• Projevy traumatizace chronickým stresem

• Jak a kde hledat odborníka

• Jak podpořit dítě ve zvládání stresu a traumatu

• Jak pracovat se skupinami ohrožených dětí - jak jim pomáhat nebo alespoň neškodit?

Co mám dělat, když se vážně bojím o well-being a psychické zdraví dítěte, které mám v péči?

(ať už jako učitel, rodič, pěstoun, sociální pracovník, psycholog, lékař nebo jiný důležitý dospělý)

“Můžete se mi smát, ale já prostě vidím, že mi to dítě vadne pod rukama. Tohle přece není ten zvídavý kvetoucí človíček, kterého znám z dřívějška. Poslední dobou je jako stín. Má divné nálady a vede děsivé řeči. Vůbec nezvládá svoje emoce. Chová se divně a odrazuje tím ostatní od kontaktu. Přestává se zdravě rozvíjet, stagnuje. Utíká do různých závislostí. Děsí mě, že to nikdo jiný nevidí. Ostatní důležití dospělí kolem dítěte to bagatelizují, říkají, že zbytečně panikařím. Ale já to prostě cítím! Mám obrovský strach, že se tam ve skrytu dětské duše děje něco hrozivého, co se vyjeví až když bude pozdě. Moc vás prosím - řekněte mi, co mám dělat.”

Všímavý citlivý dospělý, který má důvěru dítěte, zachytí projevy zranění dětské duše výrazně dříve, než si toho všimne systém. Často ve chvíli, kdy ještě nejde o chronické trauma a rány půjdou zaléčit bez následků. Musí ale věřit svému pocitu, umět se v situaci zorientovat, zajistit dítěti první pomoc a bez dlouhého otálení vyhledat odborníka, který mu bude při ošetření duše dítěte k ruce. Pokud se zatím nepodařilo najít citlivého specialistu, který rozumí specifikům odlišných dětí, je rozhodně lepší vyhledat alespoň “přítele na telefonu”, než v tom zůstat sám:

• Linka bezpečí - 116 111 nonstop

• Dětské krizové centrum - 241 484 149 nebo 777 715 215, nonstop, a 778 510 510 (ohrožující zážitky v kyberprostoru)

• Rodičovská linka - 606 021 021, pracovní dny pondělí až čtvrtek: 13–21 hod., pátek: 9–17 hod., email: pomoc@rodicovskalinka.cz

• Linka pro rodinu a školu - 116 000 , nonstop, zdarma

• Krizové centrum pro děti a rodinu - 778 111 281

1. Jak se zorientovat: Hledáme hlavní zdroje bolesti

Někdy je zdroj duševního zranění na první pohled zřejmý - dítě může být dokonce schopné na požádání popsat traumatizující událost, kvůli které se cítí tak špatně. Často je ale situace složitější - nejde o zranění jedním viditelným zdrojem, ale o dlouhodobou mikrotraumatizaci citlivé osobnosti.

Důležité je, že velké zranění může vzniknout i působením mnoha maličkých střípků, které mohou být pro okolí takřka neviditelné. Vysoce citlivé, mimořádně nadané nebo jinak velmi zranitelné dítě je takřka neustále “ostřelováno” titěrnými ústrky, posměšky, nepochopením, stresem, frustrací, bolestivým přetížením smyslů a tisícem dalších drobností. Naopak se zdánlivě velkým ohrožením, jako je přezkoušení ve škole nebo rozvod rodičů, se může vyrovnat překvapivě snadno (díky rozumovému zpracování). Pamatujme, že i zdánlivě vzdálené problémy jako jsou války, humanitární krize a změna klimatu mohou být dítětem prožívány jako akutní stres. Obrovské škody mohou také nadělat vysoké nároky na přizpůsobení se průměru, “vyčerpává mě chovat se jako ostatní” (mluvíme o tzv. vyhoření z maskování). Velká část dětí s odlišnostmi trpí také osamělostí a pocity nepřijetí, i když je z úplné rodiny, chodí do školy a k žádnému ostentativnímu vyloučení z kolektivu nedochází. (Nejčastějším následkem deprivace sociálních potřeb je snížená sebeúcta, zvýšená psychická zranitelnost a úzkostnost, potřeba držení kontroly nad situací, někdy také nárůst agresivního nebo sebepoškozujícího chování. Následky jsou nápadně podobné - ať už došlo k izolaci fyzické, například v covidových karanténách, nebo "jen" k psychickému vyloučení.)

