Cesta do Japonska

Zápisky z Japonska:

Cesta do Země vycházejícího slunce

Cesta proběhla: 12/1993. Ujeto asi 1500 km hlavně vlakem Hikari na trati Šinkansen, ale i metrem, autem po Tokiu a Kjótu, autobusem z letiště a na letiště.

Trasa: Praha - Praha (PRG) - Frankfurt/M (FRA) - Narita (NRT) - Tokyo - Funabashi - Tokyo - Kyoto - Tokyo - Narita (NRT) - Frankfurt/M (FRA) - Praha (PRG) - Praha

Konečně je večer a „naloďujeme“ se do obrovského japonského letadla. Je zatím největší, jakým jsem kdy letěl, vejdou se do něj stovky pasažérů, je v něm odhadem tak 10 x 40 až 12 x 60 sedadel, dvě uličky mezi tím a já sedím v prostředním pásu uprostřed. Usadíme se, připoutáme, letadlo se rozjíždí a vzlétá. Dostáváme japonskou večeři, která je chutnější než letadlová jídla evropských aerolinek. Poprvé ochutnávám polévku s pohankovými nudlemi soba a k tomu je nějaké maso s rýží. Pilot nás asi po hodině přivítá a hlásí, že už jsme nad Baltským mořem a za chvíli přeletíme přes Estonsko do Ruska. Nad Ruskem usínám a daří se mi z celkových 11 hodin letu v letadle prospat 5 hodin. Je prosinec 1993, pod námi zuří sibiřská zima -50 °C a já si klidně spím. Napravo sedící Japonec mne po přeletu Japonského moře nad japonské ostrovy budí a chce mi z letadla ukázat jedinečný zážitek - horu Fudži. Je to atomový vědec a vrací se z kongresu v Německu domů. Jdu s ním dozadu k oknu a vidím nejkrásnější a nejposvátnější japonskou horu shora. Jsem ale rozespalý a vnímám ji jen tak napůl. Japonec mluví dobře anglicky. To – jak s překvapením zjistím hned v následujících dnech – je docela velká rarita, protože Japonci cizí jazyky většinou neumějí, a to dokonce ani ředitelé některých bank. Občas však přehodí L místo R a naopak, jak už to tak někteří z nich v angličtině dělávají. Japonština totiž nemá L. Místo „Russia“ tedy říká něco jako „Loša“. Je to velmi příjemný člověk. Dává mi balíček karet JAL, který je vzadu v letadle k dispozici jako suvenýr. Dostáváme poslední jídlo. Na hodinkách mám brzy ráno, vzhledem k časovému posunu se ale v Japonsku už blíží večer. Tak ani nevím, jestli snídám nebo večeřím.

Letadlo společnosti JAL se blíží k letišti Narita v prefektuře Chiba (Čiba = Tisíc listů). Někteří spolucestující posouvají hodinky o 8 hodin dopředu oproti středoevropskému času, já si nechávám středoevropský čas a budu přičítat 8 hodin. Přistávací manévr se pilotům poněkud nevyvedl – letadlo na zemi tancuje a otřesy s rozespalým žaludkem, plným snídaně, která je dle místního času už večeří, poněkud zatočí. Jsem rád, že vystupuji z letadla a je mi pak ještě čtvrt hodiny poněkud nevolno.

Po celních a pasových procedurách nasedáme před letištěm Narita do připraveného autobusu. Vidím poprvé celou naši středoevropskou skupinku: Jsme 3 Češi, 1 Slovák (z deníku Národná obroda), 1 Polák (Gazeta Wyborcza) a 2 Maďaři ze státního rozhlasu. Maďaři neumějí anglicky – je záhadou, jak prošli pohovorem.

Půlnoční vstávání na Červeném kopci

Skupinku má na starosti stejný Japonec, který dělal pohovor v Praze. V autobusu dostáváme obálky – je v nich příjemné překvapení – kapesné od nadace pana Sasakawy (příjmení Sasakawa znamená "Bambusová řeka") ve výši zhruba 200 000 japonských jenů, což tehdy bylo asi 2000 dolarů nebo 60 000 Kč v kupní síle roku 1993. Platit si z toho máme obědy a jízdenky na metro v Tokiu. 1 přestupní jízdenka vycházela na 120 Kč, obědy se pohybovaly od 300 Kč výše. Vše ostatní je zaplaceno. Autobus jede 60 km z Narity do Tokia asi hodinu. Jedeme po levé straně, jak je v Japonsku zvykem. Za hodinku jsme u hotelu s poněkud zvláštním názvem Asia Center of Japan ("Japonské centrum Asie", japonsky se mu říká Adžia Kaikan, "Centrum Asie"). Je v tiché ulici v části Akasaka ("Červený kopec") velké tokijské čtvrti Minato-ku ("Přístavní čtvrť"), nikoliv však blízko přístavu.

