Pohádka o myšce Báje

Bája a heřmánek

Byla jedna malá myška Bája a ta bydlela u myši babičky a myšáka dědečka. Tatínek myšák a maminka myš byli daleko venku za prací. Všichni žili spokojeně v myší noře. Nebyla to ledasjaká nora. Měla krásný malovaný vchod, předsíň a velký pokoj, ve kterém malá Bája spala na své postýlce. Myší nora měla východ do velké stodoly, kam Bája ráda chodila. Ale vždycky jenom malý kousíček. Jak se něco šustlo, hned byla zpátky v předsíni a byla ráda, že ji nic nechytilo a neodneslo.

Jednou byl tak krásný den, že si Bája dodala odvahy a poprvé vyběhla až před stodolu. A co nevidí. Před ní je něco vysokého, zeleného a dívá se to na ní jedním velikým žlutým okem. Jak se lekla! A co teď ? Zdvořile pozdravila, jak ji to učila babička. „Dobrý den, já jsem myš Bája. A kdo jsi ty?“. „Mě říkají Heřmánek“, pravilo to velké zelené a hned pokračovalo. „Čí ty jsi? Tebe jsem tu ještě neviděl a to tu rostu již třetí rok“. „Já jsem Bája ze stodoly.“, řekla Bája, „Mám ráda obilí a semínka“. „Tak to já nemám“, řekl Heřmánek a dál se na Báju díval tím svým velkým žlutým okem. „Já jsem léčivá rostlina. Kdyby tě něco štíplo nebo kouslo, tak tě můžu uzdravit. Ale semínka tedˇ nemám“. „ To vůbec nevadí, můžeme si spolu hrát. Že mě nedohoníš?“, řekla Bája a popoběhla několik myších kroků. „Já tě honit nemůžu, jsem rostlina a rostliny neběhají“, řekl Heřmánek. „Ale když nebudeš utíkat, tak ti povím něco o sobě“. „Ale na to nemám přece čas“, pískla Bája, „Já musím zpátky k dědečkovi a babičce.“ „Tak to budeš muset běžet. Stejně bude asi pršet.“, pravil Heřmánek a zvedl svou hlavu k nahoru. Obloha, před chvilkou ještě krásně modrá, se pokryla černými mraky a náhle to prudce zafoukalo. Heřmánek s uklonil a řekl: „Víš, my rostliny déšť potřebujeme a já mám radost, že bude pršet. Ale tobě zmokne kožíšek.“. Bája se zasmála a řekla: „Mě to nevadí. A co to je pršet?“. Ale než to dořekla, tak se z mraků spustil hustý déšť. Heřmánek už nepromluvil a své lístky nastavoval dešti. Bája byla najednou mokrá od čumáčku až po ocásek. Pískla, dvakrát se otočila na místě a když to nepomohlo, utíkala do stodoly a domů. Babička už na ní čekala a vyhubovala jí, že se toulá sama a že je celá mokrá. „Ale babi, já jsem viděla nejdříve modrou a pak černou oblohu, padal na mě déšť a povídala jsem si s panem Heřmánkem!“. Babička myš se jen pousmála a malá Bája skočila do svého pelíšku a než usnula, zdálo se jí, že na ní moudře shlíží veliké žluté oko a přeje jí dobru noc.