se koncem mi stále více a více dochází jak mi tato zkušenost změnila život. Už teď vím, že se jednou do Španělska vrátím na stálo, protože mě to tu doslova učarovalo. Především stylem života, který tu vedou, jejich bezstarostností, ale zároveň vášní pro život. Jsem vděčná za to kolik nových, skvělých lidí jsem měla možnost poznat a potkat. Za to kolik míst jsem tu stihla navštívit a prozkoumat. Kolik zajímavých pochutin jsem tu stihla ochutnat. Kolik nových věcí jsem se naučila, nejen v lékárně, ale i mimo pracovní. Jak jsem se za pouhé 3 měsíce zvládla zlepšit ve španělštině, i když jsem ji předtím nikdy neuměla a vše se učila úplně od začátku. Rozhodně se mi tento zážitek obtiskl a zapečetil hluboko v srdíčku. V lékárně jsem si postupem času zvykla na vše a zvládala jsem komunikovat s pacienty na denní bázi. Občas se ještě vyskytl problém v jazykové bariéře, ale to není nic s čím by mi kolegové ochotně nepomohli. Dokonce jsem si vytvořila i menší klientelu (s převážně anglicky mluvícími pacienty), která byla smutná z mého odjezdu. I když mi ze začátku přišel španělský systém v lékárně zmatený a bez pravidel, podařilo se mi na něj zvyknout. Teď pro mě bude oříšek se vracet zase do toho českého, který má pravidla striktní. V tomto případě mi určitě vyhovuje více španělský “volnější” systém, kde se dostanu k mnohem větší škále věcí a činností než v Čechách. Jedinou věcí, co bych Španělsku vytkla, je ta, že se z lékáren vytrácí zdravotnický i farmaceutický charakter. Cítila jsem to především v případech, kdy mi například chyběla rozmluva s pacientem a klasické odříkávání dispenzačního minima, což tu vůbec nedělají. Také absence laboratoře a příprava léčivých přípravků jsem postrádala. Ve Španělsku se celá práce v lékárně točí spíše kolem papírování, objednávek a hromadně vyráběných léčiv. Pacienti jsou o užívání léčiv většinou předem poučeni lékařem, takže není ani moc prostor na rozmluvu s pacientem. Toto je za mě ovšem jediná slabší stránka lékáren ve Španělsku. Setkala jsem se s názory od kolegů, že by pro ně byl lepší ten systém, co máme v ČR, ale mně osobně přijde, že by šlo jen vychytat pár mušek v úhradách receptů a dokumentaci. Zbytek bych klidně nechala, tak jak to tu vedou, bez tak striktních pravidel a norem. 

Ani nevím, jak vyjádřit můj konec stáže, ale loučení v lékárně i s profesory z Erasmu pro mě bylo velice emoční. Všichni mi tu ukázali vřelost a lásku, proto při loučení ukápla více než jedna slza. Taky mi bylo kladeno na srdce, že se musím ještě vrátit, s čímž rozhodně souhlasím. Proto teď zmíním něco veselejšího. V posledním měsíci stáže jsem kromě práce v lékárně, také navštívila Madrid, udělala si hned několik výletů do Murcie a jejího okolí, navštívila Cartagenu, objela několik vodopádu, ochutnala mandarinky a pomeranče přímo ze stromu od místního farmáře, byla jsem přímo u výroby vyhlášené čokolády Valor a zažila svůj “Karlík a továrna na čokoládu” sen, nechala si na své tělo zvěčnit mé nové životní motto “pura vida” a hlavně jsme se opakovaně zamilovávala do Valencie a jejich krásných uliček. Mohu říct, že jsem si tyto 3 měsíce užila na plno a snažila se ze všeho vytěžit to nejlepší. Vím, že život touto stáží nekončí, i když mi to možná teď tak připadá. I když se občas cítím jako zaseklá na místě a bez jiných možností volby, tato zkušenost mi ukázala, že mám nespočet možností a můžu se usadit doslova, kde chci, pokud to tak skutečně chci. Stále cítím neskutečnou vděčnost, že jsem to právě já, kdo měl možnost toto zažít a pokud bych měla celou touto stáží něco sdělit, bylo by to toto: Nechte život jít, nestresujte se s tím co bude a snažte se pouze o to, abyste byli šťastní a mohli ve stáří říct “Přísahám, že jsem žil/a.”