Další kapitola příběhu "Můj život s Ladou".

Únor 2020. O Covidu se zatím jen velmi vzdáleně zmiňují média v souvislosti s Čínou. Objevuje se ve dveřích naší kanceláře Pavel, před pár lety mě k němu přivedla 2102, totiž on pracoval jako prodavač a já u něj kupoval lepidlo na kličku "trojúhelníku" při renovaci 2102 a tenkrát se zmínil, že: "Táta má taky Žigulíka, žlutou patnáctistovku, ale že už moc nejezdí." Tak a je tu a bavíme se na téma: "Táta má taky Žigulíka, žlutou patnáctistovku, ale že už moc nejezdí." A že jestli se nechci zastavit, bydlí v sousedním městě, autu končí v květnu technická a přemýšlejí co s ní.

Tak že přemýšlím, tenkrát jsem toho měl v práci hodně nad hlavu a omrknout jinou Ladu, mi přišlo jako dobré rozptýlení. Tedy odpoledne se scházíme, děda otevírá garáž, sedá do auta a bez jakékoliv přípravy otáčí klíčkem, znatelně unavené baterce se po zimě moc do práce nechce, na druhý pokus Žigul chytá a společně vyjíždějí z garáže.

A já se nestačím divit. Děda je první majitel, auto celý život parkuje u něj v garáži a občas s ním jezdil na nákup a zařídit běžné potřeby.

Divení pokračuje. Auto není zasažené žádnou dobovou úpravou, panel pro autorádio má původní krytku. Chromy jako nové, znak na masce je jen lehce vyblednutý. Kdysi byly měněny přední blatní blatníky a čelo, v místní klempírně a lakovně.

Dávám do placu přednášku o tom, co by všechno mohlo být špatně (jelikož mám za sebou čerstvou renovaci modré 2103, tak že jsem samozřejmě velká studnice moudrosti), přidám příběhy o vývoji patnáctistovky v Itálii, no auto nemá chybu.

Děda má radost, že se mi auto líbí, no ale nejspíš působím dost praštěným dojmem, nabízím že auto dám dohromady, zůstane v okrese a bude jezdit na srazy historiků, jen že v tuhle chvíli pro něj nemám parkování a je škoda aby zůstalo stát venku. Na což mi děda nabídne, že auto může parkovat dál v garáži, že by stejně byla prázdná, jelikož je tak akorát na Žigulíka a současné auta jsou prostě větší.

Tedy loučíme se a domlouváme se, že si zavoláme, že potřebují čas na rozmyšlenou.

Za týden si voláme a domlouváme se, že souhlasí s prodejem a že jen nechtějí mít s prodejem žádné starosti. Tak že beru balíček kávy a vyrážím na návštěvu. Původní majitelé mě zvou do stejně původního bytu ze sedmdesátých let, tak jako je jejich Žigulík.

Pro tohle mám prostě slabost, generace našich rodičů (pro někoho prarodičů) je prostě úplně jiná, minimálně ve vztahu k věcem, prostě věcí si váží, vše má svoji hodnotu, nemají životy zaplněné spotřebními, často zbytečnými věcmi. Také věci, které si v mládí koupili, byly hůř dostupné a vyrobené tak, aby sloužily dlouhou dobu.

Vytahuji ceník Mototechny ze sedmdesátého šestého roku a přichází řeč na původní cenu auta. Děda s Babi vzpomínají: "Tenkrát jsme stavěli tuhle družstevní bytovku, společně s garáží, přivedl nás sem brácha, má byt o patro pod námi, říká děda, a tenhle byt jsme v sedmdesátým šestým dostavěli a nastěhovali se. Byt jsme pořídili za šedesát osm tisíc a za dva roky jsme potřebovali řešit auto, tak že jsme zajeli zase s bráchou do Mototechny do ústí nad Orlicí, zapsat se do pořadníku, bylo to nějako z jara, stáli jsme frontu a střídali se. Brácha byl na řadě přede mnou a na něj vyšla Lada 1200 a když jsem přišel na řadu já, tak ten pán, co nás zapisoval, povídá: "Tak dvanáctistovky došly, máme tu Škodovky a Wartburgy a pak teda žlutý patnáctistovky, ale ty jsou tedy nejdražší, tak co by jste si přál?". Nechtěl jsem Škodovku, natož Wartburga, tak že jsem se zapsal na žlutou patnáctistovku. Asi za tři měsíce přišel dopis, že auto je připravené v Mototechně ve Svitavách. Tak že jsme si ho jeli vyzvednout. Žlutá Lada 1500 vyšla na sedmdesát tisíc."

