Klub   českých   turistů

K Č T   Kolín

(dříve VHT  Lokomotiva Kolín)

2 5    L E T

činnosti    oddílu

1 9 7 7  -  2 0 0 2

a zároveň 80 let existence původního odboru KČT Kolín  (1921 – 2001)

   Milí  přátelé  a  kamarádi,

     zdánlivě uběhlo jen pár týdnů od vydání našeho minulého Zpravodaje, ještě jsme nestačili naplnit všechny své velkorysé cestovatelské plány ani definitivně zničit své tvrdě namáhané tělesné schránky  a už je to tady !!  Navzdory bouřím, lavinám, povodním a tornádům, ve kterých se obvykle pohybujeme,  v naprosté duševní i fyzické svěžesti slavíme

2  5       r   o   k   ů

nepřetržitého hrdinství v horských stěnách, na sněžných pláních, uzoučkých asfaltkách jakož i v krčmách a restauracích všech cenových  skupin na všech polednících a rovnoběžkách.

            Dobře si vzpomínám na jarní podvečer roku 1977, kdy jsme se v Savoyi spolu s Šamanem, Vlastou Šulcem, Jardou Pejšou a Emanem Veselým  rozhodli  spojit svůj zájem o hory a založit nějaký “spolek horalů”. A protože jsem se zakládáním oddílů už měl zkušenosti  z  Lokomotivy Praha a SUDOP Praha a navíc jsem byl už od studentských let cvičitelem vysokohorské turistiky, nebyl problém dohodnout se s  vedením TJ Lokomotiva Kolín a založit svůj  oddíl VHT při odboru turistiky této jednoty.  Začátky byly krásné a amatérské (jak říká náš Zpravodaj z  r. 1987), pokračování bylo velkolepé a profesionální  (jak se píše ve Zpravodaji z r. 1997). V tehdejších neutěšených a stísněných poměrech jsme prostě byli velmi úspěšní, ať už vezmeme počet zahraničních výprav nebo množství dosažených vrcholů v úctyhodných nadmořských výškách či počty absolvovaných  zápočtových cest a získaných výkonnostních tříd. Jen dokonalým zvládnutím “tajného” systému sportovních výměn jsme mohli vyjet do západních velehor prakticky každý rok  (díky za to SATUSu  Zürich).

            Ale hlavní příčina naší úspěšnosti byla především obrovská chuť většiny členů něco podnikat, někam se podívat a jejich univerzálnost - včera běžky, dnes pohorky a cepín, zítra třeba pádlo nebo kolo. A také to, že jsme se v partě cítili dobře a podnikli jsme s ní cokoliv, třeba i parašutistický výcvik nebo výroční valnou hromadu v jídelním voze ČSD.

            Proto také vydáváme tento Zpravodaj: aby si v jeho první části každý člen mohl “odškrtnout” výpravy, kterých se zúčastnil, a vrcholy, na něž také on vystoupil. Vzpomenout si na kamarády, kteří si s námi stále ještě trápí tělo na horách i v hospůdkách,  i na ty, kteří už s námi nejezdí, protože jejich zájmy se změnily.

Naše příhody a dobrodružství z putování jsou jistě  zajímavé, zvláště pro přímé účastníky akce. S některými z nich, popsanými a kdysi uveřejněnými v regionálním  tisku, se můžete seznámit v druhé části tohoto Zpravodaje. Díky těmto článkům jsme  byli na veřejnosti dost známí, což se zpětně projevovalo ve výši dotací od města Kolína, od ČSTV a  také  v  bezproblémových výjezdech na Západ.

Jen prosím nezapomínejte, že čtete o době dávno minulé, o době, kdy možnosti výjezdu do Alp byly skutečně minimální, kdy jsme o tuto výsadu museli dlouho bojovat na úřadech (a velmi úspěšně: 10 výjezdů na Západ ještě před otevřením hranic!), kdy cepín byl cennou pomůckou pořizovanou na celý život a stoupací železa jsme si vyráběli sami na koleně, kdy bylo nutné seznamovat veřejnost se svými úspěchy a plány prostřednictvím novinových článků. Že čtete o době, kdy žádná horská kola neexistovala a všechny svoje hrdinské jízdy včetně terénních jsme absolvovali na běžných silničních strojích. Kdy nejkrásnější část Šumavy byl zabrána pro vojenský prostor a jeho přejezd znamenal riziko potíží, zadržení a pokuty. Kdy každá výprava do velehor byla z finančních důvodů zásadním popřením poznatků horské medicíny, protože na výstupy o 3.000 metrů výšky jsme neměli tři týdny, ale pouze 3 dny.

V letech 1992 – 1995 jsme se moc snažili obnovit Kolínskou boudu v Krkonoších,. Ze známých (zejména finančních) důvodů se nám to nepodařilo. Přesto nás může těšit, že bouda v majetku ing. Lukáše je od prosince 1997 v provozu, vzkvétá a stále svým jménem připomíná úspěch našich dědů při jejím vybudování.

            Díky naší nenáročnosti a úspěšnému shánění sponzorů jsme dost slušně finančně zabezpečeni. Průměrné roční příjmy a výdaje činí přes 60 tis. Kč (bez zahraničních výprav). Poměrně vysoké členské příspěvky (dospělý 300 Kč ročně, rodina 500 Kč) jsou vyváženy velmi nízkými cenami jednotlivých víkendových akcí (obvykle 50 – 100 Kč za dopravu a nocleh). Jistě i to je jedním důvodem úspěšnosti našich akcí a zájmu o členství v oddílu (postupně jsme vydali více než 170 členských průkazů).

            Končím s provoláním slávy a přáním dalšího rozkvětu Klubu českých turistů v Kolíně a jeho nezdolných členů a příznivců.  Ať žijeme !

