Necronomicon - ukázky

Necronomicon

Abdulah Alhazred

Pravím, spěte!

Neb kdo kdy procitnul,

pozřen jsoucností byl!

Pravím, není ryb a není člověka.

Pravím, voda neteče a čas neplyne.

Pravím, Isstarus není Aobius a Aobius není Isstarus.

Pravím, není jediný Aobius.

Pravím, Aobius není člověk.

V nečistých vodách zmizelých řek, v troskách zavátých pískem, v blábolení ohnívajících starců a v rozvalinách zapomenutých měst jsem poznával věci, které jsem bláhově do paměti ukládal.

Pobýval jsem ve zříceninách pevnosti Comoriom, v podzemních palácích Uzuldaroum a ve hvězdném sídle Oltahoe.

Plavil jsem se po řece Ib, tonul jsem v bažinách jezera Cu, mrznul jsem ve svatyních na hoře Ka v zemi Mnar a drtil jsem svýma nohama ztrouchnivělé kosti v nekonečných chodbách jeskyní v Daorii.

Pravím, nebýt znaků, dál bych nevědoucí procházel zářivým světem.

Pravím, nebýt znaků, neprobudil bych se a neprozřel.

Pravím, probuzení není.

Pravím, spěte!

Neb kdo kdy procitne,

pozřen jsoucností bude!

KAPITOLA I.

Když jsem začal vnímat svět, dozvěděl jsem se, že jsem sirotek, bez matky a bez oce. Nalezli mě náhodní poutníci v poušti Goor a poněvadž, jak mi pěstounka sdělila, mě předali malého a nahého osromu Hwarovi do pevnostního města Awerun, prý desátý den po mém nalezení. Vzpomínky na dětství jsou trpké a nejsou v mém příběhu příliš důležité. Strávil jsem mnoho let jako boor, což je do obecného jazyka možné přeložit jako"mladý otrok k pronajmutí". Zřejmě svět kolem stále žil, trápil se svými problémy, bojoval o život a o přežití, a rodil své děti a zabíjel své starce. Vše však procházelo kolem mě, jako v plynoucí mlze a já byl šťasten, když se mi podařilo usínat před rozedněním, bez svíravého pocitu hladu a bez bolesti.

Zlom v mém životě nastal, když jsem roznášel vodu do vedlejších nádržek a v jednom maaru jsem si povšiml topícího se kotěte. Zdvihl jsem kotě z nádrže a dnes nevím, jestli jsem ho chtěl zachránit nebo použít jako vylepšení svého nejistého jídelníčku, když vyšel ven pán domu. Dnes si myslím, že viděl do mé mysli více, než já sám sobě dnes, ale přesto všechno mě vzal k sobě do svého prázdného domu, zaplatil směšně nízký odstupný poplatek správci boorů a zaměstnal mě ve svém domě. Zpočátku jsem vykonával úklidové práce a byl jsem k potěšení pána, který se mnou často po večerech hrával hry, které byly pro mne v mnohém poučné a dodnes, pokud si vzpomenu, i značně vzrušující.

Knihovna, to slovo mě dodnes vzrušuje více než pochybné pánovi něžnosti. Tím, že mě pán dovolil proniknout do tajemství ve svitcích a knihách zaznamenaných symbolů, položil na misku vah mého boha osudu více zlata, než by mohl jinak vykonat. Jsem nyní na pochybách, zda předešlá věta je naprosto upřímná. Vzpomínám totiž na chvíle, kdy jsem proklínal každého, kdo mě kdy učil číst a rozumět i dávno zapomenutým znakům. Avšak, dnes velebím tyto chvíle, neboť bez nich bych nemohl svěřit své myšlenky a pochybnosti tomuto svitku.

Již jako jinoch s bledým chmýřím nad horním rtem jsem pochopil systém běžně užívaných znaků a mohl jsem si přeslabikovat hlavní díla současného písemnictví. Netušil jsem, že se současně učím několika jazykům současně a zmatek, který se mě zmocnil při pochopení toho, že všichni lidé se nedorozumívají stejným jazykem byl stejný jako když jsem pochopil, jak se liší muži od žen. Knihovna mého pána byla rozsáhlá a já jsem začal na příkaz sestavovat její přehled. Nečinilo mi potíže převádět symboly jednoho jazyka do symbolů jazyka jiného a připadalo mi to natolik přirozené, že jsem byl udiven, když můj pán přivedl několik svých, jistě bohatých a učených přátel a poručil mi předvést některé mé běžné práce.

