Tiskové zprávy
Kamarádi, členové klubu a jiní příznivci,
pokud se vám budou zdát některé články směšné či dokonce trapné, tak vězte, že od jejich napsání uplynulo někdy až 40 let !! Tehdy byla trochu jiná doba a potřeba zviditelnění klubu na veřejnosti byla velmi důležitá v okamžiku přidělování finančních dotací. Což trvá i dodnes. Neznámé, přehnaně skromné a v koutečku stojící kluby pro veřejnost vlastně neexistují. A nezapomeňte, že jsme jezdili na stařičkých favoritech, laminátových kanoích, dřevěných běžkách a používali na koleně vyrobené cepíny a mačky.
A tak prosím - buďte k autorům shovívaví !
Publikované články z akcí oddílu VHT
Kupředu z 13. 8. 1981
akce v době 21. - 28 . 7. 1981
N á v r a t z A l p
Před několika dny se vrátila zpět do Kolína výprava vysokohorských turistů TJ Lokomotiva Kolín. Tato skupina operovala v oblasti Ötztalských Alp právě v době, kdy z celé střední Evropy docházely zprávy o záplavách, lavinách a téměř dvoumetrové vrstvě nového sněhu v Alpách.
Výprava v nejzaledněnější části rakouských Alp dosáhla poměrně slušných výsledků. Po dvou dnech aklimatizačních výstupů na méně významné vrcholy okolo třech tisíc metrů nad mořem byl podniknut útok na Wildspitze (3.771 m n.m.) - druhý nejvyšší štít Rakouska, jen o 26 m nižší než známý Gross Glockner. Za krásného a jasného počasí při dohlednosti přes 60 km bylo po namáhavém pětihodinovém výstupu po 6 km dlouhém ledovci Vernagtferner dosaženo vrcholu.
Členové výpravy (mezi nimiž byly i dvě dívky) se vrátili sice unavení a spálení sluncem, ale spokojení - několikaletá přípravná činnost byla tak zdárně korunována úspěchem v Alpách.
Železničář z 28.6.1983
S k i a l p i n i s t é v K o l í n ě
Už pět let existuje v rámci odboru turistiky TJ Lokomotiva Kolín oddíl vysokohorské turistiky. Jeho bohatou činnost netvoří jen pobyty v domácích i zahraničních velehorách a přechody pohoří, ale i zlepšování kondice a technické dovednosti členů a v neposlední řadě i doplňkové akce lyžařské, cyklistické a vodácké. Oddíl má vlastní cvičitele VHT a ve spolupráci s horolezeckým oddílem se zaměřuje také na skialpinismus.
Při této formě horolezectví lezec vystupuje na velehorské štíty klasickým způsobem a zpět sjíždí na zvlášť upravených lyžích. Sklon těchto svahů výjimečně dosahuje až 60 stupňů. Výborná kondice, dokonalé ovládání lyží, značná dávka odvahy a sebevědomí jsou samozřejmě podmínkami úspěchu. Tímto způsobem zvládli ve Vysokých Tatrách členové oddílu Lomnický štít, Vysokou, Kriváň, Bradavici a mnoho dalších vrcholů, jejichž výška přesahuje dva tisíce metrů nad mořem. V rakouských Alpách oddíl pokořil a sjel Gross Glockner (3.978 m), Wildspitze (3.770 m), Grossvenediger (3.674 m), Fluchtkogl (3.510 m) a další štíty. V minulých letech jsme také uskutečnili přechody Fagaraše, Rily a Pirinu, letos se chystáme do Julských Alp v Jugoslávii, na další roky jsou v plánu výpravy na Kavkaz a do Bavorských Alp.
Kupředu z 1. 9. 1983
akce v době 5. – 21. 8. 1983
K o l í n š t í t u r i s t é v A l p á c h
V neděli se vrátila do Kolína skupina turistů a horolezců TJ Lokomotiva Kolín, která pobývala 10 dnů v oblasti Julských Alp v Jugoslávii. Zájezd byl dobře zorganizován a provázelo jej trvale krásné počasí, takže nic nestálo v cestě dosažení dobrých sportovních výsledků. Výprava postupně vystoupila na tyto vrcholy: Jalovec (2.643 m n.m.) jižním hřebenem, Mojstrovka (2.366 m) severní stěnou, Prisojnik (2.543 m) a Razor (2.601 m) zajištěnou Jubilejní cestou, Kanjavec (2.515 m), Škrlatica (2.738 m) a konečně Triglav (2.864 m). Mezi těmito vrcholy je první a druhá nejvyšší hora Jugoslávie – Triglav a Škrlatica. Některé z uvedených cest byly značně obtížné, a tak se pořádně zapotili i zkušení členové oddílu VHT.
Na závěr zájezdu skupina navštívila Istrijské pobřeží, kde se rekreovala několik dnů v Piranu, Poreči, Pule a Rjece.
Kupředu z 8. 9. 1984
akce v době 20. – 31. 7. a 4. – 15. 8. 1984
Vysokohorské léto turistů TJ Lokomotiva Kolín
Letošní léto bylo pro členy oddílu VHT velmi úspěšné. Ve spolupráci s CK Sport-turist se podařilo zorganizovat a uskutečnit dva atraktivní zahraniční zájezdy do velehor značně vzdálených od Kolína.
Ten první směřoval až na samé pomezí Evropy a Asie – do sovětského Centrálního Kavkazu. Zde, na úpatí majestátného Elbrusu (východní vrchol 5.595 m n.m., západní vrchol 5.642 m) pobývala skupina turistů TJ Lokomotiva Kolín v hotelu Itkol a odtud podnikla pět náročných túr: k ledovci Šchelda na úpatí stejnojmenného štítu (4.320 m), k nádhernému 30 metrů vysokému vodopádu říčky Čat v soutěsce Irik-Čat, do sedla Donguz-Orun (3.280 m) v těsné blízkosti známých štítů Nakra-Tau (4.277 m) a Donguz-Orun (4.437 m) a konečně k chatě Zelený bivak u ledovce Baš-Kara.
Po těchto aklimatizačních túrách následovalo vyvrcholení celého programu – výstup na chatu Prijut 11 ležící ve výšce 4.200 m n.m. Další výstup pokračoval na Kameny Pastuchova (4.700 m), kam vystoupili všichni členové výpravy. Deset nejzdatnějších vystoupilo dokonce až do výšky 5.000 m na úbočí Elbrusu a tím si všichni vytvořili osobní výškový rekord. Zároveň si každý vyzkoušel, jak působí výška téměř 5 km nad mořem na člověka z Polabské nížiny. Pro silný vítr při teplotě –15 stupňů však vrchol Elbrusu odolal. Prozatím.
Druhý zahraniční zájezd směřoval do Engadinu ve švýcarských Alpách. Podařilo se navázat přátelské kontakty se švýcarských dělnickým tělovýchovným spolkem SATUS a dojednat podmínky pro výměnu sportovců ČSTV a SATUS. Skupina měla základnu na klubové chatě Christolais nedaleko známého střediska St. Moritz. Odtud podnikla celkem 8 túr v horské skupině Bernina.
Protože celou dobu pobytu panovalo velmi špatné počasí (základna mraků pod 3.000 metrů, téměř 40 cm nového sněhu), museli Kolíňáci upustit od dosažení hlavních vrcholů pohoří, které byly původně v plánu: Piz Bernina (4.020 m), Piz Roseg (3.920 m) a Piz Palü (3.905 m n.m.) .
Skupina kolínských turistů však dosáhla nejdůležitějšího cíle: dobře reprezentovala nejen své město, ale i socialistickou tělovýchovu a ČSSR vůbec. Navázané kontakty dávají naději na rozšíření styků mezi SATUS a ČSTV a tím i na opakování této krásné akce.
Kupředu z 31. 10. 1985
akce v době 10.-17.8. a 17.-24.8. (V. Tatry), 4.-17.7. (Dunaj) a 26.7.- 4.8.
V y s o k o h o r s k é l é t o
Letošní léto bylo pro oddíl VHT TJ Lokomotiva Kolín plánováno jako léto odpočinkové, a to jak fyzicky, tak i finančně. Loni totiž členové tohoto oddílu navštívili Kavkaz a švýcarskou Berninu a na příští rok plánují opět návštěvu švýcarských Peninských Alp a jugoslávských Julských Alp. Přesto se však podařilo uskutečnit čtyři poněkud “méně náročné” akce, z toho dvě zahraniční.
V rámci výměnných oddílových styků se švýcarskou tělovýchovnou organizací SATUS navštívila ČSSR desetičlenná skupina zmíněného spolku v čele s presidentem své horolezecké sekce. Složení výpravy bylo velmi pestré: od zubní laborantky přes architekta až k profesionálnímu horskému vůdci. Přesto se však podařilo plně uspokojit jejich zájmy a přání jednak třídenní návštěvou Prahy a jejich památek, jednak týdenním pobytem ve Vysokých Tatrách. Švýcarští přátelé se zajímali nejen o náročné túry v našich velehorách, ale i o krásy naší vlasti.
Bezprostředně po popsané akci následovalo soustředění oddílu VHT na Téryho chatě ve Vysokých Tatrách. Ve spolupráci s horolezeckým oddílem TJ Agro Kolín bylo dosaženo několika pěkných úspěchů, jako např. výstup na Malý Ĺadový štít Puškášovým pilířem, nebo výstupy na Pyšný štít a Mačaciu vežu a mnoho dalších. Členové skupiny dokonce velmi aktivně zasáhli při nehodě německého turisty a do příchodu Horské služby prováděli záchranné práce.