                                               Ing. Jan  Kejklíček,

                                                              mistr  turistiky

Nejvyšší hory evropských států,

na které jsme vystoupili

Seznam  členů  oddílu  v  roce  2002

Vzpomeňme  na  bývalé  členy  našeho    

oddílu,  kamarády  a  hosty  na  akcích

Adamec  Jaroslav  -  zvaný  též  Armín

Adamec   Milan

Arnožová   Zdena   Mgr.  -  později Chejnová

Bajtler   Pavel   Ing

Bašta  Jiří.

Bednářovi   Marcel  a   Martin

Blažek  Jaroslav

Blechovi   Josef   Ing.,  Ludmila  MUDr.,  Josífek  Ing. a  Vojta

Borovičková   Blanka  RNDr.  -  později   Šafránková 

Borovičková   Monika  -  později  taky  Šafránková

Bořek   Jan   Mgr.

Brichová   Helena

Brzák  Luboš

Burian  Vlastimil

Cabrnoch   Luboš

Cvrček   Josef   Ing.

Čálek   Filip                                                            

Červenkovi   Iva   Ing.  (dříve  Kopecká)  a  Ondřej

Dřevíkovští   Jan   Ing . a  Jaroslava  MUDr.   (roz. Parýzková)            

Duškovi   Zdeněk   Ing.  a   Ivana   (roz. Vyroubalová)

Dušková   Iva -  roz.  Blímová  -  dnes  Svobodová

Dušková  Marcela ,  Dita  a  Petr

Fajfrovi  Petr  Ing.,  Míša  Ing,  Jan a Jakub

Fořtová   Martina    MUDr.                                 Káninských   Štěpánka

Hájková   Světlana                                                 a  Matěj    

Hamáčkovi  Ondřej  Ing. a   Jenny                     Karlík   Zdeněk

Harazinová  Štěpánka                                         Klečková   Blanka   MUDr.

Hladišová   Alena   MUDr.                                 Klučiar  Ivan

Holoubková  Marie  (roz.  Macháčková)           Kolovratníkovi   Marie  a Hoppová   Renata                                                       Olda  ml.

Hůla   Zdeněk  Ing.                                            Kopejtková   Gita  -  dříve Jebavých  Dana,  Kateřina  a  Karolína                      Výborná  -  teď  ??

Jehličkovy  Iva,  Petra  a  Jaroslava                   Košťálek   Luboš

Jelínek  Karel                                                     Krejčová  Jaroslava  MUDr.

Jiránek   Zdeněk  Mgr.                                       Krupka   Zdeněk           

Jordánovi  František  a   Zdena  MUDr.                      zvaný   Méďa

Joukl   Zdeněk  Ing.                                            Kulich  Jan  RNDr.

Kadlečkovi   Václav  a  Mirka                            Lancová  Iva

Kadeřábková   Magda   MUDr.                          Ledvina   Jaromír  ml

Kampeovi   František,                                         Linhart  Karel

                  Ivana  Mgr.  a   Nikola                      Macoun  Jiří

Macháčková  Kateřina  (dříve  Lupínková)

Mázlovi  Josef,  Marcela  a  Jakub

Michalík  Jozef

Mládek  Karel        +                      (1946  -  1989)

Mlčáková   Drahomíra   MUDr.

Navrátilovi  Zuzana  a  Pavel ml.

Nevyjel   Bohumil

Nouzákovi  Jaroslava,  Petr,  Kateřina  a  Jakub

Novotný  Milan

Pánkovi   Zdeněk  Ing.,  Irena  Mgr.,  Adam a Kamila

Pavlovi   Libor  Ing.  a   Marta  Ing.

Pavlovi   Luboš  a  Stáňa    

Pechlát  Luboš  a  Milan

Pejša   Karel                                                                                   

Pokorná  Hana

Procházka Stanislav      +               (1927  -  2000)

Prokešová   Věra

Russová   Svatava   (dříve  Kejklíčková)

Rylich   Petr

Sedláková  Andrea   

Sedláková   Helena

Smejkal  Jiří

Spáčilovi  Jan  a  Iva  MUDr.

Spáčilová,  později   Adamová  Ruth  MUDr.

Starý  Filip

Stráník   František   Ing.

Světlík   Zdeněk  Ing.

Stříbrský  Jiří  a  Irena

Šandová   Irena

Šimůnek  Pavel

Štulcovi  Oldřich  a  Marie

Šulc  Miroslav  Ing.  a  Vlastimil

Veselý   Karel

Veselý   Milan

Vojtová   Martina  a  Vlasta

Vondrák  Jaroslav  Ing.       +                       (1947  -  1998)

Vosáhlo  Jaroslav  Ing.

Vrbenská  Marie

Tobiášová  Věra  MUDr.

Zadražilová   Jitka   MUDr.

Zahradníkovi   Josef   MUDr.  a  Lenka  MUDr.

Záruba   Rudolf   řečený   Tonča

Zikmundová   Hana

Znamínko  Pavel

 Zahraniční   výpravy,

   které  jsme zorganizovali nebo se jich zúčastnili

Významné  zahraniční  vrcholy,

dosažené  členy  oddílu  VHT  v  letech  1977 – 2002

     (Vrcholy označené  *   byly dosaženy při soukromé akci,  ostatní  při  oddílové)

Vrcholy   Vysokých   Tater

         vyšší než 2.300 m,  dosažené  v r.  1977–2002

Oddílové  rekordy z  V. Tater  za  25  let

Celkový  počet  výprav do Vysokých  a  Západních  Tater :         72                                        

Nejúspěšnější  roky:                  1980  a  1984   -   6  výprav  do  Tater

Nejčastější  výstup:                   Koprovský  štít   -   20 krát

Nejdelší  tatranský  seriál:       13 ročníků  přechodu  Západních  Tater      

                       se  zimním  tábořením   (velikonoce  1984  -  1996)

Největší  výprava:  7.- 9. 5. 1987  -  27  osob  na  chatě  Popradské  pleso

Nejexponovanější  přelezená horolezecká  cesta:

                       Žabí  kůň  a  Ostrý  štít  -  III. stupeň  obtížnosti

Nejtěžší  absolvované  horolezecké  výstupy:          

                       Malý  Ľadový  štít  JV pilířem  - V. stupeň  (Míra  a  Honza)