Po několika letech, když již můj vous zmohutněl, mě pán oznámil, že jeho slovutný přítel assar šahíh Asmothran projevil zájem o můj vrůstající talent a že následujícího dne přecházím pod jeho dům. Rozloučil jsem se s pánem nocí plnou něžností a pochopil jsem, že můj osud již bude určovat někdo jiný.

Po několika dnech putování, nehodného zápisu mého pera, jsem dorazil do Šahíhu Asmorath. Toto nádherné město na mě zapůsobilo nesmazatelným a nezapomenutelným dojmem. Jeho smaragdově zelené zahrady a blankytně modrá jezera, klenuté můstky přes zurčící bystřiny a jasné sluneční světlo, odrážené tisíci mozaikami na stěnách mohutných budov, vidím dodnes. Vidím je dodnes ve snech, které mi před probuzením přinášejí čistý vzduch a jásavé pocity zářícího a neposkvrněného světa.

Však běda. Toto krásné město se stalo mou zhoubou a obávám se, že já jsem se stal zhoubou tomuto městu. Na žádných mapách dnes již nenaleznete toto sídlo, a i část kraje, kde se tato krása světa nacházela, pohltilo neznámo.

Ztracená knihovna.

Osud Šahíhu Asmorath byl v knihovně, v zapomenutých znalostech, které byly ukryty po dlouhé roky v zaprášených svazcích, uložených v chodbách, které se mě zdáli tehdy nekonečné. Prošel jsem jimi. Myslel jsem si tehdy, že mnohé tajemství jsem odhalil. Pýcha a bláhovost mládí mě vedlo k tomu, že jsem se toto tajemství pokusil zpochybnit. Tento skutek jsem jen potvrdil svými nesmyslnými cestami. Pán Asmorath mě v těchto snahách podporoval. Snad cítil moc, která vyvěrala z dávno zapomenutých řádek textů a snad cítil i nekonečnou hrůzu, které se ve své velikosti tehdy vysmíval.

Zapomenuté knihy a zapomenuté příběhy ožily při mých dlouhých cestách.

Chci nyní vyprávět a chci být zcela pochopen při tomto vyprávění, které bude mnohým připadat jako pouhé blábolení umírajícího starce, kterým jsem se stal.

KAPITOLA II.

Epizoda

Po několika dnech cesty jsme se přiblížili k místu, které místní obyvatelé nazývaly Astar. Planina, po které jsme putovali náhle skončila, a nad ní se zvedalo ploché pohoří, ve kterém se navzájem stínili stovky strží a štítů porostlé podivnými rostlinami. Vystoupili jsem jednou ze strží nahoru. Rovina, která se před námi otevřela, byla podivná, v tom smyslu, že se zdála velice malá. Předěl mezi touto rovinou a ostatním světem se zdál neustále příliš blízko a přitom jsme se pohybovali celý den a přesto ostrá hranice mezi planinou a údolím zůstávala neustále stejně daleko. Pak jsme pojednou dorazili, již se stmívalo, k Propasti na plošině Astar.

V tajné knize Xewwir se píše následující a já toto tajemství nyní sděluji:

„Propasti nejhlubších jeskyň nelze spatřit lidskýma očima, neboť jejich tajemství jsou pro člověka zakázána.“

Věřil jsem tajným textům? Jistě věřil, jinak bych se na tomto místě nikdy neocitl. Pocítil jsem jejich hloubku? Určitě nepocítil. Zvědavost a bezelstný pocit zdraví a síly, moc, kterou mi dodávala troufalost a vědění, ve které jsem věřil, se promítlo v pocit všemocnosti a znalosti všeho, kterou zná pouze dospívající mládí. Přiznám se však , že tehdy tomu bylo naposledy.

Propast na planině Astar jsem skutečně hledal. Průvodci utábořili o dvě hodiny chůze opodál. Já svůj stan rozbil přímo vedle Propasti. Co jsem chtěl a v co jsme věřil? Ve velké Nic. Skepse, která je společná nezkušeným a neznalost, která je průvodcem hlouposti způsobila, že jsem cítil odvahu postavit se neznámu, které se mi nezdálo hrozné.

Když svítalo, sestoupil jsem pomocí lana do hloubi Propasti.

„Buď prokleta půda, v níž ožívají dávno mrtvé plody ducha, jež na sebe berou roztodivné podoby.“

„To, co by se mělo pouze plazit, učí se chůzi.!

