„Kronika rodu Ohnišťanů“

Část první, vyprávění o cestě našich praotců do země Indské.

Slovanské védy a kdo byl skutečný praotec Čech

A hle, Matka Sva tluče křídly o své boky,

celá jak v ohnivé světelné záři.

A každé její pírko je překrásné: rudé, modré, rezavě hnědé, žluté, i stříbrné, zlaté a bílé.

A září stejně, jak Slunce car, létá si po sluneční dráze,

a stejně tak září sedmerem krás, které jí odkázali Bozi.

A Perun, jakmile Ji spatří, rozehřmí se hromy v onom jasném nebi.

A právě to je naše štěstí. A musíme vynaložit veškeré úsilí, abychom spatřili,

jak je odtínán náš starý život od nového,

přesně tak, jak se roztíná dříví v domech Ohnišťanů.

A Matka Sláva bije křídly.

Pojďme pod naše vlajky,

a jsou to Jasuňovy vlajky!

(Velesova kniha – Velebení Triglava)

Kapitola druhá:

O Pantheonu božstev pradávných Slovanů, o jejich uctívání a oslavách

Jsou národy, které svoji národní hrdost, příslušnost, mají tak říkajíc přímo v krvi a nepotřebují se k ní žádným způsobem dopracovávat. Slované takovým národem bohužel nejsou. U nich je národní hrdost a skutečně silná kulturní identita vázaná až na takzvané duchovní Já a její objevení vyžaduje přímou a intenzivní vědomou snahu. Tato otázka je v současnosti velmi důležitá. Jako Slované jsme byly tak dlouho a silně konfrontováni s pronikáním cizích a většinou i mocných kultur, pod jejichž vlivem, a to po dobu minimálně dvou tisíc let, jsme svoji původní kulturní identitu docela ztratili. Opustili jsme rodnou víru – Rodoverie a přijali křest kultury zcela cizí. Jako národ jsme zradili vlastní předky a začali se klanět těm cizím.

Jenže bez návratu k našim kulturně-duchovním kořenům a navázání opětovného vztahu k našemu rodu a k našim vlastním předkům – tedy bohům, tomu ani nemůže být jinak. Poznání úchvatnosti a hloubky původní slovanské mytologie je jednou z cest možného způsobu návratu k vlastním kořenům. Kronika Ohňišťanů, ačkoliv jde o smyšlený literární příběh, může se pro někoho stát magickým způsobem doteku s obrovsky vyspělým duchovním světem našich předků. Pravdou také je, že i když se jen pouhých pár lidí dnes aktivně zapojí do tohoto proudu, jakoby ozvěnou zareagují mocnosti dlouhý čas dřímající v metafyzickém prostoru kolektivního nevědomí a dostaví se výsledky. Protože každý národ pozemšťanů dostal od Stvořitele cosi, jako návod na použití zeměkoule. Tak křesťané mají svojí Bibli a Nový zákon, Židé dostali Tóru či Talmud, nebo tajné duchovní učení Kabaly, muslimové obdrželi Korán apod. No a my, árijci a Slované máme Védy. A ty nám byly odebrány a několik tisíc let existuje snaha o jejich naprosté vymazání z paměti lidstva. Naštěstí se tento plán silám temna nepodařil a naše původní, védská kulturní tradice prožívá, zdá se, svoji renesanci.

Slovanský panteon je totiž v mnohých aspektech výjimečný. Dle některých názorů hlavně z esoternějších okruhů společnosti bude hlavní úlohou nové nastávající „slovanské epochy“ opětovné zjevení se naší duchovní podstaty, našeho duchovního Já celému lidstvu. Povaha duchovního Já je tradičně sluneční a astrologický znak Slunce (tečka ve středu kruhu) ji vyjadřuje asi nejlépe. Je to bod v centru kruhu, kterým je smysluplné uspořádání jinak chaotických prvků našeho duchovního vesmíru. Bohové Ohnišťanů jsou skuteční a jsou to naši bohové!

Jakákoli božstva jsou z principu vždy archetypální a Jung uvádí: „Archetyp přiblížený vědomí průzkumem nevědomí proto konfrontuje individuum s propastnou protikladností lidské přirozenosti, čímž se mu umožňuje zcela bezprostřední zkušenost světla a temnoty, Krista a ďábla.... Zážitek protikladů nemá nic do činění ani s intelektuálním vhledem ani se vcítěním.... Bez zážitku protikladností neexistuje žádná zkušenost celosti, a tím ani žádný přístup k svatým postavám." kolo jednotlivých znamení zvířetníku. Tento bod je klíčovým, protože organizuje celý kruh. Bez protikladů by nebylo možné jakékoli poznání. Slovanská božstva jsou výjimečná právě tím, že byla zachycena a popisována právě na základě svých protikladů, tedy podstaně „archetypálněji“ nežli božstva jiných panteonů.

A právě proto, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila nejen já, ale zcela jistě i mnozí další současní „novo pohané“, je tak magicky velice účinné napojení se na egregory starých pohanských božstev, které my, přímí potomci původních Slovanů, máme doslova v krvi. O Slovanské magii napsal Jozef Karika vynikající knihu stejného názvu. Slovanská mytologie a božstva jsou výjimečná i po jiných stránkách. Například svoji úžasnou nespoutaností, divokostí, které jsou však na základě vnitřní kultivace často tvarované do jemných a citových výrazů. Je zde latentní nesmírná potence lásky, úcty a zároveň moci, průbojnosti a divoké přírodnosti. Tato fakta vedou k domněnce, že Slovanstvo, kromě jiného může také výrazně přispět ke zrodu zcela nového, revolučního magického impulzu.

V rámci tohoto nového magického impulzu bohužel ale nestačí jen nahlédnout do minulosti a začít aktivně používat to, co tam vydolujeme. Tyto zlaté poklady je třeba přetavit do podoby vyhovující dnešním požadavkům duchovního růstu individuality, neboť jen tak mohou přinést mnohé užitečné plody.

V ohnišťanských vesnicích, ve kterých žili jednotlivé rodiny, tedy Rody, v pospolitosti a vzájemné bratrské výpomoci, všichni společně v jediné občině a o jejichž veřejných záležitostech se společně rokovalo u sněmovního ohně uprostřed vesnice, se vždy ten první a ten úplně poslední snop z každé úrody tradičně ukládal na posvátnou půdu jejich svatyně, k nohám jejich mocných bohů. Svatyně, stejně jako úroda byla pro všechny v občině společná a úroda se spravedlivě rozdělovala mezi jednotlivé rody dle jejich potřeby.

Na základě až neuvěřitelně přesných astronomických pozorování byly tehdy lidmi rozeznávány dvě základní kosmické prasíly, které se v průběhu roku neustále ovlivňují a vzájemně doplňují, říkejme jim třeba podobně jako jim říkali tehdy Ohnišťané: „Síla světla“ a „Síla tmy“. Ohnišťané velice dobře věděli že vždy průběhu jedné poloviny roku délka světla, tedy den, roste na úkor délky tmy, noci, zatímco ve druhé polovině roku je tomu samozřejmě přesně naopak. Tento proces se neustále cyklicky opakuje a v jeho průběhu nastávají vždy čtyři základní mezníky: Den, ve kterém je „síla noci“ nejsilnější a „síla dne“ nejslabší, je zimní slunovrat. Slunce vstupuje do znamení Medvěda, dalším pak je den, kdy „síla dne“ postupně zesiluje, až se v určitém momentě vyrovná se „silou noci“, což je v den jarní rovnodennosti. Slunce v tento den vstupuje do znamení Hranostaje. Poté „síla dne“ postupně dále stoupá až do svého úplného maxima, ve kterém je „síla noci“ naopak nejslabší, což nastává v den letního slunovratu. Slunce tehdy vstupuje do znamení Křečka. Pak tato „síla dne“ opět pomalu ubývá a naopak „síla noci“ postupně zesiluje, až do momentu, kdy se obě vyrovnají, v den podzimní rovnodennosti. Slunce v ten den vstupuje do znamení Chrousta. A pravé od tohoto dne Ohnišťané počítali svůj další rok

Ať už tedy ke svému poznání došly naši předci jakkoliv, základem jejich původního kalendáře, u Ohnišťanů nazývaného „kolovrat“ se ve většině případů staly právě ony dny, které dodnes nazýváme jako slunovraty nebo rovnodennosti.

Tyto čtyři nejdůležitější momenty každého, dva slunovraty a dvě rovnodennosti – se pak staly jakousi základní osou měření času a dělení roku na čtyři základní díly i pro naše předky. Další čtyři díly dávají čtvrtící dny mezi nimi, vždy mezi rovnodenností a slunovratem je jeden čtvrtící den. Jednotlivá období kolovratu tak trvají cca 45 dní. Na čtvrtící dny připadají také dny, kdy je dobré vzpomenout si na své předky (ve slovanském kolovratu označovány většinou jako „Dědkové“).

Zhruba nějak takto by mohl vypadat pantheon prastarých slovanských božstev, kdybychom jej implementovali na klasický systém tradiční západní magie, vycházející z tajného kabalistického pojetí esoterní reality projeveného světa, jehož základním a úhelným kamenem je jakési všeobecně platné, univerzální schéma způsobu vytvoření nám projeveného světa a všech jeho vzájemných souvislostí, vyjádřených pomocí deseti základních "sefirot" neboli univerzálních sil, principů, či zákonů a dvaadvaceti "tunelů" či "cest" které je všechny vzájemně propojují a stojí na rovnovážném principu třech základních pilířů (principů) zákonů (konů) nejen Vesmíru, ale univerzálně platných i pro každého člověka, nebo dokonce pro celý vesmír. Toto univerzální schéma je nám všeobecně známé jako takzvaný "strom života".

Na základě tohoto principiálně správného přiřazení různých božstev prastarých Slovanů jednotlivým sefirám, příslušejícím tradičně jednotlivým planetám sluneční soustavy plus Slunci a Vlhké Matce Zemi, lze dovodit různé souvislosti, zákonitosti a vlivy využitelné v praktické slovanské magii, fungující na základě naší vlastní prastaré "rodné" kultury. Jednotlivá božstva jsou takto přiřazena jednotlivým planetám, od čehož se odvíjí celý s tím související "magický" asociační řetězec různých vzájemných souvislostí, přitažlivostí nebo naopak odpudivostí.

Uvedu jeden příklad: na tomto "slovanském" schematu stromu života vidíme, že rohatý Bůh Veles (tradičně Welles), pán magie, obchodů a stád přísluší sefiře Hod, sloupu dynamiky, ženskému pricipu, planetě Mekur - to by nám mělo okamžitě v mysli evokovat následující (či jemu velice podobný) tzv.asociační magický řetězec: třeba Merkur, Veles, rohy, sever, severozápad, středa, sobotní noc, číslo osm a jeho násobky (8 - 64 -260 - 2080), tyrkysová nebo světle modrá barva, poezie, umění, magie, cesty, obchod, jelen, medvěd, vlk, zajíc, jilm, mochna plazivá, tón E, rtuť, voda, vzduch, Dobropán, šalvěj, konopí, marihuana, pervitin, jelení paroží, jelenice, řeč, les, stáda, pastevci, ohrady pro dobytek, úroda, písmeno či znak W, tajemno, mlhy, myšlení, mluva a výřečnost, vynalézavost, zručnost, magie, obchod, lékařství, psaní, cesty a cestování, lékařství atd.atd.

Dny slunovratů a rovnodenností staroslovansky a regionálně pojmenovány coby dědci, dědkové, kolovrat, nebo bronz, a byly to dny, kdy docházelo ke spojení nebeské síly se zemskou mocí, díky tomu pak byl zajištěn chod života na zemi. Lidé v tyto dny přicházeli na významná kultovní místa v přírodě, kde se obraceli ke svým bohům prostřednictvím obřadů – slovem, tancem, zpěvem, hrami. Celý rok a veškerý společenský život vesnice se tak nesl v přípravě cyklu slavností a v jejich radostném očekávání. Oslavy svátků udržovaly chod občiny, její morálku, společenská pravidla, upevňovaly se vzájemné vztahy se sousedy, dokonce svým způsobem napomáhaly i reprodukci obyvatelstva. Konaly se před přísným zrakem Bohů, kteří byli pochopitelně nedílnou součástí jejich konání. Napomáhali i obchodu s jinými občinami, sloužili ale třeba i k urovnávání sporů, Kromě toho měly tyto slavnosti také zcela zásadní kulturní význam, neboť se na nich setkávali lidé ze širokého okolí, tím pádem se předávali nebo udržovaly tradice, rozvíjel se jazyk, rozvíjelo se umění. Předávalo se také vědění – védy. Soutěžilo se nejen ve sportu, předváděla se znalost mýtů, písní, vzpomínalo se na slavné předky. V neposlední řadě plnily tyto rituály velmi významnou roli ve spirituálním a duchovním životě Ohnišťanů.

Tak třeba „Kračun“, tedy den zimního slunovratu, jehož pojmenování Kračun pochází od slova kráčeti, neboť dny se tehdy začínají prodlužovat, tedy “kráčet”. Dodnes se ještě někde na Slovensku nebo na Moravě občas můžeme setkat s tímto pojmenováním, ale dnes se tímto pojmenováním označují ovšem nikoliv dny zimního slunovratu, nýbrž naše vánoční svátky. Není samozřejmě náhodou, že oslavy narození Ježíše připadly podle “výpočtů” křesťanských kněží právě na dny tolik blízké vlastnímu slunovratu. Dnešní slovo Vánoce pochází z německého Weihnachte – svatá noc. Slunce bývalo tradičně oslavováno jako bůh snad ve všech kulturách, které kdy na Zemi žily, neboť bez Slunce by opravdu nebyl život možný.