Pokud máte podezření, že zásadní složkou problému může být šikana, projděte si chytře postavený test a další doporučení uvedená na těchto stránkách: https://www.nematonacele.cz/

Potřebujete lépe pochopit, co se děje - jak funguje komplexní (chronické) trauma (cPTSD) u dětí?

Výborný rozhovor o traumatu u dětí a možné záměně s ADHD s Leonou Jochmannovou

Podrobnější odbornější vysvětlení, shrnutí příznaků a doporučený postup od Pavly Doležalové

Obsáhlá rigorózní práce Zuzany Musilové o komplexním traumatu (nejen u dětí)

2. První pomoc: Záchrana tonoucího a umělé dýchání na duši

Pokud se s odborníkem (např. s krizovým interventem na telefonu) shodneme, že k traumatizaci dítěte v určité situaci či prostředí stále dochází, hledáme způsob, jak dalšímu zraňování zamezit, pokud možno hned. Když jde o utrpení dítěte, není na místě řešit, “co tomu řeknou lidi”. Pokud máte pochybnost, intervenujte stejně, jako kdyby šlo o podobně silné fyzické zraňování (které se rovněž může dít nejen záměrně, ale i nevědomky, omylem).

Buďme radikální při záchraně trpícího, trpěliví při vysvětlování ostatním a zdrženliví v hledání viníka. Dítě je zraněné a musíme ho teď odvést do bezpečí. Jak to bylo nebo nebylo, kdo za to může a nemůže, lze řešit později a v klidu. Pokud nutně potřebujete např. omluvenku ze školy, praktický lékař může nařídit ošetřování i u duševních šrámů. OSPOD může zařídit okamžité opatření i z těchto důvodů. (Nebojte se OSPOD - ačkoli nemusí znát podrobně problematiku nadaných dětí, problematiku traumatu zná důkladně. V zájmu dítěte dokáže zásadní věci … např. sehnat schopného dětského psychologa víceméně kdykoli a hned.)

Pokud vás okolí přesvědčilo, že se dítě musí zocelit a subjektivně náročnou situaci alespoň zkusit, použijte pravidlo tří dnů. Pokud se po třech dnech v obávané situaci stav nelepší (nebo znatelně zhorší) a dítě volá o pomoc (výslovně, zlobením, útěkovým chováním nebo vypnutím se), stáhněte jej zpátky do bezpečí. Znovu jej vystavte podobné situaci až pod dohledem odborníka, když bude samo s dalším pokusem souhlasit. (Pokud se dítěti čtvrtý den do školy/kroužku/situace prostě jenom nechce, ale předešlý den bylo na konci dne spokojené, tak ho ujistěte, že na něj dáváte pozor a věříte mu jeho pocity, ale nechte jej tam chodit dál.)

Umělým dýcháním na duši rozumíme záměrné uspokojení všech základních potřeb dítěte. Po vytažení ze zraňující situace musíme zajistit, že se podchlazené dítě zahřeje, hladové dítě nají, unavené dítě vyspí, vystresované dítě najde svůj klid, nepochopené dítě najde pochopení, nepřijaté dítě pocítí přijetí a osamělé dítě pocítí, že jsme tu s ním a pro něj. Zvláště poslední čtyři položky bývají pro nadané a vysoce citlivé děti klíčové. Stejně jako u klasické resuscitace pokračujeme v záchranných činnostech neúnavně až do převzetí zraněného (ještě zkušenějším) odborníkem.

3. Zotavení: Pomoz mi, abych to dokázal sám!

U dětí, které jsou v subjektivně náročné situaci, ale krizová intervence není nutná (nebo již proběhla), má provázející dospělý šest základních úkolů:

• eliminovat chronický stres

• eliminovat neřešitelnou frustraci

• zvyšovat seberealizaci (najít alespoň krátkodobý smysl a užitečnost existence)

• zvyšovat sebepoznání (vč. rozpoznání emocí a práce s nimi)

• dávat pochopení (i když se s tím, co dítě trápí, teď nedá přímo nic udělat)

• dávat přijetí (bezpodmínečné přijetí osobnosti i přijímání všedních darů, důvěry a pozorností)

Později pak dospělý začíná klást důraz na to, aby dítě přebíralo péči o sebe do svých rukou - s rostoucím sebepoznáním a zvyšováním počtu nástrojů řešení (zejm. copingových strategií) postupně dokázalo poznat, komunikovat a uspokojit své potřeby vlastními silami. Obhájit si své hranice a nenechat si ubližovat.