Práce s jednotlivcem

Podvyživenému dítěti musíme sehnat koncentrát základních živin pro tělo - například arašídovou pastu, "medicínskou nutelu".

Duševně podvyživenému dítěti musíme bez odkladu poskytnout koncentrát základních živin pro duši:

Představte si dítě, které hladoví po přijetí, uznání, seberealizaci a příjemných sociálních prožitcích (pocitu sounáležitosti, bezpečí). Připadá si bezcenné, vadné, nemá se rádo.

Napište či nahrajte krátkou řeč, kterou byste mu zkusili vlít novou krev do žil. (Pokud ji pošlete na kaca.emer@gmail.com, může se zde objevit - anonymně či citovaně - jako inspirace pro další zachránce.)

Akutní trauma vzniká jednorázovou událostí. Traumatický potenciál jakékoli události je vždy ryze subjektivní. To, že se někomu stala strašlivá věc neznamená, že muselo vzniknout trauma. A symetricky: To, že se nám popisovaná situace jeví jako malichernost nemusí znamenat, že na jedinci nezanechá následky. Může se tedy stát i to, že je nám na první pohled jasné, z čeho trauma plyne (např. dítě zažilo bombardování), leč dítě subjektivně vnímá problém jinde (např. muselo opustit svého mazlíčka).

Je pravdou, že mozek má tendenci příliš bolestivé vzpomínky potlačit a skutečné důvody mohou být dítěti skryté. Jejich rozkrývání je ale úkolem pro zkušeného odborníka. Při laické podpoře jednoduše přijímáme to, co nám dítě svěřuje a řídíme se podle toho, dokud nedostaneme pokyny od ošetřujícího psycho-specialisty.

Psychické trauma svým charakterem připomíná tělesné zranění. Traumatická stresová porucha se pak dá popsat jako zhnisání, později přímo nekróza zraněné duše.

Dobře ošetřené zranění zahnisat nemusí, a to ani když je rána velmi hluboká.

Nejčastějším důvodem, proč psychická rána zahnisá je bezmoc, uvěznění v neřešitelné situaci, nemožnost se pohnout dál, neschopnost pomoci sobě nebo svým nejbližším, nemožnost se se svým zraněním svěřit osobě, které hluboce důvěřuji. Může se tak například stát, že psychické zranění zahnisá hůře u bezmocných přihlížejících tragédie (např. dětí v sedačkách při autonehodě), než u jejích přímých aktérů, kteří museli nastalou situaci řešit. Na děti proto psychické trauma dopadá nejen silněji, vzhledem k citlivosti jejich duše, ale také výrazně častěji zhnisá do traumatické stresové poruchy, protože ve většině krizových situací je dítě v bezmocné pozici.

U nezpracovaného akutního traumatu mohou nastávat flashbacky, při kterých dítě prožívá celou situaci znovu a znovu. Rána se otevírá, prohlubuje a komplikuje. I jednorázová událost tak může přejít do chronické postraumatické stresové poruchy (cPTSD). Pokud se nám (často díky zapojenému odborníkovi) podaří najít spouštěč, snažíme se zamezit prohlubování traumatu úplným odstraněním spouštěče až do zaléčení.

Chronické trauma se často sbírá z více zdrojů. Drobná zranění se sčítají. Do úvahy bereme zásadně všechny objevené zdroje zátěže:

• prožité traumatické situace a jejich flashbacky,

• opakující se traumatizující situace,

• nezvladatelné smyslové přetížení,

• nepřetržitý stres (delší tří dnů),

• chronickou fyzickou bolest, narušení integrity těla,

• subjektivně vnímané ohrožení života, snížení šance na přežití (např. sociálním vyloučením, vyhnanstvím z kolektivu).

Hranice mezi laickou a odbornou péči je jednoduše v tom, že se jako laici nikdy nesmíme šťourat v ráně. Duševního zranění si musíme povšimnout, poznat, jak je to vážné, a zamezit opakování. Chránit ránu před dalšími zásahy, dokud si dítě nepřevezme odborník. Následně pak dítěti poskytnout zdravé prostředí na zotavení a postupný návrat k běžnému fungování.

