Uvažujeme li o důvodech a příčinách lidského jednání můžeme nalézt různé skutečnosti. Jistě bude existovat skupina lidí, kteří člověka degradují na bytost čistě vegetativní - smyslem života člověka je rozmnožovat se a přežít co možná nejdéle. Druhou skupinou mohou být hedonisté - podstatou života člověka je, aby balík libostí, převládal nad balíkem nelibostí. Život se stává kalkulem mezi věci a činnostmi, které jsou pro nás příjemné (popřípadě k příjemnostem vedou) a věcmi nelibými. I v tomto případě by člověk nijak výrazně nevybočoval z evolučního stromu ve smyslu výjimečnosti. Byl by prostě jen nový živočišný druh, jehož schopnost disponovat s těmito balíky je širší, dokonalejší a variabilnější.
Pirre Teilhard de Charin (o jeho mystice hmoty jsme uvažovali ve stejnojmenném článku - Mystika hmoty , nedávno) na tuto otázku odpovídá poněkud jinak. Člověku jde o to, aby učinil něco nesmrtelného, něco co takříkajíc navýší hodnotu celému lidstvu. Každý člověk vidí tuto snahu v něčem jiném - jeden dělá umění, druhý vědu, třetí třeba jen dobře svou práci, aby celkový potenciál lidstva jako celku narůstal. Vše ostatní (jídlo, spánek, odpočinek) je jen prostředkem k uskutečňování oné nesmrtelnosti.
Křesťanství na toto místo staví dobré skutky. Slovy evangelia jde o to najít poklad či vzácnou perlu (Mat 13,44-46). Opustit třeba vše ostatní abych dosáhl nesmrtelnosti (jakkoli je pro historii, filosofii či teologii často spekulativní).
Pokud jede o peklo, najdeme ho snad ve všech náboženstvích, i když v odlišných formách či podobách. Jedná se o jakousi negativní motivaci. Prožít život tak, že nic neudělám, nikomu neprospěji a budu v zásadě k ničemu (pokud takto posadím svou vlastní filosofii) je pro každý náboženský systém nepřijatelný postup. Je potřeba budovat ony duchovní statky, za něž bude odměnou nebe (či jeho obdoba), nebo zde musí být ontologická či metafyzická varianta toho, když hmotné statky budou, řečeno matematicky, rovny nule či dokonce záporné. Touto variantou je peklo. Je však také důležité zdůraznit, že onen matematický aparát není u žádného náboženství jednoduchý, striktní a přehledný, je vždy opředen tajemstvím (v tomto pohledu je ono slovo matematický trošku nešťastné).
Slovy zmiňovaného de Chardina, je potřeba se k problematice pekla postavit jako horolezec vystupující na horu k propasti; mít ji za zády, vědět o ní, ale zbytečně příliš ji nezkoumat, neboť by nám nemusely vyjít síly při cestě na vrchol (k nesmrtelnosti).
V této otázce dochází k mnoha nesrovnalostem a nepřesnostem. Obecně je nutné se vyhnout dvěma extrémům. Jeden je vlastní modernímu vnímání, celé řady věřících. Zlý duchové podle něj neexistují, neboť je nikdy neviděli a nevypovídá o nich ani řád stvoření či další teologické a filosofické (ty především) důkazy. Odpověď na důvod existence zla spatřují ve svobodné vůli člověka, který může rovnocenně volit mezi dobrem a zlem, obraz snězeného ovoce v Edenu je pro ně čistě alegorickou konstrukcí na svobodné odmítnutí poslušnosti. Problematické okruhy se však v tomto případě doslova nabízejí – proč o „zlých duchách" píší svorně snad všichni představitelé patristiky, proč je toto sousloví v Písmu více než dvacetkrát či slovo démon víc jak čtyřicetkrát? Z jakého důvodu křestní obřady obsahují od počátků církve exorcismus. Jestliže se jedná o nějakou zbytečnost, proč tomu autoři po staletí přikládají takovou váhu? Či ještě jinak co vede člověka k rozhodnutí pro zlo? Je li božím obrazem, nutně se musí jednat přinejmenším v první fázi o „invazi" zla zvenčí.
Druhý extrém je zcela opačný a dopouští se chyby směšování slov hřích, zlo, ďábel. To je pochopitelně také mylné pojetí. Žádná bytost nás nemůže donutit učinit hřích, jestliže jí nedáme dobrovolný souhlas. Hřích jako takový tedy koná člověk osobně, nikoli zlý duch (pohled do morálních problémů démonů ponechme stranou). Také zlo není tak snadnou veličinou jak by se mohlo zdát – kromě toho, že hned v úvodu musíme odfiltrovat složku „přírodního či přirozeného" zla (povodně, požáry apod.), dostáváme se do situace nejasnosti toho co morální zlo je. Jedná se o absolutní kvalitativní položku posuzování lidského žití, nebo o projev zmíněné činnosti? Jakékoli slučování pojmů v této oblasti je nebezpečné neboť může vést ke zcela mylným závěrům (například že za vlastní jednání nenesu odpovědnost, neboť zlo ve mně činí ďábel, nikoli já aktivní spoluúčastí nebo že svět je zlý a zkažený, neboť Satan je přítomný v každém člověku, je tedy všechno ve všem, rovnocennou silou k Bohu).
Jak tedy zlé duch správně vnímat? Jako u všech nehmotných jsoucen i zde bude téměř nemožné vytvořit pozitivní definici (negativní by nám ale nebyla příliš platná). Pokusíme se tedy prostor pro tento termín omezit jen několika poznámkami (myslím, že filosoficky i teologicky nedokonalými, z pohledu spirituální teologie však dostačujícími). Vycházejme z předpokladu Písma a Tradice, že se jedná o tzv. padlé anděly – odtud: „Zlý duchové jsou nehmotné bytosti, schopné ovlivnit naše emoce, niko však rozum. Jejich cíle je přivést člověka k činnosti, jejímž následkem je hřích." Je potřeba ještě podtrhnout, že myšlenka se stává hříchem až když je vědomá a my jí dáme souhlas. Niko dříve, tedy samotné myšlenky vstupující do našeho srdce můžeme vnímat jako démony, ale pokud proti nim bojujeme, nejedná se v žádném případě o hřích.
Lze tedy říci, že hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božích zákonů. Je to skutek dobrovolného odvržení Boží vůle a realizace sobeckého já. Hříchem naopak není (jistě musíme vnímat určitý gradient od hříchu k morálně indiferentnímu skutku) pokud skutek nebyl vykonán dobrovolně. Kaouzistika rozvíjela otázku dvojího účinku skutků. Stručný závěr který z toho můžeme učinit je ten, že nelze skrze zlý skutek dosáhnout skutečnosti dobré. Takové jednání je obvykle nemorální. Jiný případ je, vzniká li dobrý skutek současně s tím špatným. Pak je nutno vnímat závažnost a rozměr obou následků (Příkladem je eticky přijatelné provedení potratu v případě, že je jisté, že by těhotenství nepřežila ani matka ani dítě. Zabít dítě a nechat žít matku je lepší, než nechat umřít oba).
Svatý Tomáš Aquinský definuje hřích, jako nedostatek dobra, případně jako to co schází k dokonalosti. problém do kterého se zde ale dostáváme je ten, že téměř vždy může být ještě lepší. Zlo bychom konali tedy stále. To je pochopitelně pro morální teologii problém a proto dáváme přednost defininici, že hřích je podle křesťanského podání přestoupení mravního řádu, daného Bohem, sepsaného v Desateru přikázání, takzvaném dekalogu.