Můj hotelový pokoj je na evropské poměry malý, ale příjemný. Kritická dvojice kolegů si notuje cosi o špatných podmínkách, já jsem spokojen a nijak mne to neruší. Na pokoji mám kromě postele u okna televizor, kde běží desítky japonských programů (u nás tehdy existovaly tři kanály státní televize). Většinou jsou tam soutěže, hry a dokumenty, žádný program v jiném jazyce, což ale není důležité, protože televize je něco, čemu je škoda věnovat čas - všude na světě. Vedle postele je asi metr prostoru a za ním je záchod a koupelna. Z okna je pěkný výhled na moderní budovy a stromy, na nichž zpívají ptáci, i když je prosinec, ale není slyšet žádný ruch velkoměsta. Ve vzduchu je cítit příjemná specifická vůně Tokia, jiná než mají města v Evropě. Na ministolečku u postele je na přivítanou košík s ovocem, kde kromě jablek a banánů leží několik kaki čili persimonů čili tomelů. Ty tam ochutnávám vůbec poprvé. Koupelna je malá, s vysokou krátkou vanou a neuvěřitelně horkou vodou, která by možná dokázala uvařit vejce ("tamago").

Po ubytování jsme pozváni naším Japoncem do blízké korejské restaurace na večeři. Po návratu není snadné usnout. Je sice půlnoc, venku je tma, ale moje hodinky ukazují 16.00 hodin středoevropského času. Budu si muset zvyknout chodit spát ve středoevropské odpoledne a vstávat o středoevropské půlnoci. Usínání trvalo dlouho.

Ráno nakoukla do pokoje jedna z dvojice uklízeček – specialistek. Jedna totiž uklízí pokoje a druhá koupelny. Vidí hosta ještě ležet v posteli a tak vydá s japonskou slušností „omluvně překvapený“ zvuk „oo-o!“.

První den vstávám kolem deváté ráno (tj. v 1.00 SEČ) nedostatečně vyspaný a jdu po chodbě k výtahu. Potkávám uklízečku a zdravím ji jednou z mála vět, kterou jsem už tehdy uměl japonsky: "Ohayó gozaimás!", tedy Dobré ráno. Potěšena odpovídá stejně – rozumí mi tedy. Při pozdravu se ukloníme, jak je v Japonsku zvykem. Tlačítka ve výtahu mají kromě čísel také dva znaky, které znamenají „zavřít“ a „otevřít“. Pomalu se mi zapisují do paměti. Jdu na snídani v přízemí, mám na ni lístek, podobně jako na všechny další snídaně a večeře.

Plácanec po zádech a smích

Jeden z víkendových dní je konečně volno bez oficiálního programu. Po snídani mne M. láká na cestu do centra na oběd v McDonald's. To s díky odmítám, chci japonskou kuchyni, ona ji nechce, a tak jdeme každý svou cestou.

Vyrážím sám do ulic a jsem rád, že si můžu projít kus Tokia samostatně a bez jakéhokoliv průvodce či společníka. Jdu od hotelu směr Aoyama - Zelená hora, doslovněji přeloženo však: Modrá hora. V japonštině jsou kupodivu lesy vnímány jako modré, modrozelené. Kdysi v této části města musela být pěkná příroda. A potom pokračuji – pořád pěšky po povrchu místo metra – směr Harajuku (Haradžuku, tj. něco jako "Bydlení u louky"). Po louce jako by se země slehla, přírodní názvy čtvrtí v Tokiu pouze dávají tušit, že tam kdysi něco takového bylo.