Toto uctívání jiných bohů ovšem bylo trnem v oku křesťanství, které propagovalo do té doby nám zcela nepřirozený a vlastně i neznámý monoteismus, tedy jen jediného boha. Díky tomu se dodnes většina křesťanských svátků časově kryje se původními předkřesťanskými svátky. Je to pochopitelné, protože tou nejlepší taktikou bývá využití síly svého vlastního nepřítele. Než, aby se církev namáhala s tvorbou nových svátků, stačilo jí je jen přejmenovat a „přemalovat“ staré tradiční zvyky v jejich původních významech. Vše ostatní už zařídil čas, někdy trocha represe, a hlavně až urputná snaha o postupné zapomnění. Právě je toto důvodem té skutečně intenzivní magické síly při našem napojení se na prastaré egregory, o čemž se nejspíše na vlastní kůži přesvědčili leckteří současní novopohané a uctívači prastarých božstev, včetně mne samotné. Je to poměrně logické, protože co udělá takový starý pohanský a skoro zapomenutý bůh, či božstvo, najde-li se po tisících letech pečlivé snahy o zapomenutí, pokud možno úplné vymazání jeho existence z historie, tedy z vlastní paměti lidstva někdo, kdo je ochoten jej opět uctívat, či mu dokonce postavit svatyni a modlu? No může se doslova přetrhnout snahou o to, oživit svoji zapomenutou existenci, a to jakýmkoliv způsobem, takže třeba i tím, že onomu uctívači splní skoro jakékoliv přání. Je to z úhlu pohledu dnešního zcela materiálního, technokratického a digitálního světa sice naprosto neuvěřitelné, ale sama jsem se na základě vlastních experimentálních zkušeností přesvědčila o skutečné schopnosti těchto prastarých a znovu oživených egregorů dokonce působit na hmotu, tedy „zázračně“ měnit náš existující, materiální svět.

Dlužno však důrazně varovat všechny čtenáře jimž se nyní zajiskřilo v očích s vidinou výhry jackpotu ve Sportce, zadržte se svými úmysly! Rozmyslete si skutečně dobře svoje počínání i svůj záměr, obzvláště, jste-li skutečný potomek slovanských předků, což je v případě českého či slovenského čtenáře dosti pravděpodobné ačkoli jeho blízký předek byl třeba Maďar, nebo Němec. Božstva uváděná v Kronice Ohnišťanů jsou nejen skutečná, ale i velice mocná. Není radno si s nimi zahrávat, neboť vyvoláte-li neuváženě ač třeba nechtěně jejich hněv, váš skutečný život by se mohl během pár minut ocitnout v troskách, budete moc být rádi, budou-li všichni ve vašem okolí včetně vás samých stále živí a zdraví. Jsou to totiž vaši bohové, máte je doslova v krvi a v genech. Jsou to skuteční bohové vašeho Rodu! Jsou s vámi bytostně spojeni, proto je jejich vliv tak silný, když v sobě samých oživíte jejich tak dlouho utajovanou a potlačovanou archetypální sílu. Rozhodně k nim tedy vždy přistupujte s úctou, kterou si zaslouží. Nezapomeňte, že těmto bohům vaši přímí předkové přinášeli po tisíce let oběti, a dávali jim vždy jen to nejlepší z toho mála, které si těžce dokázali usilovnou prací ze země vydobít. Byli to tedy skutečné, vlastním potem a krví zaplacené oběti. Nebyla to oběť „naoko“ darujete-li něco, na čem vám nepříliš záleží. Naši předci svým bohům obětovali to nejcennější co měli, svoji potravu. A třeba také připomenout, že v dobách pozdějších, než o jakých vypráví tato Kronika, v dobách o mnoho temnějších, byli některým z těchto bohů přinášeny i oběti krvavé, mnohdy dokonce lidské! Ovšem to Ohnišťané neznali, oni nepřinášeli žádné krvavé oběti svým bohům. Největší vyjádření úcty bylo prováděno vždy slovem, zpěvem písní. A právě toto je původním a skutečným významem slova Sóma, který pak nahradil pokřivený a vlastně nepravdivý význam „nápoj“, kdy se „sóma“ tedy poznání obětované bohům zpěvem písní, ztotožnila se slovem „surica – súrja“ což znamená Slunce, ale též na slunci zkvašený alkoholický nápoj. A do dnešních dnů se zachovalo ve všeobecném povědomí pouze slovo „sóma“ jemuž je mylně přikládán význam coby „opojný nápoj“

Zimní slunovrat původně souvisel s oslavou Dažboha či někde Dažboga, tedy hlavního slovanského boha Slunce, který byl synem jiného slovanského boha – Svaroga. Právě na zimní slunovrat se Dažboh jako dítě rodí pod zemí, dospívá během jara, v nejvyšší síle je o letním slunovratu, poté začíná postupně slábnout, až o zimním slunovratu opět umírá a znovu se rodí. Mezi jeho úmrtím a narozením, přesně v onu magickou noc slunovratu, v době, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany, nastává na zemi chaos, mizí hranice mezi světem a podsvětím a díky tomu se k nám mohou dostat nebezpečné bytosti, jako jsou běsi a čerti. Ohnišťané pevně věřili ve všemožné zlé síly zákeřně číhající na člověka, které souhrnně nazývali „běsy“. Věřili, že v noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly, a kromě toho v noci můžete potkat i duše svých zemřelých předků. Jako zástupný symbol Slunce a jeho síly zde na Zemi uctívali Ohnišťané pochopitelně oheň. Element ohně byl tím nejdůležitějším prvkem, který oslavy zimního slunovratu provázel. Měl nejen funkci symbolickou, ale zejména ochrannou. Obřadní oheň se zapaloval při západu Slunce, aby do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbohovy síly, a musel hořet celou noc. U ohně se také bdělo celou noc, neboť to bylo jediné bezpečné místo. Nejednalo se o žádný malý ohýnek, nýbrž to byla pořádná vatra, u které se vždy sešla celá vesnice. (To bylo později trnem v oku církvi – takže se ohně zmenšovaly a „přenášely“ pod střechu – odtud zvyk zapalování svíček o Vánocích.) Božstva jako byl právě Dažbog, Svarožič, či hromovládný Perun jsou vlastně jen různé aspekty jednoho Praboh Peruna. Tedy Svarožič je martický aspekt praboh Peruna, Džbog je pak jeho aspekt sluneční. A Perun je jupiterský aspekt Praboh Peruna.

Pochopitelně bývalo tehdy ještě mnoho dalších zvyků a rodových tradic, které se pečlivě vykonávaly. Velmi významné bývaly tradice, které se týkaly určitých druhů jídla, co nesmělo chybět u žádné hostiny. Tak např. jablka bývaly tradičně symbolem zdraví, ořechy symbolem hojnosti, česnek představoval ochranu. Leckde a dost často také pečivo, kulatý chléb nebo oplatka symbolizovalo slunce.

Mocného rohatého boha Velese Ohnišťané tehdy uctívali těmi prvními a těmi posledními snopy obilí, uctívali však ale i všechny další bohy, aby si získali jejich náklonnost a ochranu a zabránili jejich hněvu. Proto při mnoha slavnostních příležitostech během každého otočení Svarogova kola uctívali hromovládce Peruna, boha slunce – Súrji Dažboga, ochránce rodu Roda a Rodenicu, či Rožanice v některých oblastech. Uctívali ale i mnohé jiné další bohy a bohyně, jako Mokoš, Ladu, Jara, Prabog Peruna, nebo boha spravedlnosti a soudu Proveho, pak také Svantovíta a Svaroga, což byly různé aspekty jejich Trojjediného Boha, velkého Triglava.

Tyto božstva pak uctívali medem, mlékem a občas, ale zřídka, i masem. Před dřevěnými modlami hořely smolné svíce a vůně zápalných obětin se pomalu šířila do okolí. I před modlou bohyně lidských osudů, měsíční bohyně plodnosti Mokoš leželo několik pecnů výborného chleba. Drobné úlitby Domovikům a Dvorovikům, občas i Rodovi a Roženici pak ležely na pečlivě vybraném a posvátném obětním místě skoro u každého z domů. Domovik a Dvorovik, když s nimi byli vesničané jednali v úctě a občas jim i nějakou drobnou úlitbu přinesli, na oplátku ochraňovali jejich obydlí. Hlídali je před zlými silami i lidmi a leckdy ochraňovali i dobytek a drůbež patřící k danému domu.

Kapitola třetí:

O životě v ohnišťanské vesnici

Sláva otcom a matkám našim!

Oni nás učili ctiť Bohov našich a viedli nás za ruku po pravej ceste.

A tak sme šli a neboli sme hocikým, ale boli sme Slovanmi, ktorí

spievajú na slávu Bohov.

Sláva Bohom!!! Sláva Predkom!!!

(www.krugperuna.narod.ru)

Pod dalším roubeným přístřeškem s podobně stavěnou slaměnou střechou jako na ostatních domech, jen zcela beze stěn, stojícím skoro v samém středu vsi, stála rozpálená kamenná pec. Oheň hořel i před každým z obydlí a v mnoha z nich hořel oheň i v uzavřené kamenné pícce uvnitř. V peci si vypalovalo několik vesničanů keramiku, hlavně vysoké úzké džbány, které se používaly jako malé sýpky na namletou hrubou mouku, a i na další potraviny, třeba na sýr, mléko a med. V podobných džbánech též před mnoha chýšemi kvasila Súrja – Surica, nápoj bohů.

Tato Surica, přezdívaná nápoj bohů, byla obřadním a svátečním nápojem, který se při pradávných obřadech používal k tomu, abychom z něj získali sílu Súrji, sílu slunce. Na slunci kvašený mírně alkoholický nápoj, vyráběný z nálevu z čerstvých bylin během léta a ze sušených po zbytek roku, smíchaných s medem a s vodou, která byla předtím posvěcena a zaříkávána, byl v Ohnišťanských vesnicích velice populární. Směs heřmánku, lipových květů, dobromysly, kopřivy a konopí s medem a s vodou, se nechala samovolně kvasit v hliněném džbánu na přímém slunci po několik dnů. Na noc se surica vždy odnášela dovnitř do domu, aby se ráno opět vynesla na slunce. Vodu na suricu vesničané světili slovy: Vodo, vodičko, zdraví studničko, z rohu tě liji, Rode, tatíčku, prosím tě dej nám zdravíčko a očisti naše těla a osviť oumysly naše, jako ranní paprsek rodná luka a lesy osvětluje!

Keramiku si Ohnišťané sami vyráběli z mazlavého jílu z břehů řeky, opodál pece nahrubo přitesaných stolech udělaných z rozpůlených klád mladých olší. Těch rostlo všude kolem vesnice plno. Uprostřed vesnice byl ještě jejich společný, sněmovní oheň. U něj se odehrávali všechny velké oslavy jejich každoročního Kolovratu. U něj se scházeli stařešinové rodů, žrecové, vedúni, i lovci a bojovníci, aby mezi sebou navzájem a se svým knězem rokovali o všem důležitém, co život ve vesnici a bohové přinesli. Několik bojovníků právě kolem sněmovního ohně znuděně postávalo a o cosi se mezi sebou hlasitě přeli.

V těchto pradávných Časech Předků, ve kterých Slovanské a d ćhárijské Rody postupně opouštěly území své prapůvodní domovy, oblast Velké Tartárie rozprostírající se přibližně na území dnešní Sibiře a sahající východním směrem až na dálný východ a směrem jižním až k území Mongolských kočovných kmenů a k masivu Himaláje, za nímž ležela Tibetská náhorní plošina a pak neznámá Čína, se lidé přirozeně rozdělovali do několika společenských vrstev, tříd, tehdy se tomuto rozdělení společnosti říkalo kasty. Kasty byly v zásadě čtyři: nejvyšší postavení ve společnosti měli stařešinové, mudrci, Volchvové, Velimúdři šamani, prostě dnes bychom řekli kněží. Kněžská kasta byla společensky nejvýše, z ní se postupně vydělili první aristokratické, vládnoucí rodiny, Rody. Druhou nejvyšší kastou byli bojovníci, válečníci kmene. Také lovce bychom mohli započítat mezi příslušníky této kasty. Třetí kastou byli potom ti, kdo se starali o obživu, o nástroje, stavěli domy, hloubily sýpky a podobně, to byla kasta řemeslníků, do níž patřil truhláři, kováři, hrnčíři, zbrojaři a tesaři. Na stejné společenské úrovni byla kasta pastevců dobytka a zemědělců, kteří šlechtili první kulturní plodiny na Zemi. Ostatní lidé, ti kdo se nedali zařadit ani k jedné z výše jmenovaných skupin tehdejšího obyvatelstva, byli tou úplně nejnižší kastou, s nejnižším společenským statusem. Sem patřili lidé bez domova, sirotci, nemohoucí, staří, opuštění. Bylo ctí Rodu ujal-li se někoho takového. Tito lidé pak pracovali jako námezdní dělníci, případně se stali tuláky, pastýři, potulnými kejklíři či pěvci.

Naši nevelkou Ohništanskou vesnici obývalo v necelých třech desítkách menších či větších zemnic celkem pět Rodů, rozvětvených rodin. Jedním z oněch pěti byl Rod Keramič, kteří opatrovali společné pece na keramiku, věděli, kde najít nejlepší hlínu i jíl i jak v peci udržet správnou teplotu. Džbány, které vyráběli neměli konkurenci a už i hejno jejich odrostlejších dětí bylo ve výrobě džbánů zběhlé a zručností neměli ve vesnici soupeře. Všichni ve vesnici patřili do kasty bojovníků, nebo řemeslníků. Jen kněz Božata patřil ke stavu kněžskému a několik kmenových Stařešinů by se rádo považovalo také za příslušníky této nejvyšší kasty, neměli však dostatečnou autoritu na to, aby byli ostatními příslušníky občiny takto považováni, bojovníci uznávali jen jediného kněze, a to i přes úctu kterou bylo zvykem chovat vůči nejstarším příslušníkům jednotlivých Rodů, a tím byl Božata.