Věřil jsem tajným textům? Věřil. A nyní i vím a znám.

Chtěl bych vyprávět své příběhy, které jsem zažil v hlubinách Země, ale obávám se, že nejsem oprávněn sdělit vše co jsem poznal v plné šíři. A podstatné též je, že v našem světě neexistují běžně slova, kterými bych vystihl své poznání.

Běžnou lidskou řečí vyjádřím tedy to, co jsem zažil a pokusím se o komentář, které nebude přesný, ale o to více nejasný. Tedy pravím:

Na dně propasti byla tma můj duch se vznášel nad vodami. Řekl jsem: „Budiž světlo“, a viděl jsem vlnící se vody, jejichž nekonečnost jen mým světlem omezena byla. I pravil jsem: „Budiž pevná země a na ní řeky a hory všeho druhu, vítr proudící a mnoho zeleně různé“. A bylo tomu tak. A snesl jsem se na pevnou zemi a vše co jsem vykonal, dobré bylo.

Epizoda 1

Dorazili jsem na den cesty od pevnosti Aj. Již zdálky jsem pozoroval, jak se hory mění v rovinu, a nenapadlo mě nic jiného, než že se jedná o přelud. Po dvou hodinách jízdy jsem se přesvědčil, že hory mizí a znovu se objevují na jiných místech. Napadla mě otázka, zda se nejedná o místo, kam naše cesta má směřovat. Podíval jsem se tázavě na našeho průvodce, ale ten se tvářil tak nepřístupně, že jsem se svou otázku vyslovit nedokázal. Ukázalo se, že to asi byla chyba a asi největší chyba byla, jak mě v tomto okamžiku napadlo, vzít si průvodce. Kdyby bylo po mém, objel bych měnící se hory širokým obloukem a teprve poté, když bych si uvědomil, že se o žádné hory nejedná, postupoval bych opatrněji a váhavěji, Nuže, nebylo tomu tak, a nikdo se mě na mé mínění neptal a tak jsme k večeru dorazili do místa zvaného Šú, kde jsme u posvátné studny, jak tvrdil průvodce, měli přenocovat.

Voda ve studni divně pěnila a podivně páchla a já jsme raději použil své zásoby vody, které jsem nabral na minulém stanovišti. Slunce zapadalo za měnící se hory a stíny okolních stromů, které se jednu dobu zdály velice dlouhé se podivně opět zkrátili a slunce nezapadalo. Slunce nezapadalo a zůstávalo zachyceno ve zmítajících se stínech na obzoru, měnilo podivně barvy a dokonce i tvar. Zvířata se chovala klidně a okolo nás byl slyšet jen tichý zvuk přesýpajících se zrnek písku a také podivné bublání, které vycházelo ze studny.

Okolo půlnoci, jak jsem odhadl, průvodce zmizel. Když jsem prohledal celou malou oázu, šel jsem tento znepokojující poznatek oznámit pánovi, ale nemohl jsem ho probudit a jeho strážní se též netvářili příliš přívětivě. Znepokojilo mě nejen zmizení průvodce, ale i podivné chování stráží i pána. Přeci jen jsme pospolu trávili již pátý měsíc a události tohoto večera se vymykali všem mým dosavadním zkušenostem. Obešel jsem ještě jednou celou oázu, což mi zabralo pouze několik minut, ale žádné jiné znepokojující objevy jsem neučinil.

Ulehl jsem a strávil jsem noc v polospánku, ze kterého mě vytrhlo dunění, které začalo jakoby v hloubi země.Vyskočil jsem ze svého lůžka a dunění se začalo ozývat ze všech směrů, do kterých jsem se obrátil. Na obzoru hory zmizely a místo nich jsem zřel obrovské rychle se zvětšující mračno kouře či prachu, ve kterém jsem matně rozeznával obrovskou hlavu s vlajícími vousy i vlasy jak doširoka rozevřenýma očima se dívá na nás, na mě.

Padl jsme na kolena a přitiskl hlavu do písku, když v tutéž chvíli mě zahalil oblak písku a všude kolem zněl děsivý jekot a hukot, stromy se zlámaly a naše karavana se propadla do studně Šů.

Procitl jsem, či snad se mi dál zdál ten prapodivný sen, nevím. Vyprávím zde, pouze to, co jsem zažil, a nesnažím se ani přikrašlovat své prožitky ani zamaskovat své prohry.

Sklepal jsem ze sebe návěj písku a v náhlém tichu jsem se rozhlédl.