Do Harajuku musím odbočit, takže je třeba najít tu správnou odbočku. Pro jistotu zastavuji jednoho staršího Japonce s otázkou „Eigo-(w)o hanašimas'-ka?“ čili „Hovoříte anglicky?“. Odpověď je nejistá, nechce říct, že ne, ale nemůže říct, že ano. Ptám se tedy jedním slovem: "Haradžuku". Ukazuje mi směr, a nečekaně se nahlas a silně zasměje a plácne mě po zádech. Jsem překvapen, ale směju se taky. Možná potkal poprvé v životě člověka, který chodí po Tokiu pěšky, možná má radost, že dokázal poradit gaidžinovi. Postupně pochopím, že Japonci až na výjimky vůbec anglicky nerozumějí, i když se jazyk povinně učí ve škole. Je naprosto nutné naučit se trochu víc vět japonsky, než v té chvíli umím.

Odbočuji na Harajuku a nacházím zajímavý obchod Oriental Bazaar s japonskými uměleckými a tradičními předměty, knihami, tričky, suvenýry i dopisními papíry se starobylými japonskými motivy, kde trávím asi hodinu. Něco nakupuji jako dárky a něco pro sebe. Po zaplacení vybraných knih a suvenýrů jdu do parku, v němž se nachází šintoistická svatyně Meiji Jingu (Meidži Džingu). Prohlížím si ji zvenku a pak se vracím. Mám zrovna hlad a tak přijde vhod, že uprostřed parku stojí obyčejná budova restaurace, která vypadá jako vystřižená z dob reálného socialismu střední Evropy. I uvnitř připomíná svým vnitřním vybavením a okénky naprosto dokonale českou závodní nebo školní jídelnu. Ceny jsou tomu přiměřené, jídlo dobré. Najím se hůlkami (o-haši), což umím z čínských restaurací doma. Hůlky se nosí k jídlu v japonských restauracích automaticky, pokud si ovšem člověk řekne o příbor, vždy ho mají a na požádání přinesou. Tady ale nikdo nic hostům nenosí, pro jídlo se jde k okénku jako ve školní jídelně. Po odevzdání táce a talíře do okénka a vyhození použitých jednorázových hůlek se vydávám zpět několik kilometrů k hotelu, opět pěšky. Procházím kolem hřbitova v Aoyamě (ano, i taková místa tu mají), nestihnu však už nakouknout dovnitř.

Žebrák v odlehlé ulici

Někdy v prvních dnech se nechávám přemluvit H. a M. a jedu s nimi na české velvyslanectví ve čtvrti Shibuya (Šibuja, tj. něco jako "hořké údolí", místo se ovšem jmenuje po hradu a rodu generála stejného jména). Je to spíš ztráta času, bylo jen zajímavé vidět klidné ulice, v nichž se velvyslanectví nachází. V jiný den jedu s M. na centrální ulici Ginza ("Stříbrná mincovna") v centrální čtvrti Chuo-ku (Čuo-ku) a chodíme tam po obchodních domech jako Matsuya, Matsuzakaya, Itoya, Mitsukoshi apod. Každého ale zajímá něco jiného, tak se sobě možná neúmyslně, možná ne tak docela neúmyslně, ztrácíme. Jdu potom sám pěšky z centra podle mapy až k hotelu, což je asi deset kilometrů a je to velmi zajímavá sonda do života velkoměsta, jakou bych jízdou metrem nezažil. V odlehlé ulici potkávám žebráka. Neukazuje tvář, jakoby se velmi styděl, je celý zakrytý pláštěm a natahuje ruku. Dávám mu nějaké drobné jeny a pro štěstí i nějaké české haléře. Sedí na chodníku, jen tak se uklání se zakrytou hlavou na znamení vděku, a nic neříká.

Po dlouhé chůzi procházím okolo tokijské televizní věže, nakouknu do několika obchodů a uvidím zvenku krásný buddhistický chrám Zojoji (Zódžó dži) v oblasti Shiba ("houští") čtvrti Minato-ku. Potkávám nějaké nejaponské turistky z USA nebo Evropy, usmíváme se na sebe a prohodíme pár vět anglicky. Když Evropan potká Evropana nebo Američana v Tokiu, je to asi podobné, jako když se v Česku potkají dva Afričané – jakýsi pocit spřízněnosti kultur – jsme odjinud a jsme podobní a právě tady jsme velmi exotičtí my. Na ulicích Tokia spolu zcela cizí Evropané či Američané skoro vždycky promluví, což třeba na ulicích evropských měst udělají výjimečně – zpravidla tehdy, když něco potřebují. Přesto je to zčásti kulturní iluze, protože geny prozrazují, že jsme promíchaní všichni a že žádné oddělené rasy neexistují.

