Historie území rozkládajícího se na nynějším katastru bývalé samostatné obce Věkoše sahá až do dalekého pravěku, což nám dokládají četné nálezy rolníků, kteří našli mnohé pozůstatky z pravěkých dob na svých polích. Mnohé nálezy byly objeveny mezi bývalou osadou Správčice a Kydlinovským mlýnem, dále na katastru obce Pouchov. Dalším nálezem byla kamenná sekyrka nalezená Ing. Janem Černým na parcele č. 951, dnes patřící Mgr. Pavlu Černému. Název Věkoše se poprvé vyskytuje v latinském zápise z r. 1377, kdy byly nazývány Vicus. Název Vicus pochází ze staročeského jména WIEKOSS [1]. První zmínka o Věkoších pochází již z roku 1225 a to v listině Přemysla Otakara I., jenž dává výsady městu Hradec Králové s tím, že zároveň dává městu osadu Vesce [2], jež je považována za území nynějších Věkoš. Oproti Pouchovu, o kterém je první zmínka v 16. století, mají Věkoše menší náskok. První zmínka o Pouchově pochází z roku 1566, kdy Jiří Karásek ze Lvovic odkázal svému synu Cypriánovi polovici pole na Pouchově.
Věkoše měly za dobu své existence mnoho majitelů. Mezi majitele Věkoš [3] řadíme např. Annu Bydžovskou, Chrvata, Nevinnu či Nevinnou z Věkoš, Machnu Remišovou, Annu Žaludovou, Bětu Zelenou, Ondřeje Vokaře, Melchisedecha Dohalského z Dohalic, Elišku z Hustířan, Viléma z Dohalic, Kavku, Jana Pekelského, Diviše Bořka Bohárenského z Hrádku, Bohuslava Jiskru z Petrošína, Ondřeje z Levhartic, Adama Konecchlumského z Konecchlumí a jeho manželku Voršilu ze Sobince, klášter sv. Antonína a konečně město Hradec Králové.
Prvními doloženými majiteli byli klášter sv. Antonína se špitálem a poté město Hradec nad Labem. Dalším majitelem byla Nevinia de Vicus z tehdejšího Mýtského předměstí, dnes zvaného Slezské. Z roku 1377 pochází zmínka o předání věkošských dvorů od paní Anny Bydžovské, manželky Adama Bydžovského, klášteru sv. Antonína, jenž vlastnil dvůr až do roku 1503. Dalším majitelem byl Chrvata z Věkoš, od něhož hradečtí konšelé koupili dvůr v Malšovicích. Za vlády Ladislava Pohrobka hradecká městská rada prodala svoji louku ve Věkoších paní Machně Remišové, jenž podporovala klášter sv. Antonína. V roce 1463 koupila městská rada od „poctivé“ paní Běty Zelené dvůr u Věkoš s dědinami, lukami a křovinami. Blízko Věkoš stával klášter sv. Jakuba, k němuž vedla vydlážděná cesta z města. V roce 1503 jsou Věkoše zmiňovány v souvislosti s dalším prodejem výše zmíněného špitálu [4].
V roce 1547 koupil dvůr ve Věkoších Melchisedech Dohalský z Dohalic, jehož rod pocházel od Bořka Dohalského z Dohalic, kde stávala tvrz, pozdější sýpka, od Ondřeje Vokaře za 910 kop míšeňských. Roku 1551 paní Eliška z Hustířan prodala dvůr svému synu Vilému z Dohalic. Dalšími majiteli byli Mikuláš Kavka a poté Diviš Bořek Bohárenský z Hrádku. V roce 1559 koupil od Jana Pekelského věkošský dvůr Bohuslav Jiskra z Petrošína. Rodina Pekelských vlastnila prvních 11 domů, na kterých byl později postaven kostel Panny Marie a jezuitská kolej na Velkém náměstí. Věkoše byly tehdy známy svým rybářstvím. V roce 1590 byla podána stížnost od hradecké městské rady majiteli Věkoš panu Adamu Konecchlumskému z Konecchlumí, aby držitelé věkošských dvorů nepásli dobytek na území obce Pouchova. V roce 1596 koupila městská rada od Adama Konecchlumského z Konecchlumí Smetanovský a Bártovský dvůr za 6000 kop. Adam Konecchlumský byl jedním z 27 českých pánů popravených na Staroměstském náměstí v Praze. Za třicetileté války zde procházela švédská vojska v čele s generálem Torstensonem, při čemž byl věkošský dvůr spálen a později zpustl. V roce 1650 jej obec hradecká znovu vystavěla. Věkošský dvůr se mimo jiné skládal ze sýpky, kravína a ovčína. Nyní na místě bývalého dvorského kravína stojí domy [5] č. 2, na místě ovčína č. 15, 16, 26 a 34. Pod č. 1, 13 jsou staré základní zdi dvorské a pod č. 14 jsou staré sklepy. Sýpka byla roku 1791 stržena a za peníze ze stržení byla zaplacena dostavba kostela sv. Pavla na Pouchově. Vesnice jako taková byla tedy založena až v roce 1781 z bývalých panských dvorů. V roce 1775 v důsledku změny držby pozemkových majetků uzákoněné císařovnou Marií Terezií nastala tzv. raabizace nazvaná podle dvorního rady Františka Antonína Raaba, který tento návrh předložil císařovně Marii Terezii. Jednalo se o změnu držby majitelů pozemků, které měla vrchnost bezúplatně převést na bezzemky či domkaře a přenechat jim tyto za dědičný nájem. Poddaní, kteří takto obdrželi pozemky, byly nazývány familianty. Za Věkoše podepsal raabizační smlouvu Jiřík Svoboda, rychtář ve Věkoších.
Z věkošských starousedlíků [6], kteří takto obdrželi své pozemky, jsou uváděni: Česák, Barušek, Hausgirg, Boršický, Morávek, Švandrlík, Pochyba, Havrda, Nejedlý, Hroneš, Polák, Valeš, Uhlíř, Veber, Kocián, Schnejder, Kohout, Malý, Otmar, Portenstein, Visavský, Sádovský, Baltazar, Havrda, a Svoboda.
V roce 1849 v souvislosti s revolučním rokem 1848 přestaly být Věkoše poddanskou obcí města Hradce Králové a staly se obci svobodnou. V roce 1850 se domáhaly spolu s jinými vesnicemi opětovného sloučení s Hradcem Králové, ale nebylo jim to umožněno, a proto se začala psát samostatná historie obce Věkoš. V roce 1843 zde bylo již 33 domů a 196 obyvatel. K obci ale byla připojena osada Správčice se dvěma svými dvory.
[1] DOMEČKA L., SÁL F. L., Královéhradecko, Hradec Králové 1928 (Věkoše).
[2] BIENER z Bienberka Karel Josef, C. J. von B. Geschichte der Stadt Königgratz. Erster Theil mit Kupfern, Prag 1780, str. 72.
[3] ČERNÝ Jan, Místní dějiny obce Věkoš u Hradce Králové, Hradec Králové, 1931.
[4] BIENER z Bienberka Karel Josef, C. J. von B. Geschichte der Stadt Königgratz. Erster Theil mit Kupfern, Prag 1780, str. 314.
[5] DOMEČKA L., SÁL F. L., Královéhradecko, Hradec Králové 1928 (Věkoše).
[6] DOMEČKA Ludvík, O založení obce Věkoš, Kraj královéhradecký 1919, č. 46.