Na druhé straně studny se mi zjevil podivný stín. Vysoké stěny a plápolavé světlo, které vrhalo měnivé stíny mi nedovolili zaostřit zrak a tak jsem tápal napůl pohmatu. Studna, tedy její dno, nebylo příliš hluboké a tak jsem přešel ve studené vodě, ponořen po hruď, ačkoliv pocit všeobjímajícího doteku vůbec nesnáším. Když jsem se přiblížil k protilehlé stěně, zjistil jsem, že ve stěně studny je otvor, ze kterého stoupá hustý dým. Vstoupil jsem do něho a náhle jsem si uvědomil, že moje vnímání okolí se proměňuje v děsivé vize. Couvl jsem zpět a zhluboka jsem se nadýchl, přivřel jsem oči, obalil si hlavu očí svým posledním oděvem a vykročil jsem do svíjející se mlhy.Učinil jsem pár kroků a v pálících očích jsem viděl… Co jsem vlastně viděl nedovedu slovy, která znám vystihnout. Ten nelidský pocit ve mně zůstal navždy. Dojem lze vždy vyjádřit slovy, která jsou všeobecně známa, ale nikdy nevystihnou ty pocity, které jste jako jedinec poznali[P1] .

Hluboký stesk, vidiny nekonečných hlubokých údolí porostlých podivnými rostlinami a pocit očí, které se znepokojivě a s rostoucí bolestí upírají do mých, byl k nevydržení. Současně jsem cítil, že je ještě cosi třeba na poslední chvíli velice nutně udělat, tápal jsem okolo sebe a v ohni a dýmu jsem narážel na neznámé nástroje, rozžhavené a tekoucí, cítil jsem jak se mi škvaří tvář a oči vytékají z důlků, cítil jsem smrt jak přichází a cítil jsem, …

Pak jsem se propadl do úplné tmy a byl jsem to opět já, který se vrátil zpět do vod studně Šů, napil jsem se nečisté vody, zázrakem jsem nahmatal kořen stromu rostoucího do studny a po dlouhém a vyčerpávajícím šplhání padl na chladnoucí písek nedaleko bývalé pevnosti Aj.

Kol kolem vál silný horký vítr, který mi vmetal do tváře zrnka písku.. Zvedl jsem svoji hlavu a … po karavaně nebylo ani stopy.

Ocitl jsem se sám .

Epizoda 2

Pohled na onu Horu mi nepřidal sebevědomí. Nejen, že obloha chrlila spousty deště, ale i v hluboké údolí, kterým jsme procházeli, se mi pojednou nedostávalo vzduchu.

Údolí, kterým jsme procházeli, bylo asi sto mil dlouhé a necelou půl míle široké. Jeho stěny se pozvolna zvyšovaly a byly čím dál tím příkřejší. Vrchol Hory, který se občas objevil a opět zmizel, ležel přímo před námi, v místě, kde se zdálo, že údolí končí. Je zvláštní, že čím dál naše skupina postupovala, tím se vrchol Hory zdál vzdálenější. Stěny kolem nás se současně zužovaly a také neustále rostly do výšky. Pátý den nám přehradila cestu propast, ve které, neskutečně hluboko pod námi, tekl tenký pruh modré vody. Přiblížili jsme se k okraji strže a uvědomili jsme si, že tuto proláklinu dnes nepřekonáme.

Utábořili jsme se a přemýšleli, jak postoupíme dále. Když se setmělo a na obloze se objevilo souhvězdí Waderya, uviděli jsme, jak v teď již nedalekém úbočí, světélkuje jakýsi otvor. Průvodce vyslal dva ze svých mužů aby tento jev prozkoumali a ti se zanedlouho vrátili s hlášením. Otvor je vchodem do temné jeskyně a světlo způsobil měsíc, který zapadal a osvětlil protějším otvorem tento vchod. Uvědomil jsem si, že se tento jev může vyskytnout jen jednou za … nepočítal sem dny ani roky, ale desetiletí a staletí a ačkoliv jsem byl velice unaven, obešel jsem naše tábořiště. Nu, co jsem hledal, našel jsem. Asi sto kroků od prolákliny ve směru k Hoře stál kámen. Ve svitu své olejové lampy jsem na něm uviděl vytesánu řadu znaků a symbolů, které mi byli velice povědomé. Znak AF a UE jsem rozeznal i při mdlém plápolajícím svitu plamene a dojem, který jsem při pohledu na severní stranu kamene získal, šlo vyjádřit jen hrozivým slovem Tabu. Vrátil jsem se zpět na své lůžko a přiměl jsme se na vše zapomenout. Zítra musíme dál, ať již překonáme propast, či projdeme jeskyní, nebo zdoláme příkrý svah a pak budeme hledat jinou cestu…