Krabice s krávou

Pokračuji dál a dojdu postupně do tiché vilové čtvrti nad hotelem, ale nevím přesně, kde jsem. Dlouho tam potkávám jen kočičí obyvatele (neko = kočka, koneko = malá kočka čili kotě). Pověsti o vždy a všude přelidněném Tokiu berou za své. Po chvíli však přece vidím postavu člověka. Starší pán se prochází po ulici. Ptám se ho nejdřív, jestli umí anglicky, to opět nezabírá, tak jen tak vylovím z paměti japonský název hotelu Adžia Kaikan. Zamyslí se a říká: „Čoto matte“ - „Počkejte chvilku“. Zní to trochu jako slovensko-česká hatmatilka: "Čo to máte?" Až se zorientuje, ukáže mi směr. Dómo arigató gozaimaš'ta - Děkuji mnohokrát za to, co jste (pro mne) udělal. Za chvíli jsem opravdu u hotelu.

Nestihl jsem hotelovou večeři a pozdě v noci se dostavil hlad. Proto kolem 23.00 vycházím ven a o pár ulic dál nacházím potraviny s 24hodinovým provozem. To je něco, co není v Evropě úplně běžné ani o 24 let později (2017). Jenže ouha - všechny krabice jsou popsány výhradně znaky a neumím poznat, co je co. Znaků jsem tehdy uměl jen několik. Ptát se anglicky nemá smysl. Nakonec padne můj zrak na krabici, na níž je kromě znaků namalovaná ještě kráva (japonsky: "uši") nebo krávy - možná něco takového nebo spíš takového). No tak dobře, dám si mléko, které mezi moje oblíbené nápoje nepatří, zejména v průmyslově pasterizované "nebio" podobě. Hlad byl zahnán, i když gastrointestinální trakt nebyl z tohoto nápoje úplně nadšen.

Banky, burza, muzea, pivovar

Lidé pana Sasakawy a jimi objednané překladatelky a průvodkyně nás vozí autobusem po Tokiu. Navštívíme na severu Tokia Edo-Tokyo Museum (původní název Tokia byl Edo), buddhistický chrám Asakusa Kannon Temple, nedaleko odtamtud stále ještě ve čtvrti Asakusa ("ranní tráva") si dáme oběd Tempura v restauraci Aoi Marushin. V Asakuse si na stánku koupím tričko s drakem a mezi dárky přibalím jedno tričko s hercem divadla kabuki. Ve čtvrti Shinjuku (Šindžuku je něco jako "nové bydlení") navštívíme mrakodrap Tokijské metropolitní vlády (magistrátu) a vyjedeme nahoru výtahem, obsluhovaným uvítací a loučící se slečnou, jejíž práci bych nebral na déle než týden. Musí totiž tisíckrát denně zopakovat přivítací, rozlučkové a děkovací věty a nikdy v práci nevidí slunce. Nahoře je krásný výhled na všechny strany - na celé Tokio - a za dobrého počasí je vidět v dálce i hora Fudži (teď ale zrovna ne).

Od pondělí do čtvrtka navštěvujeme úřady, banky, ministerstva apod.: Ministerstvo financí, Tokijskou burzu cenných papírů (Tokyo Stock Exchange), centrální banku Nippon Ginko (Bank of Japan) - odtud proudí do ekonomiky „kulaté“, které už dnes kromě mincí nejsou kulaté. Název japonské měny znamená totiž „kulatý“ (peníz). Plánovací úřad EPA je jednou z dalších zastávek a vůči centrálnímu státnímu plánování skeptičtí Středoevropané nebyli v jeho útrobách přesvědčeni, že tato agentura je něco jiného než žrout na peníze daňových poplatníků. Téměř všude jsme dostali zelený čaj, téměř všude byly odpovědi na otázky velmi diplomatické.

Pivo z rýže a českého chmele

Následují návštěvy v redakci hlavních hospodářských novin Nikkei Shimbun (zkráceně z Nihon Keizai Shimbun - "Japonské hospodářské noviny", který vychází japonsky i anglicky), v pivovaru Sapporo ve Funabashi (= "most pro lodě") v prefektuře Chiba, který vyrábí pivo z rýže i z českého chmele, veletržního areálu za Tokiem, Asociaci obchodníků s cennými papíry, dále v peněžních ústavech Sakura Bank a Nomura. Někde poblíž Shinjuku absolvujeme tradiční čajový obřad a prohlédneme si tichou zenovou zahradu uprostřed velkoměsta.