                       Ošarpance  JV převisy  - VI. stupeň obtíž.  (Norbert  a  Irma)

Nejdelší túra:      Lomnický  štít  dne   11. září  1995

                       od 7.30 hod. z Téryho ch. do  02.10 hod. do St. Smokovce

Štíty  sjeté  na  lyžích  až  od  vrcholu:

                        Koprovský  štít           Východná  Vysoká           Kupola

                        Štrbský  štít                 Slavkovský  štít               Končistá

                        Svišťový  štít               Furkotský  štít                  Rysy

Nejrychlejší  sestup:          30.  dubna  1990         (Jana + Luboš + Honza)

                       Velický  štít  (2.319 m) -  Horní  Velické  pleso   (1.980 m)   

                       ve  Velické  dolině  za  32  sekund

Nejvydařenější  večírky:    v “zimní  zahradě”  na  Popradském  plese

Publikované články z akcí oddílu VHT

Kupředu  z  13. 8. 1981     

akce  v době   21. -  28 .  7.  1981

N á v r a t    z   A l p

            Před několika dny se vrátila zpět do Kolína výprava vysokohorských turistů TJ Lokomotiva Kolín. Tato skupina operovala v oblasti Ötztalských Alp právě v době, kdy z celé střední Evropy docházely zprávy o záplavách, lavinách a téměř dvoumetrové vrstvě nového sněhu v Alpách.

            Výprava v  nejzaledněnější části rakouských Alp dosáhla poměrně slušných  výsledků.  Po  dvou  dnech  aklimatizačních  výstupů  na méně významné vrcholy okolo třech tisíc metrů nad mořem byl podniknut útok na Wildspitze  (3.771 m n.m.) - druhý nejvyšší štít Rakouska, jen o 26 m nižší než známý Gross Glockner. Za krásného  a jasného počasí při dohlednosti přes 60 km bylo po namáhavém pětihodinovém výstupu po 6 km dlouhém ledovci Vernagtferner dosaženo vrcholu.

            Členové výpravy (mezi nimiž byly i dvě dívky) se vrátili sice unavení a spálení sluncem, ale spokojení - několikaletá přípravná činnost byla tak zdárně korunována úspěchem v Alpách.

Železničář  z  28.6.1983

S k i a l p i n i s t é    v    K o l í n ě

            Už pět let existuje v rámci odboru turistiky TJ Lokomotiva Kolín oddíl vysokohorské turistiky. Jeho bohatou činnost netvoří jen pobyty v domácích i zahraničních velehorách a přechody pohoří, ale i zlepšování kondice a technické dovednosti členů a v neposlední řadě i doplňkové akce lyžařské, cyklistické a vodácké. Oddíl má vlastní cvičitele VHT a ve spolupráci s horolezeckým oddílem se zaměřuje také na skialpinismus.

Při této formě horolezectví lezec vystupuje na velehorské štíty klasickým způsobem a zpět sjíždí na zvlášť upravených lyžích. Sklon těchto svahů výjimečně dosahuje až 60 stupňů. Výborná kondice, dokonalé ovládání lyží, značná dávka odvahy a sebevědomí jsou samozřejmě podmínkami úspěchu. Tímto způsobem zvládli ve Vysokých Tatrách členové oddílu Lomnický štít, Vysokou, Kriváň, Bradavici a mnoho dalších vrcholů, jejichž výška přesahuje  dva tisíce metrů nad mořem. V rakouských Alpách oddíl pokořil a sjel Gross Glockner (3.978 m), Wildspitze (3.770 m), Grossvenediger (3.674 m), Fluchtkogl (3.510 m) a další štíty. V minulých letech jsme také uskutečnili přechody Fagaraše, Rily a Pirinu, letos se chystáme do Julských Alp v Jugoslávii, na další roky jsou v plánu výpravy  na Kavkaz a do Bavorských Alp.          

Kupředu  z  1. 9. 1983             

akce v době  5. – 21. 8. 1983

K o l í n š t í    t u r i s t é    v  A l p á c h

            V neděli se vrátila do Kolína skupina turistů a horolezců TJ Lokomotiva Kolín, která pobývala 10 dnů v oblasti Julských Alp v Jugoslávii. Zájezd byl dobře zorganizován  a  provázelo  jej   trvale  krásné  počasí,   takže  nic  nestálo  v  cestě

dosažení  dobrých  sportovních  výsledků. Výprava  postupně  vystoupila  na  tyto vrcholy: Jalovec (2.643 m n.m.) jižním  hřebenem,  Mojstrovka  (2.366 m)  severní stěnou, Prisojnik (2.543 m) a Razor (2.601 m) zajištěnou Jubilejní cestou, Kanjavec  (2.515 m), Škrlatica (2.738 m) a konečně Triglav (2.864 m). Mezi těmito vrcholy je první a druhá nejvyšší hora Jugoslávie – Triglav a Škrlatica. Některé z uvedených cest byly značně obtížné, a tak se pořádně zapotili i zkušení členové oddílu VHT.

            Na závěr zájezdu skupina navštívila Istrijské pobřeží, kde se rekreovala několik dnů v Piranu, Poreči, Pule a Rjece.

Kupředu  z  8. 9. 1984   

akce v době   20. –  31. 7.   a    4. –  15.  8. 1984

Vysokohorské  léto turistů  TJ  Lokomotiva  Kolín

                Letošní léto bylo pro členy oddílu VHT velmi úspěšné. Ve spolupráci s CK Sport-turist se podařilo zorganizovat a uskutečnit dva atraktivní zahraniční zájezdy do velehor značně vzdálených od Kolína.

            Ten první směřoval až na samé pomezí Evropy a Asie – do sovětského Centrálního Kavkazu. Zde, na úpatí majestátného Elbrusu (východní vrchol 5.595 m n.m., západní vrchol 5.642 m) pobývala skupina turistů TJ Lokomotiva Kolín v hotelu Itkol a odtud podnikla pět náročných túr:  k ledovci Šchelda na úpatí stejnojmenného štítu (4.320 m), k nádhernému 30 metrů vysokému vodopádu říčky Čat v soutěsce Irik-Čat, do sedla Donguz-Orun (3.280 m) v těsné blízkosti známých štítů Nakra-Tau (4.277 m) a Donguz-Orun (4.437 m) a konečně k chatě Zelený bivak u ledovce Baš-Kara.

