Drazí bratři a sestry,
dnešní katecheze bude patřit zkušenosti, kterou Pavel učinil na cestě do Damašku a která je obvykle nazývána jeho obrácením. Právě na cestě do Damašku ve 30. letech prvního století, po období, v němž pronásledoval církev, se udál rozhodující okamžik Pavlova života. Bylo o tom napsáno mnohé a samozřejmě z mnoha různých pohledů. Jisté ale je, že nastal zlom,ba dokonce převrácení perspektivy. Tehdy znenadání začal považovat za „ztrátu“ a „brak“ to, co pro něj doposud bylo nejvyšším ideálem, téměř důvodem existence (srov. Fil 3,7-8). Co se tedy stalo?
K těmto záležitostem máme dva druhy pramenů. Prvním a známějším z nich je vyprávění sepsané Lukášem, který hned třikrát převyprávěl tuto událost ve Skutcích apoštolských (srov. 9,1-19; 22,3-21; 26,4-23). Průměrný čtenář bude možná v pokušení příliš prodlévat u některých podrobností, jako světlo z nebes, pád na zem, volající hlas, nová situace slepoty, uzdravení jakoby mu šupiny spadly z očí, nebo půst. Všechny tyto detaily ale odkazují k centrální události. Vzkříšený Kristus se zjevuje jako zářící světlo a mluví k Saulovi, proměňuje jeho myšlení a celý jeho život. Záře Zmrtvýchvstalého jej oslepuje a tak se také na povrchu vyjevuje, co bylo jeho vnitřní skutečností, jeho slepota k pravdě, ke světlu, kterým je Kristus. A pak mu ve křtu jeho definitivní „ano“ Kristu znovu otvírá oči, dovoluje mu vidět reálně.
V prvotní církvi byl křest nazýván také „osvícením“, protože tato svátost dává světlo, dovoluje vidět reálně. To co se takto označuje v teologii, se na Pavlovi uskutečňuje fyzicky. Je uzdraven z vnitřní slepoty, vidí dobře. Sv. Pavel byl tedy proměněn nikoliv nějakou ideou, nýbrž událostí, neodolatelnou přítomností Zmrtvýchvstalého, o níž nebude moci již nikdy v budoucnu pochybovat; tak silná byla evidence této události, tohoto setkání. Pavlův život změnilo od základu. V tomto smyslu lze a je třeba mluvit o konverzi. Toto setkání je jádrem vyprávění sv. Lukáše, který s velkou pravděpodobností využil příběh vzniklý patrně v damašské komunitě. Nasvědčuje tomu místní kolorit počínaje Ananiášovou přítomností a jmény ulice i majitele domu, ve kterém Pavel přebýval (srov. Sk 9,11).
Druhý druh pramenů o obrácení představují samotné listy sv. Pavla. On sám nikdy o této události podrobně nemluvil, protože myslím předpokládal, že všichni znají podstatu tohoto příběhu, všichni věděli, že se z pronásledovatele změnil v horlivého Kristova apoštola. A že se tak stalo nikoliv díky jeho vlastní reflexi, ale díky silné události, setkání se Zmrtvýchvstalým. Přestože tedy nemluví o podrobnostech, na vícero místech se dovolává této velice důležité skutečnosti, že totiž také on je svědkem Ježíšova vzkříšení, které mu zjevil bezprostředně samotný Ježíš, spolu s posláním apoštola. Nejzřetelnější text k tomu najdeme v jeho vyprávění o tom, co je středem dějin spásy: smrt a zmrtvýchvstání Ježíše a zjevení svědkům (srov. 1 Kor 15). Slovy prastaré tradice, kterou také on přejal od Jeruzalémské církve, říká, že Ježíš zemřel na kříži, byl pohřben, vstal z mrtvých a po vzkříšení se ukázal nejprve Kéfovi, tedy Petrovi, pak Dvanácti, pak pěti stům bratřím, z nichž většina tou dobou ještě žila, pak Jakubovi a pak všem Apoštolům. A k tomuto vyprávění převzatém z tradice dodává: „Jako poslednímu ze všech se ukázal i mně“ (1 Kor 15,8). Tak dává na srozuměnou, že toto je základem jeho apoštolského poslání a nového života. Totéž najdeme také v dalších textech: „Skrze Ježíše Krista jsme obdrželi milost apoštolského poslání“ (srov. Řm 1,5); a dále: „Což jsem neviděl Ježíše, našeho Pána“ (1 Kor 9,1), slova, jimiž odkazuje na to, co všichni vědí. A konečně v obecně nejznámějším textu čteme v 1. kapitole listu Galaťanům, v 15 až 17 verši: „Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma a k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku.“ V této „autoapologii“ výrazně zdůrazňuje, že také on je pravým svědkem Zmrtvýchvstalého, že má vlastní poslání, které od Něho bezprostředně obdržel.