Jednou se nás zeptá náš japonský vedoucí výpravy, jestli bychom se nechtěli setkat s Milanem Kňažkem, který je zrovna s kolegou Viliamem Vaškovičem také na pozvání nadace SPF v Tokiu jakožto poslanec NR SR. Strávili jsme s nimi jeden večer, nejprve v restauraci na večeři a poté ještě v jedné kavárně poblíž stanice metra Omotesandó v Haradžuku.

V anglické verzi novin Asahi Shimbun, které jsem si koupil v metru, si všimnu možnosti přihlásit se na roční stáž v těchto novinách. Jdu tedy do redakce Asahi a přihlásím se. Berou 4 lidi z celého světa, kteří na ten rok dostanou přiděleno v přepočtu 2 miliony korun. Je prakticky nereálné se tam dostat (a nedostal jsem se), ale aspoň budu mít motivaci učit se kvůli tomu půl roku japonsky. Další jazyk není nikdy zbytečný. Navíc poznávám (tentokrát sám bez kolegů) druhou redakci novin v Tokiu, japonsky vlídné přijetí slečnami na recepci i redaktorem, který má stáže na starosti. Dostávám se tam okolo divadla kabuki přes kdysi starobylý a dnes nestarobylý most Nihonbashi.

Rybí trh Tsukiji

Ostatní dva Češi mne přemlouvají, abych s nimi šel brzy ráno na největší rybí trh Japonska (a možná světa?) v Tsukiji (Tsukidži = něco jako "zúrodněná půda"), to ale odmítám, protože ještě nejsem schopen usnout dost brzy ve středoevropské odpoledne a určitý spánkový deficit z časového posunu nechci zvětšovat. Oni trochu bručí, že jim to kazím, jako by tam nemohli jet sami dva. Nakonec do Tsukiji nejeli.

Já jsem trh v Tsukiji viděl odpoledne při jedné procházce Tokiem. Byl jsem u řeky Sumida, viděl jsem tam kromě rybího trhu, kde už se jen uklízelo po skončených aukcích všech známých i neznámých ryb také nádherné starobylé dřevěné stánky s japonskými jídly a kousek odtamtud jeden malý tichý chrám a park ve stylu japonských zahrad. Člověk přijíždějící do Japonska pod vlivem představ zvenčí očekává modernost ve všem kromě historických památek a to je představa zkreslená. Proto asi největším překvapením je tvář obyčejného, skrytého Japonska, postarší obchůdky a pouliční trhy, a všeobecná hluboká neznalost angličtiny, kterou japonský systém školství není schopen do lidí nalít. Naučit se evropský jazyk je pro ně však těžší než pro nás, ale platí to i opačně: Když jsem se později učil japonsky, zjistil jsem, že žádný těžší jazyk na naučení jsem nikdy během svých lingvistických studií vstřebat nezkoušel. Japonština je suverénně nejtěžší ze všech. A to přesto, že i v japonštině jsem potkával některá slova, která musela mít v dávné minulosti společný kořen s indoevropskými a (ještě častěji) ugrofinskými jazyky (podrobněji k tomu můj článek zde). Překvapující byl také relativně špatný orientační smysl Japonců. Zeptáte se třeba na cestu po povrchu a oni jsou vám schopni říct pouze cestu k nejbližší stanici metra. Možná povrch hlavního města neznají tak, jak ho znám po své návštěvě já.

Nigiri zushi u šesti ex-stromů

Park u císařského paláce bývá často zavřený, proto jsme ho viděli jen okrajově. Zajímavé je i to, že Tokio až na některé výjimky nemá názvy ulic, což může Evropanovi činit problémy při hledání konkrétní budovy, číslované v rámci bloku domů a celé čtvrti.

