Odborná pomoc

Kdykoli se dítě s důvěrou obrátí na svého dospělého, měl by tento umět vyhodnotit, zda pomoc zvládne sám, nebo bude hledat další odbornou podporu. I v případě, že dospělý shledá, že je daný problém nad jeho síly, je jeho morální povinností udržet dítě nad vodou, dokud péči nepřevezme vyhledaný odborník. Pokud to jen trochu jde, zůstávejte dítěti po boku, i když už odbornou pomoc využívá.

V případě podezření na chronickou traumatizaci stresem a frustrací, primárně hledáme pomoc u pracovníků školního poradenského pracoviště (výchovný poradce, metodik prevence, školní psycholog, speciální pedagog, sociální pedagog ad.) Pokud jsme narazili na jejich hranice možností, pokračujeme v hledání odborníků mezi pracovníky školských poradenských zařízení (ŠPZ), kterými jsou Pedagogicko-psychologické poradny (PPP), Speciálně pedagogická centra (SPC) a Střediska výchovné péče (SVP). S vyhledáním akutní psychologické pomoci jsou schopni dobře poradit pracovníci OSPOD a manželských poraden.

Pokud cítíte, že dítě pomoc potřebuje, zahoďte své předsudky o těchto institucích - krizovou intervenci a psychologickou pomoc nešťastným dětem sehnat umí!

Pokud vám psycholog ze školského zařízení doporučí návštěvu dalšího odborníka, neváhejte a pokračujte vytyčeným směrem. Tip na osvědčeného profíka v dostupné vzdálenosti má cenu zlata. Nenechte se odradit dlouhou čekací dobou. Na dobrého psycho-specialistu se v ČR čeká i půl roku. Akutní zdravotní i psychické projevy v době čekání řešte s pediatrem (dětským lékařem).

Odborníků na dětskou psychiku je v ČR mnoho druhů (a v zahraničí ještě více). Základní profese, které bychom měli znát, se dělí na lékařské a nelékařské. Lékaři mohou předepisovat léky a postup léčení - obecně mají stejné možnosti a rozhodovací pravomoce jako u fyzických zranění a nemocí. Nelékařští odborní pracovníci využívají většinou především různých typů rozhovorů (s dítětem i s jeho dospělými), nastavují režimová opatření, popř. provádějí různé terapeutické techniky, cviky a nácviky.

Lékařští odborníci jsou tito:

  • pedopsychiatr (dětský psychiatr);

  • klinický psycholog zaměřený na dětské pacienty;

  • pediatr (dětský lékař), ideálně s psychosomatickým vzděláním;

  • s trochou štěstí můžete narazit na odborného lékaře (např. imunologa, fyzioterapeuta), který se hlouběji zabývá souvislostí tělesných a psychických problémů (psychosomatikou). - Pokud má s léčbou traumatu u dětí zkušenost, je dobrý nápad to u něj zkusit!

Nelékařští odborníci jsou tito:

  • školní psycholog;

  • poradenský psycholog (ten jediný může přikázat závazná podpůrná opatření škole);

  • soukromý psycholog;

  • psychoterapeut (může, ale nemusí být zároveň psychologem);

  • etoped (odborník na lidské chování);

  • na lehčí případy si smí troufnout zkušený sociální pracovník (krizový intervent), speciální pedagog nebo výchovný poradce.

Pokud se někdo prohlašuje např. za kouče, průvodce, poradce, nabízí neurolingvistické programování (NLP), homeopatii, kineziologii nebo jinou pokusnou metodu - a nemá přitom lékařské či psychologické vzdělání, ani oficiální terapeutický výcvik - je třeba dát si dobrý pozor. Tyto postupy je dobré absolvovat na výslovné doporučení a pod dozorem skutečného odborníka (např. na radu dětského psychologa, který dítě dlouhodobě sleduje a je schopen ověřit, že proces dítěti přinejmenším neubližuje).


Pokud se cítíte ztraceni, a zatím se vám nepodařilo najít citlivého specialistu, který rozumí specifikům odlišných dětí, je rozhodně lepší vyhledat alespoň “přítele na telefonu”, než v tom zůstat sám: