Drazí bratři a sestry, minulou středu jsem mluvil o velkém obratu, který nastal v životě sv. Pavla po setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem. Ježíš vstoupil do jeho života a pronásledovatele proměnil v apoštola. Ono setkání vyznačilo počátek jeho poslání - Pavel nemohl již více žít jako prve, nyní pocítil impuls od Pána, který jej pověřil zvěstovat své evangelium v roli apoštola. Právě o tomto jeho novém životním stavu, totiž o bytí apoštolem, chci mluvit dnes. Obvykle po vzoru evangelií ztotožňujeme s titulem apoštol Dvanáct učedníků, čímž naznačujeme, že jde o ty, kdo Ježíšovi za života tovařišili a naslouchali jeho učení. Pavel se však také cítí být pravým apoštolem a zdá se tedy zřejmé, že pavlovský koncept apoštolátu se neomezuje na skupinu Dvanácti. Samozřejmě Pavel dobře rozlišuje svůj vlastní případ od těch, "kteří byli apoštoly dříve" než on, a kterým přičítá zcela specifické místo v životě Církve. A přece, jak všichni vědí, také sv. Pavel považuje sám sebe za Apoštola v úzkém slova smyslu. Jisté je, že v dobách raného křesťanství nikdo neprošel tolik kilometrů jako on, po souši i po moři, jen proto, aby hlásal evangelium.
On sám měl tedy koncept apoštola, překračující ten, jenž spojujeme se skupinou Dvanácti, jak nám ho předal především sv. Lukáš ve Skutcích (srov. Sk 1,2.26; 6,2). V Prvním listu Korinťanům Pavel zavádí jasnou distinkci mezi "Dvanácti" a "všemi apoštoly," zmiňuje je jako dvě různé skupiny, kterým se dostalo zjevení Zmrtvýchvstalého (srov. 14,5.7). V tomtéž textu pak jmenuje pokorně také sebe, "nejposlednějšího mezi apoštoly", srovnávaje se dokonce s nedonošeným dítětem. Prohlašuje doslova: "Nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou (1 Kor 15,9-10). Metafora nedonošeného dítěte vyjadřuje naprostou pokoru; najdeme ji také v Listu Římanům sv. Ignác Antiochijského: "Jsem poslední ze všech, jsem nedonošené dítě; ale dojdu-li k Bohu, bude mi dáno stát se něčím" (9,2). To co antiochijský biskup říká v souvislosti se svou bezprostředně se blížící mučednickou smrtí, předvídaje, že bude znamenat obrat jeho "nehodného" stavu, říká sv. Pavel ve vztahu k vlastnímu apoštolskému působení. Právě v něm se totiž projevuje plodnost Boží milosti, která dokáže proměnit ztroskotance ve skvělého apoštola: z pronásledovatele zakladatelem církevních obcí. To učinil Bůh v tom, který by z hlediska evangelií mohl být považován za brak!
V čem je tedy podle Pavlova konceptu to, co činí z něho a z ostatních apoštoly? V jeho Listech se objevují tři základní vlastnosti apoštola. První je, že „viděl Pána“ (srov. 1 Kor 9,1), to znamená, že setkání s Ním se stalo určující pro jeho život. Podobně v Listu Galaťanům (srov. 1,15-16) říká, že byl povolán, ba dokonce vybrán, z Boží milosti skrze zjevení jeho Syna, aby hlásal radostnou zvěst pohanům. Rozhodně je to Pán, kdo činí apoštola apoštolem, nikoliv vlastní domněnka. Apoštol nedělá sám sebe, nýbrž je takovým učiněn od Pána; proto také apoštol potřebuje neustálý kontakt s Pánem. Pavel nemluví do větru, když říká, že je „povolaný za apoštola“ (Řm1,1), tedy „ nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem“ (Gal 1,1). To je tedy první vlastnost: vidět Pána a být Jím povolán.
