Historický vývoj Věkoš do r. 1848
Historie území rozkládajícího se na nynějším katastru bývalé samostatné obce Věkoše sahá až do dalekého pravěku, což nám dokládají četné nálezy rolníků, kteří našli mnohé pozůstatky z pravěkých dob na svých polích. Mnohé nálezy byly objeveny mezi bývalou osadou Správčice a Kydlinovským mlýnem, dále na katastru obce Pouchov. Dalším nálezem byla kamenná sekyrka nalezená Ing. Janem Černým na parcele č. 951, dnes patřící Mgr. Pavlu Černému. Název Věkoše se poprvé vyskytuje v latinském zápise z r. 1377, kdy byly nazývány Vicus. Název Vicus pochází ze staročeského jména WIEKOSS [1]. První zmínka o Věkoších pochází již z roku 1225 a to v listině Přemysla Otakara I., jenž dává výsady městu Hradec Králové s tím, že zároveň dává městu osadu Vesce [2], jež je považována za území nynějších Věkoš. Oproti Pouchovu, o kterém je první zmínka v 16. století, mají Věkoše menší náskok. První zmínka o Pouchově pochází z roku 1566, kdy Jiří Karásek ze Lvovic odkázal svému synu Cypriánovi polovici pole na Pouchově.
Věkoše měly za dobu své existence mnoho majitelů. Mezi majitele Věkoš [3] řadíme např. Annu Bydžovskou, Chrvata, Nevinnu či Nevinnou z Věkoš, Machnu Remišovou, Annu Žaludovou, Bětu Zelenou, Ondřeje Vokaře, Melchisedecha Dohalského z Dohalic, Elišku z Hustířan, Viléma z Dohalic, Kavku, Jana Pekelského, Diviše Bořka Bohárenského z Hrádku, Bohuslava Jiskru z Petrošína, Ondřeje z Levhartic, Adama Konecchlumského z Konecchlumí a jeho manželku Voršilu ze Sobince, klášter sv. Antonína a konečně město Hradec Králové.
Prvními doloženými majiteli byli klášter sv. Antonína se špitálem a poté město Hradec nad Labem. Dalším majitelem byla Nevinia de Vicus z tehdejšího Mýtského předměstí, dnes zvaného Slezské. Z roku 1377 pochází zmínka o předání věkošských dvorů od paní Anny Bydžovské, manželky Adama Bydžovského, klášteru sv. Antonína, jenž vlastnil dvůr až do roku 1503. Dalším majitelem byl Chrvata z Věkoš, od něhož hradečtí konšelé koupili dvůr v Malšovicích. Za vlády Ladislava Pohrobka hradecká městská rada prodala svoji louku ve Věkoších paní Machně Remišové, jenž podporovala klášter sv. Antonína. V roce 1463 koupila městská rada od „poctivé“ paní Běty Zelené dvůr u Věkoš s dědinami, lukami a křovinami. Blízko Věkoš stával klášter sv. Jakuba, k němuž vedla vydlážděná cesta z města. V roce 1503 jsou Věkoše zmiňovány v souvislosti s dalším prodejem výše zmíněného špitálu [4].
V roce 1547 koupil dvůr ve Věkoších Melchisedech Dohalský z Dohalic, jehož rod pocházel od Bořka Dohalského z Dohalic, kde stávala tvrz, pozdější sýpka, od Ondřeje Vokaře za 910 kop míšeňských. Roku 1551 paní Eliška z Hustířan prodala dvůr svému synu Vilému z Dohalic. Dalšími majiteli byli Mikuláš Kavka a poté Diviš Bořek Bohárenský z Hrádku. V roce 1559 koupil od Jana Pekelského věkošský dvůr Bohuslav Jiskra z Petrošína. Rodina Pekelských vlastnila prvních 11 domů, na kterých byl později postaven kostel Panny Marie a jezuitská kolej na Velkém náměstí. Věkoše byly tehdy známy svým rybářstvím. V roce 1590 byla podána stížnost od hradecké městské rady majiteli Věkoš panu Adamu Konecchlumskému z Konecchlumí, aby držitelé věkošských dvorů nepásli dobytek na území obce Pouchova. V roce 1596 koupila městská rada od Adama Konecchlumského z Konecchlumí Smetanovský a Bártovský dvůr za 6000 kop. Adam Konecchlumský byl jedním z 27 českých pánů popravených na Staroměstském náměstí v Praze. Za třicetileté války zde procházela švédská vojska v čele s generálem Torstensonem, při čemž byl věkošský dvůr spálen a později zpustl. V roce 1650 jej obec hradecká znovu vystavěla. Věkošský dvůr se mimo jiné skládal ze sýpky, kravína a ovčína. Nyní na místě bývalého dvorského kravína stojí domy [5] č. 2, na místě ovčína č. 15, 16, 26 a 34. Pod č. 1, 13 jsou staré základní zdi dvorské a pod č. 14 jsou staré sklepy. Sýpka byla roku 1791 stržena a za peníze ze stržení byla zaplacena dostavba kostela sv. Pavla na Pouchově. Vesnice jako taková byla tedy založena až v roce 1781 z bývalých panských dvorů. V roce 1775 v důsledku změny držby pozemkových majetků uzákoněné císařovnou Marií Terezií nastala tzv. raabizace nazvaná podle dvorního rady Františka Antonína Raaba, který tento návrh předložil císařovně Marii Terezii. Jednalo se o změnu držby majitelů pozemků, které měla vrchnost bezúplatně převést na bezzemky či domkaře a přenechat jim tyto za dědičný nájem. Poddaní, kteří takto obdrželi pozemky, byly nazývány familianty. Za Věkoše podepsal raabizační smlouvu Jiřík Svoboda, rychtář ve Věkoších.
Z věkošských starousedlíků [6], kteří takto obdrželi své pozemky, jsou uváděni: Česák, Barušek, Hausgirg, Boršický, Morávek, Švandrlík, Pochyba, Havrda, Nejedlý, Hroneš, Polák, Valeš, Uhlíř, Veber, Kocián, Schnejder, Kohout, Malý, Otmar, Portenstein, Visavský, Sádovský, Baltazar, Havrda, a Svoboda.
V roce 1849 v souvislosti s revolučním rokem 1848 přestaly být Věkoše poddanskou obcí města Hradce Králové a staly se obci svobodnou. V roce 1850 se domáhaly spolu s jinými vesnicemi opětovného sloučení s Hradcem Králové, ale nebylo jim to umožněno, a proto se začala psát samostatná historie obce Věkoš. V roce 1843 zde bylo již 33 domů a 196 obyvatel. K obci ale byla připojena osada Správčice se dvěma svými dvory.
[1] DOMEČKA L., SÁL F. L., Královéhradecko, Hradec Králové 1928 (Věkoše).
[2] BIENER z Bienberka Karel Josef, C. J. von B. Geschichte der Stadt Königgratz. Erster Theil mit Kupfern, Prag 1780, str. 72.
[3] ČERNÝ Jan, Místní dějiny obce Věkoš u Hradce Králové, Hradec Králové, 1931.
[4] BIENER z Bienberka Karel Josef, C. J. von B. Geschichte der Stadt Königgratz. Erster Theil mit Kupfern, Prag 1780, str. 314.
[5] DOMEČKA L., SÁL F. L., Královéhradecko, Hradec Králové 1928 (Věkoše).
[6] DOMEČKA Ludvík, O založení obce Věkoš, Kraj královéhradecký 1919, č. 46.