Večer byl klidný a služebníci, poté co mi podali večerní čaj šli okamžitě ulehnout. Usínal jsem s vědomím, že již před svítáním budu znát řešení tohoto problému a že ať s průvodci nebo bez průvodců dosáhnu již pozítří úpatí Hory. Toto vědomí bylo natolik silné, že jsem si nepřipouštěl žádné další problémy.

Ráno jsem se probudil sám a osamocen. U hlavy jsem měl pečlivě složeny veškeré své osobní věci a opodál stála o napěchovaný tlumok opřená má puška. K tlumoku byl připevněn dopis, na kterém jsem okamžitě rozeznal pečeť mého pána. Políbil jsme pečeť, rozlomil ji a rozvinul svitek.

Ve jménu toho, jež dává déšť i slunce, vítr i vodu, život i smrt. Šivít Ašíha je velký a milosrdný.

Služebníku můj věrný. Pověřuji tě tímto úkolem samotného a neohrožuji služebníky své ani duši svou. Jen tvá důvěra v naší velkomyslnost nás přesvědčila vyhovět ti k naší větší spokojenosti a ujasnila nám, že pomoci tvému nepokojnému duchu je Ašíhovo přání. Od této chvíle jsi na další cestě osamocen a při tvých dalších krocích nechť tě doprovázejí slova svaté knihy: Kdo na místě Afara-hwenue světlo v tunelu dlouhém zahlédne, nesmí být zatracen a hvězda Qwwerty jej dál povede.

Pochopil jsme smysl slov a zoufal jsem si. Vědět a prozřít? Nevědět a zemřít? Zešílet a přežít?

V ponurém světle, kdy slunce osvětlovalo jen vrcholky okolních kopců a šplhalo se výš a výš aby jen o poledni ozářilo místo, kde jsem se nacházel, jsem si uvědomil, že pán mi dal nejen možnost, ale i návod. Ve starobylém jazyce bylo přece Qwwerty sluncem a já tedy měl čekat, až slunce probleskne štolou, kterou jsem včera večer objevil.

Až těsně před západem slunce jsem přešel k osudnému kameni Afara-hwenue a tam v temném stínu hory pojednou zazářilo ohnivé kolo a já se vydal za ním.

Kolo zářilo po celou dobu mého plahočení příkrou strání a já jsem pojednou stál před otvorem na výšku muže vysokého v kterém se třepotal ohnivý jas. Musel jsem si stínit obličej, neboť při mém dalším postupu mi světlo svítilo přímo do očí. Učinil jsem jen několik desítek kroků a náhle světlo začalo rychle slábnout a během pár chvil nastala naprostá tma. Svojí olejovou lampu jsem měl hned u pasu, ale přesto jsem vyčkával a lapal každičký zvuk, který by mi pomohl v další orientaci. Pohnul jsme nepatrně nohou a zaslechl jsem jak se písková zrnka přesýpají a dále přesýpají, poté jsem slyšel už ne přesýpání zrnek, ale jasný hluk přesouvajícího se písku a hukot písečného vodopádu, který v černočerné tmě začal unášet písek někam do temných hlubin. Písek na kterém jsem napůl seděl a napůl ležel se pohnul ve směru hluku a já nahmatal na skále, o kterou jsem se opíral malý sklaní výstupek Objal jsem ho, našel oporu pro jednu nohu a hmatal jsem po dalším výčnělku. Pojednou moje druhá noha již neměla oporu, písek na kterém spočívala zmizel a já, již během pádu jsem se zachytil druhou rukou skály a povytáhl se o kousek výše. Na lampu jsem teď již neměl ani pomyšlení a jen jsem druhou nohou přejížděl skalní masiv a když už mi začali ruce omdlévat, našel jsem oporu.

