O Velesově knize - o původním svatém písmu Slovanů, známém též jako "Svatoruské védy"

Jméno našeho prvního a skutečného pra pra praotce Čecha (nebo Ščeka) nás zavádí až do časů prapůvodního odchodu slovanských árijských rodů ze staré pravlasti na dálném severu do země Indské. Tuto úplně nejstarší doloženou historii Slovanů pro nás odkrývá nedávno objevená „Velesova kniha“, nejstarší a původní svaté písmo Slovanů, známá též coby „svatoruské védy“. Velesova kniha byla po tisíciletí předávána z rodu na rod, z generace na generaci ústně, v podobě mýtických vyprávění, obdobně jako veškerá védská literatura. Tato vyprávění byla známa vždy především kněžím. Teprve až o mnoho tisíc oběhů Svarogova kola později, v IX. století našeho letopočtu byla poprvé v celé historii sepsána mudrcem Jagajlo Ganem z rodu Starogorodských, v Novgorodě Velikém, v Suroži a Kyjevě a vyryta do dřevěných bukových desek novgorodskými kněžími. Velesova kniha nám tak popisuje ty úplně nejstarší dějiny Slovanů, ale i mnoha jiných národů Eurasie od dob „Praotců“ (až 20 tisíc let př. n. 1.), a rovněž od dob historických, za jejichž začátek je považován počátek 1. tisíciletí před naším letopočtem, až do 9. století našeho letopočtu. Odkrývá se před námi celý duchovní vesmír starých slovanských rodů. V této knize jsou obsaženy zkušenosti mnoha tisíciletí duchovního hledání, bojů, vítězství a porážek mnoha národů, obývajících Eurasii. Tato nejstarší literární památka Slovanů, Velesova kniha je jediné evropské svaté písmo prastarých Slovanů, které se nám dochovalo až do současnosti. Jaká škoda pro nás, nehodné potomky prastarých předků, našich Praotců, že jsou příběhy předků, o nichž hovoří, dnes již skoro zapomenuty.

Bohužel Velesova kniha není dodnes rozšířena mezi prostým lidem a všeobecně známa tak, jak by si zasluhovala její důležitost. Vždyť žádný jiný záznam z dob takto starodávných se zcela jistě nedochoval. A co by mělo být cennější, a pro naši vlastní vůli podstatnější, nežli pravá vůle našich vlastních předků? Vždyť i naše vlastní životní síla, bez níž bychom byli zcela jistě dávno mrtvi, se z poloviny skládá z životní síly našich předků. A bez vůle jejich nebyla by ani vůle naše. Bez jejich života by nebyl život náš. A my? Nevážíc si ničeho, krom toho, co je nám nyní prospěšné ku přímému naplnění našich přízemních a nízkých potřeb, klidně znevažujeme vůli vlastních prapředků a celého rodu neochotou a leností mýty jejich životů vyprávět dál, dětem, generacím, které přijdou, obdařeny a oživeny zase naší životní silou, snad někdy po nás. Jak ubozí a jak malí jsme z takového úhlu pohledu desetitisíců oběhů Svarogova kola..

Velesova kniha určuje tuto dobu, dobu našich Slovanských pra pra předků, jako dobu Rodovičů, jako naprostý počátek, kdy začalo ono věčné a nekonečné otáčení „Svarogova kola“. Jinými slovy, události této legendy se odehrávaly pravděpodobně až dvanáct zvířetníkových ér před současným a právě nyní končícím věkem Ryb. Každá taková éra, v názvosloví současného okultismu „aeon“ trvá přibližně 2200 pozemských let a souvisí s určitým duchovním, spirituálním vývojem lidstva. Čili končí rybí éra duality, duchovní rozpolcenosti a oddělení se od „pramene“ naší spirituální podstaty, od jiskry božího světla v nás a začíná nová, svobodná a svobodomyslná vodnářská éra návratu k jednotě, ke spiritualitě, k bohu, ale hlavně k našim kořenům, k naší podstatě, rodu, k naší původní duchovní tradici. Jedině takto lze objevit to zcela nejdůležitější i pro současnou, digitální a postmoderní dobu, totiž to, co se v rámci současného hermetismu a magie nazývá „pravá vůle“.