Během povídání vyplňujeme smlouvu a plnou moc, pak vyrážíme na úřad ověřit podpisy.

Můj plán byl takový, že po podpisu dokumentů, připravím podklady na historickou testaci, během týdne vyzvednu Žigulíka, zajedu do klubu, následně týden počkám na doručení testace a pak vyrazím na přepis, vše, dokud má auto platnou technickou, protože v autě jsem se zatím ani neprojel a vůbec netuším v jakém je stavu.

Jenže je začátek března, Covid ochromuje republiku, testace jsou pozastaveny, nikdo neví, co bude do konce března.

Vzhledem k tomu, že celá republika v březnu a dubnu zpomalila, měl jsem čas pustit se do renovace červené 2101.

No jak tohle dopadne....?

Květen je tady, konec technické se blíží, tedy domlouváme se s dědou a jedu pro auto, potřebuji pár dní, abychom auto dali dohromady.

Tedy děda startuje, vyjíždí z garáže, loučíme se a přichází moje první jízda domů. A je to zase tady, každá Lada je trochu jiná, tak že si na ní musím chvilku zvykat, ale je to paráda. No, nejde do hlavy, že startuje za studena bez sytiče a a tak nějak za tepla si pobrukuje spíš na tři válce, ale jedeme! Cestou zastavuji a fotím pár prvních společných fotek.

Tak auto je doma, přemlouvám tchána, ten se pouští do základní údržby, mění olej, svíčky, čistí karburátor a auto mi vrací. Přemlouvám souseda a měníme dva díly výfuku.

No, auto je lepší, ale pořád to není nějak ono. Ono totiž je to celkem zvláštní, olejový filtr a pneumatiky OR34 vyrobené v Československu. Tedy před třiceti lety, něco prozrazují o údržbě.

Každopádně auto je v kondici, kdy by mohlo projít evidenčkou a případně STK, tak že je vidět, že péče zbytečná nebyla, auto prochází, Covidová opatření se pomalu rozvolňují, zařizuji testaci a můžu vyrazit na přepis.

Popravdě ale neměl jsem tolik odvahy, blokovat si v Pardubicích termín, přesně na konkrétní čas ve všední den a vyrazit tam se strojem, který přes čtyřicet let jezdil jen v blízkém okolí své garáže. Tedy v klidu vyrážím s 2102, jarní jízda jí prospěje a možná se cestou pobavím. Vše dopadá dobře, přepis úspěšně proveden a můžu vyrazit domů :)

Tak a co dál, pořád mám pocit, že něco není na 2103 nějak ono. Nejlepší způsob, jak prověřit starý, dlouho neježděný stroj, je samozřejmě ho pořádně projet. Kamarád Ota pořádá sraz přátel vozů Oltcit, což se hodí, sraz se odehrává v Pardubicích, no a parta co se tam sejde, určitě zvládne domluvit i případně nepojízdné Ladě.

Samozřejmě to není vše, nechte se příště překvapit.

U souseda jsme trojku zvedli, rozebrali, nový setrvák nasadili stejně tak, jak byl orientovaný původní (nevím co by se stalo dát ho otočený o 180°, vzhledem k vyvážení asi nic).

Místo 4q nasadili 5q a vyměnili původní nápravu s hučícím ložiskem za nápravu s poměrem 3,9.

První projížďka s vyházeným interiérem byla hodně hlučná, tak to bylo hodně rozpačitý.

Pak jsem asi měsíc hledal čas na zkompletování interiéru, odrbání a nastříkání spodku, montáž Krokoušových podběhů no a o víkendu konečně auto projel.