Ponte di Legno 2015
Únor roku 2015 byl především měsícem neustálého těšení se na štětě, které mělo brzy doma zacelit ránu, která vznikla po odchodu velikého Ichifera. To štěně nebyl nikdo jiný než slavná a milovaná Noinka. V těchto dnech ale stále ještě byla s mámou a sourozenci v Krkonoších nebo v Nové Pace a my jsme do italských hor vyjeli nejen lyžovat, ale i se těšit štěně.
Těšit se na štěně do Itálie jsme vyjeli již v 5:00 ráno v sobotu 21. února. Cílem bylo po šesti letech opět důvěrně známé Ponta di Legno. Pisatel řídil konec Rakouska a Itálii, Sofie si zařídila v horách. Začalo sněžit, za světla jsme našli ubytování a Pikásek parkoval v takovém tunelu, který sloužil jako lyžárna. Tak nějak to bylo, ale nejzajímavější bylo, že před chatou končila sjezdovka z Valbione. Zašli jsme rychle do krámu, uspořádali večerní posezení a šli poměrně rychle spát.
Druhý den jsme vyjeli na Valbione, pěkně si na sluníčku zalyžovali a zavzpomínali na první výlet na hory, to znamená především posezení s čokoládou u jezírka. Sjezd dolů společně s Kačenkou však byl pro pisatele bolestivý, prostě hrozně ho bolely nohy z hranění. Jinak příjezd rovnou k chalupě je príma věc.
Následující dny pisatel již dolů vyjížděl dříve a sám, síly si rozložil a spokojeně dojel k chalupě, kde si dal cigárko. Tonale, jehož návštěva před šesti lety nenadchla, se stalo v tomto výletu hitem, prostě Tonale se sjezdovkami je něco úplně jiného než Tonale s běžkami. Všechny dny tak začínaly ježděním na Tonale po modrých a také kolem pejsků v Husky centru, odpoledne pak končilo na Valbione s obědem a později pomalým sjezdem k chatě. Občerstvení s polévkou a čokoládou často poskytovala i kamenná restaurace nad pejsky, která připomínala Bellu a Sebastiána. Ty pejsky jsme i poslední den natočili, jak jezdí se sáněmi.
Dost v těchto dnech sněžilo, ve čtvrtek bylo krásné sluníčko, v pátek byla mlha, že se jezdilo blbě i na nejmírnějších sjezdovkách na Tonale. V restauraci jsme večeřeli jenom dvakrát. Ale nejoblíbenější činností se stalo prohlížení fotek štěněte, které nám internet přinesl až do Itálie.
Domů jsme odjížděli kolem deváté, kolony byly celkem snesitelné, přijeli jsme po osmé. Hned samozřejmě k počítači prohlížet si fotky štěněte. Však už mělo za tři týdny přijet.