Kněz Božata měl ve vesnici tu největší možnou autoritu a respekt, lidé mu věřili a spoléhali na jeho úsudek a přímluvy u jejich mocných božstev. Božata si byl své moci vědom, byl to ale muž čestný a poctivý, tak svého postavení nikdy nezneužil. Seděl právě v tu chvíli na lavici hrubě přitesané ze dvou sekerou rozpůlených klád zručně spojených k sobě obrovskými a pevnými dřevěnými čepy před svojí zemnicí jejíž dveře za ním zůstávali otevřené dokořán. ¨V mohutných rukách držel až titěrně vypadající kousky pevné, čerstvé březové kůry, na níž na kolenou zčernalým ohořelým kouskem dřívka cosi zakresloval. Byl zcela pohroužen do svého konání, že skoro nesledoval dění ve vesnici rozkládající se okolo něj. Ten pohled i všechny účastníky dění okolo stejně důvěrně znal. Však to byl on, koho spatřil každý novorozenec jako první a každý umírající jako poslední. On byl pastýřem všech lidských duší, on byl útěchou, nadějí, zpovědníkem i lékařem. Znal každého a všichni znali jeho.

Teprve půvabná mladá Kara, právě ladně procházející kolem jejich svatyně v něm vzbudila opravdový, nijak nehraný zájem. Rostla rychle do krásy, však už tu byla šestnáct otočení Dažbogova kola, tedy to letošní léto bude pro ni svaté, stane se skutečnou dospělou ženou, pomyslel si kněz a láskyplně si prohlížel její bílé štíhlé kotníky vykukující z hrubé lněné suknice. Ohnišťané totiž počítali svůj kalendář v šestnáctiletých cyklech, a každý šestnáctý rok v životě člověka považovali za zlomový a říkali mu svaté léto. Měli také značně složitý astrologický systém, a to nejen jinými názvy, jak již bylo naznačeno: Slimák, Mravenec, Chroust, Bobr, Pes, Medvěd, Rosomák, Krkavec, Hranostaj, Ropucha, Kobylka, Křeček, ale hlavně zcela odlišným a značně složitým systémem Čertogů.¹⁾

¹⁾Čertog je Dům Boha ochránce na Svarožím Kruhu. Každému měsíci Slovansko-Árijského kalendáře (Kolady Dar) nebo na Da-Árijském Kruholetu Čísloboha odpovídá Čertog a znamená ochranu konkrétního Boha, kterému náleží tento Dům – Čertog. Čertogů je celkem 16, po nich Jarilo Slunce v průběhu roku probíhá přes celý Svaroží Kruh (viděno pozorovatelem na Zemi) proti směru hodinových ručiček: Panna, Vepř, Štika, Labuť, Had, Vrána, Medvěd, Čáp, Vlk, Liška, Tur, Los, Finist, Kůň, Orel a Rys.

A Čertog je také systém „světel“ (Sluncí a Hvězd), pohybujících se po svojich drahách okolo centra Čertogu, kde se nachází objekt, který astronomové nazývají neutronovou hvězdou, která byla objevena v roce 2004. V astronomii se nazývá 1RXS J141256.0+792204. Slunce oběhne kolem centra galaxie, podle současných poznatků, za přibližně 250 milionů let, což je tzv. Galaktický rok. Při tom Slunce každých 33 milionů let protne galaktický rovník a nejvýše se dostane nad jeho rovinu na 230 světelných let a pak se zase spouští zpět k rovníku. Tento kolébavý pohyb s periodou 33 milionů let je rotací Slunce kolem centra Čertogu (mimo to obíhá i kolem centra galaxie). Pokud Jarilo-Slunce prochází určitým Čertogem, tak jeho svit se slučuje se svitem Čertogu a vytváří vliv na osud a charakter člověka, dává Sílu, kterou přijímají Posvátné Stromy, které rostou na Midgard Zemi.

Kara si všimla knězova nezvykle dlouhého pohledu, tak na Božatu krátce pohlédla, usmála se, ale rychle stydlivě sklopila svůj zrak k zemi a zrychlila krok. Její zvlněné dlouhé světlehnědé vlasy jí rozverně vláli kolem rozesmátého obličeje. Byla skutečně neobyčejně krásná. Však také nebylo bojovníka, který by se po ní alespoň pokradmu a nenápadně nepodíval, když už ne přímo neslušně neotočil. Kněz viděl vilné pohledy bojovníků a lovců, když Kara, bosa a tak ladně, krokem mladé laně procházela kolem nich nesouc při tom na hlavě přikryté šátkem těžký keramický džbán plný nahrubo namleté mouky a vyvolalo to v něm pocit žárlivé nevole. Božata byl už léta sám, jeho žena mu zemřela již před mnoha otočeními Svarogova kola. Zemřela mladá, podlehla nemoci, na kterou byl jak on, tak i jejich bohové krátcí. Ostatně byla to jejich vůle odvézt mu ji do Velesových paláců. Byla nesmírně krásná a Božata ji vroucně a nadevšechno miloval. Miloval ji tak moc, že jí zůstal věrný, i když ona už dávno odešla za nebeskou Svargu do Velesových paláců. Modlil se za ní u mocných Bohů den co den, noc co noc. Nebylo jediného dne, aby si na ni nevzpomněl. Zůstal proto raději sám, nechtěl vzpomínku na svoji životní karmickou lásku pošpinit jakýmkoli dalším vztahem. Navíc si byl jist, že není na světě ženy, která by se jí moudrostí či krásou vyrovnala. Božata byl tedy sám se svými Bohy, bylinkami runami a magií, neměl ani syna, ani dceru, a uvědomoval si, že jeho Rod zanikne po meči, jestli si co nejdříve nepořídí potomka.

Tahle Kara byla ovšem něčím výjimečná, a ačkoli se urputně té hříšné myšlence bránil, tak Kara mu ji něčím připomínala. Měla v sobě stejnou Živu, stejnou sílu mládí v rozpuku, živočišnou a hříšnou inteligenci jako v sobě mívala jeho první žena. Možná že to bylo jejím mládím, nebo tou její skutečně neobvyklou krásou, Kara tu přirozenou krásu měla v sobě, byla stejně krásná uvnitř své duše a v srdci, jako byla půvabná její tvář. Pamatoval si ještě velice dobře na jejího otce, nebylo to zase až tak dávno co navždy odešel do Velesových paláců. Kazimír se ten bojovník jmenoval, byl to dobrý a čestný muž, udatný a nebojácný válečník. Jen měl smůlu, stál tehdy ve špatnou chvíli na nesprávném místě, když mu jeho hlavu roztříštil sekeromlat mladého Vajgarského válečníka, v jedné, vlastně dočista malicherné vřavě, jaké byli tenkrát takřka na denním pořádku. Božata si tu scénu dokázal i po letech vybavit vnitřním zrakem jako by se to bylo stalo včera.

Horda Vajgarů šla tehdy naprosto náhodně okolo jejich vesnice, nebylo záměrem je napadnout. Viděli slovanskou vesnici, navíc Ohnišťanskou, Ohnišťané byli totiž známí svojí mírumilovností, jde-li toto slovo použít pro dobu, kdy všude na zemi panoval jen boj, chaos a vzájemné třenice. To Vajgarové dobře věděli, navíc ve vesnici nebylo vidět žádné bojovníky, spatřili jen hordu nahatých pobíhajících dětí okolo zemnic a několik stařen u toho jejich věčně hořícího ohně, jak spřádají konopná vlákna a o něčem se hlasitě dohadují. Občas při tom vyprskli smíchy. Muže vidět nebylo. Rozhodla se tehdy ta Vajgarská tlupa, že vysmýčí Ohnišťanům sýpky. Chtěli to provést nenápadně, vykrást přeplněné sýpky a nenápadně zmizet v hloubi lesa, vlastně vůbec nechtěli vyvolávat otevřený boj. Vajgarů bylo necelých deset, proti několika desítkám ohnišťanských bojovníků, sice mírumilovných, ale v boji dosti zdatných, navíc vycvičených a dobře vyzbrojených by neměli vůbec žádnou šanci. Jenže bojovníci zcela jistě ve vesnici nebyli, což uspíšilo jejich rozhodnutí pro nekalé úmysly.

Ohnišťanští bojovníci skutečně ve vesnici nebyli, část z nich pracovala v lese, poráželi stromy na novou zemnici, již bylo třeba urychleně postavit. Pokácené stromy rovnou na místě zručně zbavovali mohutných větví a pořezem z nich loupali kůru, aby je při obou stranách přitesali tak, aby na sebe perfektně doléhali. Místo, na kterém stromy kácely bylo však od jejich vesnice jen malý kousek, co by kamenem dohodil. Druhá část se vypravila do hloubi lesa na lov vysoké zvěře. Ve vesnici zůstali jen ženy, několik výrostků, kteří se nestihli nebo nechtěli přidat k dospělým, malé děti, a babky a matky Rodů. Z mužů zůstali tenkrát ve vesnici jen dva: on, Božata, ani si nevzpomíná proč tenkrát zůstával a nešel na lov s ostatními a pak právě Kazimír, otec překrásné Kary. Ten tenkrát, vzpomínal Bohata, opravoval proutěný plot oplocující výběh pro prasata a byl tam se všemi svými dětmi, Kara, nejstarší ze sourozenců se snažila otci pomáhat, její mladší sestra Mlada a bratr Květek byli tenkrát ještě příliš malincí, tak se jen batolili kolem a zvědavě pozorovali počínání otce a své starší sestry. Ti dva spolu pokaždé do země vyhloubili díru zvící necelé třetiny metru. Do ní zapustili silnější kůl, zahrnuli jej v jámě hlínou, kameny a pískem a několika kameny jej při zemi obložili. Takový kůl zapouštěli přibližně každého půl metru. Mezi ně pak vplétali zhruba v deseticentimetrových rozestupech silnější čerstvé větve, které si den před tím naložili do vody v řece v malé klidné zátoce malý kousek po proudu pod vesnicí. A tyto větve tvořící jim jakousi „osnovu“ pak vyplétali pružným vrbovým proutím až za nimi vzrůstala nová pevná ohrada, udržící uvnitř sebe bezpečně i hodně naštvaného divokého kance.

Mezitím se k jejich vesnici ukryti ve stínu lesa plížilo těch pár vajagarských bojovníků, o to hladovějších oč byli méně bystří. Ke smůle Kazimíra z lesa vylezli přesně v místě, kde právě s dětmi stavěl novou ohradu. Když uviděl na kraji lesa, jak vajgarům z křoví vykukují hlavy s černými, dlouhými, neučesanými a mastnými vlasy, neváhal ani jediný okamžik, v ohradě padl tváří k zemi, drže přitom pevně svoji Karu za ruku, donutil jí tak, aby si lehla vedle něj.

„Pššššššt. Tiše, Karo,“ zašeptal skoro neslyšně a před ústa si přiložil vztyčený ukazováček, aby jejich váho podtrhl. „Vajgarové, jsou támhle vzadu u lesa,“ šeptal a opatrně, aby se nijak neprozradil, ukazoval Kaře ležící tam vedle něj, kde předtím viděl jejich hlavy. „Karo, utíkej pryč, jsou nebezpeční, oni nelítostně zabijí každého, musíš odsud zmizet, a hlavně varovat ostatní. Neviděli žádné muže, proto se rozhodli jít až sem a plenit naše sýpky. Utíkej Karo, utíkej, vem s sebou Květka a Mladu a schovejte se vzadu v domě. Nebo se schovejte v domě Božaty, knězův dům je blíž. A hlavně mlčte a schovejte se důkladně, ať vás vajgarové neobjeví. Až bude Mlada i Květek v bezpečí, tak zadem, utíkej Karo pro ostatní, jsou tam dole, jak začínají ty rokle a kácí tam stromy. Víš kde Karo?“

Kara na jeho slova přikývla, skutečně to věděla. Popadla za ruku Mladu, druhou chytla Květka, sykla na oba sotva slyšitelné: Psssssst a mlčte, ani slovo, dokud neřeknu! Jasný? Zeptala se postupně obou. Přikývli, jako že tedy souhlasí. Přikrčili se, a hbitě, přitom nepozorovaně zmizeli, jak jim otec poradil. První, koho cestou potkali byl právě kněz Božata. Ten, jakmile uviděl Karu a její sourozence, jak se přikrčeni řítí k zemnici a ani nedutají, dal si ihned dohromady jedna a jedna a došlo mu, co se stalo. „Vajgaři!“ řekl sám sobě polohlasem a podíval se při tom na Karu. Ta se mu upřeně zadívala svými modrozelenými panenkami přímo do očí, ze rtů úst mu odečetla slovo: „Vajgaři“ tak pokývala hlavou na znamení souhlasu, na chvíli pustila Květka a volnou rukou knězi ukazovala, kde se Vajgaři před chvílí objevili. Pak polohlasem sykla a v tom hlase byl cítit strach: „Otec, Kazimír, je tam, kde se objevili, opravuje plot, má u sebe jen sekeru, nic víc a je tam sám, chrlila ze sebe překotně. Božata na ní pohlédl a přikývl, aby věděla, že rozumí. Zaběhl do zemnice a přinesl si ven sekeromlat, velkou sekeru a dlouhý, železný ručně kovaný a po obou stranách broušený meč. Rukou ukázal Kaře na svůj dům a hlavou pokynul ať jde s oběma sourozenci k němu. Kara s vděčností přikývla, k jejich rodovému domu to byl ještě pořádný kus a ona ty vajgary už cítila přímo za zády, tak neváhala ani malou chvíli, a i s oběma mlašími sourozenci vběhla do knězova domu. Přítmí panující v Božatově zemnici na ni dolehlo dusivým pocitem na prsou. Skoro nemohla popadnout dech. Spolu se sourozenci se posadili na rozestlané Božatovo lůžko a jejich zrak si pomalu zvykal na přítmí chýše, až byli konečně po krátké chvíli schopni rozeznat i jednotlivé předměty v místnosti. Knězova zemnice byla o trochu menší než byla jejich, a byla doslova přeplněná různými věcmi. Hliněné džbány se suricou, s medem lesních včel a se vším možným, Kara se neodvážila ani pomyslet, co by jejich kněz v těch džbánech mohl přechovávat ležely podél všech stěn, některé dokonce v umě udělaných policích z rozpůlených kmínků stromků. Ze střechy viselo nepřeberné množství otýpek různých bylin. Na některých stěnách visely dřevěné dubové vyřezávané desky, na nichž Kara překvapeně rozpoznávala podobné tvary jako měli ty malé větvičky na posvátném plátěném obraze visícím u nich doma. Byla v Božatově domě poprvé v životě a zanechal v ní hluboký dojem úcty. Před jednou z těch vyřezávaných desek mihotavě a trochu skomíravě hořely dvě smolné svíce. Vydávali však tak málo světla, že si jich k smrti vystrašená Kara zprvu ani nevšimla. Světlo, jen nepatrnými a uzounkými paprsky pronikající do přítmí zemnice škvírami v doškové střeše, či v dřevěných vchodových dveří, bylo mnohem silnější.