Obě zahraniční akce oddílu VHT mířily do Rumunska. První dvanáctičlenná skupina kombinovaná se členy oddílu kanoistiky TJ Kolín jela na gumových nafukovacích kajacích do delty Dunaje. Druhá “rumunská” skupina uskutečnila pěší přechod pohoří Apuseni. Vystoupila na 4 vrcholy vysoké přes 2.400 metrů n.m. a urazila asi 150 kilometrů. Mimo to provedla průzkum několika jeskyň a propastí rozsáhlého a spletitého Rumunského krasu.
Akce oddílu VHT nejsou snadné. Přesto si však oddíl klade za hlavní cíl nikoliv náročnost, ale hlavně všestrannost a rozmanitost svých akcí, poznání cizích zemí a způsobu života jejich obyvatel.
Kupředu z 5. 11. 1987
akce v době 31. 7. – 9. 8. 1987
N a l e d o v c í c h A s i e
V letošním roce oslavil oddíl vysokohorské turistiky TJ Lokomotiva Kolín 10. výročí svého vzniku. Za tuto dobu uspořádal více než 140 úspěšných akcí v ČSSR a 22 výprav do 10 zemí Evropy. Letošní jubileum oslavil oddíl výpravou do sovětského Ťan-Šanu.
Skupina navštívila horskou skupinu Zaalijský Ala-Tau ležící v severní části Ťan-Šanu, asi 60 km od sovětsko-čínské hranice. Svou základnu měla ve známém rekreačním a rychlobruslařském centru Medeo, kde bydlela v jurtách – starobylých stanech kazašských kočovníků.
I přes nedostatek času a velké vzdálenosti vystoupilo 10 členů oddílu východním hřebenem na štít Tujuk-Su (4.150 m n.m.) Zpáteční “sjezd” po ledovci o sklonu 50 – 60 stupňů byl jedním z nejsilnějších zážitků. Dalším úspěchem bylo dosažení vrcholu Pik Pioněr (4.040 m) a Čimbulak (3.800 m). Protože několik účastníků je zároveň i členy horolezeckého oddílu TJ Agro Kolín, byl jeden dosud nepojmenovaný štít nazván “Pik Agro” – asi 3.720 m n.m.
Dalším “zážitkem” byla návštěva orientálních lázní v Alma--Atě, kde po absolvování hloubkové turecké masáže se většina členů výpravy z budovy jen odbelhala. Výprava byla velmi úspěšná .a doufáme, že v příštím roce na ni navážeme plánovaným výstupem na švýcarský Matterhorn.
Kupředu z 14. 9. 1989
akce v době 12. – 20. 8. 1989
V h o r á c h R u m u n s k a
Koncem srpna podnikl oddíl VHT Lokomotivy Kolín v pořadí už svou 26. zahraniční výpravu – tentokrát do hor Rumunska. Metodou kontrastu jsme se rozhodli navštívit tři naprosto odlišné oblasti rumunského vnitrozemí: pohoří nejvyšší a nejdrsnější – Fagaraš, pohoří nejromantičtější – Piatra Craiului a pohoří nejnavštěvovanější- Bucegi. Vystoupili jsme postupně na tři nejvyšší štíty Rumunska: Moldoveanu (2.543 m n.m.), Negoiu (2.535 m) a Vistea Mare (2.527 m) ve Fagaraši, na nejvyšší vrcholy Piatry Craiului (La Om – 2.239 m) a Bucegi (Omul – 2.505 m), těšili se nádhernými výhledy z divoce rozeklaných vápencových vrcholků Piatry a společně žehrali na neutěšený vzhled a devastující přeplněnost pohoří Bucegi se známými středisky Predeal, Sinaia a Busteni.
Rumunské hory – to nejsou jen žulové štíty, hrozivé skalnaté soutěsky jako Strunga Dracului a dlouhé pochody dolinami za slunečního úpalu i deště, ale i nádherná tábořiště u modravých jezer, tisícihlavá stáda ovcí pasoucí se vysoko v horách a krásné, civilizací dosud nedotčené kouty přírody. Akce se zúčastnilo 40 osob, z toho 24 ušlo téměř 300 kilometrů a splnilo zápočtovou cestu I. stupně.
Na závěr pobytu jsme několik dnů odpočívali na černomořském pobřeží v Mamaii. Měli jsme možnost hovořit i s čs. generálním konzulem v Constanci, který všem našim turistům vzkazuje: “Necestujte do Rumunska individuálně – vyhnete se mnoha potížím a nemilým překvapením. Doporučit mohu jen zájezdy s cestovní kanceláří anebo cesty větších skupin.”
Zájezd do Rumunska se vydařil i přes svou náročnost fyzickou a často i psychickou. Umožnil nám poznat nejen krásy rumunské přírody, ale i nelehký život tamních obyvatel.
Kolínské noviny z 17. 1. 1991
akce v době 10. – 22. 8. 1988
M o n t e R o s a
Jednou jsme s kamarády zase plánovali výpravu na příští léto a protože jsme si řekli, že trochu skromnosti neuškodí, úmyslně jsme zatím přehlédli Mont Blanc s jeho 4.810 metry a vyslovili jméno druhého nejvyššího evropského velikána: Monte Rosa. Ten leží na italsko-švýcarské hranici a vypíná se do mrazivé výšky 4.634 metrů. Sehnali jsme si malý autobus Ikarus, vybrali 14 největších odvážlivců a vyrazili. Těch 1000 km do Zermattu jsme zvládli průměrnou rychlostí 40km/hod.a výstup na chatu Monte Rosa hütte také. To jsme zatím funěli jen docela nepatrně.
Vyslechli jsme dobře míněné rady o povinné týdenní aklimatizaci, smutně si prohlédli nevalný obsah svých peněženek a věc řešili ryze česky: Přímo nahoru a žádné zdržování! Když jsme mohli jednu noc spát v Domažlicích (400 m) a druhou na chatě Monte Rosa (2.795 m), proč ne třetí ve vrcholové italské chatě Regina Margherita v 4.554 metrech?
Cesta byla dlouhá a vedla proklatě do kopce. Někteří kamarádi už od rána prosili o ránu z milosti, jiné jsme za sebou vlekli na lanech jako soumary (třeba Zdeňka). Kráčeli jsme po ledovci Grenzgletscher přes trhliny, jejichž modravá hloubka děsila, mezi stěnami Monte Rosy a Liskammu, jejichž nedostupnost vábila, v úmorném vedru oslepujícího slunce, stále vzhůru, výš a výš. Až v sedle Sesser Joch (4.296 m) se náhle zatáhlo a začalo foukat. Nejprve mírně, potom tak, že cepíny vlály vodorovně. To už jsme zjistili, že jediný možný rytmus je 30 kroků a minutu vydýchat. Jinak to prostě nešlo.
Chata Regina Margherita italského horolezeckého klubu (CAI), kterou jsme našli spíše hmatem, je nejvýše položené lidské obydlí v Evropě (4.554 m). Díky vrtulníku zde však dostanete čerstvou zeleninu, měkký chléb, sýry i víno. Jen voda tu není. Museli jsme si ji koupit – jeden litr v přepočtu za 65 Kčs. Noc patřila k nejhorším zážitkům: málokdo mohl jíst, hlavy nás bolely jako po těžkém flámu, spát se nedařilo. Ráno jsme se sotva vypotáceli ven, ale úžasné panorama tisíce alpských velikánů nás brzy vzkřísilo. Dva kamarádi věrni oddílovému heslu “lepší živý zbabělec, nežli mrtvý hrdina” se vydali dolů, ale ostatní neváhali – vzhůru!
S námahou jsme pokračovali přes Signalkuppe na Zumstein Spitze, Dufourspitze (hlavní vrchol) a Nordend. Tenhle den naší výpravy byl nejkrásnější - přechod čtyřvrcholového hřebene Monte Rosy po oslnivě třpytivé ledovcové hraně místy jen 20 cm široké, téměř o 4,5 km výše než leží Kolín, pod dohledem majestátního Mont Blancu a pálícího slunce na tmavě modré obloze – byl prostě nezapomenutelný.
Na hlavním vrcholu obrovská radost, gratulace, fotografování. Pokud víme, jsme první Kolíňáci, kteří se dostali tak vysoko. A pak zase do reality – stále dolů a dolů (3 tisíce výškových metrů!). Občas někdo visí na laně, když se s ním proboří sněhový most, ale kamarádi pomohou. Za dva dny jsme zase v Zermattu, odkud jsme vyšli. Utahaní, ale šťastní.
Kolínské noviny z 7. 2. 1991
akce v době 10. – 22. 8. 1988
M a t t e r h o r n
Při výpravě na druhý nejvyšší evropský vrchol Monte Rosu v roce 1988 se nám neobvykle dařilo a dost jsme si věřili. Proto vyvstala zákonitá otázka: který vrchol tady v okolí je nejobdivovanější, nejfotografovanější a nejlákavější ? Matterhorn ! (prvovýstup E. Whymper 14. 6. 1865)
Vyrazili jsme v houfu z Zermattu k jezeru Schwarzsee a na chatu Hörnli (3.260 m). Nocleh jsme kupodivu dostali za přiměřenou cenu 15 franků (tehdy asi 240 Kč) a celý večer pilně teoretizovali: kdo, kdy, kudy, jak a proč. Na poslední otázku jsme si raději neodpovídali.