V hnisavé ráně se nikdy nešťourám, ani když mám pocit, že bych v tom mohla být dobrá. Chci říct: Prozradím vám, jak se to dělá, ale TOHLE DOMA NEZKOUŠEJTE! (Koho to láká hodně, měl by se v tom prostě nechat vyškolit. Pojďte do toho - odborníků na péči o duševní traumata u dětí je pořád nedostatek!)

Úkolem pečujícího dospělého (rodiče, prarodiče, učitele, vedoucího ...) je vyslechnout všechny informace a pocity, se kterými se dítě potřebuje svěřit. Tyto zprávy přijímáme bez hodnocení a moralizování - dáváme prostě důvěru a přijetí, ne rozhřešení. Pro sebe si přitom vyhodnocujeme, jestli to dítě zvládá samo, jestli potřebuje naši asistenci nebo už odbornou pomoc. Dbejme na to, abychom důsledně bránili opakování nezpracovaného traumatu. Psycho-specialisté umějí řešit POSTtraumatické stavy duše. Nemá smysl chtít po nich, aby léčili dítě, které bude obratem zase duševně rozsekáno.

Když dítě dostane do péče odborník, nejdříve zpravidla vyzpovídá vás a vzápětí se začne dítěte doptávat na podrobnosti, jak ke zranění došlo (dochází), jak se při tom dítě cítilo, jak se kvůli tomu cítí teď. Klasický postup práce s traumatem spočívá v tom, že odborník zjistí, kde je dítě duševně skřípnuté. Ve kterém momentě došlo ke "zhnisání", to jest zapouzdření duševních sil (emocí) v neřešitelné situaci. Kdy se dítě cítilo maximálně stresově natlakované a přitom úplně bezmocné. V jakém momentě obvykle cítí potřebu schovat svoji skutečnou osobnost. Tento duševní absces pak otevře tím, že přiměje dítě, aby se vrátilo do situace a našlo řešení - aby se samo svou silou pohnulo ze strnutí. Změnilo ve svém příběhu svou reakci z pasivní na aktivní. Často je součástí procesu nápravy nějaký aktivní pohyb. Nenechte se tedy překvapit tím, že odborník s dítětem provádí nějaké "prostocviky". Dítě může vyprávět, že se stavělo do různých pozic, mělo hýbat rukama, koulet očima nebo do něčeho mlátit. Může se vám stát, že budete dotázáni, zda dítě může podstoupit hypnózu. Tohle všechno se v postupech práce s traumatem používá, nemusíte se děsit, že jste natrefili na nějakého šarlatána.

Je důležité pochopit obraz aktivního pohybu kupředu, protože s ním pracujeme i v následné péči. Jako důležitý dospělý vedeme s dítětem v procesu zotavování pravidelné rozhovory o budoucnosti. (To už není šťouraní se v ráně - ta je věcí minulosti.) Snažíme se o to, aby dítě cítilo dynamiku vývoje - že se nám opakovaně daří se hýbat kupředu a ještě nás čeká spousta dobrodružství. Velice užitečné je osvojit si základní koučovací techniky a metody vedení řešitelských rozhovorů. (Otevřené pozitivní otázky zaměřené na budoucnost. Kompetence k plánování realistických kroků dalšího postupu. Postupný přechod dítěte na sebeřízení.) Není to žádná velká věda, dá se to naučit rychle a hodí se to i v prevenci skřípnutí a péči o duševně zdravé děti.

Učme se také reagovat na akutní stížnosti dětí slovy, která navádějí k aktivnímu řešení namísto potlačení. A to i u věcí, které se nám jeví v danou chvíli neřešitelné. Např. na "Mě bolí zub!" nereagujeme slovy "To musíš vydržet, jdi si sednout." Nýbrž: "Dobře, že mi to říkáš. Bolest znamená, že je potřeba s tím něco dělat. Až přijde taťka z práce, tak mu to řekni, zavoláte spolu paní zubařce."