Další oběd v Tokiu si dávám jednou na rohu křižovatky v zábavní čtvrti Roppongi. To znamená „Šest stromů“ Ty už tam dávno nejsou, zato je na místě čilý automobilový provoz. Nejprve zkouším kousek dál od křižovatky tradiční restauraci, kde se vchod otevírá posuvnými dveřmi šódži. Posunu dveře a chystám se vejít, restaurace je prázdná a vzadu sedící majitel či zaměstnanec mi ukazuje ukazováčky obou rukou X, tedy zavřeno. Měl jsem z však z výrazu jeho tváře - možná nesprávně - pocit, že nerad komunikuje s cizinci. Možná bylo opravdu zavřeno. Vracím se na křižovatku Roppongi a na jejím rohu se nechám spolknout spoře osvětlenými schody vedoucími dolů do útrob menší tmavé restaurace.

Slečna v restauraci má jídelní lístek jen ve znacích. Umí ale trochu anglicky, je zřejmě odněkud z Thajska, protože jako Japonka nevypadá. Donáší mi suši typu nigiri zushi, které je velmi dobré. Jednou v jiný den si dávám totéž v sushi baru u Ginzy. Na něm je nejzajímavější způsob výběru suši. Je tam jezdící pás, kde se pohybují různé kousky suši a každý si bere, které chce. Vypadá to, jako by nikdo nesledoval, co kdo bere, ale nakonec u pokladny u vchodu vědí přesně, kolik kousků jsem snědl. Nigiri zushi jsou válečky rýže balené (odtud slovo „nigiri“) řasou nori a na každém takové válečku je něco jiného: syrový kousek lososa, syrový kousek tuňáka, kreveta, jiné ryby nebo mořské potvůrky, vejce. Váleček se vezme do hůlek, namočí v sojové omáčce tamari, v níž byl předtím rozmíchán zelený křen wasabi. A potom: šup do pusy. Křen se kdysi ujal nejspíš jako prevence proti parazitům v syrové rybě.

Jednou jíme společně nedaleko od hotelu v Aoyamě. Jednou zase procházím v centru města parkem Hibiya směrem ke knihupectví, kde si koupím nějaké jazykové a znakové učebnice a malou Tibetskou knihu mrtvých v angličtině, která byla vydána v Londýně a cestovala na druhý konec světa jen proto, aby cestovala zase zpátky do Evropy.

A protože je v parku Hibiya restaurace, zastavuji se na jídlo tam. Po usazení dostanete v každé japonské restauraci horkou mokrou utěrku (o-shibori), kterou si otřete ruce, a sklenici vody z vodovodu zdarma. Naprostá většina restaurací má jídelní lístky jen v japonštině, takže někdy objednáváte tak, že ukážete na sousední stůl a řeknete, že chcete totéž. Anebo znáte názvy některých tamních jídel a objednáte si bez ohledu na jídelní lístek. Nemusíte se bát, že by vás – neznalé ceny jídla – někdo ošidil. To se prostě v Japonsku nedělá a můžete se spolehnout na to, že zaplatíte přesně tolik, kolik jídlo stojí. Spropitné se v Japonsku nedává a tak dostanete ve většině míst veškeré drobné zpět i tehdy, kdybyste na spropitném trvali.

Řešení zapeklitého problému

Na kraji parku Hibiya stojí veřejné záchodky. A protože se už chce, je třeba je navštívit. Jenže ouha, dva vchody a nad každým se skví jeden znak: 女 a 男. Pro ty, kteří znaky nevidí, přikládám odkaz na obrázky. Znak muž - zde v kaligrafické podobě - se skládá ze znaků "rýžové pole" a "síla". To dá rozum - muži jsou ti, kteří používají svoji sílu na rýžovém poli. Znak žena (po kliknutí je na stránce kousek níže) se z ničeho neskládá, jen ukazuje bříško, jaké mívají ženy těhotné (což byl prý původní význam znaku ještě ve staré Číně). Jenže tohle všechno jsem v té chvíli nevěděl a znaky pro mne byly takříkajíc španělskou vesnicí čili böhmische Dörfer (české vesnice, jak říkají Němci). A co teď, babo raď. Nezbývalo než počkat, ze kterého konce vyjde muž a ze kterého žena. Po chvíli se to podařilo a problém byl vyřešen.

Zajímavé je uspořádání čtvrtí a obchodů v nich, které způsobila některá pradávná regulace ještě asi z doby pozdní vlády šógunů. Tak třeba čtvrť Akihabara je známá tím, že se v ní soustředí obchody s elektronikou, ve čtvrti Kanda jsou zase ve větším počtu knihkupectví. Ve čtvrti Kanda nastupujeme ve stanici Ochanomizu (Očanomizu = "Voda na čaj"). Tento kouzelný název vznikl podle říčky, která tam teče. Lidé si z ní brávali vodu na čaj a proto jí tak začali říkat. Teď už si z ní pochopitelně nikdo vodu na čaj nenabírá, nechce-li čajem místo meče páchat pomalé seppuku čili harakiri.