            Po těchto aklimatizačních túrách následovalo vyvrcholení celého programu – výstup na chatu Prijut 11 ležící ve výšce 4.200 m n.m. Další výstup pokračoval na Kameny Pastuchova (4.700 m), kam vystoupili všichni členové výpravy. Deset nejzdatnějších vystoupilo dokonce až do výšky 5.000 m na úbočí Elbrusu a tím si všichni vytvořili osobní výškový rekord. Zároveň si každý vyzkoušel, jak působí výška téměř 5 km nad mořem na člověka z Polabské nížiny. Pro silný vítr při teplotě  –15 stupňů však vrchol Elbrusu odolal.  Prozatím.

            Druhý zahraniční zájezd směřoval do Engadinu ve švýcarských Alpách. Podařilo se navázat přátelské kontakty se švýcarských dělnickým tělovýchovným spolkem SATUS a dojednat podmínky pro  výměnu sportovců ČSTV a SATUS. Skupina měla základnu na klubové chatě Christolais nedaleko známého střediska St. Moritz. Odtud podnikla celkem 8 túr v horské skupině Bernina.

            Protože celou dobu pobytu panovalo velmi špatné počasí (základna mraků pod 3.000 metrů, téměř 40 cm nového sněhu), museli  Kolíňáci upustit od dosažení hlavních vrcholů pohoří, které byly původně v plánu: Piz Bernina (4.020 m), Piz Roseg (3.920 m) a Piz Palü (3.905 m n.m.) .

            Skupina kolínských turistů však dosáhla nejdůležitějšího cíle:  dobře reprezentovala nejen své město, ale i socialistickou tělovýchovu a ČSSR vůbec. Navázané kontakty dávají naději na rozšíření styků mezi SATUS a ČSTV a tím  i  na opakování  této krásné akce.

Kupředu  z  31. 10. 1985

akce v době  10.-17.8. a  17.-24.8. (V. Tatry),  4.-17.7. (Dunaj)  a  26.7.- 4.8.

V y s o k o h o r s k é     l é t o

            Letošní léto bylo pro oddíl VHT TJ Lokomotiva Kolín plánováno jako léto odpočinkové, a to jak fyzicky, tak i finančně.  Loni totiž členové tohoto oddílu

navštívili Kavkaz a švýcarskou Berninu a na příští rok plánují opět návštěvu švýcarských Peninských Alp a jugoslávských Julských Alp. Přesto se však podařilo uskutečnit čtyři poněkud “méně náročné” akce, z toho dvě zahraniční.

            V rámci výměnných oddílových styků se švýcarskou tělovýchovnou organizací SATUS navštívila ČSSR desetičlenná skupina zmíněného spolku v čele s presidentem své horolezecké sekce. Složení výpravy bylo velmi pestré: od zubní laborantky přes architekta až k profesionálnímu horskému vůdci. Přesto se však podařilo plně uspokojit jejich zájmy a přání jednak třídenní návštěvou Prahy a jejich památek, jednak týdenním pobytem ve Vysokých Tatrách. Švýcarští přátelé se zajímali nejen o náročné túry v našich velehorách, ale i o krásy naší vlasti.

            Bezprostředně po popsané akci následovalo soustředění oddílu VHT na Téryho chatě ve Vysokých Tatrách. Ve spolupráci s horolezeckým oddílem TJ Agro Kolín bylo dosaženo několika pěkných úspěchů, jako např. výstup na Malý  Ĺadový štít Puškášovým pilířem, nebo výstupy na Pyšný štít a Mačaciu vežu a mnoho dalších. Členové skupiny dokonce velmi aktivně zasáhli při nehodě německého turisty a do příchodu Horské služby prováděli záchranné práce.

            Obě zahraniční akce oddílu VHT mířily do Rumunska. První dvanáctičlenná skupina kombinovaná se členy oddílu kanoistiky TJ Kolín jela na gumových nafukovacích kajacích do delty Dunaje. Druhá “rumunská” skupina uskutečnila pěší přechod pohoří Apuseni.  Vystoupila na 4 vrcholy vysoké přes 2.400 metrů n.m. a urazila asi 150 kilometrů. Mimo to provedla průzkum několika jeskyň a propastí rozsáhlého a spletitého Rumunského krasu.

            Akce oddílu VHT nejsou snadné. Přesto si však oddíl klade za hlavní cíl nikoliv náročnost, ale hlavně všestrannost a rozmanitost svých akcí, poznání cizích zemí a způsobu života jejich obyvatel.

Kupředu  z   5. 11. 1987                                          

akce v době  31. 7. –  9. 8. 1987

N a    l e d o v c í c h    A s i e

                V letošním roce oslavil oddíl vysokohorské turistiky TJ Lokomotiva Kolín 10. výročí svého vzniku. Za tuto dobu uspořádal více než 140 úspěšných akcí v ČSSR a 22 výprav do 10 zemí Evropy. Letošní jubileum oslavil oddíl výpravou do sovětského Ťan-Šanu.

            Skupina navštívila horskou skupinu Zaalijský Ala-Tau ležící v severní části Ťan-Šanu, asi 60 km od sovětsko-čínské hranice. Svou základnu měla ve známém rekreačním a rychlobruslařském centru Medeo, kde bydlela v jurtách – starobylých stanech kazašských kočovníků.

            I přes nedostatek času a velké vzdálenosti vystoupilo 10 členů oddílu východním hřebenem na štít Tujuk-Su (4.150 m n.m.) Zpáteční “sjezd”  po ledovci o sklonu 50 – 60 stupňů byl  jedním z nejsilnějších zážitků. Dalším úspěchem bylo

dosažení  vrcholu  Pik  Pioněr  (4.040 m)  a  Čimbulak  (3.800 m). Protože několik účastníků je zároveň i členy horolezeckého oddílu  TJ Agro Kolín, byl jeden dosud nepojmenovaný štít nazván “Pik Agro” – asi 3.720 m n.m.

