Drazí bratři a sestry,
v poslední katechezi před prázdninami – před dvěma měsíci na počátku července – jsem začal novou sérii témat u příležitosti Roku sv. Pavla a uvažoval jsem o světě, v němž sv. Pavel žil. Rád bych se k tomu dnes vrátil a pokračoval v reflexi o Apoštolu národů tím, že předložím jeho krátký životopis. Příští středu budeme věnovat mimořádné události, k níž došlo na cestě do Damašku, obrácení sv. Pavla, základní obrat v jeho životě po setkání s Kristem, proto se dnes krátce zastavíme nad celým jeho životem. Životopisné údaje máme v listu Filemonovi, v němž o sobě říká, že je už „starý“ (Flm 9: presbytes) a ve Skutcích apoštolů, které ho ve chvíli kamenování Štěpána popisují jako „mladého“ (7, 58). Oba údaje jsou jistě všeobecné, ale podle antického uvažování byl jako „mladý“ označován muž kolem třiceti let, zatímco „starý“ se říkalo o tom, kdo dosáhl šedesáti let. Datum narození Pavla závisí většinou na datování listu Filemonovi. Tradičně se klade jeho sepsání do doby římského věznění, do poloviny 60 let. Pavel by se tedy narodil v roce 8, a tudíž by měl více méně šedesát let, zatímco ve chvíli kamenování Štěpána by měl 30. To by měla být správná chronologie. A oslavy Roku sv. Pavla, které konáme, se řídí touto chronologií. Byl zvolen rok 2008 s tím, že se za čas jeho narození považuje více méně rok 8.
Každopádně se narodil v Tarsu v Kilikii (srov. Sk 22, 3). Město bylo hlavním administrativním střediskem regionu a v roce 51 před Kristem tam byl prokonsulem Marcus Tullius Cicero, zatímco po deseti letech, v roce 41 se v Tarsu setkal Marcus Antonius s Kleopatrou. Jako žid z diaspory mluvil Pavel řecky, i když měl jméno latinského původu, ostatně pocházející z hebrejského originálu Saul (Saulos) a byl římským občanem (srov. Sk 22, 25-28). Pavel se tedy objevuje na hranici tří různých kultur - římské, řecké a hebrejské. Snad kvůli tomu byl pohotový k plodným universalistickým otevřením, k prostředkování mezi kulturami, k opravdové univerzálnosti. Naučil se také ruční práci, snad od otce. Bylo to řemeslo „výrobce stanů“ (srov. Sk 18, 3), což je nutno pravděpodobně chápat tak, že zpracovával hrubou kozí vlnu nebo vlákna lnu, aby z nich vyráběl rohože nebo stany(srov. Sk 20, 33-35). Ve věku asi 12-13 let, kdy se hebrejský chlapec stává „bar micva“ (syn přikázání), Pavel opustil Tarsus a přesídlil do Jeruzaléma, aby byl vychován u nohou rabína Gamaliela Staršího, vnuka velkého rabína Hillela, podle nejpřísnějších norem farizejství a tím získal velkou horlivost pro Mojžíšovu Toru.
Na základě této hluboké pravověrnosti, které se naučil ve škole Hillela, v Jeruzalémě zahlédl v novém hnutí, které se odvolávalo na Ježíše z Nazaretu nebezpečí, hrozbu pro židovskou totožnost, pro opravdovou ortodoxii otců. To vysvětluje skutečnost, že hrdě „pronásledoval Boží církev“, jak třikrát připustí ve svých listech (1 Kor 15, 9; Gal 1, 13; Fil 3, 6). I když není snadné si konkrétně představit, v čem spočívalo toto pronásledování, jeho postoj byl projevem nesnášenlivosti. A sem je nutno umístit událost u Damašku, k níž se vrátíme v příští katechezi. Jisté je, že se od té chvíle, jeho život změnil a on se stal neúnavným apoštolem evangelia. Vždyť Pavel vešel do dějin více tím, co vykonal jako křesťan, ba apoštol, než jako farizej. Tradičně se dělí jeho apoštolská činnost na základě jeho tří misijních cest, k nimž se připojuje čtvrtá, jeho cesta do Říma jako vězně. O všech vypráví Lukáš ve Skutcích. Ohledně tří misijních cest je však třeba rozlišovat první od dvou následujících.