Druhá vlastnost je „být vyslán.“ Samotný řecký termín apóstolos znamená právě „vyslaný, poslaný“, a tedy být vyslanec a nositel poselství. Musí tedy jednat jako pověřený a zástupce toho, kdo jej vysílá. Proto se Pavel označuje za „apoštola Ježíše Krista“ (1 Kor 1,1; 2 Kor 1,1), a tedy jeho delegát, bezvýhradně stojící v jeho službách, takže sám sebe nazve také „služebníkem Ježíše Krista“ (Řm 1,1). Znovu se tak objevuje v popředí myšlenka iniciativy někoho jiného, totiž Boha v Ježíši Kristu, jemuž je plně zavázán. Především ale se tak zdůrazňuje skutečnost, že od Něho obdržel poslání, které má být vykonáváno v jeho jménu. Každý osobní zájem pokládá za naprosto druhořadý.
Třetím požadavkem je vykonávat „hlásání evangelia,“ spolu se z toho plynoucím zakládáním církví. Označení „apoštol“ totiž není a nemůže být čestným titulem. Dotýká se konkrétně, ba dramaticky, celé existence zainteresovaného jedince. V prvním listu Korinťanům čteme Pavlovo zvolání: „Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána? Nejste vy mým dílem v Pánu? (9,1). Podobně v druhém Listu Korinťanům tvrdí: „Naším doporučujícím listem jste vy sami…, vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého“ (3,2-3).
Neudivuje nás tedy, že Chrysostom mluví o Pavlovi jako o „diamantové duši“ (Panegyriky, 1,8) a pokračuje slovy: „Stejně jako se oheň ještě více posílí, když roznítí různé materiály…, tak Pavlovo slovo získávalo pro svou věc všechny, s nimiž se setkával, a ti, kdo bojovali proti němu, přitaženi jeho promluvami stávali se pokrmem tohoto duchovního ohně“ (ibid. 7,11). To vysvětluje proč Pavel definuje apoštoly jako „spolupracovníky Boha“ (1 Kor 3,9; 2 Kor 6,1), jehož milost působí s nimi. Typickým prvkem pravého apoštola, který Pavel dobře ilustruje, je jakási identifikace evangelia s evangelizátorem. Oba mají týž osud. Nikdo totiž, tak jako Pavel neukázal, jak se zvěstování Kristova Kříže jeví jako „pohoršení a bláznovství“ (1 Kor 1,23), na které mnozí reagují nepochopením a odmítnutím. Stávalo se to tehdy a nesmí nás překvapovat, že se totéž děje i dnes. Na tomto údělu, totiž jevit jako „pohoršení a bláznovství“, se tedy apoštol podílí a Pavel to ví – je to jeho životní zkušenost. Korinťanům píše nikoli bez závanu ironie: „Skoro se mi zdá, že nás apoštoly Bůh určil na poslední místo, jako vydané na smrt; stali jsme se podívanou světu, andělům i lidem. My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy silní; vy slavní, my beze cti. Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje.“ (1 Kor 4,9-13). To je autoportrét apoštolského života sv. Pavla. Ve všech těchto utrpeních převažuje radost nad tím, že je nositelem Božího požehnání a milosti evangelia.
Pavel kromě toho sdílí se stoickou filosofií své doby ideu houževnaté vytrvalosti ve všech obtížích, s nimiž se setkává. Pouze humanistickou perspektivu ale překračuje, když se jako na součást této vytrvalosti odvolává na Boží lásku a na Krista: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy. Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řm 8,35-39). To je ona jistota, ona hluboká radost, která vede apoštola Pavla ve všech nesnázích: nic nás nemůže oddělit od Boží lásky. A tato láska je pravým bohatstvím lidského života.
Jak vidíme, sv. Pavel se oddal evangeliu celou svou existencí. Dalo by se říci: čtyřiadvacet hodin denně! Svou službu naplňoval s věrností a radostí, „aby získal aspoň některé“ (1 Kor 9,22). A vůči církvím, ke kterým, jak dobře věděl, měl vztah otcovství (srov. 1 Kor 4,15), ne-li přímo mateřství (srov.Gal 4,19), vystupoval s naprosto služebným postojem. Prohlašoval slovy hodnými obdivu: „Nechceme panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti“ (2 Kor 1,24). To zůstává posláním všech Kristových apoštolů všech dob – být spolupracovníky pravé radosti.