            Dalším “zážitkem” byla návštěva orientálních lázní v Alma--Atě, kde po absolvování hloubkové turecké masáže se většina členů výpravy z budovy jen odbelhala. Výprava byla  velmi úspěšná .a doufáme, že v příštím roce na ni navážeme plánovaným výstupem na švýcarský Matterhorn.

Kupředu  z  14. 9. 1989        

akce  v době  12. – 20. 8. 1989

V    h o r á c h    R u m u n s k a

            Koncem srpna podnikl oddíl VHT Lokomotivy Kolín v pořadí už svou 26. zahraniční výpravu – tentokrát do hor Rumunska. Metodou kontrastu jsme se rozhodli navštívit tři naprosto odlišné oblasti rumunského vnitrozemí: pohoří nejvyšší a nejdrsnější – Fagaraš, pohoří nejromantičtější – Piatra Craiului a pohoří nejnavštěvovanější- Bucegi. Vystoupili jsme postupně na tři nejvyšší štíty Rumunska: Moldoveanu (2.543 m n.m.), Negoiu (2.535 m) a Vistea Mare (2.527 m) ve Fagaraši, na nejvyšší vrcholy Piatry Craiului (La Om – 2.239 m) a Bucegi (Omul – 2.505 m), těšili se nádhernými výhledy z divoce rozeklaných vápencových vrcholků Piatry a společně žehrali na neutěšený vzhled a devastující přeplněnost pohoří Bucegi se známými středisky Predeal,  Sinaia  a  Busteni.

            Rumunské hory – to nejsou jen žulové štíty, hrozivé skalnaté soutěsky jako Strunga Dracului a dlouhé pochody dolinami za slunečního úpalu i deště, ale i nádherná tábořiště u modravých jezer, tisícihlavá stáda ovcí pasoucí se vysoko v horách a krásné, civilizací dosud nedotčené kouty přírody. Akce se zúčastnilo 40 osob,  z toho 24 ušlo téměř 300 kilometrů a splnilo zápočtovou cestu I. stupně.

            Na závěr pobytu jsme několik dnů odpočívali na černomořském pobřeží v Mamaii. Měli jsme možnost hovořit i s čs. generálním konzulem v Constanci, který všem našim turistům vzkazuje: “Necestujte do Rumunska individuálně – vyhnete se mnoha potížím a nemilým překvapením. Doporučit mohu jen zájezdy s cestovní kanceláří anebo cesty větších skupin.”

            Zájezd do Rumunska se vydařil i přes svou náročnost fyzickou a často i psychickou. Umožnil nám poznat nejen krásy rumunské přírody, ale i nelehký život tamních obyvatel.

Kolínské noviny  z  17. 1. 1991                                

akce v době  10. – 22. 8. 1988

M o n t e     R o s a

            Jednou jsme s kamarády zase plánovali výpravu na příští léto a protože jsme si řekli, že trochu skromnosti neuškodí, úmyslně jsme zatím přehlédli Mont Blanc s jeho 4.810 metry a vyslovili jméno druhého nejvyššího evropského velikána: Monte Rosa. Ten leží na italsko-švýcarské hranici a vypíná se do mrazivé výšky 4.634 metrů. Sehnali jsme si malý autobus Ikarus, vybrali 14 největších odvážlivců a vyrazili. Těch 1000 km do Zermattu jsme zvládli průměrnou rychlostí 40km/hod.a výstup na chatu Monte Rosa hütte také. To jsme zatím funěli jen docela nepatrně.

Vyslechli jsme dobře míněné rady o povinné týdenní aklimatizaci, smutně si prohlédli nevalný obsah svých peněženek a věc řešili ryze česky: Přímo nahoru a žádné zdržování! Když jsme mohli jednu noc spát v Domažlicích (400 m) a druhou na chatě Monte Rosa (2.795 m), proč ne třetí ve vrcholové italské chatě Regina Margherita v 4.554 metrech?

            Cesta byla dlouhá a vedla proklatě do kopce. Někteří kamarádi už od rána prosili o ránu z milosti, jiné jsme za sebou vlekli na lanech jako soumary   (třeba  Zdeňka). Kráčeli  jsme  po  ledovci  Grenzgletscher   přes

trhliny,  jejichž  modravá   hloubka  děsila,  mezi  stěnami  Monte  Rosy  a

Liskammu, jejichž nedostupnost vábila, v úmorném vedru oslepujícího slunce, stále vzhůru, výš a výš. Až v sedle Sesser Joch (4.296 m) se náhle zatáhlo a začalo foukat. Nejprve mírně, potom tak, že cepíny vlály vodorovně. To už jsme zjistili, že jediný možný rytmus je 30 kroků a  minutu vydýchat. Jinak to prostě nešlo.

            Chata Regina Margherita italského horolezeckého klubu (CAI), kterou jsme našli spíše hmatem, je nejvýše položené lidské obydlí v Evropě (4.554 m). Díky vrtulníku zde však dostanete čerstvou zeleninu, měkký  chléb, sýry i víno. Jen voda tu není. Museli jsme si ji koupit –  jeden litr v přepočtu za 65 Kčs. Noc patřila k nejhorším zážitkům: málokdo mohl jíst, hlavy nás bolely jako po těžkém flámu, spát se nedařilo. Ráno jsme se sotva vypotáceli ven, ale úžasné panorama tisíce alpských velikánů nás brzy vzkřísilo. Dva kamarádi věrni oddílovému heslu “lepší živý zbabělec, nežli mrtvý hrdina” se vydali dolů, ale ostatní neváhali  –  vzhůru!