Kněz, raději ohnutý v pase, aby nebudil svoji mohutnou postavou přílišnou pozornost a jeho počínání proto zůstalo skryté zvědavým Vajgarským očím, se i se sekerou a mečem přiblížil malý kousek od ohrady, kterou Kazimír s dětmi opravoval a vedle níž se objevili v houští rozcuchané černé pačesy Vajgarů, toužících po jejich zásobách sklizených obilných zrn uskladněných ve společných vesnických sýpkách. Kazimíra nikde neviděl a zavolat na něj se neodvážil, aby zbytečně neupoutal nežádoucí pozornost Vajgarských bojovníků. Chvíli zaváhal, zdali nemá donesené zbraně zanechat na místě kde právě byl a nemá-li se odplížit a pak rychle zaběhnout pro ostatní bojovníky a lovce, kteří pracovali v lese nedaleko odsud. Pak se ale rozhodl jinak, Kazimír, který tam byl proti několika ozbrojeným a zjevně hladovým, tudíž naštvaným Vajgarům teď úplně sám, byl jeho skutečný a blízký přítel, znali se vzájemně od dětství. A Božata mu byl navždy zavázán, protože mu Kazimír tenkrát, to byli ještě hochy, skutečně zachránil život, když ho vytáhl z řeky rozdivočelé jarním táním sněhů, plné nebezpečných ledových ker a kmenů stromů, které masa vody valící se korytem jinak klidné řeky vyrvala svoji neskutečnou silou z břehů i s hlubokými kořeny a vzala na cestu s sebou. Božata tenkrát nešťastnou náhodu do té řeky sklouzl. Byl by se jistě utopil, nebýt silného a odvážného Kazimíra, který pro něj nebojácně do rozbouřených peřeji divoké ledové řeky skočil a vytáhl ho ven, i když se při tom málem sám utopil. Přežili to tenkrát oba a stali se nerozlučnými přáteli Nemohl ho tam prostě nechat, musel mu jít pomoci.

Kazimír přitisklý pevně k zemi v ohradě, kterou stavěl, se snažil ani nedýchat a doufal, že si ho Vajgaři nevšimli. Neměl z nich strach, i když mu bylo jasné, že sám nemá moc šanci. Co cítil, to byl vztek, až nepříčetná zuřivost nad jejich drzostí. Věděl, že Kara se sourozenci je v bezpečí, Božata byl jeho důvěrný přítel, měl jistotu, že se o děti postará a taky zřetelně cítil, že mu přijde brzy na pomoc a že mu Kara vše přesně vysvětlí. Usilovně přemýšlel, jak ty drzé Vajgary v jejich nekalostech zastaví a pak je za drzost náležitě a spravedlivě ztrestá. Nevěděl ale, kolik jich doopravdy je a kde jsou v neproniknutelném houští, které jindy jejich vesnici přirozeně ochraňovalo, schováni. To stejné křoví se nyní otočilo proti nim a stalo se výhodou pro jejich nepřátele!

Kara obdivně si prohlížející knězův příbytek byla jako na trní. Bála se i o kněze, ale hlavně o otce. Cítila nutkavou potřebu něco udělat, jakkoliv jim v té nepříliš příznivé a nebezpečné situaci pomoci. Vůbec nevěděla co má dělat, ale pak klidným hlasem vysvětlila oběma mladším sourozencům, že musí být úplně potichu, sedět ani se nehýbat a že se nemusí bát, že na chvilinku odjede ale velmi brzy se vrátí. Musí běžet otci pro pomoc. A oni dva teď musí být rozumní a poslušní a udělat vše přesně tak, jak jim nyní řekla. Postupně oba políbila do vlasů a neuniklo jí, že Květek má vlhké oči.

Děti, některé ještě úplně nahaté, a to i přes stále chladnější dny a již skoro mrazivé noci, jiné jen v bílých košilkách, nadšeně běhali kolem dospělých a starších dětí a chtěli si hrát se zbytky jílu. Dospělí je však vždy zahnali a hlouček špuntů se rozprchl všemi směry po vesnici. V ohradách mezi vesnicí a řekou a ve vysoké ohradě směrem k lesu se pásl dobytek, pár desítek ovcí a několik koz. Vysoká ohrada chránila domácí zvířata před občasnými útoky dravců z divokých hlubin lesa, kam se i ti nejodvážnější lovci a bojovníci báli jít. Lesům tehdy vládl, jak byli Ohnišťané hluboce přesvědčeni, strašlivý a mocný Lešij, neviditelný lesní duch a pán lesa, s nímž si ovšem vůbec nebylo radno zahrávat. Všichni dobře věděli, kolik jejich bratří se jen letos z hlubin lesa, kam zabloudili při lovu, již nikdy nevrátilo. Dlouho je pak mnoho dalších bojovníků občiny hledalo, ovšem ti v hlubokých lesích zmizeli nadobro, jako by se do země propadli. Nezbyla po nich ani stopa, ani ostrý oštěp, ani šíp, či sekera zapomenutá na lesní mýtině. Vůbec nic, zkrátka zmizeli a byli již navždy pryč. S Lešijem skutečně nebylo radno si zahrávat. V některých rodech se dosud tradovalo, jak toho či onoho, kdo se odvážil vejít až za poslední známé údolí, duch lesa Lešij buď ulechtal, až dotyčný smíchy málem nebo skutečně zahynul, a nebo, jak někoho vystrašil tak silně, až dotyčný z úleku také zemřel.

V některých chýších ženy právě mlely mezi dvěma hrubými kameny na žernovách obilné zrno na mouku, tu pak nasypaly do některého z kameninových keramických džbánů, zaplnily jej moukou až po samý okraj a uzavřeli jej hrubým kusem plátna, které ještě zalili včelím voskem. Džbány s namletou moukou pak muži zakopávali přímo u zadních stěn chýší. I ty samotné bývaly zakopané skoro až po jejich mohutnou doškovou střechu v zemi, to proto je tehdy nazývali zemnicemi. Takový způsob stavění obydlí byl promyšlený a dům poskytoval jeho obyvatelům dostatek tepla, bezpečí i jakéhosi pohodlí, i když ve srovnání s tím, jak si žijeme dnes, to byly podmínky velmi skromné, až by se nabízelo říci, že „sparťanské“. Nicméně zemnice byly teplé a suché, chránili své obyvatele před útoky dravců, před vlky, medvědy, rysy i tygry. Nepršelo do nic a daly se rychle vytopit. Zároveň byly dostatečně jednoduché, aby bylo snadné je v případě potřeby rychle rozebrat a opustit, nebo jen přestěhovat o kousek dál.

Takto tehdy stavěli Ohnišťané své důmyslné a velmi odolné rodové domy, stěny byly udělány z nahrubo otesaných klád pevným lýkem, nebo konopnými provazy svázaných s mohutnými kůly ve všech rozích domu, hluboko zakopaných do země. Celý dům byl postaven v jakési jámě, která byla před tím dle velikosti domu vykopána. Domy byly zakopány do země až skoro po jejich mohutnou sedlovou doškovou střechu, vyrobenou většinou z vymlácené slámy, nebo z nasušeného sena z pastvin. Sedlová střecha byla umně udělána ze dvou předem připravených vazníků z klád vzájemně k sobě svázaných do trojúhelníku. Ty byly položeny na dvou rohových sloupech a na hřebeni svázány další mohutnou kládou. Z té byly na obě strany střechy v pravidelných rozestupech položeny tenčí klády, tvořící nosnou konstrukci střechy, na ně byla přivázána s menšími rozestupy další příčná břevna, ještě tenčí, která teprve nesla samotnou slaměnou střechu. Všechny domky i chatrče byly postaveny se značnou zručností. Některé byly větší, jiné o něco menší, všechny byly ale stejně zapuštěny do země, některé z nich měli navíc i jakousi „verandu“ před vchodem, také pod úrovní okolního terénu. Jiné měli před vchodem postavenou jakousi před stříšku, žudro, chránící vnitřek domu před nepřízní počasí, před sněhem a deštěm. Do některých domků se vcházelo po několika dřevěných schůdcích, do jiných se lezlo po podobně zvláštním žebříku z klády, do níž byly vytesány podobné stupně, jaké se používaly pro sestup do obilnic. Tři zdatní tesaři znalí věci dokázali společně takovou zemnici postavit za několik málo dnů.

Všechny ohnišťanské do země zahloubené domy tehdy mívaly jakousi kamennou pícku, seskládanou s na sebe položených placatých kamenů, nahoře se sbíhajících do oblouku. To vše svědčí o mimořádné úrovni stavitelských a technických schopností našich prapředků, protože podobný oblouk se v architektuře objevuje až v době pozdně románské. Tato kamenná pec, bývala ve všech ohnišťanských domech a sloužila k jejich vytápění. Vařit se na ní moc nedalo, tenkrát se vařilo na ohništích venku před domem, sloužila spíše k vytápění domů, občas také k ohřevu vody v kamenných nádobách rozmístěných v bezprostředním okolí pece, nebo položených přímo na ní. Hned vedle pece bývala dřevěná podesta, někdy ve tvaru velkého L, sloužící ke spaní. Podesta bývala vystlána senem, slámou, někdy spadanými listy a na nich bývaly položeny kůže z ulovených či ze zabitých domácích zvířat. Ta se ovšem zabíjela jen v případech nejvyšší nouze, nebo když byla nemocná, či zraněná. Nejobvyklejším zvířetem ve vesnicích ohnišťanů bývala tehdy zdomácnělá a ochočená, ovšem původně divoká, prasata, běžné bývaly i kozy či ovce, krávu měl tenkrát málokdo.

Pece bývaly v domech umístěny podle pevně daných zákonitostí. Skoro bez výjimky bývaly umístěny v severozápadním rohu domu, topeništěm otočené směrem k jihu, pouze občas, jak dokládají archeologické nálezy ze slovanských osad přímo na našem území, bývaly umístěny v severovýchodním rohu, opět topeništěm otevřené k východu. Nikdy se nenalezla jakákoli pec, která by byla otočena směrem na západ. Západ je totiž světová strana, která symbolizuje, a to nejen u slovanských národů, svět mrtvých a svět božstev ochraňujících domácí krb a přinášejících hojnost a dobrou úrodu. Ke slovanským sídlům se vázal i poměrně složitý magický svět našich předků. Se stavbou pece v domě Ohnišťanů byli vždy spojeny určité tradiční magické rituály, o čemž svědčí i etnografické výzkumy z oblastí západní Ukrajiny nebo Polska. V každé nově postavené peci se poprvé roztápělo pomocí obřadně přeneseného ohně ze starého domu. V jejím okolí by měl dle tradic právě sídlit i ochranný domácí duch, či bůžek, nazývaný Domovik, nebo někde Domovoj, ochránce každého domu i rodiny. Jeho souhlas byl potřeba i k výstavbě nového domu a k výběru místa, kde bude nový dům stát.

Do hliněných příbytků naší ohnišťanské vesnice, stojící na nízké vyvýšenině nad meandry řeky, tehdy nazývané Sóma, se poslední dny již poměrně citelně vkrádal podzimní chlad. Dny se už také stávali výrazně kratšími, krvavé slunce v této době uléhalo ke spánku již brzy odpoledne a nikoli až pozdě večer, jak tomu bývalo v letos snad až příliš horkých měsících, ovšem nyní již nadobro ukončeného léta. Řeka pomalu odnášela spadané listí habrů a olší směrem k horám, za jasných dnů tak zřetelných v dálce za obzorem. Opar podzimu však jejich bílé štíty zahalil do svého šatu, a tak je skryl před zvědavými zraky Ohnišťanů. Jejich rod od těch obrovských hor směrem k úrodným stepím a lesům mírně zvlněné krajiny severních oblastí putoval již minimálně pátou generaci. Putovali tak dlouho, že vlastně vůbec nebyl důvod k nějakému spěchu. Nebylo kam pospíchat. Jejich Bohové putovali s nimi. A proto se vždy na několik otoček Svarogova kola usídlili na nějakém pečlivě vybraném místě, umožňující dobrý úkryt, a hlavně i možnost obrany, bude-li třeba se někdy bránit. Ale také skýtající dostatek prostředků k obživě, v jehož okolí byla půda, kterou bylo možno obdělat a vypěstovat na nich obilí z jejichž semen pak ohnišťanské ženy pekly výtečné chlebové placky. Na takových místech pak celý kmen několik let žil, hospodařil, pěstoval na malých políčkách obilí, konopí, luštěniny i zeleninu a z obilí vázal snopy a klasy plnil společné sýpky. Jejich kmen, tedy Rod tu žil v pokoji a míru, pod ochranou svých bohů Svaroga, Peruna, rohatého Velese, kterým se opět nosily obětiny, med, chléb a surica. V okolních lesích lovili zvěř a sbírali lesní plody a houby, než stařešinové kmene dostali pokyn od svých bohů, že je čas jít opět o kus dál a od hor se zasněženými štíty stále viditelnými tam někde v dálce na „poledni“ světa, na vzdáleném jihu, se tak zase něco více přiblížit směrem ke znova obyvatelné pravlasti, k opět úrodnému severu.

