Kdo jsme

Úvahy

Kdo jsem?

Kdo vůbec jsem, v takové tmě.

Kým můžu být, na tomhle dně.

Co je mým cílem, ptáš se mě.

Já ani nevím, upřímně.

Kým jsem sám, nevím.

Lidem se jako nikdo jevím.

Všechno, co vlastně vím,

je, že jsem spokojen s životem svým.

Chci jen zažít svůj život,

cestovat i do cizích vod.

Snažit se, že poteče pot

a přelézt omezení plot.

Ondřej Florec, V5

Všichni můžeme něčeho dosáhnout

Všechny generace jsou si rovny, každá svým způsobem výjimečná. Všechny jsou si podobné svými rozdílnostmi. Každá má své stereotypy, typy lidí, které jsou časté, ale také často nepřesné. Třeba pro naši generaci je stereotypem, že nás internet pohltí. Internet sice není zas tak starý a my, co vyrůstáme v objetí internetu, se s ním přátelíme. Je to nástroj, který může hodně ulehčit práci, ale také bere spoustu volného času. Záleží jen na tom, kdo a jak internet využije. Vlastně každý stereotyp se může trefit, ale je to jako házet šipky poslepu na terč. Je nás tady na světě mnoho a každý je jiný, je logické, že člověk se někdy trefí, ale takový člověk nemusí být vzorem pro všechny.

Náš svět

Narodili jsme se do velkého a rychlého světa. Orientovat se je dost těžké. Všechno má nějaké očekávání. Všechno je rychlé a velké, jednoduché a složité. S přítomností, která nás hýčká dostupnou komunikací s celým světem, se může každý prezentovat. Sociální sítě, kde se lidé chlubí svými úspěchy, jsou pro naše sebevědomí velmi nebezpečné. Najednou všichni dokáží něco, co „já“ ne.

Kým vlastně můžu být, když všichni někým jsou? Vždyť mi nezbyl ani prostor, abych mohl někým být. Je nás tady přece moc, tak co mám udělat pro to, abych byl někým? Jak se můžu stát někým výjimečným nebo speciálním? A jak udělat, aby o mně lidi věděli? V naši přítomnosti se setkáváme už i s tím, že někteří se cítí tak malí a přehlední, že upadávají do úzkostí. Jiní se na sebe snaží upozornit způsoby, kterými si ničí zdraví. Je to těžké, hlavně pro introverty. Ti, kteří jsou citlivější, se často nedobrovolně nechávají zastínit těmi hlasitějšími. Schovají se do sebe a s talentem, co v sobě mají, a sami si myslí, jak jsou průměrní.

Je nás moc a z dříve výjimečného se stává normální. Všechno, co umíme, někdo umí lépe. My, každý sám, jsme tak malinkatí, ale i přesto jsme všichni svým vlastním způsobem výjimeční. Všichni jsme hodnotná část společnosti. Všichni máme na něco talent nebo nás něco baví. Možná se s tím nenarodíme, ale když do toho přidáme snahu a nějaké sebevědomí, můžeme dosáhnout velkých věcí. Všichni můžeme dosáhnout něčeho úžasného, ať je to cokoliv.

Stereotypy gymnázia

Vybrali jsme si jako část naší cesty životem gymnázium. Každý k tomu máme své důvody. Chtěl bych jen upozornit, že jako studenti gymnázia nejsme nic víc ani nic míň než studenti jiných škol. Nikdy nikdo nic takového neřekl. Žádná elita národa, jsme jen studenti, co se nechtěli nebo nedokázali omezit na jednu určitou cestu. Svět už neroste, ale ten svět, který známe, roste jako strom. Kmen je život a čím déle jsme na světě, tím víc je na stromě větví a listů, stále to roste a je tak těžké vybrat si jen jednu větev, jednu cestu, jeden směr. Často nás sužuje myšlenka na špatné rozhodnutí, na litování cesty, kterou bychom ušli pro nic, proto potřebujeme více času. Gymnázium pro nás znamená čas na rozmyšlení.

Ondřej Florec, V5

Netuším, ale jedno vím jistě…

Co je to život? Spousta lidí i takzvaných odborníků vám možná poví, že je to nějaký časový úsek, který čeká každého z nás a který bude pro každého z nás jinak dlouhý. Že naším cílem je být vzorným studentem, abychom jednou mohli získat dobrou práci, která zajistí naši budoucí rodinu, abychom mohli mít baráček s bazénem a téměř zámeckou zahradou. Že celý náš život zasvětíme budování něčeho, co nám vlastně jen ,,proteče mezi prsty” a potom budeme moct říct: ,,Podívejte, co jsem všechno vybudovala.“ I když to bude vlastně to jediné, co jsme za tu dlouhou dobu zažili. Nikdy bychom vlastně nepoznali, co by nás skutečně naplňovalo, protože jedeme po doporučených a nejvíce používaných kolejích. Nezkusíme jinou cestu jenom proto, že nám všichni říkají, že tahle je ta nejlepší.

Ideální představa života každého z nás je jiná, ale ta moje rozhodně nikdy nebyla, není a nebude jako ta, kterou jsem popsala výše. Všichni kolem neustále opakují, že bez jistého pracovního místa a výborného prospěchu nikdy nedosáhnu na tu vysokou poličku, že bez betonového mostu nepřejdu tu nezkrotnou řeku, ale já si myslím opak.

To, že většina zná jen ty vyznačené cesty uznávané společností, neznamená, že někde nevedou další. Cest je spousta a některé třeba ještě nebyly objeveny. Netuším, jak přesně povede ta má, nebo jestli během ní nenarazím na slepou ulici, ale jedno vím jistě, i do skály se dá udělat tunel. A ať už to bude stát cokoli, jednou se někde posadím, na louce do květin, v lese na pařez, uprostřed města na lavičce nebo úplně kdekoli a doopravdy si řeknu: ,,Podívej se, co všechno jsi vybudovala.” A vybaví se mi, co všechno jsem zažila a kdo ví, třeba u toho budu sedět u sebe na zahrádce, v baráčku, nebo si budu plavat v bazénu. Ale jedno je jisté - určitě si pořídím boty na pořádném podpatku, abych na tu poličku dosáhla. A ohledně toho betonového mostu - radši poplavu, nebo líp - zhoupnu se na liáně.

Markéta Šlinská, V5

Page updated

Report abuse