Ve tři hodiny ráno nás vzbudil strašlivý randál – celá chata vstávala a chystala se na vrchol. Rychle lano, cepín, stoupací železa a karabiny do batohu, dvě čokolády, láhev vody a fotoaparát k tomu a honem za mizejícím hadem světlušek z čelových svítilen. Díky dokonalému teoretizování jsme byli už jen čtyři. Ivan s Mirkem se nám ztratili kdesi ve tmě a tak jsme zbyli se Zdeňkem už jen dva. Nahoru to šlo pomalu, ale řetěz světélek v temné stěně ukazoval, kudy jít či plazit se dál. Když jsme dolézali k Solvay hütte, nouzové chatě Horské záchranné služby v 4.003 metrech, začalo svítat. Nádhera ! Postupující slunce zlatilo kameny, věže i štíty, ledovce zářily, pouhé obrysy dostávaly plné tvary.
Vrcholové ledové pole je dost strmé a na něm se pohybovalo oběma směry asi 50 horolezců navázaných na kilometry lan, každý spěchal, nikdo se nechtěl zdržovat. Výsledkem bylo čilé nadávání v osmi světových jazycích včetně japonštiny (češtinu jsme však nezaslechli) a nikdo se nemohl ani pohnout. Když se to rozpletlo, už jsme neváhali. Na vrcholu Matterhornu (italsky Monte Cervino – 4.474 m) jsme byli po sedmi hodinách lezení mezi posledními, a proto tu bylo celkem volno (na vrchol se vejde jen asi 5 lidí). S nasazením života jsme pilně fotografovali a vyhlíželi zbylé dva kamarády. Pohled z Matterhornu na Mont Blanc je fascinující a málo komu je dopřán.
Kluky jsme potkali až na zpáteční cestě. Mirkovi se dál už nechtělo, a tak se navázal s námi, Ivan se spojil se dvěma Italy a pokračovali k vrcholu. Dolů k chatě nám to rozbitým terénem trvalo skoro 8 hodin a měli jsme toho opravdu plné zuby. Ivan se však večer nevrátil. Plni obav jsme ulehli na zem do lyžárny (jinde už místo nebylo) a už brzy ráno jsme z terasy zvědavě pozorovali známou stěnu. Ivan došel až v 10 hodin, protože sestup se díky “zkušenosti a důkladnosti” italských lezců protáhl až do tmy, kdy tak-tak dorazili k chatě Solvay. Tam na ploše 3 x 3 metry přespali s dalšími 15 lidmi, někdo vstoje, někdo vsedě. Díky tomu také neměli 20 hodin kapku vody.
Po vylíčení svých zážitků jsme kráčeli pohodlně dolů s pomalostí vítězů a rozvahou vysokohorských expertů. Opravdové oslavy však mohly propuknout až po shledání se zbytkem výpravy u autobusu v Taschi. To se nám to vydařilo !
Kolínské noviny z 21. 2. 1991
akce v době 31. 7. – 9. 8. 1987
Ť a n - Š a n
V roce 1987 jsme se moc chtěli podívat do některého asijského pohoří a podle stavu kapsy jsme zvolili Ťan-Šan v SSSR. Koupili si zájezd od Sport-turistu, nasedli do letadla a druhý den byli v Alma-Atě.
Jako základna bylo určeno středisko Medeo, kde nás ubytovali v kočovnických jurtách a odkud jsme vyráželi na jednodenní túry. Dohled nad námi měl vykonávat horský vůdce, z čehož jsme měli předem strach (měli jsme z tím smutné zkušenosti už z Kavkazu, kde nás takový “vůdce” nutil chodit v dvojstupu a nechtěl nás pustit ani 10 m od cesty, “aby se nám něco nestalo”). Proto jsme tentokrát nechali lana i cepíny doma, stejně by nám k ničemu nebyly. Jak příjemné však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že “vůdce” je děvče něco přes dvacet let, v sandálech a sukýnce, se zřejmou nechutí chodit kamkoliv pěšky a už vůbec ne do kopce. Taková šance a naše lana a cepíny leží doma !
Za první den jsme obešli všechny vrcholky v okolí, které za to stály, druhý den viděli vodopády Gorelnika a lyžařské centrum Čimbulak a třetí den jsme chtěli začít něco podnikat. Utekli jsme ráno bez snídaně a jediné, co jsme měli, byl chléb, syrový tvaroh a minerálka. To budou výkony! Podařilo se nám sehnat “gruzavik”, který nás odvezl až pod ledovec. Za 3 ruble jsme ušetřili 15 km plahočení po mizerné silničce, která měla takový sklon, že se na ní člověk málem neudržel na nohou. Ale náklaďáček to vydržel. Vystoupili jsme poněkud pobledlí, ale spokojení. Před námi se tyčil štít – pyramida, černá kráska v bílém pláštíku ledovců, no prostě nádhera! (Mapu jsme samozřejmě neměli, protože v té době v SSSR bylo dobrým zvykem mapy cizincům raději nedávat do rukou.) Teprve po čase jsme zjistili, že to byl Tujuk-Su (4.150 m).
Nejprve jsme ho chtěli obklíčit, pak vyhladovět, nakonec jsme zaútočili středem. Bez mapy, plánu, přípravy, taktiky i výzbroje jsme se sápali nejprve suťoviskem, pak po kamenném hřebínku a nakonec po ledovcové hraně. Naštěstí slunce pálilo tak, že sníh změknul a cesta nebyla zdaleka tak obtížná, jak to vypadalo zdola. Plíce se nadouvaly, nezvykle prázdné ruce svrběly, ale srdce nás táhlo stále výše. Poledne. Není dál kam stoupat. Vrchol. Obrovská radost. Fotoaparáty cvakají, kamarádi se ně šklebí s oddílovou vlajkou. Připadáme si docela nepatřičně, asi jako výprava kaktusářů na Mt. Everestu.
Cesta dolů byla zážitek na celý život: po změklém ledovci kloužeme po botách, až se za námi práší (přesně tak, jak to všechny příručky VHT zakazují). Sjeli jsme 800 výškových metrů za necelou hodinu. Je nám však jasné, že za dvě hodiny by se tenhle “sjezd” díky klesající teplotě proměnil ve velmi opatrný sestup a k večeru by to byl pěkný hazard. Ale vyšlo to a pak jsme celí napjatí čekali pod morénou, jestli se objeví náš “gruzavik”.
Hukot motoru se ozval na minutu přesně. Jízda zpět byla skutečně jen pro otrlé. Řidič, z něhož byla zřetelně cítit vodka, občas vyhodil rychlost, kterou brzdil a auťáček během tří sekund překročil rychlost zvuku. Vpravo skála, vlevo propast, cesta jako tankodrom. Brzdy se pálily, my pod plachtou ječeli strachem, jen řidič se smál. Když se mu pak po několika marných pokusech podařilo rychlost zase zařadit zpět, celé auto radostně zařvalo:“Je tam!”, a zase jsme se děsně smáli my. Ale dojeli jsme!
Poslední den jsme jako bonbónek absolvovali celou proceduru v tureckých lázních včetně speciální hloubkové masáže. Trosky, které se po akci vypotácely hlasitě sténajíce z budovy lázní, v ničem nepřipomínaly ty hrdiny, o kterých byla řeč předtím.
Ale i to jsme přežili a zůstaly nám ty nejhezčí vzpomínky.
Kolínské noviny z 14. 3. 1991
akce v době 10. – 27. 8. 1990
C i v e t t a
Na výpravě do italských Dolomitů v r. 1990 jsme mimo nejvyššího vrcholku pohoří Marmolaty (3.342 m) nemohli minout ani Civettu (3.232 m) s proslulou severozápadní stěnou, téměř svislou a vysokou přes 1,5 kilometru. Leží na jih od Cortiny d´Ampezzo a je to obrovská skála oddělená na všech stranách hlubokými údolími. Na její vrchol vedou tři cesty. Jedna “normální”, schůdná podle oddílového rčení “pro matky s kočárky a turistické důchodce” a dvě cesty “via ferrata”, německy “klettersteig”. To jsou cesty zajištěné ocelovým jistícím lanem, skobami a žebříky. Vedou horolezeckým terénem obtížnosti II. až III. A některá místa nahánějí strach i otrlým vysokohorákům.
Vyrazili jsme od chaty rifugio Coldai ještě za tmy. Zvolili jsme cestu via ferrata Alleghesi (nejsme přece žádné padavky !). Velká červená šipka na balvanu nás zavedla přímo pod 40 m vysokou svislou stěnku, středem které se černalo ocelové lano. Postupně jsme se k němu připnuli a opatrně se soukali vzhůru. Po nějaké době jsme došli (či spíše “doplazili”) skupinu pěti typických Tyroláků i s kloboučky a koženými kraťasy. Měli s sebou horského vůdce, tři lana a plné batohy nářadí a jistících pomůcek. Pohybovali se vzhůru rychlostí asi tři metry za minutu a bylo zřejmé, že za nimi dokončíme svou túru až příští týden. Předejít je v úzkém komíně, kde si člověk dřel oba boky o stěny, byl husarský kousek hodný hadích mužů. Také na nás koukali dost vyjeveně, když jsme je míjeli vzpřímeně, s úsměvem, či alespoň (pokud možno) bez obvyklého šklebu hrůzy ve tvářích, zatímco oni se úspěšně snažili zcela splynout se skálou.