Ohnišťanský rod předbíhala pověst pracovitých, šikovných a přemýšlivých řemeslníků, udatných, lstivých a krutých bojovníků, výborných lovců i zemědělců. Byli národem zvyklým si vše potřebné k životu vyrábět svépomocí, ale na té nejvyšší úrovni, které byla společnost před několika tisíci léty před narozením Krista schopna dosáhnout. Znali tajemství železa i bronzu, které jim umožňovalo dosáhnout převahy vojenské i usnadňovalo jejich stavební i zemědělskou činnost. Ohnišťanské ženy udržovali oheň v obydlích i před nimi, mleli obilí, a na prostých stavech tvořených dvěma břevny svázanými konopnými provazy a zavěšených od trámu ve střeše či ze stropu zemnice. Mezi ně bylo volně voženo třetí břevno, kterým utahovaly jednotlivá vodorovná vlákna tkaného plátna. Svislé nitě byly dole zatíženy dřevěnými hruškovitými závažími, která je napínala směrem dolů a udržovala je tak nezacuchaná. Z takto utkaného plátna se pak pomocí kostěných jehel šili tehdejší oděvy. Kromě plátna se využívali pro odívání i vydělané, různými způsoby zpracované kůže zvířat. Kůže se využívala i k obouvání, ačkoli hojně tehdy lidé ještě chodili i bosi. To bývalo obvyklé hlavně u žen a u dětí, občas i u starších příslušníků kmene, obzvláště těch nemajetných a ovdovělých, kterých ale bývalo v jednotlivých občinách více než dosti. Smrt tehdy doprovázela člověka doslova na každém kroku a naši předci s ní stále počítali při svém konání. Proto byla odvaha tak ceněnou vlastností, stejně jako čest a věrnost rodu. Dumasovské všichni za jednoho, jeden za všechny, bylo pro naše předky několik tisíc let před vydáním jeho románů běžnou, denní realitou a zkušeností. Čest jednotlivce a čest rodu spolu splývaly a hanba jednotlivce bývala hanbou celého rodu.

Jakási nepsaná, rodová pravidla vzájemného soužití svědčí o nesmírné kulturní vyspělosti našich předků. Zajisté se i v pevných rodových společenstvích našli lidé porušující zaběhnuté rytmy a vytvářející rozepře. K rozsouzení takových pří se tehdy scházeli nejvlivnější mužové rodu, disponující přirozenou autoritou, kmenoví náčelníci, stařešinové a rozhodovali společně s kněžími a žreci. Společně se stále narůstající tvorbou větších kmenových společenstev, však přicházejí i vyšší požadavky na vznik obecně uznávaného, respektovaného, archaického rodového práva. Vzájemné rozepře mezi rody již nemohou být posuzovány pouze z pozice přirozené autority vlivných rodových stařešinů. V této fázi vývoje archaického práva přichází na řadu vůle boží jako nejvyšší autorita a moc a jejím hlavním posláním je právo urovnat vzájemnou kmenovou a rodovou rozepři a nesvár.

Toto vznikající a vyvíjející se archaické právo ve svých úplných počátcích nebylo žádným jednotným a uceleným „kodexem“ či zákoníkem obecně platným pro všechny Slovanské kmeny. Dosud neexistovaly ani žádné ustálené formy tohoto práva, každý kmen, každičký rod, tedy i každý nový "soudce" vykonával soudní proceduru po svém, v souladu s vůlí svých bohů, a tedy i jinak. Přes značnou různorodost a krajovou odlišnost, vlastní tvorba tohoto raného práva probíhala dost podobně u všech kmenů a rodových svazů, protože vycházela z přirozených potřeb společností. Vznikáním jakýchsi vyšších správních celků, držav, v tehdejší společnosti, je individuální rodové právo unifikováno a dále rozvíjeno dle nových požadavků rostoucího společenství. Zajímavé je, jak v jistých ohledech se právo podobá magické praxi. Jeho jednotlivé úkony se ritualizují, používají se ustálené formule. Čím dál tím více se stává mystičtějším, zavádí se důležité tradice, které zvyšují důležitost právního aktu. Soudy také zasedají ve zvláštních prostorách a jejich rituály jsou předem stanovené.

Bohužel nelze již přesně odhadnout kdy vlastně vzniklo u prastarých Slovanů právo. Nejstarším dochovaným záznamem je až písemné sdělení Prokopia, byzantského historika (asi 490-562), který nám sděluje, že Slované mají v čele svých rodových celků náčelníky, jejichž prostřednictvím projednávají mezi sebou záležitosti "příjemné a obtížné", tzn. vystupují vůči sobě jako „právní subjekty“. Prvopočátky práva však ale musíme u Slovanů hledat v až ve skutečně dávných obdobích, kdy ještě sídlili ve své pravlasti na poledni světa, tedy v oblastech severní Indie, Kašmíru a Pákistánu. Prvotní soudy byly složeny z předních mužů každého rodu a zastřešovány bývaly vladykou državy, coby jakousi pravěkou nejvyšší soudní instancí, avšak zpravidla ještě neschopnou samostatného rozhodnutí v zásadních přích nebo dokonce schopnou obecně respektovaného rozhodnutí proti vůli většiny. Takové pravomoci získávají vladykové a později knížata až s postupem sociální diferenciace společnosti. Stejně jako v nejstarších dobách prováděl náčelník (kníže) náboženské obřady a rituály sám, předsedají i jednotlivá kmenová knížata soudům svolaným v jejich oblasti. Ovšem obecně byli naši pra pra pra předkové ve své naprosté většině prostí lidé ušlechtilých mravů, u nichž byla čest, věrnost a odvaha těmi nejdůležitějšími vlastnostmi a zrada se trestala smrtí. Čest jednotlivců i celých rodů byla nejpodstatnějším důvodem pro pozdější zachovávání právního míru, bylo nemyslitelné nechat na sobě hanbu či prokletí. V dobách, o kterých mluvíme totiž nenesl za protiprávní jednání odpovědnost jednotlivec, ale většinou celý rod či osada.

Bohové si přejí, aby mezi lidmi vládl mír a klid, ale není to jediný důvod, proč bylo již tehdy respektováno lidmi cosi jako archaické právo. Vždy bylo potřeba u člověka pro zachování „právního“ míru, tedy vzájemného mezilidského respektu, nějaké silné, obecně uznávané a respektované autority, disponující dostatečnou silou pro uskutečnění nějaké sankce proti tomu, kdo porušil platné dohody. Tato síla musí být navíc i mocnější než přirozené instinkty souzených, tedy dosud vlastně zcela nezávislých subjektů, aby je donutila se podvolit. Takovou silou byla zprvu absolutní vůle jejich Bohů, zastupovaná většinou knězem, či žrecem kmene.

Jakýkoliv přímí důkaz z nejstarší doby neexistuje, ani existovat nemůže, protože Slované nepoužívají tehdy, a ještě ani dlouho později, písmo. Právo skutečně bývalo bytostně spjato s bohy, zejména strachem ze zatracení při porušení přísahy, nebo mystickým místem konání soudů, která byla posvátná. Ručitelem právního stavu byl nejmocnější ze Slovanských bohů PERUN hromovládce, nad smlouvy hospodářské povahy často také VELES, bůh stád a úrody. Slované se odjakživa tradičně svěřují pod ochranu boha, či božstev, které disponují hrozivou exekutivní silou, pokud se rozhněvají.

Válečné smlouvy, kupecké smlouvy i různá ujednání mezi lidmi bývaly tradičně stvrzovány přísahou. Ti bohové, na které bylo přísaháno se tak stali ručiteli smluv. Jestli že strana svou přísahu porušila, přišel hněv bohů. Bohem, který byl nejčastěji přizván k ručení za ujednání byl PERUN, bůh hromu a blesku. Přísežná formule proti těm, kteří by porušili smlouvy zněla obyčejně takto: "Ať nemají pomoci od Peruna, ať se nezaštítí štíty svými a pohubeni budou meči svými, střelami i jinou zbraní svou, i ať budou otroky v tomto čase i budoucím.". Přísaha byla bytostně závislá na přesném pronesení formule. Kdyby byť jen jedno jediné slůvko bylo pozměněno nebo vypuštěno, pak by tato přísaha neplatila.

Přísahy však neplnily svoji úlohu jen při uzavírání smluv, další uplatnění například nalezla, pokud se měl zjistit "skutečný" stav posuzované záležitosti či sporu. Třeba když tehdy někdo někoho obvinil, že mu způsobil nějakou škodu, podle výše této škody obviněný mohl buďto sám, nebo ještě s dalšími spolu přísežníky (nebo také očistníky) přísahat na svou nevinu. Ačkoliv se nám z dnešního úhlu pohledu a na základě vlastích zkušeností může zdát, že forma takovéhoto dokazování byla lehce oklamatelná, úhlem pohledu starých Slovanů, naši prapředci tehdy skutečně věřili na zatracení, prokletí a jiné újmy, které by při křivé přísaze nebo při jejím porušení nutně přišly. Stejně tak disponovali zcela odlišnými měřítky pro posuzování lidské cti. Dále je si uvědomit, že nebylo snadné získat několik ručitelů, kteří bez jediné pochybnosti vydají se svou přísahou všanc za činy obviněného. Staré právo bylo neúprosné. Pokud by se zjistilo, že dotyčný skutek se stal a ručitelé se zaručili za pachatele, pak by tito nesli stejné následky, jako kdyby čin spáchali společně s obviněným.

Velmi zajímavá, stejně jako vtipná, je i prastará „ordálová přísaha při sporech mezních“ (spory o hranice pozemků) s nespornými pohanskými kořeny i rituálními prvky, která bývala dokonce ještě v 17. století při mezních přích používaná v našich zemích. Přísahající při ní stojí ve vykopané jámě (na Moravě s drnem na hlavě) a přísahou navazuje na velmi starou pohanskou kletba „ať se do země propadnu“, či „ať mě země pohltí“. Je tedy nesporné, že naši předci museli extrémně intenzivně věřit v sílu svých přísah, jinak by těžko do tak pozdní doby vykopávali jámy pro přísahající jen na základě právní tradice.

Kapitola čtvrtá:

O Velesově knize

Ohnišťanskou vesnici obývalo pět Rodů, rozvětvených do mnoha rodin. Až na drobné šarvátky pokaždé vyvolané přílišným popíjením Surici vládla ve vesnici vzájemná pospolitost a klid. Lidé si vzájemně pomáhali a tahali za jeden provaz. Ačkoli z úhlu pohledu naší pseudovyspěělé supercivilizace byli pohané, tak přesto a bohužel na rozdíl od nás v jejich srdcích nebylo místo pro sobectví, které zcela vytlačila čest se sestrou spravedlností. Drobné sousedské špičkování bylo každodenním chlebem, spolu se společně sdílenou prací a bylo jedno zda na vlastním nebo na sousedově. Ohnišťané se rádi smáli a milovali poklidný život pomalu plynoucí od svátku ke svátku. Kromě zmíněného rodu Keramič byli ve vesnici ještě rody Lovič, Besedič, Steblič a Maselnič, k němuž patřila i Kara a její mladší sestra Mlada a bratr Květek a jejich stárnoucí unavená matka. Jejich otec zemřel, je to již pár oběhů Svarogova kola a navždy odešel do Velésových paláců na břehu nebeské Svargy.

Jméno našeho prvního a skutečného pra pra praotce Čecha (nebo Ščeka) nás zavádí až do časů prapůvodního odchodu slovanských árijských rodů ze staré pravlasti na dálném severu do země Indské. Tuto úplně nejstarší doloženou historii Slovanů pro nás odkrývá nedávno objevená „Velesova kniha“, nejstarší a původní svaté písmo Slovanů, známá též coby „svatoruské védy“. Velesova kniha byla po tisíciletí předávána z rodu na rod, z generace na generaci ústně, v podobě mýtických vyprávění, obdobně jako veškerá védská literatura. Tato vyprávění byla známa vždy především kněžím. Teprve až o mnoho tisíc oběhů Svarogova kola později, v IX. století našeho letopočtu byla poprvé v celé historii sepsána mudrcem Jagajlo Ganem z rodu Starogorodských, v Novgorodě Velikém, v Suroži a Kyjevě a vyryta do dřevěných bukových desek novgorodskými kněžími. Velelsova kniha nám tak popisuje ty úplně nejstarší dějiny Slovanů, ale i mnoha jiných národů Eurasie od dob „Praotců“ (až 20 tisíc let př. n. 1.), a rovněž od dob historických, za jejichž začátek je považován počátek 1. tisíciletí před naším letopočtem, až do 9. století našeho letopočtu. Odkrývá se před námi celý duchovní vesmír starých slovanských rodů. V této knize jsou obsaženy zkušenosti mnoha tisíciletí duchovního hledání, bojů, vítězství a porážek mnoha národů, obývajících Eurasii. Tato nejstarší literární památka Slovanů, Velesova kniha je jediné evropské svaté písmo prastarých Slovanů, které se nám dochovalo až do současnosti. Jaká škoda pro nás, nehodné potomky prastarých předků, našich Praotců, že jsou příběhy předků, o nichž hovoří, dnes již skoro zapomenuty.