Tato naše „pravá vůle“ se totiž kromě vlastního chtění a usilování skládá také z vůle našich předků. Jedině tak lze dosáhnout toho, že veškeré naše usilování, chtění a konání bude správné. A jedině tak nás Vesmír bude také v našem počínání podporovat a veškerá štěstěna světa nám bude nakloněna. Jedním z důkazů, že takové úvahy se ubírají tím správným směrem svědčí i znovu „objevení se“ Velesovy knihy, coby absolutně nejstarší dochované slovanské slovesné památky, přičemž stáří některých jejích pasáží jsou tak pravděpodobně ještě o mnoho starší, nežli byl biblický Starý zákon, či židovská Tóra, což je totéž. V knize se před námi otevírá složitý duchovní vesmír starých Slovanů. Jsou v ní obsaženy zkušenosti mnoha tisíciletí duchovních hledání, bojů, vítězství a porážek mnoha nejen slovanských národů, obývajících prostor Euro asie. Velesova kniha je jediné původní slovanské Svaté písmo, které se nám dochovalo až do současnosti.

Přitom třeba ze svatých knih starých Řeků a Římanů, jako byly Orfeovy Rapsodické Teogonie, či díla Museionu, nebo Sibylliny knihy, se nám toho do současnosti skutečně příliš nedochovalo. Antické mýty a svaté dějiny známe z volných vyprávění starověkých autorů. Dochoval se nám třeba skandinávský epos, sestavený ve 13. století, písně skaldů: „Starší Edda“ a „Mladší Edda“. Ze svatých knih druidů zbyly pouze mladší irské pověsti.

Velesova kniha zaujímá v této řadě duchovní literatury mimořádné místo, neboť je to kniha psaná ještě „pohanskými“ veleknězi, a proto se její text řadí k nejstarší evropské tradici. Ovšem nikoli pouze Evropské. Vyprávění o pravlasti ve Velesově knize mají mnoho společného s pověstmi staroindických Véd a staroíránské avestské literatury.

Velesova kniha, vycházejíc z astrologických výpočtů, hovoří o tom, že k tomuto původnímu odchodu kmenů boha Slunce, neboli slunečních kmenů, Árů, či Árijů došlo před „dvěma tmami“ (dvěma temny), neboli před 20 tisíci lety, kdy nastala doba „velikých zim“ (první doba ledová). K odchodu potom došlo ještě jednou, a to v 7. tisíciletí př. n. l., kdy již rody vedl „vnuk Slunce“, první Árij jménem Jar, nebo někdy nazývaný také Jarun, Jarilo, či Jaruna.. V těchto legendách se velmi pravděpodobně hovoří ještě o době ledové!

Velesova kniha nám vypráví o tom, jak se tehdy vydaly celé generace našich předků, a to již před mnoha a mnoha koloběhy slunce, z chladných oblastí dalekého severu, které se staly neobyvatelné, k teplému a obyvatelnému „poledni světa“, na jih, do vysokých hor země Indské. Sluneční kmeny, k nimž patřil i rod "Ohnišťanů", tedy našich skutečných prapředků, zakladatelů českého národa, se k horám tehdy vydaly na pokyn svého náčelníka Jarila. Ten byl později uznán bohem Slunce a stal se duchovním vůdcem kmenů, putujících dlouhou a chladnou nocí severu na dosud teplý a úrodný jih. Krajina na severu se totiž tehdy zachumlala do přikrývek z několika metrů vysoké sněhové peřiny, anebo se obalila ledem, a proto se stala pro kmeny našich předků neobyvatelnou. Sníh neroztával ani v období již tak krátkého léta a dlouhá chladná noc měla podle stařešinů kmene, kterým to prozradili bohové, trvat tisíce let. To byl již dostatečně pádný důvod k tomu, aby předkové opustili dosud tak úrodný kraj, který jim bohové kdysi dávno vybrali, aby se po tisíce let stal jejich úrodným a milovaným domovem. Ovšem pak se naši předkové od bohů odvrátili, asi jim již nestálo za to, uctívat je nadále vzácnou obětí, semeny obilí, či „chlebové rostliny“ jak jí občas nazývali, moukou, kterou z těchto semen umlely mezi hrubými balvany, mlékem od jejich krav ani medem divokých prérijních včel. Ohnišťany jsme byly nazýváni proto, že posvátné ohně hořící v našich ohnišťanských vesnicích nikdy nevyhasínali. Náš starý oheň vždy zapaloval oheň nový.

Toto bohové neodpouští. Vztah mezi člověkem a božstvem je vždy vzájemný, logicky i musí být, neb bez člověka nebylo by žádných bohů. A to bůh stvořil člověka. A proto naši předkové tehdy ztratili jejich boží přízeň a ztratili jejich dosavadní náklonnost. Modly vytesané ze silných rovných kmenů posvátných dubů, stojící většinou v kruhové svatyni s nahrubo přitesaných klád na čestném místě jejich vesnice, popadaly k blátivé zemi. Nikomu z prastarých tehdy nejspíše nestálo za to, aby modly opět postavil, aby shnilé kmeny ze svatyně nahradil novými a aby svým vlastním Bohům přinesl úlitbu z tak cenné, protože rok od roku se neustále zmenšující úrody všech jedlých a chutných semen a plodů.