Odjezd Hikari do Kjóta

V jeden čtvrtek odjíždíme do Kjóta kolem 17.00 hodin z tokijského hlavního nádraží expresem Hikari po dráze Shinkansen, která vede po starobylé cestě Tókaidó (což znamená: Cesta k východnímu moři). Tuto cestu sérií obrazů kdysi ztvárnil malíř Hiroshige (viz též jeho obrazy na Artsy). Vlak Hikari měl zrovna poprvé po hodně dlouhé době zpoždění asi pět minut a naše japonské průvodkyně tím byly překvapeny a hovořily o tom jako o neobvyklé události. Vlaky provozují soukromé dráhy, takže všechno zpravidla funguje lépe než u státních drah, na které jsme zvyklí z Evropy.

Nasedáme do našeho vagonu Hikari expresu a za chvíli odjíždíme. První zastávka po chvíli jízdy Tokiem je ohlášena příjemným nahraným tenkým až mazlivým ženským hláskem takto: Šin Jokohama des', Šin Jokohama des' (tj. doslova Nová Jokohama je, Nová Jokohama je). Nápis stanice a první zastávky po Tokiu se objevuje nad dveřmi vagonu: SHIN YOKOHAMA – japonskými znaky a latinkou. Následují výstupy, nástupy a už pádíme dál rychlostí až přes 300 km/h, i když při pohledu z okna vlaku se to nezdá. Po chvíli se stmívá, jedeme okolo hory Fudži, ale už není vidět, je tma. Objednávám si jídlo (opět suši nebo sashimi s rýží), které dostávám v dřevěné krabici s mnoha přihrádkami, v každé přihrádce je něco jiného, k tomu samozřejmě hůlky. Jídlo stojí 1200 tehdejších jenů, což bylo asi 300 tehdejších korun. (Pro porovnání: průměrná měsíční hrubá mzda v ČR 1993: 5900 Kč, průměrná mzda v Japonsku 1993 v přepočtu na Kč: asi 100 000 Kč - zajímavé je, že za 20 let se česká mzda nominálně zečtyřnásobila na 25 000 Kč (i když jde o koruny s jinou kupní silou), japonská zůstala zhruba na stejné úrovni. Zvýšila se tak výrazně kupní síla české mzdy v Japonsku).

Voda štěstí, zdraví a bohatství

Na nádraží ve městě Nagoya k nám přistupují dva členové naší skupiny, kteří byli ve firmě Toyota. Už se nevraceli do Tokia, ale počkali si rovnou na náš vlak. Do Kjóta, které je od Tokia asi 500 km daleko, přijíždíme za 2 až 2,5 hodiny. V Kjótu na nádraží na nás čeká průvodkyně paní Keiko (starší paní). Má zvláštní pisklavý hlásek, ale umí velmi dobře anglicky. Její tchán je buddhistický mnich a vlastní jeden buddhistický chrám. Soukromé vlastnictví, jak je vidět v Japonsku, může dobře fungovat i v případě náboženských nemovitostí - nemusí tam být vlastnictví všech a nikoho, na které přispívají i ti, kteří nemají s danou církví nic společného. Jak nám paní Keiko vyprávěla, mají vyřešeno i dědictví. Pokud se mnichem nestane syn majitele chrámu, tento si adoptuje jiného mnicha a chrám zdědí on.

Ubytováváme se v hotelu Kyoto Central Inn. Další dva dny jsou nabité památkami: mezi prvními byl hrad Nijo (Nidžó, "hrad druhé ulice"), který je zapsán jako Světové dědictví UNESCO a který nechal postavit nejslavnější šógun Ieyasu Tokugawa. Procházeli jsme se tam vnitřními komnatami po místech, kde se odehrávala historie. Hrad má nádhernou zahradu v japonském stylu.