Ve tmě jsem již po skalách lezl a ačkoliv je to počin velice nebezpečný, není neproveditelný. Krok po kroku, ohmatávaje veškeré výstupky a zabezpečující si cestu zpět jsem se nesmírně pomalu a opatrně posouval ke stropu, jak jsem stále věřil, tunelu. Ani po několika opatrných krocích jsem nad hlavou strop však nenahmatal a co více naopak, podle ozvěny písku, který se neustále pode mnou někam sypal, jsem zjistil že se opět nacházím v tunelu, ovšem tentokrát svislém. Nevím jak dlouho trval můj opatrný postup směrem vzhůru, ale po nekonečné chvíli prohmátla má roka do prázdna a já hmatem zjistil, že se nacházím na okraji plošiny. S posledními zbytky sil jsem se na ní vytáhl, lehl jsem si na záda a padl jako podťatý.

Nevím jak dlouho jsem spal a probudil mě sluneční paprsek, který mi svítil přímo do tváře. Otvorem vysoko, převysoko nade mnou průduchem ve skále se linul proud světla a osvětlil jeskyni, ve které jsem se ocitl. Teď jsem konečně mohl poděkovat všem Moudrým silám, které mě za noci pomohli a prozkoumat svůj stav, stav svých zásob a i jeskyni, která se zdála velice rozlehlá s mnoha tmavými a nezřetelnými kouty. S průzkumem svých zásob jsem byl hotov nejrychleji. Mimo nože, lucerny, láhve s vodou a oděvu co jsem měl na sobě, nebylo co dál sčítat. Byl jsem odřen na různých místech a i po spánku trochu unaven a žízniví. Občerstvil jsem se vodou z láhve a nemyslel jsem zatím na to, co se bude dít, až dopiji poslední hlt.

Průzkum jeskyně mi pomohl uvažovat nad celou cestou, kterou jsem zatím podnikl a došel jsem k závěru, že pokračování další cesty musí být zde. Jinak by jak vodorovná štola s pískovou propastí, tak i svislá úniková cesta ztrácely smysl. Skály ve všech koutech jeskyně vyjma otvoru ve stropě byly naprosto celistvé a neprostupné. K otvoru vysoko nade mnou by se dostal jedině pták. Zbývala jediná cesta.

Velice opatrně jsem sestoupil zpět do otvoru, kterým jsem se v noci zde ocitl a opravdu asi deset loktů pode mnou začínal další vodorovná štola. V noci jsem ji snadno přehlédl. Zdola byla kryta převisem a já po hmatu jsem lezl po protější stěně. V stoupil jsem do štoly a ta nebyla bez světla. V pravidelných vzdálenostech byly do skály proraženy úzké otvory, které chodbu osvětlovaly. Při chůzi jsem si ověřoval každý krok a tak těch několik mil jsem šel celý zbytek dne. Chodba zdaleka ještě nekončila a překvapilo mě neměla vůbec žádné odbočky a neprocházela žádnými jeskyněmi. Evidentně to bylo dílo umělé a já jsem chvíli uvažoval o starém zapomenutém zavlažovacím tunelu. Ale odkud kam by vedl?

Na noc jsem se uchýlil do výklenku ve zdi, na pevnou skálu. Spánek nepřerušila žádná nenadálá příhoda.

Ráno jsem dopil zbytek vody v láhvi a po pár set krocích chůze jsem narazil na čerstvý pramen, který vyvěral ze skály. Myslel jsem na slova, která jsem četl ve starém pergamenu a věděl jsem, že za pár chvil se dozvím, proč tato místa nebyla před mým příchodem tak dlouhé věky navštívena.

Vyšel jsem ze štoly vysoko na svahu posledního údolí a přede mnou se tyčila Hora.

Kolem mne se tyčili zdi, náspy a polorozpadlé věže. Vše bylo zaváto pískem. Vycházející slunce se nacházelo přímo za Horou a její stín zvýrazňoval stíny mrtvého města. Hluboké praskliny protínaly jak sotva znatelnou cestu dlážděnou obrovitými kameny, tak i zhroucené zdi a věže.

Ano, četl jsem ve starobylých svitcích o tomto místě, které již nebylo z tohoto světa. Dodnes netuším, jaký osud mě na toto místo přivedl.

Ocitl jsem se v pevnosti Comoriom.

Až spatříš jednou Comoriom,

prý věčně budeš žít a pak,

marně se ptát na osud,

těch , kdo tu své strasti prožívali.

Nalezni svůj pohár života,

ve věži Atonarne ,

napij se ze studně Woqqews,

a pak v klidu a bez bolestí ulehni,

spi miláčku, spi,…

Mířil jsem k Hoře a zatím jsem se ocitl v pevnosti, ve městě, která již po staletá¨í byla legendou a báseň, kterou jsem neuměle přeložil, jen částečně vystihovala pocit tohoto místa. Bylo staré, prastaré a bránilo se jakémukoliv životu. Nikde ani náznak zeleně, žádný pohyb živočicha. Skály byly pokryty skleněnou polevou a jako bych cítil, jak i v sálavém parnu hřejí.