            S námahou jsme pokračovali přes Signalkuppe na Zumstein  Spitze,  Dufourspitze (hlavní vrchol) a Nordend. Tenhle den naší výpravy  byl nejkrásnější - přechod čtyřvrcholového hřebene Monte Rosy po oslnivě třpytivé ledovcové hraně místy jen 20 cm široké,  téměř o 4,5 km výše než leží Kolín, pod dohledem majestátního Mont Blancu a pálícího slunce na tmavě modré obloze – byl prostě nezapomenutelný.

Na hlavním vrcholu obrovská radost, gratulace, fotografování. Pokud víme, jsme první Kolíňáci, kteří se dostali tak vysoko. A pak zase do reality – stále dolů a dolů  (3 tisíce výškových metrů!). Občas někdo visí na laně, když se s ním proboří sněhový most, ale kamarádi pomohou. Za dva dny jsme zase v Zermattu, odkud jsme vyšli.  Utahaní, ale šťastní.

Kolínské noviny  z  7. 2. 1991

akce v době  10. – 22. 8. 1988

                                   M  a  t  t  e  r  h  o  r  n

            Při výpravě na druhý nejvyšší evropský vrchol Monte Rosu v roce 1988 se nám neobvykle dařilo a dost jsme si věřili. Proto vyvstala zákonitá

otázka: který  vrchol tady  v  okolí je nejobdivovanější, nejfotografovanější

a nejlákavější ?   Matterhorn !  (prvovýstup E. Whymper   14. 6. 1865)

            Vyrazili   jsme  v  houfu z   Zermattu   k  jezeru Schwarzsee a na chatu Hörnli (3.260 m). Nocleh jsme kupodivu dostali za přiměřenou cenu 15 franků (tehdy asi 240 Kč) a celý večer pilně teoretizovali:  kdo,  kdy, kudy,  jak  a  proč.   Na poslední otázku jsme si raději neodpovídali.

            Ve tři hodiny ráno nás vzbudil strašlivý randál – celá chata vstávala a chystala se na vrchol. Rychle lano, cepín, stoupací železa a karabiny do batohu, dvě čokolády, láhev vody a fotoaparát k tomu a honem za mizejícím hadem světlušek z čelových svítilen. Díky dokonalému teoretizování jsme byli už jen čtyři.  Ivan s  Mirkem se nám ztratili kdesi ve

tmě a tak jsme zbyli se Zdeňkem už jen dva. Nahoru to šlo pomalu, ale řetěz světélek v temné stěně ukazoval, kudy jít či plazit se dál. Když jsme dolézali k Solvay hütte, nouzové chatě Horské záchranné služby v 4.003 metrech, začalo svítat. Nádhera ! Postupující slunce zlatilo kameny, věže i štíty, ledovce zářily, pouhé obrysy dostávaly plné tvary.

            Vrcholové ledové pole je dost strmé a na něm se pohybovalo oběma směry asi 50 horolezců navázaných na kilometry lan, každý spěchal, nikdo se nechtěl zdržovat. Výsledkem bylo čilé nadávání v  osmi světových jazycích včetně japonštiny (češtinu jsme však nezaslechli) a nikdo se nemohl ani pohnout. Když se to rozpletlo, už jsme neváhali. Na vrcholu Matterhornu  (italsky Monte Cervino – 4.474 m) jsme byli po sedmi hodinách lezení mezi posledními, a proto tu bylo celkem volno (na vrchol se vejde jen asi 5 lidí). S nasazením života jsme pilně fotografovali a vyhlíželi zbylé dva kamarády. Pohled z Matterhornu na Mont Blanc je fascinující a málo komu je dopřán.

            Kluky jsme potkali až na zpáteční cestě. Mirkovi se dál už nechtělo, a tak se navázal s námi, Ivan se spojil se dvěma Italy a pokračovali k vrcholu. Dolů k chatě nám to rozbitým terénem trvalo skoro 8 hodin a měli jsme toho opravdu plné zuby. Ivan se však večer nevrátil. Plni  obav jsme ulehli na zem do lyžárny (jinde už místo nebylo) a už brzy ráno jsme z  terasy zvědavě pozorovali známou stěnu. Ivan došel až v 10 hodin, protože sestup se díky “zkušenosti a důkladnosti” italských lezců protáhl až do tmy, kdy tak-tak dorazili k chatě Solvay. Tam na ploše 3 x 3 metry přespali s dalšími 15 lidmi, někdo vstoje, někdo vsedě. Díky tomu také neměli 20 hodin kapku vody.

            Po vylíčení svých zážitků jsme kráčeli pohodlně dolů s pomalostí vítězů a rozvahou vysokohorských expertů. Opravdové oslavy však mohly propuknout až po shledání se zbytkem výpravy u autobusu v Taschi. To se nám to vydařilo !

Kolínské noviny   z  21. 2. 1991

akce  v době   31. 7.  –  9. 8. 1987

Ť  a  n   -   Š  a  n

            V roce 1987 jsme se moc chtěli podívat do některého asijského pohoří a podle stavu kapsy jsme zvolili Ťan-Šan v SSSR. Koupili si zájezd od Sport-turistu, nasedli do letadla a druhý den byli v Alma-Atě.

            Jako základna bylo určeno středisko Medeo, kde nás ubytovali v kočovnických jurtách a odkud jsme vyráželi na jednodenní túry. Dohled nad námi  měl  vykonávat  horský  vůdce, z čehož jsme měli předem strach

 (měli jsme z tím smutné zkušenosti už z Kavkazu, kde nás takový “vůdce” nutil chodit v dvojstupu a nechtěl nás pustit ani 10 m od cesty, “aby se nám něco nestalo”). Proto jsme tentokrát nechali lana i cepíny doma, stejně by nám k ničemu nebyly.  Jak  příjemné však bylo naše překvapení, když jsme

zjistili, že “vůdce” je děvče něco přes dvacet let, v sandálech a sukýnce, se zřejmou nechutí chodit kamkoliv pěšky a už vůbec ne do kopce. Taková šance a naše lana a cepíny leží doma !

