Damoklův meč dluhové příšery

Co když je vše jinak? Tak jako rodina s obří hypotékou je závislejší a poslušnější, může být i předlužený stát či soustátí vydíráno kvůli vlastním dluhům? Může být tlačeno k plnění zájmů silných skupin s podivnou ideologií a morálkou psa baskervillského a/nebo dokonce k plnění zájmů geopolitického protivníka? Západní svět se pravděpodobně nezbláznil, ale už nejméně sedm let dělá stále podivnější kroky proti zájmu vlastních obyvatel, které nejsou logicky vysvětlitelné. Směr, který neladí s tím, co v nich v minulosti tvořilo prosperitu, stabilitu, mír a nejvyšší životní úroveň na světě.

Vypráví se taková historka, která se odehrála někdy v roce 2010, kdy byla eurozóna na pokraji rozpadu kvůli dluhům. Jistá Angela M. sedla do auta s řidičem, jezdila Berlínem a celé hodiny přemýšlela, co dál. Dopadlo to kopáním nabalující se plechovky dluhů po cestě před sebou – vytvořily se nové mechanismy, porušila se pravidla stylem Chytré horákyně a někdo zase půjčil, jen jinak! Klín se klínem vyráží. Slovy feldkuráta Katze: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou.” U hodovního stolu mnozí chybí, účet je však společný.

EU si před přijetím eura stanovila pravidla: veřejný dluh pod 60 % HDP a roční rozpočtový schodek pod 3 % HDP. Aby jeden stát nedoplácel na druhý, aby nevznikal efekt černého pasažéra eura.

Břevno v oku svém majíce, Polsku za třísku spílají

Covidismus nebyl první případ nesouladu politiky s platným právem. Už před covidem naprosto zásadní dluhové limity dlouhodobě nedodržovala většina států. Dnes průměrný schodek za eurozónu přesahuje 7 % HDP (místo 0-3 %). Podmínku maximálního celkového veřejného dluhu do 60 % HDP splňuje jen 6 států, až na Nizozemsko malých. Mezi velké hříšníky patří Francie, Belgie, Portugalsko, Španělsko, kde je 60% limit překračován zhruba dvojnásobně, Itálie (2,5x), Řecko (víc než 3x). Nedodržuje ho ani Německo a Rakousko. Politika covidismu a obřího utrácení tato čísla výrazně zhoršuje (v ČR je dluh pod průměrem EU, trend je však nepříznivý). Přestože téměř nikdo neplní zásadní pravidla pro stabilitu největší měny EU, euromasmédia spílají místo toho pravidelně Polsku za něco, co se s tímto megaproblémem vůbec nedá srovnat.

Nahlédněme tedy prizmatem dluhové pasti na to, co by mohlo být jedním z vysvětlení podivného chování politiků mnoha zemí od stimulace migrační krize přes sebedestruktivní energetickou a ekonomickou politiku až po plnění covidistických a segregačních nápadů – to vše dle podobného scénáře v Americe i Evropě. Daleko za hranice zákona, vědy i rozumu. Počínaje nebývalou cenzurou a tlačením rozporné progresivistické ideologie, přes bolestivý boj proti uhlíku (ale jen tomu západnímu), rozsévání rasového, LGBT+ i genderového „rozděl a panuj“, přes úporné tlačení nedotestovaných a málo účinných genových vakcín i imunním a dětem, až po lockdowny a odebírání svobod. Kdybych byl nepřátelským autokratem, přesně takovou politiku bych si na Západě platil nebo vynucoval. Například přes dluhopisy.

Vydírací potenciál dluhopisů

Kdo dluh dluhem vytlouká, řeší alkoholismus alkoholem. Vyhazování seker, které jednou dopadnou zpět větší. To je nejen ohrožování měny a ekonomiky, inflační rána snadnému plánování budoucnosti jednotlivců a rodin, tvorbě úspor a investic, střední třídě a celkové stabilitě a prosperitě společnosti. Může to skončit dobře? Jenže to není vše.