Po další hodině lezení, když už všichni netrpělivě vyhlíželi vrchol, jsem byl nucen přiznat dosud tajnou informaci, že v průvodci je cesta odhadnuta na šest hodin a nikoli na dvě a půl (jak se všichni domnívali). Málem mne ukamenovali. Na vrcholku jsme stanuli těsně po poledni, když už jsme měli z nekonečného lana halucinace. Byli jsme velice spokojeni, ale to jsme ještě netušili, jaké hrůzy nás ještě čekají.
Dolů jsme si vybrali cestu via ferrata A. Tissi, ne snad proto, že bychom potřebovali ještě nějaké silné zážitky, ale protože byla podstatně kratší než ostatní cesty. Během dalších hodin jsme začali pochybovat i o všeobecné platnosti zemské gravitace, když se nám podařilo sesoukat se bez úrazu o 1.100 výškových metrů dolů hladkými plotnami, úzkými zářezy a uzoučkými lávkami. Jen jsme záviděli Mustafovi, který v kožených rukavicích jel po drátě jako tramvaj. Pak už nás čekalo jen sejít další 1,5 km výšky dolinou a po 15 hodinách “odpočinkové” chůze jsme stanuli konečně v obci Listolade a vyhlíželi náš pojízdný domov – autobus s našimi proviantními zásobami.
Byl tam. A krásný horský potok hned vedle taky. Jaká slast !!
Kolínské noviny z 21. 3. 1991
akce v době 19. 7. – 1. 8. 1986
G r o s s G l o c k n e r
Při naší cestě na švýcarskou Berninu jsme se na poslední chvíli rozhodli věnovat trochu pozornosti i nejvyšší hoře Rakouska – Gross Glockneru (3.798 m). Přespali jsme naposled v bílých postýlkách v Kaplicích a další noc jsme už chtěli být na chatě velkovévody Johanna na Adlersruhe pod Glocknerem. Málokdo tušil, že ta však stojí ve výšce 3.454 m. Mysleli jsme, že ten kopec zvládneme za pár hodin a pak vesele pofrčíme dál. Ale prohlídka Salzburgu se protáhla, naše škodovky do kopců glocknerské vysokohorské silnice také moc neuháněly, a tak jsme nakonec po složitých přípravách z parkoviště na Franz Josefs Höhe odcházeli až v pět hodin odpoledne. Byli jsme veselí, plni sil, kamarádi mi věřili, že cestu dobře znám, na chatu nám chybělo jen 1.300 výškových metrů – prostě všechno bylo v naprostém pořádku.
O hodinu později to už vypadalo hůř – slunce se někam ztratilo, zamlžilo se, mírně jsme na ledovci Pasterzen zabloudili, dva kluci trochu lapali po dechu. Ale ještě to šlo. Za další hodinu už byla mlha jako mléko, rychle se stmívalo a z posledního jsme mleli už skoro všichni. Jen zvuk diesselagregátu od chaty nás povzbuzoval a napovídal, že ještě nejsme v Grónsku. Pak už to s námi šlo rychle s kopce.
Na chatu jsme se dopotáceli po 10. hodině v noci jen po sluchu a po hmatu. To už Olda a Honza usínali v chůzi a my jsme je píchali pravidelně cepínem do zad, aby věděli, že je máme rádi. Když chatař viděl jaké trosky “čackých hochů z Polabí” mu vrávorají dovnitř, věnoval nám litr čaje (ale za druhý chtěl už 70 šilinků). A to ještě před pár hodinami bychom přísahali, že převýšení a horská nemoc nás nedostanou !!
Ráno bylo všechno jiné. V pohodě a v krásném sluníčku jsme snadno vystoupali po strmém ledovcovém hřebeni pod skalnatý Klein Glockner (kde o dva roky později zmrzli ve vánici 3 Češi). Jen hromada cepínů a stoupacích želez pod skálou nám napovídala (zatím co správný a úzkostlivý Čech vláčí všechny své potřeby stále s sebou ve strachu ze zcizení), že jsme už opravdu v Alpách. Pak kousek dolů do uzoučké Pallaviciniho šterbiny, kde náš rozlet přibrzdil propletenec 20 lan, na kterých viselo v různých fázích pádu asi 45 horolezců pustě klejících ve všech hlavních evropských jazycích, česky také. A konečně hlavní vrchol – Gross Glockner (3.798 m) s velkým dřevěným křížem. Víte, co to dá za námahu vylézt na vrcholový patník a ještě kousek povyskočit, aby se alespoň hlava dostala přes důležitých 3.800 metrů?
Také sestup k autům proběhl hladce. Jen hluboké šlápoty ve sněhu zcela mimo obvyklou cestu vypovídaly o naší včerejší výstupové anabázi. Byl to ale povedený začátek naší výpravy do Švýcar !
Kolínské noviny z 28. 3. 1991
akce dne 20. – 21. 5. 1989
P r a d ě d
To jsme zase jednou nevěděli, co bujností dělat, až nás napadlo: Pojeďme na kolech někam vysoko do hor! A protože nepohrdáme svezením z kopce po dobré asfaltce, rychle jsme přehlédli nejvyšší silnice v republice: Ještěd 1.010 m n.m., Zlaté návrší v Krkonoších 1.411 m, Klínovec 1.244 m atd. Vyhrál to nejvyšší kopec – Praděd v Jeseníkách s 1.491 metry.
Po prvním nadšení však zavládly pochybnosti. Je vhodné pro ctihodné a zhýčkané členy oddílu VHT jet nahoru i dolů po stejné silnici? Samozřejmě že ne. Nikdy ! A tak se zrodil ďábelský plán: na Praděd terénem, na kolech k tomu a dolů s větrem o závod po silnici!
Rychlíkem do Zábřehu – snadné. Ani se však neptejte, kolik práce a přemlouvání to dá, když chcete napěchovat 22 bicyklů do malého šumperského motoráčku! A odtud už po vlastní ose do Koutů nad Desnou, kde jsme uhnuli na zelenou turistickou značku. Zpočátku se smíchem, pak mlčky a nakonec s hlasitým klením a skřípěním zubů jsme pomalu šplhali do kopce. Dráty praskaly, řetězy se trhaly, přehazovačky protestovaly a pneumatiky úpěly. Skoro 1.000 metrů výšky na vrchol! Když v jednom zvláště ohavném úseku jsme s omluvnými úsměvy jeden po druhém sesedli, mysleli jsme, že nic horšího už přijít nemůže. Ale přišlo. Přiznám se kajícně, že skoro kilometr jsme nesli své hýčkané bicykly potupně na zádech. Balvany, kaluže a bahno, stromy přes cestu a cesta se sklonem skoro 200 % - prostě lahůdka.
Ale to už se blížila oáza – chata Švýcárna ve výšce 1.302 m. Samozřejmě, že z lesa jsme se vynořili náležitě vydýchaní, učesaní a upravení a svačícím pěším turistům jsme předvedli vrchol neuspěchané společenské konverzace. Ještě že chata stojí na rovině. Zbývající kilometr na vrchol byl většinou bojem člověka tlačícího svůj stroj s opět vítěznou přírodou. Ale zvládli jsme to! Posledních 100 metrů už po asfaltu, opět v sedlech, družně bok po boku. Dokumentární foto pod vysílačem a pak léčebné posezení v restauraci.
Cesta dolů nás bohatě odměnila. Silnice nemá větší zatáčky, dá se jet naplno. Můj tachometr má stupnici do 60 km/hod, ale jeho ručka ležela daleko za touto hranicí. Kolem Barborky a Ovčárny jsme se mihli v sevřeném šiku vnášejíce děs a hrůzu do řad pěšáků. Posledních 8 km na Hvězdu a do Karlovy Studánky bylo opravdovou lahůdkou. Úzká silnička lemovaná hustým lesem a posypaná prachem ze zimního posypu. Stačí nepozornost, malé zaváhání či podjetí kola a z kotrmelců nevyjdeš. Dole jsme si ohřívali ruce na pěkně horkých ráfcích od brzdění.
A když se nám to tak dobře rozjelo, pokračovali jsme dál. Ten den jsme spali až v Opavě. Na horách je stejně nejlíp na kolách!
Kolínské noviny z 25. 4. 1991
akce dne 9. 1. 1983 a 25. 1. 1986 a 8. 1 .1988 a 28. 1. 1990
Š u m a v s k ý m o r d
Máme v nohách stovky kilometrů v bílé stopě, sjezdili jsme na běžkách celou republiku, známe kdejaký zasněžený kámen. Hezké jsou Krkonoše, krásné Beskydy, obtížné Nízké Tatry. Ale Šumava má pro nás stále kouzlo tajemnosti. Nejen pro hluboké lesy, zadumané pláně a spousty sněhu, ale i pro blízkost státní hranice a vojenský prostor Dobrá Voda, kterým jsme i přes jeho “nedotknutelnost” projeli před Listopadem několikrát. Nejvydařenější a “nejvypečenější” byl přejezd v roce 1988.