Vzdálil jsem se od zřícených zdí a zamířil jsem ke středu pevnosti, kde jsem očekával studnu Woqqews. Slunce se vyšplhalo téměř k vrcholu Hory a při mém pomalém postupu se začal zdvihat silný vítr.

Epizoda 3

Do zakázaného údolí jsme dorazili pozdě k večeru. Ve svých zavazadlech jsem vezl dva původní svitky, které umožňovaly zde vyhledat „původní hmotu“. Tato hmota se měla vyskytovat ve formě malých šedých kamenů, které se bez přístupu světla mohly pomocí vysunutých tykadel přemísťovat z místa na místo. Při požití tohoto uloveného kamene bylo, podle jednoho ze svitků, možné spatřit Ságvárhu, podle druhého svitku, bylo při jejich doteku možné okamžitě zemřít. Pohybující se kameny jsem měl prozkoumat a poté přenést k pánovi .

Vody jsme měli velice málo a déšť z příčin, které jsem jen tušil, naši průvodci nezachytávali. Nebe se zdálo v jednom ohni, pruhy rumělkové a sírové barvy se mísily v rytmu bouře, která přicházela. V údolí Hevr se dostatečně namnožili zvířata zvaná místně Savrgun , která ač podle průvodců býložravá , ohryzala během noci kopyty koní až do krve Právě jsem si uspořádával svoje zápisky, když se zvenčí rozlehlo úpěnlivé volání o pomoc.

Čekal jsem až se ozve dupot strážných, volání hlídek a hlášení , že je vše pořádku. Nářek a volání neutichalo a tak jsem vyhlédl ze stanu. Můj stan byl pojednou jediný v okolí a nedaleko přede mnou se svíjel a volal o pomoc člověk, kterého jsem viděl prvně v životě.

Ten člověk měl kolem paže svinutého jakéhosi tvora, který mu zřejmě působil ony bolesti a během krátkého okamžiku, jsem zpozoroval, že jej ten tvor pozvolna stahuje směrem do černého otvoru. Začal padat déšť. V okamžiku, kdy se prví kapky dotkly neznámého, vyšlehl plamen a když jsem po oslněn zábleskem prohlédl, viděl jsem pouze prázdný písek bičovaný deštěm.

V okamžiku, kdy jsem se za svítání mohl trochu orientovat, jsem hluboko do písku ukryl stan i veškeré předměty, které již byly na další cestě zbytečné. Přiznávám se nyní, že jsem zde ukryl i oba dva svitky, které jsem původně měl zařadit zpět na místo v knihovně Šahíhu Asmorath, kde jsem si je, nyní to přiznám, nedovoleně vypůjčil.

Vyšel jsem směrem, který jsem si určil již předesláno dne. Slunce ještě bylo daleko za obzorem a já jsem věděl, že mám necelou hodinu k tomu, abych dorazil ke skalám, které údolí obklopovaly. V okamžiku, kdy jsem dorazil ke olivově zažloutlé stěně skal a slunce ozářilo protější stranu údolí, se zvedl silný vítr a spolu s ním se ozval krátký, ale silný zvuk. Údolím se prohnal úzký ohnivý jazyk, který místa kterými jsem procházel změnil ve sklovitou vrstvu a mě samotného ožel horkým dechem., Schoulil jsem se za vyčnívající skálu a koutkem oka jsem zahlédl mohutný stříbrný šíp, který nejdříve pomalu a pak čí dál tím rychleji se vydal do říše Bohů, směrem vzhůru.

Slunce pálilo a já jsem se vydal zpět po svých stopách, na protější stanu údolí. Tam někde byl původ stříbrného šípu a já jsem musel zjistit a jeho původ. Současně jsem tušil, že vodu a nějakou potravu naleznu pouze na onom místě. Moje zásoby by měly stačit na plánovaný přechod. Na místech, kde se přehnal nebeský oheň bylo stále velice horko. Tato místa jsem seč bylo v mých silách překonával rychlým během, ale byl jsem čím dál tím víc unaven. Na jednom z míst jsem uviděl ve skleněné zemi, přímo pod nohama, jakési stíny Vzdáleně se podobaly velbloudům, mužům s puškami a nehotovým stanům. Nepátral jsem dále neboť sklo horce pálilo do nohou a stány se vůbec nehýbaly. .