Nezměrné předlužování vytváří problém potenciálního vydírání. To se netýká jen eurozóny a Evropy, obří veřejné dluhy mají i USA nebo Japonsko. Kdysi tři pilíře svobodného světa. A možná právě tady leží páka pro kormidlování západního světa silnými skupinami proti zájmům obyvatel Západu, ať už jsou to geopolitičtí protivníci nebo silní hráči zevnitř s podivnou ideologií, která je na hony vzdálena ideálu svobody a demokracie. Možná právě odtud fouká vítr sílících totalitních prvků v ekonomice i politice. Ať už je to kdokoliv, dokáže propleteným vlastnictvím koordinovat některé aspekty činnosti korporací BigTech, BigPharma i BigMoney.

Conspiro, conspiramus, conspirant

Představme si, že jsme předlužená nejmenovaná unie či stát, naše dluhy v podobě dluhopisů vlastní po světě jak geopolitičtí protivníci, tak i velké fondy a skupiny těch, co spolu mluví a koordinují své zájmy (con-spirant, tj. společně foukají).

Úroky z dluhu stále víc ujídají z výdajů rozpočtu na úkor výdajů pro obyvatelstvo. Je politicky stále těžší dluh snižovat, protože by to znamenalo větší nepopulární škrty a/nebo vyšší daně, které už tak ekonomiku dusí. A proč se snažit, když potopa přijde až po nich? Nejlépe tedy strčit hlavu do písku. Dluhy vršíme prodejem dalších dluhopisů s úrokem. Někdo je trpělivě nakupuje, a nemusí to dělat jen kvůli úrokům. Může něco chtít.

Nejen EU dělá divné věci. Spojené státy si pravidelně zvyšují dluhový strop a taky dělají divné věci. Kromě výše uvedeného si třeba ruší ropovod, tlačí nestandardním způsobem schválené genové vakcíny a zakazují některá terapeutika, nebo zanechávají zbraně za nějakých 80 miliard dolarů v Afghánistánu. To je balík, určitě nikomu nechybí?

Co může teoreticky (či prakticky) dělat vydíráníchtivý držitel dluhopisů předlužené země? Třeba varovat, že když neuděláte to či ono směřující ke svému oslabení (nazývejme to třeba ekologickou záchranou světa nebo záchranou před epidemiemi), bude vaše dluhopisy postupně vrhat na trh. Prodávat. Aby jich (vašich obíhajících starých dluhopisů) bylo na straně nabídky moc, a vaše nové dluhopisy z nového schodku pak už prodáte jen s velmi velmi vysokým úrokem. Mít v hrsti váš rozpočet se vyplatí, pokud vás někdo chce k něčemu donutit.

Větší dluh, větší zranitelnost. Je-li děravý rozpočet pod tlakem, musíte škrtat a zvyšovat daně, víc a víc. Tedy začít hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Mimochodem u rodin normální jev! Pro vlády – protože hospodaří s cizími penězi – nezvladatelná noční můra, kde neplatí základy finanční gramotnosti, nebo na ni prostě kašlou. Dluhopisy opravdu mohou být nástrojem vydírání. Otázkou je jen to, jestli je to důležitý nástroj, ovlivňující dnešní sestup Západu. Otázka pro ty největší hlavy.

Co dělat s obřím dluhem? Normální: maximalizovat prosperitu a splácet, což vyžaduje deregulaci, maximalizaci svobody ekonomické i jiné. Daně mohou ležet jako obvykle na občanech, nebo taky víc na těch, kdo neúměrně a netržním způsobem státního násilí vydělali na (sub)pandemii. Nenormální: Uměle mnoho let snižovat dluh inflací na úkor držitelů peněz a vkladů. Alternativně nenormální: Očesat vklady i dluhy o jisté procento přímo. Úplně nejnenormálnější: Peníze zrušit a zavést místo nich jakési totalitní sledovací GreatReset GreenCoins propojené se sociálním, politickonázorovým, vakcinačním a uhlíkovým kreditem. Fuj. Když se někdo z neofeudálů rozhodne, kredit novým poddaným prostě vymaže. Toto je snad jen fantazie a pokud ne, znamenalo by to vyšší úroveň ohrožení svobod, další odkrojené kolečko salámu, které je snad už pro většinu naprosto nepřijatelné.

Normální cesta je stále možná, jen by bylo třeba hodně otočit kormidlo. Nejlépe společně, ale když to nepůjde, nepadat z Černé skály hluboko do propasti, nebo se třeba spolu s V4+ zachytit prvního stromu a vylézt zpět.

KAREL MACHALA

Publikováno také na Blogosféře Echo24.cz zde.