Vidíme tedy, že oba dva prameny, Skutky apoštolů a Listy sv. Pavla, se sbíhají a setkávají v jediném základním bodě: Zmrtvýchvstalý mluvil k Pavlovi, nazval ho apoštolem, učinil z něj pravého apoštola, svědka vzkříšení, se zvláštním pověřením hlásat evangelium pohanům v řecko-římském světě. Pavel zároveň pochopil, že bez ohledu na bezprostřední vztah k Zmrtvýchvstalému, musí vstoupit do společenství církve, že se má nechat pokřtít, že má žít v souladu s dalšími apoštoly. Jedině ve společenství s nimi všemi bude moci být pravým apoštolem, jak doslova píše v prvním listě Korinťanům: „Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.“ (1 Kor 15,11). Je jen jediné hlásání Zmrtvýchvstalého, protože Kristus je jeden jediný.
Jak vidíme, v žádné z uvedených pasáží Pavel neinterpretuje tento okamžik jako konverzi. Proč? Existuje řada různých hypotéz, ale podle mne je důvod velmi zřejmý. Tento obrat v jeho životě, tato proměna celého jeho bytí nebyla výsledkem psychologického procesu, ani zrání nebo intelektuálního či morálního rozvoje, ale přišla z venku. Nebyl to plod jeho úvah, ale setkání s Ježíšem Kristem. V tomto smyslu nešlo o prostou konverzi, o dozrání jeho „já“. Pro něj to byla smrt a zmrtvýchvstání. Jedna jeho existence zemřela a nová se zrodila s Kristem Zmrtvýchvstalým. Žádným jiným způsobem nelze tuto Pavlovu obnovu vysvětlit. Žádná psychologická analýza nemůže tento problém objasnit a vyřešit. Jedině událost, silné setkání s Kristem, je klíčem k pochopení toho, co se stalo. Smrt a vzkříšení, úplné obnovení ze strany Toho, který se ukázal a mluvil s ním. V tomto hlubším smyslu můžeme a musíme mluvit o konverzi. Toto setkání je skutečnou obnovou, která změnila všechny jeho parametry. Teď může říci, že to, co dříve bylo základní a zásadní, se pro něj stalo „brakem“, že to již není „ziskem“, ale ztrátou, protože teď už nejde o nic jiného než o život v Kristu.
Nesmíme si nicméně myslet, že se Pavel takto slepě uzavřel do jedné události. Opak je pravdou, protože Zmrtvýchvstalý Kristus je světlem pravdy, světlem Boha samého. (Ona událost) rozšířila jeho srdce, otevřela ho pro všechny. V oné chvíli nepřišel o to, co dobrého a pravého bylo v jeho životě, co bylo jeho dědictvím, ale nově pochopil moudrost, pravdivost a hloubku zákona a proroků, osvojil si je novým způsobem. Jeho rozum se zároveň otevřel moudrosti pohanů. Když se otevřel celým srdcem Kristu, byl zároveň uschopněn k širokému dialogu se všemi, stal se schopným být vším pro všechny. Tak se skutečně mohl stát apoštolem pohanů.
Když se tedy nyní vrátíme k naší situaci, musíme se ptát, co to pro nás znamená? Znamená to, že také pro nás křesťanství není jakousi novou filosofií nebo morálkou. Křesťany jsme jedině tehdy, setkáme-li se s Kristem. Jistě, neukazuje se nám tak neodolatelným, zářným způsobem, jako Pavlovi, ze kterého chtěl učinit apoštola všech národů. I my ale můžeme Krista potkat, v četbě Písma Svatého, v modlitbě, v liturgickém životě církve. Můžeme se dotýkat Kristova srdce a ucítit, že On se dotýká našeho. Jedině v tomto osobním vztahu s Kristem, jedině v tomto setkání se Zmrtvýchvstalým se stáváme skutečně křesťany. A tak se otvírá náš rozum, otvírá se celé Kristově moudrosti a veškerému bohatství pravdy. Modleme se tedy k Pánu, aby nás osvítil, aby nám dal setkat se v našem světě se svou přítomností, a tak nám daroval živoucí víru, otevřené srdce a velkou lásku ke všem, lásku, která dokáže obnovit svět.