Bohužel Velesova kniha není dodnes rozšířena mezi prostým lidem a všeobecně známa tak, jak by si zasluhovala její důležitost. Vždyť žádný jiný záznam z dob takto starodávných se zcela jistě nedochoval. A co by mělo být cennější, a pro naši vlastní vůli podstatnější, nežli pravá vůle našich vlastních předků? Vždyť i naše vlastní životní síla, bez níž bychom byli zcela jistě dávno mrtvi, se z poloviny skládá z životní síly našich předků. A bez vůle jejich nebyla by ani vůle naše. Bez jejich života by nebyl život náš. A my? Nevážíc si ničeho, krom toho, co je nám nyní prospěšné ku přímému naplnění našich přízemních a nízkých potřeb, klidně znevažujeme vůli vlastních prapředků a celého rodu neochotou a leností mýty jejich životů vyprávět dál, dětem, generacím, které přijdou, obdařeny a oživeny zase naší životní silou, snad někdy po nás. Jak ubozí a jak malí jsme z takového úhlu pohledu desetitisíců oběhů Svarogova kola..

Velesova kniha určuje tuto dobu, dobu našich Slovanských pra pra předků, jako dobu Rodovičů, jako naprostý počátek, kdy začalo ono věčné a nekonečné otáčení „Svarogova kola“. Jinými slovy, události této legendy se odehrávaly pravděpodobně až dvanáct zvířetníkových ér před současným a právě nyní končícím věkem Ryb. Každá taková éra, v názvosloví současného okultismu „aeon“ trvá přibližně 2200 pozemských let a souvisí s určitým duchovním, spirituálním vývojem lidstva. Čili končí rybí éra duality, duchovní rozpolcenosti a oddělení se od „pramene“ naší spirituální podstaty, od jiskry božího světla v nás a začíná nová, svobodná a svobodomyslná vodnářská éra návratu k jednotě, ke spiritualitě, k bohu, ale hlavně k našim kořenům, k naší podstatě, rodu, k naší původní duchovní tradici. Jedině takto lze objevit to zcela nejdůležitější i pro současnou, digitální a postmoderní dobu, totiž to, co se v rámci současného hermetismu a magie nazývá „pravá vůle“.

Tato naše „pravá vůle“ se totiž kromě vlastního chtění a usilování skládá také z vůle našich předků. Jedině tak lze dosáhnout toho, že veškeré naše usilování, chtění a konání bude správné. A jedině tak nás Vesmír bude také v našem počínání podporovat a veškerá štěstěna světa nám bude nakloněna. Jedním z důkazů, že takové úvahy se ubírají tím správným směrem svědčí i znovu „objevení se“ Velesovy knihy, coby absolutně nejstarší dochované slovanské slovesné památky, přičemž stáří některých jejích pasáží jsou tak pravděpodobně ještě o mnoho starší, nežli byl biblický Starý zákon, či židovská Tóra, což je totéž. V knize se před námi otevírá složitý duchovní vesmír starých Slovanů. Jsou v ní obsaženy zkušenosti mnoha tisíciletí duchovních hledání, bojů, vítězství a porážek mnoha nejen slovanských národů, obývajících prostor Euro asie. Velesova kniha je jediné původní slovanské Svaté písmo, které se nám dochovalo až do současnosti.

Přitom třeba ze svatých knih starých Řeků a Římanů, jako byly Orfeovy Rapsodické Teogonie, či díla Museionu, nebo Sibylliny knihy, se nám toho do současnosti skutečně příliš nedochovalo. Antické mýty a svaté dějiny známe z volných vyprávění starověkých autorů. Dochoval se nám třeba skandinávský epos, sestavený ve 13. století, písně skaldů: „Starší Edda“ a „Mladší Edda“. Ze svatých knih druidů zbyly pouze mladší irské pověsti.

Velesova kniha zaujímá v této řadě duchovní literatury mimořádné místo, neboť je to kniha psaná ještě „pohanskými“ veleknězi, a proto se její text řadí k nejstarší evropské tradici. Ovšem nikoli pouze Evropské. Vyprávění o pravlasti ve Velesově knize mají mnoho společného s pověstmi staroindických Véd a staroíránské avestské literatury.

Velesova kniha, vycházejíc z astrologických výpočtů, hovoří o tom, že k tomuto původnímu odchodu kmenů boha Slunce, neboli slunečních kmenů, Árů, či Árijů došlo před „dvěma tmami“ (dvěma temny), neboli před 20 tisíci lety, kdy nastala doba „velikých zim“. K odchodu potom došlo ještě jednou, a to v 7. tisíciletí př. n. l., kdy již rody vedl „vnuk Slunce“, první Árij jménem Jar, nebo někdy nazývaný také Jarun, Jarilo, či Jaruna.. V těchto legendách se velmi pravděpodobně hovoří ještě o době ledové!

Velesova kniha nám vypráví o tom, jak se tehdy vydaly celé generace našich předků, a to již před mnoha a mnoha koloběhy slunce, z chladných oblastí dalekého severu, které se staly neobyvatelné, k teplému a obyvatelnému „poledni světa“, na jih, do vysokých hor země Indské. Sluneční kmeny, k nimž patřil i rod Ohnišťanů, tedy našich skutečných prapředků, zakladatelů českého národa, se k horám tehdy vydaly na pokyn svého náčelníka Jarila. Ten byl později uznán bohem Slunce a stal se duchovním vůdcem kmenů, putujících dlouhou a chladnou nocí severu na dosud teplý a úrodný jih. Krajina na severu se totiž tehdy zachumlala do přikrývek z několika metrů vysoké sněhové peřiny, anebo se obalila ledem, a proto se stala pro kmeny našich předků neobyvatelnou. Sníh neroztával ani v období již tak krátkého léta a dlouhá chladná noc měla podle stařešinů kmene, kterým to prozradili bohové, trvat tisíce let. To byl již dostatečně pádný důvod k tomu, aby předkové opustili dosud tak úrodný kraj, který jim bohové kdysi dávno vybrali, aby se po tisíce let stal jejich úrodným a milovaným domovem. Ovšem pak se naši předkové od bohů odvrátili, asi jim již nestálo za to, uctívat je nadále vzácnou obětí, semeny obilí, či „chlebové rostliny“ jak jí občas nazývali, moukou, kterou z těchto semen umlely mezi hrubými balvany, mlékem od jejich krav ani medem divokých prérijních včel.

Toto bohové neodpouští. Vztah mezi člověkem a božstvem je vždy vzájemný, logicky i musí být, neb bez člověka nebylo by žádných bohů. A to bůh stvořil člověka. A proto naši předkové tehdy ztratili jejich boží přízeň a ztratili jejich dosavadní náklonost. Modly vytesané ze silných rovných kmenů posvátných dubů, stojící většinou v kruhové svatyni s nahrubo přitesaných klád na čestném místě jejich vesnice, popadaly k blátivé zemi. Nikomu z prastarých tehdy nejspíše nestálo za to, aby modly opět postavil, aby shnilé kmeny ze svatyně nahradil novými a aby svým vlastním Bohům přinesl úlitbu z tak cenné, protože rok od roku se neustále zmenšující úrody všech jedlých a chutných semen a plodů.

Takové jednání velice nazlobilo jejich Bohy, ty od Slunečních kmenů tehdy odvrátili svoji dosud tak milosrdnou tvář a jejich úrodný domov zasypaly hromadami sněhu. Do země Slunečních kmenů na dálném severu přišla dlouhá, temná noc, dlouhá deset tisíc oběhů Slunce a chladná tak, že v krajině nezůstalo nic živého. Tak potrestali Bohové všechny ty, kdo se od nich tak neuváženě odvrátili. To byl trest pro ty, kdo nebyly ochotni obětovat ani jedinou placku na ohni pečeného chleba. Ze země na severu, z jejich krásného a úrodného domova v období dlouhé chladné noci i Slunce odešlo, aby svými hřejivými paprsky zahřívalo stráně vysokých hor, sotva znatelných na jižním obzoru.

A tak odešli kmeny jejich předků ze vzdálené domoviny na severu a počalo mnoho let trvající putování na jih, ke štítům hor dosud zalitých zlatavými paprsky hřejivého slunce. Vedl je Jarilo, jejich vůdce, kterému se říkalo též Jaro, nebo někdy Or a nebo první Árij.

Podle tradovaných legend měl tento jejich vůdce, prapředek ohnišťanských kmenů tehdy tři syny. Legenda tradující se již po tisíciletí od úst k ústům, od kmene ke kmeni, od rodu k rodu, měl tento první prarodič všech Slovanských rodů syny, kteří se postavili do čela stěhujících se slovanských národů. Tato knížata – praotcové východních, západních a jižních Slovanů, měla příslušná jména – Kyj, Šček (nebo Čech) a Gorovato (či Chorvat).

Jméno tohoto praotce potom přešlo ve jméno dynastické; náčelníci stěhujících se slovanských rodů si je nesčetněkrát přidávali ke svým jménům, která dostávali při narození.

Velesova kniha je ovšem pozoruhodná ještě v dalším ohledu. Její podtitul je „svatoruské védy“. Což ji přímo odkazuje na prokazatelně zcela nejstarší dochovanou duchovní tradici lidstva, a nejstarší slovesnou památku indoevropských jazyků, indické Védy jejichž stáří nemůžeme ani dohlédnout. Védy jsou soubor zpěvů či rytmizovaných veršů, který se postupně rozhojňoval a předával celá tisíciletí pouze ústně z generace na generaci, z učitele na žáka, v několika větvích védských škol pro zasvěcence – bráhmany, kteří toto dědictví prastarých idejí jako by přenášeli v čase, a tak ho se zázračnou pílí a s úctou k tradici dochovali až do dnešních dnů. Ideje Védy coby základního zdroje indoevropské kultury tak zněly přes vlny času a doby rozkvětu a pádu, a inspirovali svým pohledem na svět stovky generací nejen Árijců, ale i dalších světových kultur. Každý, kdo se seznámí s tímto zdrojem, pochopí velmi rychle, že nejen naše řeč, ale i naše názory na svět mají védské kořeny.

Védština coby jazyk byla pozoruhodně dokonalá řeč, která ve srovnání se všemi jejími pozdějšími jazykovými větvemi, které z ní vycházejí, je překonává jako nedostižný vzor a dokazuje svou dokonalou hláskovou soustavou, stavbou slova a obrovsky rozvinutou flexí, že na počátku lidských dějin stála pozoruhodná moudrost a inteligence, která inspirovala a inspiruje lidskou mysl a činnost až do dnešních dnů.

Kdybychom si se znalostí védštiny, nebo až později z ní vzniklého sanskrtu, prohlíželi místopisné názvy řek, hor, ostrovů či jezer a moří po celé ploše Euroasie a východního břehu Afriky, promluvili by k nám svým vnitřním významem, protože mnoho z nich je pradávných a védských, avšak dnes jim již nikdo nerozumí. Tak se to má se jmény řek, pohoří a svatých míst nejen v Indii (Ganga, Indus, Sarasvatí atd.), ale i například s místopisnými názvy na Sibiři, či až daleko na západě, tady u nás v Evropě. Evropské řeky s názvem Sóma, Dráva, Váh, Odra, Visla a mnoho dalších, pohoří Taurus, Durmitor, Pirin, Ardeny, názvy ostrovů Vis či Hvar, Adriatické moře, či místopisné názvy bývalých svatých míst, jako jsou varianty slova tur – Turiec, Turčany, Tursko, Turnov či Toríno (od védského kořene „tr“, „tarati“ – rozrážet, prorážet, vítězit), Varšava (od védského kořene „vrš“ – dštít duchovní sílu) apod. dosvědčují, že védská řeč a kultura byla kdysi dávno rozšířena po celé ploše Euroasie a že byla jakýmsi zdrojem veškeré kultury indoevropských národů, která hluboce ovlivnila různé jazykové a kulturní oblasti.

Např. jména bohů v Egyptě – „Ra“ (od védského slovesa „rá“ – obdarovat, propůjčit) či „Har“ (řecky „Hóros“, védsky „hari“, tj. sóma, od védského slovesa „ghar“ – hořet, svítit), staroegyptský název řeky Nilu „Hapi“ (védské „proudy z výšin“, zvané „apas“), či arabská Mekka (védsky „makha“ – „obět“), či jméno nejvyššího boha Mezopotámie „Aššura“ (védsky „asura“ – bůh) dosvědčují jeden společný původ či zdroj, který stál na počátku rozvoje lidské duchovní a náboženské tradice, který právě pocházel z védské moudrosti a védské, tj. praindoevropské, řeči.

Tak jak se postupně vzdalovala různá společenství lidí od svého původního „kmene“ či „kořene“, odkud vzešla, začaly se formovat různé jazykové skupiny a vznikaly „národy“ se svými vlastními jazyky. Zprvu si byly velmi podobné, ale postupně se formovaly stále víc svým svébytným způsobem a tím, kolik si toho z védského bohatství byly schopny uchovat až do dnešních dnů, kdy si již navzájem nerozumějí a které se proto coby „cizí jazyky“ musíme již učit.

To vše svědčí nejen o „pravdivosti“, ale svým způsobem také o „pravosti“ Velesovi knihy, která je mezi odbornou veřejností často zpochybňována. Zároveň leckdy dogmaticky přijímaný mýtus o Babylónu tímto bere za své.

