Výlety s Vitárkou - Kostely a památníky

Kostely a památníky

Klasický návštěvník Poděbrad zná kolonádu, náměstí se sochou Jiříka a to bude asi tak všechno. Kdo chce vidět víc, navštíví zámek, projde se po nábřeží pod zámkem, možná nastoupí na parníček. Kdo se vydá ještě dále, projde podél Labe nebo podél Skupice, někdo přejde na druhý břeh po lávce nad zdymadlem a přes jez elektrárny. Obecně je tedy druhý břeh, tj. levý břeh navštěvovaný méně. Levý břeh je prostě břeh pro poděbradské fajnšmekry. My jsme se do situace, kdy už jsme toho ze základu viděli dost a mnohokrát, dostali při výletech v roce 2010. První s Pikáskem, druhý s Vitárkou. Tehdy už jsme šli po vysloveně cestovatelských fajnšmekrovinkách. Nejdříve jsme se projeli parníčkem po proudu a pak se vydali po stopách památek sakrálních. Poděbrady nejsou rozhodně místem velebných chrámů Ne, že by nebylo kde si poslechnout slovo Boží. Pikásek v Poděbradech poprvé zaparkoval hned vedle českobratrské modlitebny, ale všechny kostely ať katolické nebo protestanské jsou menšího vzrůstu. Prostě kdo chtěl v Poděbradech do pořádného chrámu, musel se vydat k Bartolomějovi do Kolína. To není nijak daleko.

Největším a dalo by se říct hlavním poděbradským kostelem je kostel Povýšení svatého Kříže. Jeho špičatá věž na nás vykukuje při pohledech na zámek proti proudu, vyskytuje se významně i na starých pohlednicích. My jsme se vydali ho prozkoumat podrobněji. Znali jsme do té doby jenom jeho věž, čnící nad stromy. Dovnitř jsme se nedostali, ale na dveřích jsme uviděli plakát sboru italských horských myslivců, který zval na koncert v prostorách tohoto kostela. Bohužel jen o pouhý jeden den dříve. To zabolelo.

Dále jsme se ten den vydali na druhý břeh Labe. Pěkně přes vodní dílo, přišli jsme k mostu a pod jeho obloukem prošli do parku zvaného Obora. Tady jsem to poznali již během první návštěvy Poděbrad, neboť právě zde bylo potřeba projít v horku a rychle alejemi směrem k fotbalovému hřišti SK Poděbrady a účastnit se slavnostního vyhlášení mažoretkového. Tentokráte jsme ovšem už nikam nepospíchali a navštívili jsme několik pěkných a zajímavých míst. Především hned druhý nejvýznamnější, ale možná ve všeobecném povědomí známější, kostelík Narození Panny Marie, který byl postaven na místě popravy kutnohorských havířů. A když už jsme byli u té piety, tak jsme vzpomenuli obětí pobělohorských u pomníčku popraveného poděbradského mládence Ondřeje Chebdovského.. Po té jsme se vrátili po hlavním mostě, možná kolem zmrzliny na náměstí. Druhý den jsme se pak vypravili do Libice nad Cidlinou.

Tenhle rok 2010 jsme vlastně poděbradská místa podrobně prozkoumali naposledy. Další léta už byla jenom taková poflakování po kolonádě a prosté sledování soubojů mažoretek.

Poděbrady

Skupice

Zámek

Vodní dílo

Fotoalbum

Kostel Povýšení svatého Kříže byl postaven ve 14. století. Poslední větší úpravy patří konci 19. století. Dovnitř jsme se myslím nedostali, ale na dveřích jsme se z plakátu dozvěděli, že den před naší návštěvou v kostele zpíval sbor Coro Maddalene z oblasti Trentino. Sbor třiceti pěti hlasů italských horských myslivců. To muselo být něco, vždyť toto těleso zpívá po celém světě včetně Vatikánu. A tady jen tak, vstup volný, v poděbradském kostelíku. Jinak kostel je utopený mezi stromy a prakticky ho nelze v celku vyfotit, ledy s nějakým pekelným rybím okem. Připomeňme si to několika fotografiemi.

Město Poděbrady se od středověku vyvíjelo na pravém břehu. Levý břeh byl nižší a často zaplavovaný. Nemělo moc smysl zde budovat nějaká stavení, která stejně ob rok spláchne voda. Takové záplavové území může mít smysl zemědělský, nejlépe pasteveckého zaměření. To vidíme na historickém snímku níže. A také tam vidíme veledlouhý most, jehož většina oblouků je nad zemí. Je tomu tak od roku 1841 doposud. Takovým mostům, kdy spousta oblouků je na suchu říkáme inundační. Inundační most v Poděbradech je technickou památkou. Nejdříve část nad řekou tvořil řetězový most, později železný, my známe už jen ten současný s jediným pilířem ve vodě. Ale ty oblouky na suchu, ty jsou furt původní. Protože pod nimi velmi často proudí voda, přezdívá se tomuto mostu Kanály. Na jednom z pilířů jsou rysky povodní. Je hned u řeky a prochází se zde od elektrárny do náplavového území, kterému se říká Ohrada.

Levý břeh poděbradský je pěkné místo. Jsou zde cestičky mezi stromy a trávníky, jsou zde jezírka, někdy to vypadá jako na louce, někdy skoro jako v hustém lese. Je tu jízdárna a hřiště místního fotbalového klubu SK Slovan Poděbrady. Tam jsme byli první rok s mažoretkami. Poměrně blízko u Kanálů stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, neboli jak říkají Italové Asssunta. Tenhle kostelík byl postaven na místě, kde bylo sťato deset kutnohorských havířů. Aby tuto tragickou událost připomínal. O co tehdy šllo. Kutnohorské doly patřily králi, ale ne všechno stříbro skončilo v královské kase. Ze státního se vždycky kradlo strašně. Hodně ho skončilo v kapsách různých lumpů, jimž velel jeden z největších poděbradských velezmrdů, nějaký Oněk Kamenický z Topic. A tenhle Oněk z Topic stopil žalobu horníků zaslanou králi Vladislavovi a horníky nechal popravit. Později skončil sám na mučidlech, ale to horníkům život nevrátilo. Jejich krev stříkala během popravy i na větvě dubu, který pak plodil žaludy ve tvaru hornických kápí. Vyvrátila ho vichřice v polovině 19. století, takže jsme žaludy nemohli žádné nasbírat. Další tragédii připomíná kamenný památník upozorňující na skutečnost, že v Hradci Králové popraven byl v roce 1622 zbožný poděbradský mládenec Ondřej Chebdovský, exulant pobělohorský. To nám připomíná, co za ksindl byli pobělohorští vítězové. No různého ksindlu je v naší zemi stále dost a ne všichni končí na skřipci. Takže navštívili jsme místo smutné, pietní, ale moc hezké. Okolí kostelíka kutnohorských havířů. Jedna cesta se tam jmenuje Alej Esperanto. Proč Esperanto? To nevíme, ale proč ne? Na fotce aleje také vidíme nějaký pomníček.

A na závěr klasická nabídka celých fotogalerií. Jednak všech fotek z toho roku 2010, jednak historických záběrů, kde jsou vidět všechny ty mosty v průběhu dějin.

Fotoalbum