            Za první den jsme obešli všechny vrcholky v okolí, které za to stály, druhý den viděli vodopády Gorelnika a lyžařské centrum Čimbulak a třetí den jsme chtěli začít něco podnikat. Utekli jsme ráno bez snídaně a jediné, co jsme měli, byl chléb, syrový tvaroh a minerálka. To budou výkony! Podařilo se nám sehnat “gruzavik”, který nás odvezl až pod ledovec. Za 3 ruble jsme ušetřili 15 km plahočení po mizerné silničce, která měla takový sklon, že se na ní člověk málem neudržel na nohou. Ale náklaďáček to vydržel. Vystoupili jsme poněkud pobledlí, ale spokojení. Před námi se tyčil štít – pyramida, černá kráska v bílém pláštíku ledovců, no prostě nádhera! (Mapu jsme samozřejmě neměli, protože v té době v SSSR bylo dobrým zvykem mapy cizincům raději nedávat do rukou.) Teprve po čase jsme zjistili, že to byl  Tujuk-Su  (4.150 m).

            Nejprve jsme ho chtěli obklíčit, pak vyhladovět, nakonec jsme zaútočili středem. Mez mapy, plánu, přípravy, taktiky i výzbroje jsme se sápali nejprve suťoviskem, pak po kamenném hřebínku a nakonec po ledovcové hraně. Naštěstí slunce pálilo tak, že sníh změknul a cesta nebyla zdaleka tak obtížná, jak to vypadalo zdola. Plíce se nadouvaly, nezvykle prázdné ruce svrběly, ale srdce nás táhlo stále výše.  Poledne. Není dál kam stoupat. Vrchol. Obrovská radost. Fotoaparáty cvakají, kamarádi se ně šklebí s oddílovou vlajkou. Připadáme si docela nepatřičně, asi jako výprava kaktusářů na Mt. Everestu.

            Cesta dolů byla zážitek na celý život: po změklém ledovci kloužeme po botách, až se za námi práší (přesně tak, jak to všechny příručky VHT zakazují). Sjeli jsme 800 výškových metrů za necelou hodinu. Je nám však jasné, že za dvě hodiny by se tenhle “sjezd” díky klesající teplotě proměnil ve velmi opatrný sestup a k večeru by to byl pěkný hazard. Ale vyšlo to a pak jsme celí  napjatí  čekali  pod  morénou,  jestli se objeví náš “gruzavik”.

            Hukot motoru se ozval na minutu přesně. Jízda zpět byla skutečně jen pro otrlé. Řidič, z něhož byla  zřetelně cítit vodka, občas vyhodil rychlost, kterou brzdil a auťáček během tří sekund překročil rychlost zvuku. Vpravo skála, vlevo propast, cesta jako tankodrom. Brzdy se pálily, my pod plachtou ječeli strachem, jen řidič se smál. Když se mu pak po několika marných pokusech podařilo rychlost zase zařadit zpět, celé auto radostně zařvalo:“Je tam!”, a zase jsme se děsně smáli my. Ale dojeli jsme!

            Poslední den jsme jako bonbónek absolvovali celou proceduru v tureckých lázních včetně speciální hloubkové masáže. Trosky, které se po akci vypotácely hlasitě sténajíce z budovy lázní, v ničem nepřipomínaly ty hrdiny,  o kterých byla řeč předtím.

            Ale i  to jsme přežili a zůstaly nám  ty nejhezčí vzpomínky.

Kolínské noviny  z  14. 3. 1991

akce v době  10. –  27. 8. 1990

C  i  v e  t  t  a

            Na výpravě do italských Dolomitů v r. 1990 jsme mimo nejvyššího vrcholku pohoří Marmolaty (3.342 m) nemohli minout ani Civettu (3.232 m) s proslulou severozápadní stěnou, téměř svislou a vysokou přes 1,5 kilometru. Leží na jih od Cortiny d´Ampezzo a je to obrovská skála oddělená na všech stranách hlubokými údolími. Na její vrchol vedou tři cesty. Jedna “normální”, schůdná podle oddílového rčení “pro matky s kočárky a turistické důchodce” a dvě cesty “via ferrata”, německy “klettersteig”. To jsou cesty zajištěné ocelovým jistícím lanem, skobami a žebříky. Vedou horolezeckým terénem obtížnosti II. až III.  A některá místa nahánějí strach i otrlým vysokohorákům.

            Vyrazili jsme od chaty rifugio Coldai ještě za tmy. Zvolili jsme cestu via ferrata Alleghesi (nejsme přece žádné padavky !). Velká červená šipka na balvanu nás zavedla přímo pod 40 m vysokou svislou stěnku, středem které se černalo ocelové lano. Postupně jsme se k němu připnuli a opatrně se soukali vzhůru. Po nějaké době jsme došli (či spíše “doplazili”) skupinu pěti typických Tyroláků i s kloboučky a koženými kraťasy. Měli s sebou horského vůdce, tři lana a plné batohy nářadí a jistících pomůcek. Pohybovali se vzhůru rychlostí asi tři metry za minutu a bylo zřejmé, že za nimi  dokončíme svou túru až příští týden. Předejít je v úzkém komíně, kde si člověk dřel oba boky o stěny, byl husarský kousek hodný hadích mužů. Také na nás koukali dost vyjeveně, když jsme je míjeli  vzpřímeně, s úsměvem, či alespoň (pokud možno) bez obvyklého šklebu hrůzy ve tvářích,  zatímco oni se úspěšně snažili zcela splynout se skálou.

            Po další hodině lezení, když  už všichni netrpělivě vyhlíželi vrchol, jsem  byl  nucen  přiznat  dosud  tajnou informaci,  že  v  průvodci  je  cesta

odhadnuta na šest hodin a nikoli na dvě a půl (jak se všichni domnívali). Málem mne ukamenovali. Na vrcholku jsme stanuli těsně po poledni, když už jsme měli z nekonečného lana halucinace. Byli jsme velice spokojeni, ale to jsme ještě netušili, jaké hrůzy nás ještě čekají.