To jsme vyrazili z Javorné ještě za tmy, abychom se vyhnuli podezřívavým pohledům obyvatel vychovaných 40 roky “železné opony”. Byli jsme určitě zcela nenápadní, když zástup 20 lyžařů v červených větrovkách opatrně kličkoval mezi strážními věžemi pohraničníků, naštěstí většinou opuštěnými. Ujížděli jsme nedozírnými pláněmi, které znaly víc hukot tankových motorů než svist běžek. Za bývalou vsí Zhůří jsme se tiše vnořili do lesa, který skrývá naše dobře známé muniční skladiště. Sice je vždy mimo čas cvičení prázdné, ale přesto jsme se kolem něho celých 400 metrů v hlubokém sněhu plížili.
Slučí Tah – poslední dotyk civilizace. Projíždějící gazík víří prachový sníh a my jej opatrně pozorujeme zahrabaní do sněhu až po uši. Pak už jen zamrzlá rašeliniště Černého potoka, zoufalý pochod podle buzoly hustým pralesem na dohled od Prášil a stříbrné peřeje a zákruty říčky Křemelné. Několikrát ji brodíme nebo přecházíme po ledě a moc jsme se nasmáli, když se Ivan probořil po kolena do dravého proudu. Naše vodácké srdce jásá – tady určitě na kanoi ještě nikdo nejel! Kouzelné pohledy na skutečně nedotčenou přírodu dávají zapomenout na mráz, únavu a mokré boty.
U Vysokých Lávek nás překvapil řev motorů a na cestu se z lesa vyhoupl tank. Není kam uhnout a tak jdeme dál a srdce nám buší strachem. O kousek dál vpadáme rovnou do vojenského tábora při výdeji poledního guláše. S drzým čelem projíždíme, zdravíme “dobrý den” vlevo i vpravo a jen udivené pohledy šarží nás vyprovázejí. Střelnici na Velkém Boru musíme obejít – tady se dnes střílí a proklatě naostro. Dvě naše děvčata trochu pláčou, je to dost velký nápor na nervy. Už celý den mluvíme jen šeptem.
Ale už jsou tu Stodůlky se štěkajícími vlčáky v ohradě roty, Zadní Paště s troskami bývalých kvetoucích usedlostí, poslední brodění a pak prudký sjezd k Otavě a konečně asfalt obyčejné silnice do Srní. Napětí povolilo, tady se můžeme hlasitě smát.Na obvyklém občerstvovacím místě – v hotelu Fialka v Sušici – si ještě dlouho vyprávíme o krásném dnu v tehdy zakázaném prostoru.
Kolínské noviny z 10. 5. 1991
akce v době 15. - 22. 8. 1982
V e s e l o v T a t r á c h
Soustředění našeho horolezeckého oddílu a VHT bylo naplánováno na srpen na Brnčalově chatě ve Vysokých Tatrách. Náš obvyklý vůdce Honza byl na školení cvičitelů v Alpách, a tak jsme jeli bez něho. Bylo nás 10, samí borci, dost jsme si věřili. První dny jsme úspěšně zvládli obvyklé výstupy na Jahňačí štít a Jastrabiu vežu a tak jsme chtěli něco těžšího. Volba padla na Pyšný štít v hlavním hřebenu Tater, hned vedle Lomničáku.
Vyrazili jsme brzy ráno, sluníčko svítilo, obloha bez mráčku, nálada vysoká. Cesta dolinou Zeleného plesa a Velkou Zmrzlou dolinou je chodecká – to jsme zvládli. Pak jsme se navázali na lana a stoupali vzhůru k Lastovičí štrbině. Lezla jsem se Šamanem a docela nám to šlo. Povely jako „Jistím!“, „Dobírej!“ a „Jdu!“ se všude rozléhaly dolinou. Jenže pak se to nějak zadrhlo – skála byla stále strmější, stupy stále menší a chyty jen tak na dva prsty. Přesto jsme pokračovali pořád vzhůru. Jen v jednu chvíli mě zarazilo, když můj prvolezec na mě zavolal: „Honem se odvaž, asi spadnu!“ Samozřejmě jsem neposlechla a honem lano řádně zajistila. Tak jsme napůl viseli kousek pod hřebenem a nevěděli jak nahoru. V tom se nad námi ozval nevzrušený hovor našich rychlejších kamarádů „… a já jsem mu říkal, to lano ti nepůjčím …“ a „ …vždyť já ti na něj dám pozor …“ a „… to jsi kamarád?...“ a tak dál. Šaman na ně polohlasně a provinile zavolal „pomoc!“ Nic. Tak hlasitěji „POMOC!“ Rozhovor nad námi nerušeně pokračoval. Tak tedy opravdu nahlas „POMÓÓÓC !“ To už nás slyšeli, objevily se hlavy, lano nám hodili a z nesnází pomohli. Výstup se zdařil, bylo teprve poledne a pod námi byl krásně vidět náš prozatímní domov Brnčalova chata a na druhé straně Téryho chata v Malé Studené dolině.
A tu někdo navrhl: „Pojďme na Terynku na pivo !!“ Byla to hloupost, jak se dostaneme domů?, ale návrh prošel a my několikrát slanili a na to pivo opravdu šli. Pivo nebylo jedno, ale asi dvě a když jsme vyrazili na zpáteční cestu, sluníčko se už sklánělo k západu. Do Baraního sedla jsme dorazili za soumraku. Někdo už nemohl, jiného tlačily boty, další „brýlovci“ špatně viděli. Bylo jasné, že za světla na chatu nedojdeme. Tak jsme pověřili naše nejlepší běžce Bogana a Karla, aby honem na chatu doběhli, posbírali všechny naše baterky a přišli nám naproti. Cesta po tmě byla děsná. Stovky klopýtnutí, pádů a nadávek. Co bychom za světla seběhli za hodinu, to jsme se šourali asi třikrát déle. Ještě že nad vodopád, kde se kus cesty leze po řetězech, dorazili naši „světlonoši“ a na cestu nám posvítili. Na chatu jsme přišli za hluboké tmy a byli jsme rádi, že jsme celí. Už nikdy na túru bez čelovek !! D.K.
Kolínské noviny z 11. 7. 1991
akce dne 24. 4. 1982
B i m b o a J i z e r a
Jednou, když už jsme měli hor plné zuby, jsme se rozhodli vyzkoušet svou zdatnost na divoké vodě. A protože jsme parta, pohrdli jsme běžnými kocábkami pro individualisty. Potřebovali jsme něco většího a stabilnějšího. Sehnali jsme “invazní” gumový nafukovací člun pro deset osob, na příď mu po složitém křestním ceremoniálu napsali obrovskými písmeny “BIMBO” a vyrazili s ním na horní tok Jizery. Byl březen, tál sníh vody bylo moc a tekla proklatě rychle.
Někde u Pasek nad Jizerou jsme člun vyložili a skoro hodinu se tužili několika nožními pumpami. Pak jsme slavnostně nasedli, elegantně uchopili pádla a vydali se dolů po proudu.. Ježa chtěl sice jet proti proudu až do Harrachova, ale byl přehlasován. První kilometry byly trpkou zkušeností: dřeli jsme jako koně a člun zalévaný vlnami stejně plul kudy chtěl. Pak jsme se ale zacvičili a kličkovali v kamenitém řečišti docela obstojně. A když jsme získali i jistou eleganci a mysleli si, že nás už nic nemůže překvapit, přišlo Hradsko. Pro laiky připomínám, že to je vysoký jez a propust čili “šlajsna” s velmi špatnou pověstí, takže jen málokdo si troufá ji sjet a nezabít se.
Připravili jsme se na akci, podrobně si dohodli kdo, kdy, kde a jak zabere, kdo sepíše závěť a kdo bude kynout stovce diváků lačných krve na břehu. Teď jim to ukážeme! Na šlajsně stál bodrý naváděč v hubertusu a neustále radil: “Trochu vlevo, teď rovně, zaberte pořádně!” Trochu nás překvapilo, že těsně před tím, než jsme dosáhli hrany propusti, uskočil, pokřižoval se a zařval: “Pán Bůh s vámi!” Vzápětí nás šlajsna vcucla a hned jsme viděli, proč tak křičel. Celá řeka vtěsnaná do třímetrového koryta stříkala, řvala a řítila se dolů přímo proti skále, kde navršila obrovskou horu vody. Naučené pohyby byly rázem zapomenuty. Člun se postavil na špici, koutkem oka jsem zahlédl kormidelníka Šamana čtyři metry přímo nad hlavou. Celá hrdá posádka se sesypala na dno člunu na jednu hromadu, kde se kopala a mlátila navzájem pádly, jak vlny házely.
A řeka zpívala, člun tančil na zpěněných vlnách, na břehu řvali nadšením a my se bědně zvedali ze dna. Bylo nám trochu stydno, ale zase i trochu dobře po přestálé hrůze tam vzadu.
Další plavba už byla snadná, ale skončila špatně. Po úspěšném projetí ponikelské kaskády, těsně nad jezem v Sytové, se někdo zeptal, kde přistaneme na obhlídku. Kormidelník však se slovy “co bys tam viděl?” navedl člun přímo do jezu. Ukrutnou náhodou přesně do místa, kde trčela obrovská kláda podepřená několika balvany. Člun narazil, posádku to srazilo do vody a zatímco vzduch unikal ze člunu půlmetrovou trhlinou, potupně jsme plavali kolem v ledové vodě a zděšeně se počítali.