Ve stěně zel otevřený kruhový otvor orámovaný světle olivovým pásem s jemnými ornamenty světlého kovu. Nevstoupil jsem, ale z bezpečné vzdálenosti hodil do otvoru přiměřeně velký oblázek. Otvor se ihned uzavřel.

Zavířil horký vítr, zvedl se prach, něco se mnou otočilo kol dokola a pojednou jsem se ocitl ve slabě osvětlené chodbě. Kruhový vchod se byl za mými zády. Vstoupil jsem do říše Angmar.

Vejdi do říše Anngarm a nezahyň!

Co spatříš , můžeš si odnést.

Ale pamatuj,

předmět není živočich a živočich není předmět,

co se hýbe není živé a co není živé se hýbe,

voda zde neteče a co zde teče není vodou.

Prach promění se v bytosti a bytosti se v prach promění.

Pamatuj!

Co spatříš , můžeš si odnést!

Tedy vejdi do říše Angharm a nezahyň!

Povzbuzující verše jsem si recitoval při svém pohybu chodbou. Brodil jsem se v hlubokém prachu a ze stěn občas crčela jakási tekutina. Prach jsem raději nevířil a jemným pramínků tekutiny jsem se pečlivě vyhýbal.

Hledal jsem náramek.

kapitola III

Epizoda 4

Rychlý běh mraků, prudké záclony deště, průzračný mrazivý vzduch. Loď ujíždí směrem k zapadajícímu slunci. Na obzoru se objevuje ostrov. Jsem surově vržen do zmítajících se vln, které mě vrhnou na skalnatou pláž posetou kostmi. Jsem na ostrově Hwar.

Vyplivl jsem vodu, několik hrstí písku a protřel jsem si oči. Pět prutů zlata mě zachránilo. Přesně podle dohody mě sem ti lupiči oblečení v těžkých kožešinách dopravili bez úrazu a před určeným datem. Slunce již brzy mělo obrátit svůj chod a proniknout mezi horami Tweed a Dqert do Zakázaného údolí. Tam na útvaru postaveného ne lidmi, ale jakýmisi bytostmi leží bledě zelený mluvící kámen. Tak píše kniha Hohwe, kterou jsem četl v tajuplném jazyku v obrovitých jeskyních pod starobylým zámkem Kurte.

Ostrov byl liduprázdný. To znamenalo výskyt spousty podivných bytostí, ne nepodobných lidem, ale od lidí odlišných a také existenci spousty bytostí, kteří s lidmi neměli nikdy nic společného.

Jedna z bytostí se nyní ke mně blížila. Nemohu říci, že šla, neboť nohy jsem nerozeznal. Viděl jsem pouze hmotu, která se posouvala jako když převalujete vak s vodou, ale všechny tři oči jí zůstávali ne stejném místě. Byla jen o něco menší, než loď, která mě sem dovezla, ale nedělal jsem si žádné iluze o tom, jak by jejich vřelé setkání dopadlo.

Byl to jen prastarý Orwell, která se nyní plazil k mému uvítání, ale já o bližší kontakt také moc nestál. Na svém kouzelném náramku jsem stiskl symboly příslušného ochranného kouzla . Písek ohnivě zavířil a spojil se s mraky. Poté jsem s úctou obešel hluboký kráter a vydal jsem se k západu, směrem ke slunci a ke vzdáleným horám.

Vlastně tam byla sluce dvě. Jedno zapadalo tak, jak jsou lidé od věků zvyklí pozorovat západ slunce. S velikými barevnými efekty, kreslilo dlouhé stíny a stinná místa měnilo v kobky temnoty. Svit druhého slunce se naopak zvyšoval. Bylo přímo ve směru mé chůze a tak jsem si ho uvědomil teprve v tom okamžiku, kdy se stíny obou dvou sluncí začali mísit.

Pohyblivých stromů jsem si všiml téměř ve stejném okamžiku, když jsem škrtil asi již pátou Skákavku. Nehybně rostli těsně u cesty a svými kořeny drtily její kamenné dláždění a jednoho Fwedru. Marně mával několika chapadly a zarýval se mezi kameny. Pružné větve obou stromů je zdvihly do neuvěřitelná výše a praštili jím o zem. Z Fwerdy zbyla jen chapadla, která se s velkým spěchem snažila uniknout. Bohužel přímo směrem, kde jsem nyní stál.

...

a pokračování někdy příště