Ponte di Legno 2018

V pátek 16. března jsme ještě za světla odvezli Nokinku k Tedíkovi. Vloni snášela odluku docela slušně, tak jsme to zvládli. Ale stejně to bylo smutné. Večer jsme se doma sešli všichni s Chlanovými, Lili a Anitou. Ráno jsme vstávali ve 4 hodiny, nastoupili do Kubova mikrobusu Mercedes a za sněžení vyrazili k hranicím. Asi v osm hodin jsme se vrátili pro nějaké doklady a vydali se k hranicím opět kolejemi ve sněhové nadílce. Nakonec jsme za hustého sněžení a za tvorby náledí dojeli do Ponte di Legno a již za tmy řešili ubytování. Ubytovací areál byl zajímavá moderna s terasami. Na hoteliéra dost zapůsobila pisatelova italština, ačkoli pouze řekl „la mákina.“  S ubytováním byla spokojenost, ale přímo u sjezdovky jako při poslední návštěvě to nebylo. Ale bylo to dost blízko toho dřívějšího ubytování.

Neděli jsme strávili většinou mezi Passo Tonale a lanovkou u pejsků. Sluníčko vidět nebylo. Ale to lyžování kolem Belly a Sebastiána je tam príma. Pisatel by tam klidně mohl trávit celý týden.

V pondělí se pisatel s Kačenkou ujali kočárku a vydali se ke kostelu svatého Martina za sloníkem, kterého tam pisatel poznal před devíti roky. Sloníka jsme bohužel nenašli, ale byly tam zajímavé houpačky s plechovými zvířátky. Prostě na děti tam u toho kostela stále myslí. Výlet to byl mlhavý, žádná panoramata, ale na stráních na d silnicí se v mlze pohybovali koníci a ovečky a z mlhy bylo neustále slyšet zvonečky, k tomu ty různé kapličky, prostě byla to cesta trochu betlémská. A za traktorem tam radostně pobíhali pejskové, když nebylo pasení oveček tak aspoň sranda s traktorem. Večerní telefonát s Ďáblicemi nás informoval a o tom, že Nokinka po odchodu tety Růži vyje. A to i když je tam Pavel a Tedík. Začalo nám docházet, že asi budeme muset na hory jezdit s pejskem.

V úterý zas hurá na lyže a nahoru na Tonale. Tam se pěkně lyžovalo na modrých. A pod modrými občerstvení. Čas od času tam přijela Agi. Sofie chvíli vyrazila s prknem a babička hlídala.

Ve středu bylo plno slunce, cestou jsme z lanovky koukali na jeleny, Kačenka pisatele vytáhla nahoru vysoko nad Passo Tonale. To byly pěkné výhledy. A docela snesitelný sjezd. A ve čtvrtek v podstatě to samé. Agnes stahovala pozornost na občerstvení u silnice, takže jsme šidili Belu a Sebastiána. Ale vždycky, když jsme jeli kolem jsme zavzpomínali o tři roky zpátky.

Poslední den jsme vyjeli pietně na Valbione a také si dali čokoládu u jezírka. Závěr dne a vlastně celého týdne patřil Pasu Tonale. Večer jsme s Agi zakončili v restauraci, kde číšník vypadal jako Lucien z Montmartru.

V sobotu 24. března jsme vyjeli v pohodě dopoledne, u Kuby vepředu topilo topení a nešlo vypnout, ale domov se rychle přibližoval. Přijeli jsme za tmy a hurá za Nokinkou. To bylo radosti. Tak skončil poslední výlet na hory bez pejsků.