To by se nám na horách stát nemohlo !
Kolínské noviny z 23. 9. 1991
akce v době 10. – 26. 8. 1991
T u r i s t i k a
Před několika dny se vrátila domů skupina dobrodruhů – vysokohoráků z Lokomotivy Kolín z putování po Skandinávii. Strávila 16 dnů v dalekém Norsku, kde sice hladověla, mrzla, opravovala autobus a štvala se do kopců, ale zato viděla neuvěřitelné: modravé fjordy obklopené tisícimetrovými horskými stěnami, obrovské ledovce už ve výšce 800 m nad mořem, tisíce lodí i lodiček, plachetnic i zámořských obrů, střídání královských stráží v Kodani i vor Kon-Tiki a legendární loď Fram v Oslo.
Vystoupili jsme na nejvyšší horu Norska i celé Skandinávie – Galdhopiggen (2.469 m) a nakoukli na planinu Hardangervidda – největší neobydlenou pustinu v Evropě. Spěchali vojenským prostorem Hjerkin ke své nejsevernější hoře Snöhetta a koupali se v divokých vodách Kattegatu. Dva týdny jedli jen chleba s paštikou, ale i ochutnávali kaviár a lososa na rybím trhu v Bergenu. Probíjeli se houštím při “kosení” neuvěřitelného množství obrovských hřibů a s Hamletem žasli nad krásou jeho zámku Elsinor. Ale bylo to krásné a stálo to za to. Sláva těm, kteří to vydrželi !
Kolínské noviny z 7. 5. 1992
H o r y j a k o p e r l i č k y
Turisté z KČT Lokomotiva Kolín - VHT se společně potloukají po horách už 15 let. Za tu dobu stihli navštívit desítky pohoří a vystoupit na stovky štítů, ale evropská jednička jim dosud unikala. A protože roky běží a šedých vousů přibývá, padlo rozhodnutí: Teď, anebo nikdy !
V letošním roce chtějí vysokohoráci navléknout několik dalších perliček do svého drahocenného náhrdelníku: Jungfrau a Eiger ve švýcarských Bernských Alpách, Mont Blanc a Grandes Jorasses ve francouzských Savojských Alpách. Jen znalec ví, kolik námahy a odříkání budou stát výstupy na tyto proslulé štíty. Protože riskování a hazard nemá v horách místo, začali s přípravou včas.
Velikonoce strávila skupina v Roháčích. To sice nejsou Alpy, ale výstup o 2 km výšky s batohem o velikosti slušné almary člověka řádně prověří. Celý den jen supíte do kopce, boříte se po kolena do sněhu a srdce hrozí vyskočit z hrudníku. Odpočinout si nejde. Plazíte se po decimetr širokém hřebínku Ostrého Roháče a skoro panikaříte při pohledu na úděsné skluzavky na obou stranách. A což teprve večer. To si po desetihodinovém pochodu vyházíte lopatou díru ve sněhu, v ní postavíte stan, rozehřejete sníh, uvaříte speciální “horolezecké” ovesné vločky a při hrnku bezinkového thé (i jiných nápojů) podupáváte s kamarády pod hořícími hvězdami. Povídáte si a je vám blaze. Pak se zavrtáte do spacáku a mráz – nemráz, spíte jako doma pod peřinou. A když ráno je náhodou mlha jako mlíko a vy se v tom motáte po hřebenech dalších deset hodin, je vám blaze o trochu míň, ale nic si z toho neděláte. Vždyť na vás čeká Mont Blanc !
Kolínské noviny z 24. 9. 1992
akce v době 8. – 23. 8. 1992
Ú t o k n a M o n t B l a n c
Letošní srpnová výprava vysokohoráků Lokomotivy Kolín se zapsala zlatým písmem do historie oddílu. Nejprve jsme podnikli zoufalý pokus o dosažení některého štítu ve skupině Eiger – Mönch – Jungfrau v Bernských Alpách ze severu. Zastavily nás skoro svislé ledy pověstného Nollenu ve výši 3.660 m, kousek pod vrcholem Mönchu. Ústup!
O tři dny později byl zahájen generální útok z francouzské strany na Mont Blanc (4.807 m) v Savojských Alpách. Cesta na chatu Aiguille du Gouter – to bylo jen namáhavé a obtížné skalní lezení. Teprve zjištění ceny noclehu v chatě (v přepočtu 550 Kč) zvýšilo zajímavost akce. Bivak čili “širák” bez stanu na ledovci ve výšce 3.780 m (při teplotě -10 stupňů) pod obrovským úplňkem byl nádherný. První ranní skupina kolem nás předupala k vrcholu už v půl druhé. My jsme si “poleželi” do čtyř. Netrpělivost a zima nám stejně víc nedovolily. Navázáni na lana stoupáme po temném a zrádném ledovci blíž k zářícímu měsíci. První paprsky slunce nás dostihují u nouzové chaty Vallot ve 4.362 metrech. A pak už jen strmý ledový hřeben, příšerné srázy do Francie a Itálie (letos už 65 mrtvých!), srdce někde v krku, 30 kroků a minutu vydýchat. Snídaně se tlačí ze žaludku výš, oči jsou zalité potem a prsty na rukou jsou omrzlé.. Náhle se hřeben zaobluje, není dál kam stoupat. Nejvyšší vrchol Evropy je náš! Logické vyvrcholení patnáctileté činnosti oddílu vysokohorské turistiky. Dvacet pět členů výpravy na vrcholu (ve třech vlnách) – to tu ještě nebylo!
Na zpáteční cestě jsme si napravili reputaci výstupem na Mönch (4.099 m). Překvapili jsme ho z jihu, přešli Aletschgletscher - největší evropský ledovec, přeskočili nebo obešli tisíce jeho trhlin, bivakovali pod stěnou a ráno vystoupili na vrchol. Vlevo rozložitá Jungfrau, vpravo štíhlý Eiger. Jaká krása!
Ačkoliv v oddílu jsou většinou přestárlí mladíci, dalo nám to celé zabrat. Ale stálo to za to. Nebalíme – pokračujeme !
Kolínský Pres z 24. 8. 1999
akce v době 6. – 11. 8. 1999
Kolínští horolezci a Mladá Paní
Ze Švýcarska se v úterý vrátila skupina kolínských horolezců. Téměř týden se “rekreovala” v Bernských Alpách poblíž známého střediska Grindelwald, kterému vévodí proslulá trojice čtyřtisícových velikánů Jungfrau – Mönch – Eiger. Nejvyšší z nich, Jungfrau (4.158 m n.m.) byl hlavním cílem výpravy.
Základní tábor jsme postavili na sedle Oberes Mönchjoch v nadmořské výšce 3.630 m. Stany jsme zakopali hluboko do sněhu pro případ, že by náhodou trochu foukalo. Jak se později ukázalo, bylo toto opatření zcela zbytečné.
Brzy ráno jsme vyrazili úbočím Mnicha napříč nejdelším kontinentálním ledovcem Aletschgletscher (26,8 km) pod Jungfrau. Ledovec byl plný trhlin a proto navázání družstva na lano bylo zcela nezbytné. V té době fičel docela čerstvý vítr. Při výstupu do sedla Rottalsattel mezi Jungfrau a Rottalhornem nás popoháněl už skutečně silný fukéř. Viditelnost však byla výtečná.
Další část cesty vedla jižním hřebenem Jungfrau. Chůze ve stoupacích železech po ledovcovém svahu o sklonu 45 stupňů by nebyla sama o sobě tak obtížná, kdyby nám život neztrpčovala docela slušná vichřice. Její poryvy byly tak silné a nečekané, že jsme postupovali jen s obtížemi. Vrcholovou skalní pyramidu jsme zvládli poměrně snadno a po velmi exponovaném 20 cm širokém ledovém hřebínku jsme se pracně dostali na samotný vrchol. Výstup nám trval přes 5 hodin. Pohybovali jsme se téměř po čtyřech s cepíny hluboko zabořenými do sněhu. Nikdo příliš nestál o nedobrovolný sjezd do víc než kilometrové hloubky. Na vrcholu se rozhodně stát nedalo. Observatoř na Jungfraujochu (o 700 m níže) naměřila ten den rychlost větru 143 km/hod. S námahou jsme pořídili několik fotografií a několik minut se kochali velkolepým výhledem – od nejvyššího štítu pohoří Finsteraarhornu na východě přes Monte Rosu a Matterhorn na jihozápadě až k Interlakenu a Grindelwaldu hluboko v údolí na severu – a pak svižně, ale nekonečně opatrně, jsme se sunuli dolů. Za tři hodiny jsme byli pod štítem a za další hodinu v táboře. Ale kde jsou stany? Stany jsou pryč!