Takové jednání velice nazlobilo jejich Bohy, ty od Slunečních kmenů tehdy odvrátili svoji dosud tak milosrdnou tvář a jejich úrodný domov zasypaly hromadami sněhu. Do země Slunečních kmenů na dálném severu přišla dlouhá, temná noc, dlouhá deset tisíc oběhů Slunce a chladná tak, že v krajině nezůstalo nic živého. Tak potrestali Bohové všechny ty, kdo se od nich tak neuváženě odvrátili. To byl trest pro ty, kdo nebyly ochotni obětovat ani jedinou placku na ohni pečeného chleba. Ze země na severu, z jejich krásného a úrodného domova v období dlouhé chladné noci i Slunce odešlo, aby svými hřejivými paprsky zahřívalo stráně vysokých hor, sotva znatelných na jižním obzoru.

A tak odešli kmeny jejich předků ze vzdálené domoviny na severu a počalo mnoho let trvající putování na jih, ke štítům hor dosud zalitých zlatavými paprsky hřejivého slunce. Vedl je Jarilo, jejich vůdce, kterému se říkalo též Jaro, nebo někdy Or a nebo první Árij.

Podle tradovaných legend měl tento jejich vůdce, prapředek ohnišťanských kmenů tehdy tři syny. Legenda tradující se již po tisíciletí od úst k ústům, od kmene ke kmeni, od rodu k rodu, měl tento první prarodič všech Slovanských rodů syny, kteří se postavili do čela stěhujících se slovanských národů. Tato knížata – praotcové východních, západních a jižních Slovanů, měla příslušná jména – Kyj, Šček (nebo Čech) a Gorovato (či Chorvat).

Jméno tohoto praotce potom přešlo ve jméno dynastické; náčelníci stěhujících se slovanských rodů si je nesčetněkrát přidávali ke svým jménům, která dostávali při narození.

Velesova kniha je ovšem pozoruhodná ještě v dalším ohledu. Její podtitul je „svatoruské védy“. Což ji přímo odkazuje na prokazatelně zcela nejstarší dochovanou duchovní tradici lidstva, a nejstarší slovesnou památku indoevropských jazyků, indické Védy jejichž stáří nemůžeme ani dohlédnout. Védy jsou soubor zpěvů či rytmizovaných veršů, který se postupně rozhojňoval a předával celá tisíciletí pouze ústně z generace na generaci, z učitele na žáka, v několika větvích védských škol pro zasvěcence – bráhmany, kteří toto dědictví prastarých idejí jako by přenášeli v čase, a tak ho se zázračnou pílí a s úctou k tradici dochovali až do dnešních dnů. Ideje Védy coby základního zdroje indoevropské kultury tak zněly přes vlny času a doby rozkvětu a pádu, a inspirovali svým pohledem na svět stovky generací nejen Árijců, ale i dalších světových kultur. Každý, kdo se seznámí s tímto zdrojem, pochopí velmi rychle, že nejen naše řeč, ale i naše názory na svět mají védské kořeny.

Védština coby jazyk byla pozoruhodně dokonalá řeč, která ve srovnání se všemi jejími pozdějšími jazykovými větvemi, které z ní vycházejí, je překonává jako nedostižný vzor a dokazuje svou dokonalou hláskovou soustavou, stavbou slova a obrovsky rozvinutou flexí, že na počátku lidských dějin stála pozoruhodná moudrost a inteligence, která inspirovala a inspiruje lidskou mysl a činnost až do dnešních dnů.

Kdybychom si se znalostí védštiny, nebo až později z ní vzniklého sanskrtu, prohlíželi místopisné názvy řek, hor, ostrovů či jezer a moří po celé ploše Euroasie a východního břehu Afriky, promluvili by k nám svým vnitřním významem, protože mnoho z nich je pradávných a védských, avšak dnes jim již nikdo nerozumí. Tak se to má se jmény řek, pohoří a svatých míst nejen v Indii (Ganga, Indus, Sarasvatí atd.), ale i například s místopisnými názvy na Sibiři, či až daleko na západě, tady u nás v Evropě. Evropské řeky s názvem Sóma, Dráva, Váh, Odra, Visla a mnoho dalších, pohoří Taurus, Durmitor, Pirin, Ardeny, názvy ostrovů Vis či Hvar, Adriatické moře, či místopisné názvy bývalých svatých míst, jako jsou varianty slova tur – Turiec, Turčany, Tursko, Turnov či Toríno (od védského kořene „tr“, „tarati“ – rozrážet, prorážet, vítězit), Varšava (od védského kořene „vrš“ – dštít duchovní sílu) apod. dosvědčují, že védská řeč a kultura byla kdysi dávno rozšířena po celé ploše Euroasie a že byla jakýmsi zdrojem veškeré kultury indoevropských národů, která hluboce ovlivnila různé jazykové a kulturní oblasti.