(částečně převzato z přednášky Jana Kozáka „Dědictví védské moudrosti“, zkráceno, upraveno)

Kapitola pátá:

O slovanské rodině a umění „rodoladu“

Toho rána probudila zima Karu mnohem dříve, než bylo obvyklé. Většinou vstávala z lůžka s prvními paprsky ranního slunce, v čase, kdy Dažbogův zlatý kočár vyjížděl na svoji pravidelnou pouť blankytně modrou kopulí oblohy rozprostírající se od obzoru s horami až k obzoru na dalekém, chladném severu, tam, kde jejich les přecházel nejprve ve step, pak v tundru, aby nakonec zcela ustrnul v podobě sněhobílého ledu. Dnes se však vzbudila a místo blankytu oblohy nad hlavou viděla jen samet černého nočního nebe propíchaného miliardami žlutobílých hvězd. Ve vesnici vládl ještě stále klid noci, nikde ani živáčka, jen z některých zemnic se ozývalo hlasité a pravidelné chrápání, mručení a oddychování některého z válečníků, či řemeslníků. Z hloubi lesa k ní doléhali strašidelné zvuky, mručení, štěkot, občas cosi zařvalo, či dlouze zavylo. Jediný z těch všech zvuků a ruchů poznala bezpečně, protože jej důvěrně znala. Bylo to tlumené houkání ušaté sovy, které se letošního léta usídlila na tom obrovském zlomeném prastarém stromě, který svým mohutným kmenem chránil jediný možný vstup do dlouhé a divoké rokle. Kara v ní několikrát byla, když byl jejich otec ještě naživu, tak ji tam vzal. To on jí tu rokli ukázal, bez něj by ji v životě nenašla, mnozí z jejich občiny o ní nevěděli, znalo ji jen pár vyvolených a ti mlčeli. Neměli důvod říkat ostatním, co zvláštního se skrývá v hlubinách jejich lesa. Křivolaká a stále více hlubší a hlubší rokle, táhnoucí se od toho prastarého stromu jihovýchodně kamsi do neznámé divočiny, ukrývala mnoho tajemných zákoutí, úzkých vchodů do obrovských jeskyň za nimi, vodou a přírodou vykutaných v prudkých srázech té rokle. V několika skalních dutinách jí tenkrát otec ukázal nádherné květy jakýchsi krystalů. Kara tu našla zvláštní žluto šedavý kámen jehož temně fialové dutiny byly vyplněné obrovskými a nádhernými krystaly téže barvy.

„To je ametyst, Karo, vzácný kámen, hlavně na severu, tam jsou po takových lidé lačni. Za ten, co si našla, by si mohla dostat třeba prase, nebo kozu, našla jsi velice vzácnou věc, Karo.“ Řekl jí tenkrát otec. Kozu za kus kamene? Kara kroutila nevěřícně hlavou. Kdo by byl ochoten směnit prase za kámen? Přemítala cestou zpět, držíc při tom vzácný kámen v obou rukou. Ten kámen se jí líbil, byl skutečně nádherný a Kara cítila, jak jí z něj mezi prsty protéká jakási zvláštní lehce brnivá energie. Kara byla natolik zabraná do vzpomínek, že by málem znova usnula. Květek spící s Mladou na vedlejší posteli, ze sna zakašlal a zakuckal se. To Koru vytrho z jejího vzpomínání, slezla z postele, ponechavši na ní teplou ovčí kůži, která ji v chladu noci příjemně zahřívala. Podívala se otvorem do jejich pícky, jestli neuvidí nějaké žhavé uhlíky, které by snadno rozfoukala v hřejivý oheň. V kamnech byla jen černočerná tma, ani stopy po kousku čehokoliv žhavého. Z pěkné hromádky dřeva ležící vedle kamen zbylo jen pár tenkých větviček, suché zbytky kůry a hromádka jehličí, ani na zátop to nestačilo. A šiška nebyla doma jediná. Kara si dlouze a docela nahlas zívla, bylo přeci jen hodně brzy a nebyla na takové vstávání zvyklá, zvuk vydaný jejím vlastním tělem ji trošku vylekal svojí hlasitostí. Vyplašeně se podívala na matku a na sourozence, zdali je to neprobudilo. Naštěstí ne, Květek se převalil na druhý bok a spal jak zabitý, Mlada si cosi nesrozumitelného mumlala ze snu a matka spala tak, že se Kaře chvílemi zdálo, že ve snu pláče. Její dech byl nepravidelný a přerývavý, jakoby náhle společně s matkou i její dech zestárnul. Kora si dobře všimla, kolik hlubokých vrásek přibylo na matčině tváři, když odešel otec jejich rodu za věčnou Svargu, aby se přidal k nebeským bojovníkům Velesova vojska. Kara si vzpomněla na nádherné chvíle rodoladu jejich domova, když byl otec ještě s nimi. V jejich domě panoval klid, pokoj, harmonie a mír. Otec byl sice přísný, ale spravedlivý a dobrosrdečný. Karu miloval nadevše a krom bitev ji všude brával s sebou. Jen kolik společných výprav do hlubin lesa spolu podnikli, vzpomínala Kara a do očí se jí vedraly slané slzy vzpomínek. Otec jí chyběl, tak moc jí chyběl!

Vstala a bosa přešla místnost, kde měla na věšáku z rozsochy stromu (ten taky vyrobil její otec) pověšený plášť z jelení kůže, který ji příjemně chránil před venkovním chladem. Na stěně zemnice z hrubě přitesaných klád, které však na sebe naprosto přesně doléhaly a veškeré zbývající škvíry byly důkladně utěsněny jílem a mechem, visel z dnešního úhlu pohledu zvláštní předmět: připomínal snad něčím obrazy umělců, které nám zdobí stěny místností v současnosti, ale obraz to nebyl. Mohl by to být třeba korálkový závěs, jaké si mnozí pamatují z nedávné normalizační minulosti, kdy byly takové závěsy obzvláště v panelákových umakartových kuchyní velice „v kurzu“, ale ani ten to nebyl. Kaře ten předmět tenkrát zvláštní nepřipadal, jednak u nich doma na stěně visel od doby, kam až její paměť sahá, pak ale také přesně věděla, co to je. Na kusu hrubého plátna velikosti asi dvou loktů na šířku i na výšku byly v pravidelných intervalech přišity režnou nití různé malé klacíky a větvičky. Při pozornějším pozorování bychom zjistili, že se jejich tvary opakují. Nebyly pochopitelně zcela totožné, příroda jen stěží „vyrobí“ dva úplně stejné klacky, byly si ale tvarově podobné, měli třeba stejný počet postranních větviček narostlých v podobném úhlu. Rozhodně celý tento látkový „obraz“ s přišitými větvičkami byl již na první pohled natolik pracně vyroben, že měl určitě nějaký podstatný význam, což taky skutečně měl.

Kary otec byl nejen udatný bojovník a zkušený válečník, byl i šikovný řemeslník, tesař a kovařina mu taky nebyla úplně cizí, a také byl velice moudrý. V té době pochopitelně neexistovali žádné knihy, ani se nepsalo na pergamen jako v Egyptě a naprostá většina běžných lidí ve slovanských občinách a državách neměli ani tucha o tom, že existuje cosi jako je písmo a jak jej psát a číst. Přesto v té době již písmo skutečně existovalo, ovšem bylo to písmo runové a znal jej skutečně málokdo. Jen několik, velice málo, vyvolených kněží, jimž byla tato nevšední znalost osobně předána většinou jejich učiteli, znali tajemství run a uměli je zapisovat i číst. Mezi běžným lidem se v té době šířilo vědění a slovo Bohů, Kony Rita, Zápovedě jen ústní formou, vyprávěním. A lidé na to byli zvyklí a tato lidová mluvená slovesnost byla jim krynicou jejich poznání. Ovšem i mezi prostým lidem se občas, velice zřídka, ale našel někdo, kdo podobně jako někteří kněží runové písmo znal a uměl je použít. Jedním z těchto nevšedních osobností byl i Kary zemřelý otec. To, co viselo dlouhá léta a po mnoho otoček Savrogova kola na stěně jejich domu, byla modlitba k Bohům, k Rodovi Nejvyššímu, k Dažbogovi a Perunovi a taky Velesovi byl v té modlitbě vzdán dík, vyšitá prastarou lidovou technikou „větvičkového písma“.

Byl to důležitý a posvátný předmět jejich Rodoladu, byla to součást jejich rodné víry, ta výšivka jejich Rod spojovala s Bohy. Patřila k jejich domu a jakýkoliv jejich dům by patřil k ní. Kara tu zvláštní výšivku z celého srdce milovala, bylo to nejposvátnější místo jejich domu, pod onou výšivkou visící na stěně pokaždé hořela jedna či více smolných svíček, nad jejichž plamenem tenkrát otec občas pálil drobné otýpky z vonných bylin, pro které chodil na jen jemu známé paseky ukryté kdesi v hlubinách jejich lesa, kam se jen málokdo odvážil, obávajíc se pomsty hrozivého a nebezpečného Lešije za porušení tajemství lesní hlubiny. Kara dobře věděla, kolik lidí se už z lesa nikdy nevrátilo, a i když jej milovala a poblíž jejich vesnice v něm znala každičký kout, hlouběji by se jen stěží odvážila. Hlouběji v lese byla naposledy s otcem, když byl ještě živ a s nimi. Kaře se opět zalily oči slanými slzami, sotva je stačila polykat a tak, tak aby se nedala do hlasitého pláče. Vůlí však překonala svůj smutek, zahalila se do jelenice a potichu vylezla ze zemnice ven, do stále temné noci.

S rodem totiž úzce souvisí to, co bývalo Slovany nazýváno jako Rodolad. Rodolad je starodávné slovanské védské umění, které naši předci, Árijci-Tripolci používají, aby si vytvořili prostor harmonie a lásky všude tam, kde se rozhodli usadit se a žít. To Rodolad učí člověka, aby byl zdrojem lásky a pořádku ve světě. Proto se mu učili především ženy, coby strážkyně Rodu, na kterých nejvíce záležel mír a štěstí rodiny. A Kara to vše věděla od otce již velice záhy a umění rodoladu bylo tím prvním, kterému se postupně s tím, jak odrůstala svému dětství, naučila. Již věděla že je umění „Vesty“, které je dosud zachováno coby „Vastu šastra“ v Indii, nebo „Feng Shui“ na území Číny, kam ovšem tyto znalosti přinesli Árijci. Vesta Kara se tak po svatbě stane manželkou svého muže – bereginí

Kara naslouchala knězovým vznešeným a moudrým slovům se zatajeným dechem. Dychtivě očekávala každé nové knězovo slovo. Chtěla by vědět vše o jejich praotcích i o zemi, ze které pocházejí. Toužila celým svým srdcem po Rodoladu, tedy vesmírné harmonii, souladu bohů a lidí, toužila po domově, po úrodné zemi, kterou by z láskou zahřívalo jejich Slunce – Súrja svými hřejivými paprsky. Věděla a pamatovala na vyprávění a laskavá slova svého otce. Pamatovala si ještě dobře, jak jim v chýši zpíval svým zvučným hlasem písně jejich slávy. Úplně si do nejmenších detailů dokázala vybavit otcovu laskavou tvář. Však kolikrát měla pocit při svých osamělých toulkách podél řeky, nebo do hlubin lesů, kam šla, dokud ji strach ze všech těch běsů a z Lešije z lesa nevyhnal, že na ní otcova laskavá tvář zhlíží z modrého nebe. Tam on jistě nyní vede celé šiky bojovníků Perunova vojska. Tam jistě nyní obývá nádherné Velesovy paláce, v nichž do tmy noci září tisíce ohňů. Věděla, že jejich otec nyní tam, až za nebeskou řekou Svargou oře úrodná pole a sklízí z nich zanedlouho mnoho žlutých snopů obilí, aby jimi zaplnil Velesovy sýpky.

Kara si ráda představovala, jak její otec kráčí v nebi podél Svargy, vedle samotného Velese, kterého doprovází až k branám jeho překrásných paláců. Úplně svým vnitřním zrakem do detailů viděla, jak společně s jejím otcem kráčí Nebeským mlékem, které tak s chutí dávala nebeská kráva Zemun až k branám Velesových nádherných paláců, u nichž s ostatními bojovníky Perunova vojska zpívá svým mocným Bohům vznešené oslavné písně. Stáli tam, urostlí a silní, nebojácní bojovníci Jasuňovy vlajky, před branami Velesova paláce jako nevinní beránci boží. Tam stáli, oslavné písně pěli a Velese velebili a uctívali a velebit a uctívat budou až do skonání světa, až do konce všeho času, kdy Perun přestane otáčet koly a život na matce Zemi zanikne. A viděla, jak na nebi velebí Velese, Peruna, Dažboga i Striboga. I viděla ještě, že bojovníci Perunova vojska a s nimi i její vlastní otec, začali velebit a uctívat Svaroga a Dažboga, kteří pře­bývají v přečisté Svarze. A také Peruna a Striboga, kteří jsou vládci nad hromy a blesky. Viděla, jak Stribog se stříbrným, dlouhým plnovousem zdobícím jeho vznešenou tvář, jak se v podobě větrů zuřivě prohání po jejich Zemi. A velebili i toho boha Lado, který je vládcem pořádku, radosti a všelikého milosrdenství. Který přináší Rodolad do jejich příbytků. A velebili a oslavovali také boha Kupalu, který vládne nejrůznějším koupelím a omývání. A také boha Jara, který je pánem jarního rozkvětu a rusalek s vodníky, a lesních mužů i domácích skřítků. A Svaroga, který vládne veškerému rodu. A viděla jak u Svargy stojí Ščura, viděla i praščury , tedy praotce jejich slavného slovanského rodu , kteří zemřeli před mnoha sty a tisíci lety. To tyto Bohy nyní zase uctívali a to Oni je obdarovávali svoji věčnou radostí. Takto Kara ve svých myšlenkách dlela až v nebi, u svého otce, ačkoli tělem neopustila svoji chýši a její ruce nepřestali mlít zrno a pomáhali tak její matce a sestře v jejich nelehké práci.

Ze zamyšlení ji opět vytrhl zvučný, pevný knězův hlas. Kora se sehnula a do pícky vložila několik suchých klacků a šišek. Oheň jí za to poděkoval rojem jisker a vděčným zasyčením.