Chvíli trvalo, než nám došlo, že když na vrcholech řádí orkán, v sedlech také fouká “malý větříček” a ten nám odnesl stany, každý s 15 kg náhradní výstroje, spacáků a potravin. Naštěstí jsme je po chvíli zoufalého hledání našli uvízlé na skalisku vysoko nad táborem. Jejich důležité části,vrchní stříšky – tropika, byly však tou dobou už asi někde nad Japonskem. Stany jsme znovu postavili, ztracené díly provizorně nahradili, roztrhané části přelepili a těšili se na klidný spánek. Následující noc však byla jednou z nejhorších v našich pohnutých životech. Bernskými Alpami se přehnala bouře provázená průtrží mračen. Přívaly vody a sněhu tlačily spolu s větrem stany k zemi. Znovu a znovu jsme je museli zvedat, setřásat z nich sníh a doufat, že to stany neodfoukne i s námi. Nebe bylo současně rozerváno desítkami blesků, ve stanech bylo světlo jako ve dne, rachot hromů byl ohlušující. Pro hotelové hosty v údolí to jistě bylo poutavé divadlo, ale pro čtyři unavené Kolíňáky, krčící se ve výšce 3,5 km v potrhaných stanech v záplavě sněhu, to moc veselé nebylo.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Když jsme za úsvitu vylezli ze svých “teplých pelíšků”, zborcených a zavalených stanů, našli jsme všude kolem 15 cm nového sněhu, prostě jako v únoru. Bezvětří a hustá mlha. To urychlilo naše rozhodnutí: jedeme domů – Eiger si necháme na příště!
Kolínský Pres 26.8.2002
akce v době 3. – 7. 8. 2002
Prázdninové putování
Před několika dny se vrátila do Kolína kombinovaná skupina horolezců–veteránů z TJ Agro Kolín a turistů z KČT Kolín z týdenní výpravy do rakouských Stubaiských Alp. Tam jsme se pokoušeli vystoupit na některé štity v tomto krásném pohoří, které se táhne na jih od Innsbrucku podél italské hranice od Zillertalských Alp na východě až po Ötztalské Alpy na západě.
Výprava nezačala nejšťastněji: po startu ve 4 hodiny ráno v Kolíně nám už před Mnichovem zkolaboval motor stařičkého oplíka, který nás vezl, a tak musely pro zbytek cesty postačit jen tři válce. Proto jsme k dolní stanici lanovky Stubai Gletscherbahn dorazili v době, kdy se už obvykle zavírá. Ale my jsme byli tak přesvědčiví a neodbytní, že nás ještě za speciální horolezeckou cenu 8 Euro vyvezli (vyprávěli jsme něco o urgentní pátrací akci na hřebeni, kterou provádíme pro rakouskou horskou záchrannou službu).
Nahoře na stanici Eisgrat výši téměř 3.000 m jsme si ověřili, že nadmořská výška se ošidit nedá a příroda už vůbec ne. Po raketovém startu se „mladým junákům“ zvyklým na kolínských 200 metrů nad mořem už po 50 metrech začal kalit zrak a srdce vynechávalo. I přizpůsobili jsme tempo svým možnostem a s pulsem 180 úderů za minutu jsme se pracně vysoukali po ledovci Schaufelferner do sedla Bildstöckl Joch (3.128 m) a na chatu Hildesheimer Hütte, kde jsme chtěli přespat. Podařilo se.
Už druhý den, dokud naše tělesné schránky byly ještě čerstvé, jsme vyrazili na nejvyšší štít pohoří – Zuckerhüttl, vysoký 3.507 m. Výstup byl krásný (hodně), dlouhý (až moc) a vedl po ledovci Pfaffenferner překvapivě do kopce (hodně moc). Už bylo jasné, proč s sebou vláčíme lana, úvazky, karabiny, cepíny a stoupací železa. Ale po 5 hodinách jsme se zaťatými zuby na vrchol vylezli a pod netypickým křížem vyfotografovali. Měli jsme velkou radost, ale to nám ještě nedošlo, že výstup je jen menší půlka vítězství. Ta druhá a větší polovina byl sestup do sedla Pfaffensattel, další nutný výstup trhlinami posetým ledovcem Sulzenauferner na Wilder Pfaff (3.456 m) a dosti riskantní „sešup“ po trojkovém skalnatém hřebeni, to vše s batohy kolem 20 kg váhy, překážejícími cepiny a žhnoucím sluncem nad hlavou. Pak zbýval už jen nenáročný půlhodinový travers (i pro důchodce a matky s kočárky) na nejvýše položenou chatu Stubaiských Alp – Becher Hütte (3.195 m n.m.), kterou jsme už krásně viděli. Ale stačila jen chvilička a situace se zcela změnila: přivalila se hustá mlha, přikryla celý ledovec, takže bylo vidět stěží na pár metrů. Neklidně jsme kráčeli po vyšlapané stopě a těšili se na horký čaj na chatě, ale když tato idyla trvala už hodinu a půl nepřetržitého stoupání, začali jsme tušit, že není všechno v pořádku. Nebylo. Podle hmatu jsme se ocitli až někde pod vrcholem Wilder Freigeru (3.418 m). Poprchávalo, byla zima, nervozita se dala krájet, padala silná slova, někteří členové poklekli a klaněli se k východu. Nakonec jsme se jen podle „horolezeckého citu“ (a také mapy a buzoly) doplazili k chatě na vrcholku štítu Becher. Po 14 hodinách lezení, plazení a pochodu jsme toho měli opravdu dost.
Další dny už byly méně dobrodružné. Vrcholky hor (jako Feuerstein, Schneespitze, Weisswand Sp. a Tribulaun) se skutečně nalézaly tam, kde podle mapy býti měly, cesty vedly zásadně tam, kam slušné cesty vésti mají, na chatách nám opravdu postýlku a deku zapůjčili a pivo za 3 až 3,5 Euro natočili. Jen kochání nádhernou alpskou přírodou bylo zdarma. A to rozhodně stálo za nějakou tu námahu, litr potu či shozený kilogram váhy. Za rok pojedeme zase!
Akce v době 22. – 23. 9. 1978 (nepublikováno)
P ř í h o d a z v l a k u
To jsme jednou jeli do Tater mimořádně denním spojem. Sešli jsme se v nádražní hale, překontrolovali si navzájem zásoby nápojů na cestu a přesunuli se na nástupiště. Rychlík přijel skoro včas, my jsme nastoupili a hledali si místa k sezení. Když jsme se usadili a začala nevázaná zábava, ukázalo se, že v sousedním kupé cestuje několik studentek – žaček našeho přítomného kamaráda RNDr. Honzy, přednášejícího na jisté fakultě Univerzity Karlovy. Ten se k děvčatům po chvíli do kupé vmáčkl a začal s nimi vést důstojný rozhovor plný cizích slov a latinských termínů. Samozřejmě si navzájem vykali.
V tu dobu už v uličce vozu nekontrolovatelně kmital Bogan, známý svým bezprostředním chováním, oděný pouze v bělostném tílku. Rád by se hovoru také zúčastnil, ale prostě tam nebylo místo. A tak, když seznal marnost svého snažení, bez varování rozrazil posuvné dvěře kupé a oslovil společnost proslulou větou: „Tak co, holky, chtělo by si to zašukat, ne?“
Kupé zkaměnělo děsem, ale nikdo neprotestoval. Po chvíli se pan učitel omluvil a vyšel na chodbičku. „Bogane, to přece takhle nemůžeš, to jsou moje žačky ! Co si o mně pomyslí ?“ Tomu to ale bylo docela jedno, ale využil chvíle a hbitě vklouzl do kupé ke studentkám. Po zbytel cesty se už nic výjimečného nestalo.
Akce v době 7. – 9. 5. 1985 (nepublikováno)
S k u t e č n í „u m ě l c i“ v T a t r á c h
Při jedné akci ve Vysokých Tatrách se nám přihodila zvláštní příhoda: Ráno jsme se ubytovali v turistické ubytovně hotelu FIS na Štrbském Plese (tenkrát tam opravdu byla!), přes Bystré sedlo jsme obešli okruh Furkotskou a Mlýnickou dolinou a příjemně unaveni jsme večer zasedli k večeři v jídelně hotelu. To jsme ovšem netušili, že ten den natáčela v okolí hotelu Slovenská televize nějaké záběry do připravovaného filmu či pořadu a v hotelu se motalo větší množství herců a techniků. Spokojeně jsme večeřeli, občas nějakým panáčkem borovičky si připili a trochu i tančili (když už tam byla živá hudba). Kamarád Ruda, zvaný Tonča, požádal o tanec jednu plnoštíhlou dívčinu, která ovšem mluvila pouze rusky. A ta pod vlivem toho odpoledního natáčení se ho otázala „Vy chudožniky?“ Tonča se před 20 roky učil rusky ve škole a byl si jist, že „chudožnik“ je „lovec“ a tak vypnul hruď a její domněnku klidně potvrdil: „Da, my nastojaščije chudožniky!“ Dívka však uměla rusky líp a věděla, že „chudožnik“ je „umělec“ a proto se na Tonču dívala jako na svatý obrázek. A tak tančili, Tonča ji občas odstavil na kraj parketu se slovy „Počkej, buchto!“, odešel ke stolu občerstvit se borovičkou, pak se vrátil a pokračoval v tanci. To se opakovalo ještě několikrát. Ve 22 hodin však vedoucí skupiny ruských děvčat, opravdová „báryšňa“, energicky pískla a rázně své dívky nakomandovala do pokojíků. A to byl konec taneční eufórie.