Např. jména bohů v Egyptě – „Ra“ (od védského slovesa „rá“ – obdarovat, propůjčit) či „Har“ (řecky „Hóros“, védsky „hari“, tj. sóma, od védského slovesa „ghar“ – hořet, svítit), staroegyptský název řeky Nilu „Hapi“ (védské „proudy z výšin“, zvané „apas“), či arabská Mekka (védsky „makha“ – „obět“), či jméno nejvyššího boha Mezopotámie „Aššura“ (védsky „asura“ – bůh) dosvědčují jeden společný původ či zdroj, který stál na počátku rozvoje lidské duchovní a náboženské tradice, který právě pocházel z védské moudrosti a védské, tj. praindoevropské, řeči.

Tak jak se postupně vzdalovala různá společenství lidí od svého původního „kmene“ či „kořene“, odkud vzešla, začaly se formovat různé jazykové skupiny a vznikaly „národy“ se svými vlastními jazyky. Zprvu si byly velmi podobné, ale postupně se formovaly stále víc svým svébytným způsobem a tím, kolik si toho z védského bohatství byly schopny uchovat až do dnešních dnů, kdy si již navzájem nerozumějí a které se proto coby „cizí jazyky“ musíme již učit. (částečně převzato z přednášky Jana Kozáka „Dědictví védské moudrosti“, zkráceno, upraveno)

To vše svědčí nejen o „pravdivosti“, ale svým způsobem také o „pravosti“ Velesovi knihy, která je mezi odbornou veřejností často zpochybňována. Zároveň leckdy dogmaticky přijímaný mýtus o Babylónu tímto konečně bere za své!

RODOVIČI

Věštba

Na začátku přilétá Pták Matka Sva-Sláva. Jde o indického ptáka Matarišvan (Matarisvan), který je v Rig-Vedě ztotožňovánI s bohem ohně Agni, neboť nese oheň: „Když byl Agni stvořen ve své matce v podobě Matarišvany, stal se rychlým závanem větru“ (Rig-Veda I., 96, 4; III., 29, II). Právě on je poslem boha Slunce Vivasvata (v slovanské tradici je to Vyšeň-Dažbog). Matarišvan přináší otcům prarodičů z nebe oheň, a oheň dostávají v prvé mudrci z rodu Bhrigu (slov. Brag). Matarišvan je v Atharvavedě vládcem větrů.

Totéž činí i Pták Sva ve Velesově knize. Přináší oheň prapředkům na pokyn Vyšně a rovněž vládne větrům. (Rod III., 4:3,Trojan IV., 1:6. Bus II., 3:2, Bus II.,4:2, Lut III., 5:9) Srovnej rovněž s anglickým slovem „swan“ – labuť. Koncové „n“ vzniklo z písmene jus, což dovoluje rekonstruovat staré formy: Matka Sva, Svarog, Svarga, svastika, svato (odtud pochází světlo a svátost).

1 Souhvězdí Bělojara (Orionu), ochraňující Bělojarovu epochu (zvířetníková éra Skopce, neboli 2. tis. let př. n. l. – IV. století n. l.).

2 Kráva Zemun – to je souhvězdí Býka (Taurus), rozlévající po obloze Hvězdné mléko (Mléčná dráha).

3 Cesta Pravi to je pravá cesta, po které když se člověk (nebo národ) ubírá, řídí se Nebeským zákonem (Prav) a když s ní sejde, koná zlo. Nebeský zákon (hvězdoznalství) byl vyložen ve Svantovítově knize.

4 Nebeské mléko – Mléčná dráha

5 Sedava-hvězda – Polárka (zvezda Sedyja). O tuto hvězdu se opírá zemská osa (stožár), zde ve významu Brána Svargy, Irije.

Odchod Áriů.

Vyprávění o Jarovi a Jarunovi.

Na začátek Velesovy knihy jsou umístěny texty desek, popisující nejstarší časy. Podle těchto textů Slované opustili severskou Pra­vlast pod vedením boha Slunce Jara. A bylo to před dvaceti tisíci lety („dve ťmy“).

Tato událost je zaznamenána rovněž v Kryšňově Védě, v písni 4. z Hvězdné Koledovy knihy, podle níž se odchod Kryšni a boha Slunce ze Severních ostrovů udál před přibližně dvaceti tisíci lety, v minulé zodiakální éře Kryšně-Vodnáře.

O tom pojednávají rovněž legendy Pomořan, a rovněž jiných severských národů (Loponců, Něnců a tak dále).