„Původně naše sláva, náš slovan­ský rod přebýval ve velikých a vy­sokých horách,“ pokračoval ve své řeči kněz. „Tam jsme orali zem a chovali ovce a vodili je pást na travnaté luči­ny. A jednou se pak lidé probudi­li velice časně, nebe bylo ještě temné, ráno mělo teprve přijít, protože zaslechli z nebe, přímo pod oblaky hlasité rzáni koní,“ odmlčel se kněz, aby svým slovům dodal důležitosti, kterou vyžadovala.

Kolem něj se náhle rozestřelo nezvyklé ticho. Všichni pozorně naslouchali jeho slovům. Kněz ucítil pozornost a úctu kmene, proto pokračoval ve svém vyprávění: „A když jsme to uslyšeli, zmocnil se nás strach, a báli jsme se, že se nedokážeme zachránit. Pak na­stal veliký hlad a mor. I odešli jsme z kraje Inského a šli, kam nás oči vedly. I přešli jsme kolem Země Farsijské, a putovali dále, neboť ta země nebyla vhodná pro ovce. To rzání v nebi to byl hněv našich bohů! A putovali jsme tedy přes další hory a viděli kamení, na němž nelze sít proso. Proto jsme tím místem jenom pro­šli, abychom nakonec spatřili kvetoucí a zelené stepi. A tam jsme se zastavili na dvě léta, a potom zas pokračovali dále, neboť se ukázalo, že tam žijí dravci. Přešli jsme kolem Kajaly k řece Nepře, která nás chrání v každé bitvě. A pro líté nepřátele tvoří ta řeka Nepra překážku na jejich cestě. I usadil se tam rod Slovanů a byli jsme ohnišťany, jelikož každý měl v zemi jámu a ohniště. A velký Šček, náš Praotec Čech se tehdy stal hlavou naší slávy, našeho rodu, z nějž pocházejí všichni západní Slované, především tedy my, Češi.“

Kara pozorně naslouchala knězovým slovům, dotýkali se přímo jejího srdce.

„Dobrá slova, pravdivá, vychází z knězových úst,“ řekla Kara do ticha chýše.

„A co ty víš, že můžeš takto soudit slova vzdělaného, starého muže? Nemyslíš, že je to až přes příliš troufalé“ odpověděla jí na to matka a dodala ještě: „Dochází nám dřevo na oheň, Karo. Raději zajdi hned na kraj lesa a dones několik suchých větví!“

„Ano matko,“ špitla pokorně Kara, přehodila si přes halenu kravskou kůži, aby se ochránila před vlezlou zimou venku a znova vyšla do tmy. Ačkoliv se jí do ledové tmy a do lesa vůbec nechtělo, nedovolila si matce odporovat. S prvními kroky podél plůtků okolo zoraných políček na kraji vesnice ovládl její srdce neurčitý strach ze všech těch běsů ukrývajících se v temném lese. Neviděla, jak dlouho ještě po jejím odchodu matka při mletí zrna kroutí hlavou nad její troufalostí. „Ona je celý Kazimír,“ pronesla po chvíli polohlasně matka do ticha chýše, přerušovaného jen občasným zapraskáním hořícího ohně. „Je mu vším tak podobná, ani neví.. kéž je šťasten v Perunově vojsku! Ať jej Velesova přízeň doprovází na dlouhé noční cestě Svargou, ó Kazimíre, jak moc mi chybíš´,“ matka se při vzpomínce na svého muže rozplakala.

„Neplač matko, neplač,“ snažila se utěšit Mlada, Kary mladší sestra, žal své nešťastné matky. Už to bylo dlouho, skoro si nepamatovala, jak moc dávno to bylo, co jejich otec Kazimír odešel k Perunově vojsku. „On je tu stále s námi,“ řekla tiše, ačkoli v hloubi srdce si vůbec nebyla jistá, zda-li je to pravda. „Je tu s námi, však podívej, zvedni své oči k obloze, vidíš matko, jak tisíce hvězd nám nad hlavou září a v Mléce nocí stékají? V mléce krávy Zemun, stékají oblohou a září, ozařují naše srdce světlem Pravdy, to je naše cesta, kterou nám náš otec ukázal, než odešel do Velesových paláců.“

„Mlado, Mlado, co ty o Velesových palácích můžeš vědět? Jsi tak mladá, mám o tebe strach v této neklidné době. Snad nám budou Bohové stále nakloněni.“ Po těchto slovech vložila matka poslední suchý kus dřeva do kamen. „Snad Kora v lese nezabloudí,“ řekla s obavami matka, s pohledem upřeným do kůže v rámu dveří. „A kde je Květek? Kněz už domluvil, už by tu měl být. Doufám, že nepije ze džbánu Súrju, tak jako ostatní!“ řekla matka do ticha. V jejím hlase šlo poznat, že se zlobí i bojí zároveň. „Květek, kvítko jedno, jak přesné je jeho jméno. To Kazimír chtěl, abychom mu dali jméno Květek,“ dodala a utřela si slzu stékající ji po červenající se tváři.

„Dojdi pro prázdný džbán Mlado, nasypeme do něj mouku. Víš co, vem raději rovnou dva, leží vzadu za chýší. I další sestry si rády přijdou pro hrst namleté mouky. Budiž sláva Velesovi, to on bdí nad naší úrodou, to on nás učil snopy vázat,“ přikázala matka Mladě. Ta ochotně vyskočila, oprášila si dlaně od prachu z mouky a stejně jako předtím její sestra vyšla do tmy. Kožené dveře se za ní samy se skřípotem přivřely. Mlada byla během chvíle zpět, nesla dva prázdné hliněné džbány.

„Nejsou-li prasklé, jsi se podívala? Vysypala si z nich popel a prach, Mlado?“ zeptala se jí matka přísně, když vešla do dveří. „Ano matko,“ odpověděla ji Mlada pokorně, když se jí znenadání za zády objevila Kora. Mlada úlekem úplně nadskočila, tak, tak že udržela džbány v ruce a nerozbila je. Matka se po nich přísně podívala a obě sestry sklopily zrak do země. „Odpusť mi, matko, já nechtěla Mladu vyděsit. I ty, Mlado odpusť,“ omluvila se Kora a složila otep suchých klacků ke kamnům v chýši. Matka se po ní tázavě podívala, neřekla však nic. Kora věděla přesně, na co se jí matka chce zeptat a tak na nevyřčenou otázku odpověděla: „Venku u sněmovního ohně již nikdo není. Kněz odešel do svého domu, i stařešinové a bojovníci se rozešli do svých obydlí. A Květek zmizel také, dívala jsem se pozorně, ale nebyl nikde. Ten Květek, ten Květek, nebojte se o něj, matko. On příjde,“ snažila se Kara omluvit chování svého bratra. Byla nejstarší a cítila za sourozence také svůj díl odpovědnosti. Však se za ně často k bohům modlila, u Velese i u Peruna se za bratra přimlouvala, aby od něj odvrátila jejich hněv. Nebyla si jistá, jestli bohové její přímluvy vůbec uslyší, až do těch svých honosných a okázalých paláců tam kdesi na nebesích, ale věděla, že konat cokoli, je vždy lepší, než nekonat vůbec. A pak doufala, že jejich otec ji z nebes stále pozoruje, připraven snad pomoci, bude-li to třeba.

V dalším konání pokračovali zcela mlčky. Opatrně nasypaly namletou mouku do džbánů, které přinesla Mlada, pomohl jim při tom jakýsi jednoduchý polootevřený trychtýř, nebo spíše násypka, umně vyrobená z bílé březové kůry a sešitá po straně pevným lýkem. Kara ještě nalámala klacky a větve na menší kousky, aby se jimi lépe přikládalo a ke kamnům nasypala hromádku šišek, které přinesla z lesa. Pomalu se chystali ulehnout na lože, když se kožené dveře do jejich zemnice zprudka rozletěli a dovnitř jako vítr vletěl jejich mladší bratr Květek. Oči vytřeštěné, otevřené dokořán, v obličeji celý rudý a bílou režnou halenu promáčenou durch svým potem, přepásaná režným provazem, vykasaná a z ní čouhaly dvě bílé hubené chlupaté bosé nohy, sotva popadal dech: „Budiž pochváleno Indrovo jméno! Dobrý večer, matko, omlouvám se….“, vychrlil ze sebe překotně, zatímco dveře se se zaskřípáním samy od sebe za ním zavřely. Matka na něj upřela své unavené oči, Květek do nich zpříma pohlédl a poprvé si všiml, jak se dosud skoro neviditelné vrásky kolem matčiných očí náhle zjevně prohloubily, její obličej byl bílý a ve světle několika svící hořících při stěnách vypadal staře a strašidelně. Matka neřekla nic, jen lehce zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu s jeho pozdním příchodem a v jejích očích se zaleskly náznaky slz. Květek sotva popadajíc dech sklopil zrak k hliněné podlaze a pronesl tiše: „Nezlobte se matko, poslouchal jsem s ostatními bojovníky knězova moudrá slova. A pak jsme šli s Vladem a s těmi menšími hochy z Keramova Rodu k lesu cvičit se ještě v hodu, ale byla už skoro tma.“ Popravdě a polohlasem vyprávěl Květek události předešlého večera, lhát tehdy ještě nikdo neuměl, čest a sláva byly přirozené všem. Lidé věděli, že před Bohy nezůstane ani nevyřčená myšlenka skryta, tak nepravda byla zcela nemyslitelná. „Doprovodili jsme tedy mladší hochy domů,“ pokračoval Květek stále tišeji ve své řeči, vědom si toho, že v ní bude muset pokračovat i dál. Vůbec se mu nechtělo, stejně jako se mu vůbec nechtělo jít od řeky, u které byl se svým nejbližším druhem Vladem, až do úplné tmy, smáli se a házeli do vody kameny, notně rozjařeni Suricou, kterou přes zákaz před tím s dospělými bojovníky pili u ohně při knězově vyprávění. Jenže účinky Surici způsobující radost a smích brzy pominuli a oběma se udělalo zle. Tak byli tak dlouho u řeky, dokud se jim neudělalo lépe, což bylo o dost déle, než bylo u obou běžné. A než byly jejich matky ochotné akceptovat.

„A Surici jste s Vladem také popili, co Květku?“ zeptala se matka přísně a její unavené oči zalité slzami a smutkem pohlédly do očí Květka, které se vlivem přítmí v zemnici ještě více vykulili. Při matčiných slovech je se studem v srdci sklopil k hrbolaté udusané podlaze a úplně tiše odpověděl popravdě: „Ano. Vím, že jsi mi to zakázala matko a nemám co bych na omluvu mohl říci. Pili jsme Súrju Suricu s dospělými, oba, já i Vlado. A u řeky se nám udělalo špatně, proto jsem se opozdil. Omlouvám se matko, prosím, nezlob se….“ Květek stále hleděl upřeně do tmavé hliněné podlahy. Cítil lítost nad tím, že tak nerozvážně porušil matčin zákaz. A otec to jistě vidí z Velesových paláců. A Karna, ta co spravedlnost hlídá a Vesmírné Kony Rita, ta, které ani nevyřčené neunikne! Třeba to byl její trest, že se nám s Vladem udělalo u řeky tak špatně, přemýšlel Květek. Musím své konání nějak napravit, napadlo ho a řekl nahlas a přesvědčeně, zcela pevný ve svém záměru: „Nezlob se matko, odčiním to a vím i jak!“ Jeho oči se v přítmí zemnice setkali s těmi matčinými a prostorem přeskočila jiskra vzájemné lásky a Květek pevným hlasem pokračoval: „Zajdu hned z východem Slunce Súrji za Vladem a požádám jej o pomoc, čtyři ruce zvládnou více, než jen dvě. A opravíme na zemnici střechu, podívejte tam v rohu již zatéká. A také dveře, aby neskřípali. A opravíme spolu plot a prohloubíme sýpku vzadu. Připravíme pole na jaro a také z lesa nanosíme zásobu dříví na zimu a uděláme střechu za domem, kam jej uschováme, tu, o které otec tenkrát hovořil, jen postavit jí už nestihl.“ Poslední slova pronesl Květek už zase tiše, jak mu vzpomínka na otce tíživě dolehla na hruď a bolestivě píchla do srdce.

„Bude se sama spolu s dřevem k nebi zdvíhat, aby pod ní nikdy nepršelo a dřevo zůstávalo suché. Pamatuji si dobře, každé slovo, jak o tom otec tenkrát hovořil, vím, jak ji udělat. A Vladův otec nám půjčí pořez, dláto i sekery. Určitě. Je spravedlivý a jeho čest je i ctí naší. Vlado bude jistě doma potrestán, ale hned zrána tam zajdu, přiznám se a vše vysvětlím.“

Jak ráda naslouchala matka jeho poctivě a upřímně míněným slovům. Opravdu potřebují opravit střechu i plot, hlubší sýpka by se taky jistě hodila, navíc žebřík by potřeboval opravit. Jeho slovům o střeše zdvihající se k nebi příliš nevěřila, byla už tenkrát k nápadu svého muže skeptická. Ostatnímu co Květek řekl však věřila a byla za ta slova ochoty ráda, navíc Květkův přítel Vlado z Rodu Steblič byl po svém otci zručný i pilný v úsilí. A hloupý nebyl i když jejich Květek, ach ten Květek, jej v úsudku v mnohém převyšoval. Možná to upevňovalo jejich přátelství a znali se úplně od mala, Vladova šikovnost a síla byla doplňována Květkovou nebývalou bystrostí, nápaditostí a přemýšlivostí. Ti dva, když chtěli, tak ač těly byli ještě hochy výsledkem své práce leckdy převyšovali mnohé již dospělé muže z vesnice. Ach Kazimíre, Kazimíre, kéž bys tu byl býval byl, jak moc mi chybíš muži můj! Vzpomínka na svého mrtvého muže v ní vyvolala další vlnu silných emocí vedoucí až k dosud tak úspěšně potlačovaným slzám.