Projevy chronického stresu a traumatizace

Všem vážným zájemcům o téma doporučuji k přečetní opravdu dobrý shrnující článek Pavly Doležalové (PDF) nazvaný Role rodičů, pečovatelů, při práci s traumatizovaným dítětem.

Zde cituji část podstatnou pro správné přiřazení méně známých projevů (u nadaných často zaměňovaných i za poruchu autistického spektra):

Formy adaptace na trauma

Jednou z nejčastějších adaptačních mechanismů je disociativní obrana, kterou můžeme chápat jako odpojení od myšlení, emocí a těla na jednom konci a na druhém se může projevit jako vícečetná porucha osobnosti. Dochází ke zkreslení času, prostoru, sledu událostí.

Úplné odpojení lze zažít při životu nebezpečné události, např. při zneužití se dítě může pozorovat mimo svého těla a nemít žádné pocity. Disociace je nejběžnější a nejzáhadnější symptom traumatu, který umožňuje unést nesnesitelné zážitky, např. napadení divokým zvířetem. Projevuje se zamrznutím, snížením srdeční činnosti, imobilitou. „Pravá hemisféra“, kde se nacházejí emocionální zážitky vznikající ještě před rozvojem řeči, je odpojena, takže i u malého dítěte se může rozvinout PTSD.

Takto rané trauma ovlivňuje kognitivní schopnosti a regulaci pozitivních i negativních emocí. Pokud se nahromaděná energie neodplaví, může disociace přerůst do chronické podoby nebo dalších symptomů. Zdá se, že jde o množinu příbuzných forem rozštěpení vědomí (Rothschild, 2000). U depersonalizace má člověk zdání neskutečnosti sebe sama, odcizení od těla, svých tělesných pochodů, má pocity, že neovládá své tělo, je oddělen o své psychiky, smyslové podněty vnímá jaké cizí a izolované. Derealizace je často propojena s depersonalizací, okolí je prožíváno jako neskutečné, objekty a místo, kde se člověk nachází, se jeví jako neznámé.

Z praxe vyplývá, že u děti, které jsou dlouhodobě traumatizovány, se objevují takové reakce, které jsou diagnostikovány jako poruchy učení a zhoršování školního výkonu, psychické poruchy, poruchy řeči, afektů, různé formy závislostí, které přesahují do dospělosti a mohou se zvýraznit v období dospívání. Formy adaptací umožňují dítěti přežít traumatizování a zachovat si zdání normálnosti.

Symptomy jsou zpravidla dobře utajeny. Formování zhoubné identity je maskované sociálně konformním „falešným Já“. Zdroje psychosomatických symptomů se málokdy odhalí. Některé tyto děti mohou svým agresivním, delikventním chováním vzbudit pozornost, ale rozsah svých psychickým problémů dokáží utajovat a v dospělosti mají tajemství, o kterém nikdo ani nic netuší. (Herman, 2001). V případě nějaké traumatické události v rodinném nebo ve školním prostředí mají děti i dospělí výrazně jiné reakce. Dětské reakce jsou rychlejší, více instinktivní a také se rychleji reparují. Reakce dospělých bývají jiné, doprovázeny neutrálním postojem „profesionála“. Dospělí jsou spíše výkonní a vše chtějí brzy změnit, někdy nejsou schopni vytvořit bezpečný časový prostor pro návrat k instinktivním projevům a léčivému přemostění od těla, k emocím a uvědomění si souvislostí.

Komplexní vliv traumatu na dětskou osobnost

[Jedinci, kteří] zažili trauma v ranném dětství, jsou těžko zařaditelní, mívají poruchy osobnosti (hraniční osobnost). Rizikové projevy chování, které mohou souviset s nerozpoznanými rannými traumaty se objevují často ve škole a školních zařízeních. Pedagogové, psychologové v poradenství ani další profesionálové nemohou z nedostatku informací od rodičů i dětí zjistit pravé příčiny školního selhávání, agrese, promiskuity, šikanování, záškoláctví aj., neboť ani diagnostické metody nemohou odkrýt všechny souvislosti. Jak již bylo výše uvedené, signifikantní je rozpoznat symptomy, spojit je s rodinnou historií a dalšími životními cestami dítěte. Pokud se pohlíží a hodnotí jen projevy chování a výkonu dítěte, pak následují negativní výchovně pedagogická hodnocení, jsou udělovány sankce. Tato slepá cesta vede k retraumatizaci a prohlubování a zacyklení obtíží v chování. Z praxe víme, že je jednodušší traumatům předcházet a zabránit jim, než je léčit.

Chronicky traumatizovaní klienti, kteří se léčí ze závislosti na drogách, dokáží svá traumata obranně skrývat. Kudrle (2003) popisuje trauma II. typu (chronické trauma), které vzniká téměř vždy v dětství a přerušuje vývoj. K obranným mechanismům v některých případech můžeme u těchto klientů řadit „acting out“ reakce, jako destruktivní injekční užívání drog, kriminální chování, prostituce (in Doležalová, 2009). Neléčené duševní poruchy v dětství včetně PTSD jsou největším rizikem zneužívání drog (Gray 1999 in T. Dayton 2000).

V praxi se více zabýváme dětmi, které se projevují rizikově a jejich chování je nápadné a v skupině jsou výrazní. Méně nás oslovuje chování dětí, které jsou velmi hodné, nenápadné, uzavřené, stažené do sebe, sociálně vyřazené, mohou být také velmi nadané, intelektuálně a religiozně zaměřené. Tyto děti vzhledem k tomu, že jsou nenápadné a hodné, bývají dospělými přehlíženi. Některé děti se přizpůsobí sociálním a kulturním normám, řádu, požadavkům instituce, školy a naučí se konformně žít a přijmou falešné Já. Sociálně bývají zdatní, mají šarm, ale nejsou v kontaktu se svým pravým já a pokud bude docházet k neuvědomovanému retraumatizování a nerozpoznání původních příčin určitých projevů chování nedojde k reparaci a spíše se rozvine duševní choroba, disocialita apod. Po traumatické události je důležité s vědomostmi, velkou motivací a podporou okolí, klást důraz na to, aby se ego ve zdravém léčebném procesu propojovalo s duší a směřovalo k zdravému Já.

Pozitivní a nadějné je, že mnoho osob má značnou schopnost reparability a nepotřebují vždy terapeutické intervence, ovšem podporu ve správný čas, na správném místě a se správnými lidmi je třeba poskytnout lidsky i profesionálně a to především dětem.