Za první totiž (srov. Sk 13-14) neměl Pavel přímou odpovědnost, která byla naopak svěřena Barnabášovi z Kypru. Společně vyrazili z Antiochie po řece Oronte, poslaní onou církví (srov. 13, 1-3 a potom se nalodili v přístavu Seleukii na syrském pobřeží, prošli napříč ostrovem Kypr od Salamis po Páfos, odtud dopluli k jižnímu pobřeží Anatolie, dnes Turecka a navštívili města Attalia, Perge v Panfilii, Antiochie v Pisidii, Ikonion, Lystru a Derbe, odkud se vrátili k výchozímu bodu. Tak vznikla církev národů, církev pohanů. A mezitím, především v Jeruzalémě, se rozpoutala diskuse, až pokud jsou tito křesťané pocházející z pohanství zavázáni vstoupit také do života a zákona Izraele, zachovávat různé předpisy, jež oddělovaly Izrael od ostatního světa, aby měli opravdu účast na příslibech proroků a aby skutečně vstoupili do dědictví Izraele. Aby rozřešil tento zásadní problém pro zrození budoucí církve, shromáždil se v Jeruzalémě tzv. Koncil apoštolů, aby rozhodl tento problém, na němž závisel vznik univerzální církve. A bylo rozhodnuto neuložit obráceným pohanům zachovávaní mojžíšského zákona (srov. Sk 15, 6-30), nebyli tedy povinni řídit se normami židovství. Jediná nutnost byla být Kristovi, žít s Kristem a podle Jeho slov. Tím, že byli Kristovi, byli také Abraháma, byli Boha, účastni všech přislíbení. Po této rozhodující události se Pavel odloučil od Barnabáše, vybral si Silu a začal svou druhou misijní cestu (srov. Sk 15, 36-18, 22). Když prošel Sýrií a Kilikií, znovu uviděl město Lystru, kde vzal sebou Timotea (velmi důležitá postava v rodící se církvi, syn židovky a pohana) a dal ho obřezat; prošel střední Anatolií a dospěl do Troady na severním pobřeží Egejského moře. A zde došlo opět k důležité události: ve snu uviděl Makedonce z druhé strany moře, to je z Evropy, který mu říkal „Přijď a pomoz nám.“ Byla to budoucí Evropa, která prosila o pomoc a světlo evangelia. Pobádán tímto viděním odplul do Makedonie a tak vstoupil do Evropy. Vylodil se v trácké Neapoli, přišel do Filip, kde založil pěknou komunitu, pak odešel do Soluně a odtud musel pryč kvůli těžkostem, které mu způsobili židé, prošel Beroju a dospěl do Athén.
V tomto hlavním městě antické kultury kázal nejprve na Agoře a pak na Areopagu, pohanům i Řekům. Proslov na Areopagu, uvedený ve Skutcích apoštolů je vzorem, jak přeložit evangelium do řecké kultury a jak dát Řekům pochopit, že tento Bůh křesťanů, Židů, nebyl cizím Bohem pro jejich kulturu, nýbrž neznámým Bohem, kterého očekávali, opravdovou odpovědí na hluboké otázky jejich kultury. Pak z Athén dospěl do Korintu, kde se zdržel rok a půl. A zde máme událost chronologicky velmi jistou, nejistější z celého jeho životopisu, protože během tohoto prvního pobytu v Korintu se měl objevit před guvernérem senátorské provincie Achaia, prokonsulem Gallionem, protože byl obviněn z nezákonného kultu. O tomto Gallionovi a jeho době v Korintu existuje starobylý nápis nalezený v Delfách, kde stojí, že byl prokonsulem v Korintě mezi léty 51-53. A tedy tu máme absolutně jisté datum. Pavel pobýval v Korintu v těchto letech. Můžeme předpokládat, že přijel asi už v roce 50 a že zůstal až do 52. Z Korintu pak přes východní přístav Cencre zamířil do Palestiny, kde přistál v Cesareji Marittimě, odkud vystoupil do Jeruzaléma, aby se pak vrátil do Antiochie.