Ráno jsme vyrazili na Štrbský štít. Počasí bylo krásné, slunce svítilo a cesta vedla vysokou klečí. Nálada byla po včerejšku vysoká, jen Tonča vzdychal a tvrdil, že „zatraceně, všude cítím borovičku, proč já jsem jich jen včera vypil tolik !“ Jak je zřejmé – pít se může, ale ne borovičku v moři kleče !!
Turista 2022/1
akce v době 11.9.1995 a 19.9. 2005
Jak si turista nemá o sobě moc myslet
Odbor KČT Kolín byl založen poměrně nedávno – před 45 roky – jako oddíl vysokohorské turistiky (VHT). V té době jsme byli mladí, silní, rychlí a mysleli jsme si, že nás už hory a skály nemají čím překvapit. Protože už tehdy byla VHT ve Vysokých Tatrách prakticky zakázaná, založili jsme i horolezecký oddíl a měli potřebné instruktory. Měli jsme za sebou i alpské výstupy – nic nás „nemohlo“ zaskočit. Jednu akci jsme směrovali do tehdy domácích Tater, kde jsme chtěli vystoupit na několik štítů cestami označenými jako „vysokohorácké“. Celý pobyt na Téryho chatě proběhl řádně - vrcholy se skutečně nalézaly tam, kde podle mapy býti měly, cesty vedly zásadně tam, kam slušné cesty vésti mají, úspěchy se řadily a naše sebevědomí rostlo. Na poslední den jsme si naplánovali výstup na … štít (nechci ho jmenovat, aby se někdo nepokoušel o opakování). Cesta byla stará alespoň 50 let, byla uvedena v průvodci VHT i horolezeckém. Měli jsme všechno potřebné vybavení včetně lan a přileb. Vyrazili jsme v 7 hodin ráno s plánem výstupu za 4 hodiny a sestupu o něco rychleji. Odpoledne jsme chtěli být v civilizaci na nádraží a odjet domů.
Už od začátku šlo všechno nějak špatně: nemohli jsme najít popsaný začátek cesty, několikrát jsme se vraceli, těžká místa obcházeli. Někde to vypadalo tak, že tam už od středověku nikdo nikdy nebyl. Poledne nás zastihlo někde ve třetině cesty. Obtíže se stupňovaly – tam, kde měla být cesta obtížnosti I, jsme nacházeli hladké plotny a převisy. Když už se začínalo stmívat, byl vrchol stále v nedohlednu. To už i optimisté začali mluvit o návratu. Když se úplně setmělo, začali jsme sice sestupovat, ale po „zkratce“, kterou jeden účastník vymyslel a prosadil. Nikdy jsem nic tak hrozného neprožil: tma, slušný deštík, nepřehledný terén, klouzavé kameny, poloha vysoko nad dolinou, dvě nebo tři lehká zranění, nervy na pochodu, stoupající únava a frustrace z neúspěchu. Pak už jen slaňování ve vodopádu krutě studené vody a zoufalé klopýtání klečí při svitu čelovek. Na nádraží ve Starém Smokovci jsme se doploužili ve 2:15 hodin ráno, kdy už žádné vlaky nejezdily.
A perla nakonec: přesně za 10 let jsme stejnou cestu chtěli zopakovat, abychom opravili staré chyby a napravili si reputaci. A výsledek? Téměř stejný průběh, hledání cesty, bloudění a boj o život. Jen konec byl jiný – na nádraží jsme dorazili už v 1 hodinu v noci. A ponaučení? Nikdy své schopnosti nepřeceňuj, nejsi nesmrtelný hrdina ! Měj k horám velký respekt, vždycky tě nějak překvapí. Měj respekt nejen k horám, ale především k partnerům a kamarádům. Vždy rozhoduje zkušenost, spolupráce, komunikace a společné hledání správného cíle. Tam nahoře je všechno úplně jinak než dole na chatě.
Akce v době 1. – 5. 10. 1986 (nepublikováno)
Horolezecké školení v Tatrách
To bylo v době, kdy jsme pod křídly TJ Agro Kolín založili nový horolezecký oddíl. K tomu bylo nutné, aby v klubu byl alespoň jeden cvičitel horolezectví. A tak jsem přemluvil Šamana, aby se mnou na ten kurz na Slezském domě ve Vysokých Tatrách jel. Přijeli jsme tam dopoledne a hned se vydali na nějakou lehčí túrku v oblasti Granátových věží. Lezeme, lezeme a náhle na mě Šaman volá „Metodicky !“ Nerozuměl jsem. Ještě jednou „Metodicky !“ a ukázal dolů pod nás, kde stál opřený o balvan nějaký chlap. A tak jsme lézli „metodicky“ - předepsané povely „Jistím !“, „Dobírej !“, „Lezu !“ a další se rozléhaly celou Velickou dolinou.
Večer při zahájení kurzu se ukázalo, že onen pozorovatel byl vedoucí školení – známý himálajec XY. Prohlásil, že „přes den jsem několik z vás viděl v akci a metodicky to vůbec nebylo špatné“. Trochu jsme zbledli, když pokračoval „na kurzech se obvykle leze jen do 5. stupně WW (obtížnosti), ale my se tím nemusíme řídit“. Dosud jsme lezli tak maximálně do 3. stupně. Pak jsme tři dny lezli takové prásky, že se nám třásly kolena a Šaman mi asi stokrát řekl „Proč vůbec jsme tady? Zabít jsme se mohli i doma.“
Ráno bylo krásně, obloha úplně modrá. Šaman se vrátil z obhlídky a ptal se „všichni mi venku říkali, že venku je „plech“ - nevíš, co to je?“ Nevěděl jsem a tak jsme šli na snídani a každému vykládali, že venku je „plech“. Nikdo nic nenamítal. Teprve později jsme zjistili, že „plech“ je odborný termín pro krásné počasí a oblohu bez mráčku. Pak konečně přišly závěrečné teoretické zkoušky. Ptali se nás na všechno možné, ale Šaman na to měl svou metodu a nastudované mraky tzv. „bouřkové hrady“. Například: Otázka: Co znamená, když je večer rudý západ slunce? Šaman: To bude něco s počasím. Nejhoší jsou mraky “hrady - stratus castellanus“, to určitě přijde bouřka. Otázka: A co uděláš, když je východ slunce žlutý? Šaman: To je taky zlý, ale nejhoší jsou mraky “hrady - stratus castellanus“, to určitě bude bouřka. Otázka: Co provedete, když začne při výstupu intenzívně pršet? Šaman: To je špatný, to jsou určitě nejhorší mraky “hrady - stratus castellanus“, to určitě přijde bouřka. Ale dopadlo to dobře – zkoušku jsme zvládli a bouřlivá činnost Horo-oddílu TJ Agro mohla začít.
Akce v době 14. - 15. 5. 2022 (nepublikováno)
V ý h o d y c e s t o v á n í v l a k e m
To jsme zase jednou dostali chuť projet se na kole po cyklistické Labské stezce č. 2. A protože jet stále s kopce (tj. po proudu Labe) je pro naše sportovní ambice příliš snadné, zvolili jsme jízdu do kopce - z Ústí nad Labem do Kolína. Teoreticky snadné: vlakem tam a na kole zpátky, ovšem praxe byla mnohem těžší. Dopravce RegioJet zrovna převzal od Českých drah rychlíky z Kolína do Ústí a nasadil tam své soupravy. Hezké, ale moc kol se tam nevejde.
Dva měsíce před akcí jsem chtěl koupit jízdenky ve speciální pokladně RegioJetu:
- Prosím 10 lidí a 10 kol do Ústí nad Labem.
- To nejde, skupina je nejvýš 5 osob.
- Tak dvakrát pro 5 osob a 5 kol.
- Nejprve zaplatit a teprve pak vám je vystavím !!
- Ale vždyť na jízdence ta kola nejsou!
- Tak to je omyl, to si dohodněte telefonicky s ústředím.
- Z telefonu: Tak já vám ta kola přidávám. Ale jen 5 kol.
- A co dalších 5 kol, vždyť jsem za ně zaplatil!
- Ta se tam nevejdou – je tam místo jen pro 5 kol a 3 psy. Druhou jízdenku vraťte.
- Znovu na nádraží: ruším jízdenku pro 5 osob, ale tu první si nechávám.
- Znovu v telefonu: Proč jste si zrušili obě jízdenky?
- Já jsem zrušil jen jednu !
- Tak si ji honem kupte znovu, dokud tam jsou volná místa na kola !!
Já: Kamarádi, rozmyslete si, jestli chcete jet o 2 hodiny dříve, nebo o 2 hodiny později. Už nejsou místa pro kola.
Oni: Já nevím, já se rozmýšlím, já tam netrefím, kdo se mnou pojede?, já to na internetu neumím, už to nejde koupit – někdo nás předběhl! Takže nakonec jeli 2 lidi osobákem už v 5:30 hodin, 5 seniorů v 7 hodin, 3 lidi v 9 hodin a poslední dva přihlášení oklikou přes Prahu. Samozřejmě jsme se v Ústí nesešli, ale honili jsme se tam navzájem na kolech celý den. Ale nakonec to dobře dopadlo – v kempu v Mělníku jsme se sešli všichni !! A závěrem: ve vlaku, kterým jsme chtěli jet původně, jsme našli 25 volných míst pro kola !! Podali jsme stížnost na RegioJet za zbytečně vzniklé potíže s očekávaným výsledkem: třířádková omluva e-mailem .