Na kraji Kjóta jsme viděli Zlatý pavilon Kinkakuji (Kinkakudži) uprostřed jezera a v centru pak chrám Higashi Honganji (Higaši Hongandži), v němž jsme zaslechli tajemný buddhistický zpěv súter. Působivý byl chrám Sanjusangendo (Sandžúsangendó) zvaný oficiálně Rengeó-in s tisícem a jednou dřevěnou sochou bohyně Kannon a chrám Kiyomizu ("Čistá voda"). Vede k němu ulička Kiyomizu Zaka plná starobylých krámků. V Kiyomizu teče prý zázračná voda, o níž se říká, že kdo se jí napije, bude šťastný, zdravý a bohatý. Napil jsem se tedy. Za chrámem jsme se pak prošli kousek do lesa, který zrovna hýřil všemi barvami listů. V Kjótu je prosinec něco jako náš podzim.

Dále navštěvujeme šintoistický chrám Heian Jingu (Heian Džingu), uličku zvanou Geisha dóri ve čtvrti Ponto-cho v Gion Machi s tradičními novými i starobyle vypadajícími dřevěnými domky, gejši mají nedaleko dokonce i svůj malý šintoistický chrám s očistnou bránou torii. U uličky Geisha dóri, po níž se občas procházejí nefalšované gejši (=umělkyně), stojí pouliční naháněčka do méně uměleckého podniku Mandarin Club a zkouší svojí na pár slov omezenou angličtinou lákat turisty na krásné dívky, s nimiž lze strávit část večera za 10 000 JPY: Naisu gersu, naisu gersu (čímž myslí "nice girls"). Kousek odtud vidíme řeku Kamogawa („Kachní řeka“), která má v sobě jakési historické kouzlo. V chrámu Toji (Tódži), v jehož areálu stojí nejvyšší pagoda Japonska, nacházím na zemi plod magnólie (o němž tehdy nevím, že je plodem magnólie) a ptám se paní Keiko, co to je. Neví, ale běží ochotně za vrátným zeptat se, ten ovšem taky neví. V hrnčírně u chrámu Kiyomizu, kde byl na návštěvě dokonce i japonský císař Akihito, když ještě císařem nebyl, si vymalujeme každý jeden hrnek – já si na něj kreslím znaky slunce a vycházet (tj. Japonsko, země vycházejícího slunce). Vypálí nám je a pošlou na naše adresy domů. V Kjótu navštěvujeme i tradiční výrobnu kimon Nishijin a shlédneme tam přehlídku kimon na pódiu. Občas nám poměrně slabě prší a paní Keiko se děsí, že nechci půjčit deštník ("kasa"). V hotelu máme na spaní tradiční kimona jukaty (yukata) a ve stolku je kniha v angličtině o životě, jaký prožil princ Siddhártha Gautama čili pozdější "Probuzený do skutečnosti" - Buddha. Podobnost jména Buddha s českým slovem budit není čistě náhodná, jak už lingvista ve vás zřejmě tuší. Ale pojďme od duchovna k požitkům přízemnějším: V restauračním patře obchodního domu večeřím tentokrát "západní jídlo v pojaponštěném stylu", které se jmenuje Karé Raisu a je to odvozenina z anglického „curry rice“ (kari rýže s kousky kuřecího masa).

Následující den odjíždíme vlakem Hikari zpátky do Tokia. A to už se blíží konec našeho pobytu v Japonsku. Příští den odjíždíme autobusem na letiště Narita a odlétáme zpět do Frankfurtu nad Mohanem (Frankfurt am Main). Teprve nad Sibiří zjišťuji, že mám v kapse klíč od tokijského hotelového pokoje. Pošlu jim ho z Prahy rychlou poštou. Po jedenáctihodinové cestě přistáváme ve Frankfurtu, kde přespíme v letištním hotelu Sheraton. Časový rozdíl způsobil, že se budím v 5 hodin ráno čerstvý a naprosto dokonale vyspaný. Po snídani odlétáme do Prahy.

KAREL MACHALA

Poznámka k textu: Cesta proběhla v prosinci 1993, text je psán o několik let později nejprve na papír, poslední úpravy 2017.

Obrázek japonské vlajky nakreslil prstem v programu PaintPro můj syn David Machala (10 let) v červnu 2016.

Odkazy na stažení knih k tématu Japonsko včetně starých kronik.

Další cestopisy * Odkazy - cestování * Moje knihy * Překladatelské služby * Jazykové okénko * Odkazy na slovníky * Starší články v médiích * O mně * Kontakt