Třetí misijní cesta(srov. 18, 23.21, 16) začala opět z Antiochie, která se stala bodem zrodu církve pohanů, misie k pohanům a byla také místem, kde se zrodil termín „křesťané“. Zde poprvé, říká nám sv. Lukáš, byli následovníci Ježíše nazváni „křesťané.“ Odtud Pavel zamířil do Efezu, hlavního města provincie Asie, kdy pobyl dva roky a vykonával tam službu, která měla plodné důsledky pro region. Z Efezu napsal Pavel list Soluňanům a Korinťanům. Obyvatelstvo města však bylo proti němu poštváno místními stříbrotepci, kterým se zmenšoval zisk, protože se redukoval kult Artemidy (chrám jí zasvěcený, Artemysion, patřil mezi sedm divů antického světa). Proto musel uprchnout na sever. Znovu prošel Makedonií, sestoupil znovu do Řecka, pravděpodobně do Korintu, a zůstal tam tři měsíce a napsal slavný list Římanům.
Zde obrátil své kroky, prošel Makedonií, po lodi dospěl do Troady a přes ostryů Mitilene, Chio a Samo, dospěl do Milétu, kde měl důležitý proslov ke starším církve, a předložil jim obraz pravého pastýře církve . Odtud opět odplul do Týru a dále do Cesareje Marittimy, aby ještě jednou vystoupil do Jeruzaléma. Zde byl zatčen na základě nedorozumění: někteří židé si mysleli, že jiní židé, řeckého původu, jsou pohané a že je Pavel uvedl do prostranství chrámu, vyhrazeném pouze pro Izraelity. Předvídaného odsouzení ke smrti byl uchráněn zásahem římského tribuna, který byl na stráži v chrámě (srov. Sk 21, 27-36); to se událo, když byl v Judsku císařským prokurátorem Antonius Felix. Po uplynutí doby věznění, jeho délka je diskutována, a protože se Pavel jako římský občan odvolal k císaři, jímž byl tehdy Nero, ho následující prokurátor Porcius Festus poslal do Říma s vojenskou stráží.
Cesta do Říma vedla přes středozemní ostrov Krétu a Maltu, pak města Syrakusy, Regium a Puteoli. Římští křesťané mu šli naproti po Via Appia až k Foro Appio (asi 70 km jižně od města) a jiní k Tre Taverne (asi 40 km). V Římě se setkal s delegáty židovské obce, jimž se svěřil, že je v řetězech kvůli „naději Izraele“. Avšak vyprávění Lukáše končí zmínkou o dvou letech strávených v Římě pod mírným vojenským dohledem, aniž by naznačil rozsudek císaře Nerona, tím méně smrt obviněného. Pozdější tradice hovoří o jeho osvobození, které mu umožnilo cestu do Španělska, ale i následující cestu na východ a zvláště na Krétu, do Efesu a Nicopole v Epiru. Stále na základě domněnek se soudí, že byl znovu zatčen a znovu vězněn v Římě, odkud měl napsat tři tzv. pastorální listy: totiž dva Timoteovi a list Titovi. Pak měl následovat druhý proces, který byl pro něho nepříznivý. Nicméně řada důvodů vede mnohé badatele o sv. Pavlovi, aby končili apoštolův životopis Lukášovým vyprávěním ze Skutků.
O jeho mučednictví si budeme vyprávět později v cyklu našich katechezí. Nyní v tomto krátkém seznamu Pavlových cest stačí uvědomit si, jak byl oddán hlásání evangelia, aniž by šetřil energii, musel čelit řadě těžkých zkoušek, jejich seznam nám zanechal v druhém listu Korinťanům (srov. 11, 21-28). Ostatně on sám píše: „Všechno dělám pro evangelium“ (1 Kor 9, 23), vykonávaje s absolutní velkodušností to, co sám nazývá „starost o všechny církevní obce.“ Vidíme nasazení, které lze vysvětlit pouze tím, že to byla duše skutečně okouzlená světlem evangelia, zamilovaná do Krista, duše nesená hlubokým přesvědčením, že je nutné přinést světu světlo Krista, hlásat evangelium všem. Toto zůstává z tohoto krátkého přehledu cest sv. Pavla: vidět jeho vášnivé zaujetí pro evangelium, vytušit tak velikost, krásu, ba hlubokou nutnost evangelia pro nás všechny. Prosme, aby Pán, který dal uvidět své světlo Pavlovi, dal mu slyšet své Slovo, dotkl se jeho srdce, i nám dal vidět své světlo, aby se i našeho srdce dotklo jeho slovo a abychom mohli také my dávat dnešnímu světu, který po něm žízní, světlo evangelia a pravdu Krista.