            Dolů jsme si vybrali cestu via ferrata A. Tissi, ne snad proto, že bychom potřebovali ještě nějaké silné zážitky, ale protože byla podstatně kratší než ostatní cesty. Během dalších hodin jsme začali pochybovat i  o všeobecné platnosti zemské gravitace, když se nám podařilo sesoukat se bez úrazu o 1.100 výškových metrů dolů hladkými plotnami, úzkými zářezy a uzoučkými lávkami. Jen jsme záviděli Mustafovi, který v kožených rukavicích jel po drátě jako tramvaj. Pak už nás čekalo jen sejít další 1,5 km výšky dolinou a po 15 hodinách “odpočinkové” chůze jsme stanuli konečně v obci Listolade a vyhlíželi náš pojízdný domov – autobus s našimi proviantními zásobami.

            Byl tam. A krásný horský potok hned vedle taky. Jaká slast !!

Kolínské noviny  z  21. 3. 1991

akce v době   19. 7. – 1. 8. 1986

G r o s s     G l o c k n e r

            Při naší cestě na švýcarskou Berninu jsme se na poslední  chvíli rozhodli věnovat trochu pozornosti i nejvyšší hoře Rakouska – Gross Glockneru  (3.798 m). Přespali jsme naposled v bílých postýlkách v Kaplicích a další noc jsme už chtěli být na chatě velkovévody Johanna na Adlersruhe pod Glocknerem. Málokdo tušil, že ta však stojí ve výšce 3.454 m. Mysleli jsme, že ten kopec zvládneme za pár hodin a pak vesele pofrčíme dál. Ale prohlídka Salzburgu se protáhla, naše škodovky do kopců glocknerské vysokohorské silnice také moc neuháněly, a tak jsme nakonec po složitých přípravách z parkoviště na Franz Josefs Höhe odcházeli až v pět hodin odpoledne. Byli jsme veselí, plni sil, kamarádi mi věřili, že cestu dobře znám, na chatu nám chybělo jen 1.300 výškových metrů – prostě všechno bylo v naprostém pořádku.

            O hodinu později to už vypadalo hůř – slunce se někam ztratilo, zamlžilo se, mírně jsme na ledovci Pasterzen zabloudili, dva kluci trochu lapali po dechu. Ale ještě to šlo. Za další hodinu už byla mlha jako mléko, rychle se stmívalo a z posledního jsme mleli už skoro všichni. Jen zvuk diesselagregátu od chaty nás povzbuzoval a napovídal, že ještě nejsme v  Grónsku. Pak už to s námi šlo rychle s kopce.

            Na chatu jsme se dopotáceli po 10. hodině v noci jen po sluchu a po hmatu. To už Olda a Honza usínali v chůzi a my jsme je píchali pravidelně cepínem do zad, aby věděli, že je máme rádi. Když chatař viděl jaké trosky “čackých hochů z Polabí” mu vrávorají dovnitř, věnoval nám litr čaje (ale za druhý chtěl už 70 šilinků). A to ještě před pár hodinami bychom přísahali, že převýšení a horská nemoc nás nedostanou !!

            Ráno bylo všechno jiné. V pohodě a v krásném sluníčku jsme snadno  vystoupali  po  strmém  ledovcovém  hřebeni  pod  skalnatý   Klein

 Glockner (kde o dva roky později zmrzli ve vánici 3 Češi). Jen hromada cepínů a stoupacích želez pod skálou nám napovídala (zatím co správný a úzkostlivý  Čech vláčí všechny své potřeby stále s sebou ve strachu ze zcizení), že jsme už opravdu v Alpách. Pak kousek dolů do uzoučké Pallaviciniho šterbiny, kde náš rozlet přibrzdil propletenec 20 lan, na kterých viselo v různých fázích pádu asi 45 horolezců pustě klejících ve všech hlavních evropských jazycích, česky také. A konečně hlavní vrchol – Gross Glockner (3.798 m) s velkým dřevěným křížem. Víte, co to dá za námahu vylézt na vrcholový patník a ještě kousek povyskočit, aby se alespoň hlava dostala přes důležitých  3.800 metrů?

            Také sestup k autům proběhl hladce. Jen hluboké šlápoty ve sněhu zcela mimo obvyklou cestu vypovídaly o naší včerejší výstupové anabázi. Byl to ale povedený začátek naší výpravy do Švýcar !

Kolínské noviny  z  28. 3. 1991

akce dne  20. – 21. 5. 1989

P  r  a  d  ě  d

            To jsme zase jednou nevěděli, co bujností dělat, až nás napadlo: Pojeďme na kolech někam vysoko do hor! A protože nepohrdáme svezením z kopce po dobré asfaltce, rychle jsme přehlédli nejvyšší silnice v republice: Ještěd  1.010 m n.m., Zlaté návrší v Krkonoších 1.411 m, Klínovec 1.244 m atd.  Vyhrál to nejvyšší kopec   –   Praděd  v  Jeseníkách s  1.491 metry.

            Po prvním nadšení však zavládly pochybnosti. Je vhodné pro ctihodné a zhýčkané členy oddílu VHT jet nahoru i dolů po stejné silnici? Samozřejmě že ne. Nikdy ! A tak se zrodil ďábelský plán: na Praděd terénem, na kolech k tomu  a  dolů s větrem  o závod po silnici!

            Rychlíkem do Zábřehu  –  snadné. Ani se však neptejte, kolik práce a přemlouvání to dá, když chcete napěchovat 22 bicyklů do malého šumperského motoráčku! A odtud už po vlastní ose do Koutů nad Desnou, kde jsme uhnuli na zelenou turistickou značku. Zpočátku se smíchem, pak mlčky a nakonec s hlasitým klením a skřípěním zubů jsme pomalu šplhali do kopce. Dráty praskaly, řetězy se trhaly, přehazovačky protestovaly a pneumatiky úpěly. Skoro 1.000 metrů výšky na vrchol! Když v jednom zvláště ohavném úseku jsme s omluvnými úsměvy jeden po druhém sesedli, mysleli jsme, že nic horšího už přijít nemůže. Ale přišlo. Přiznám se kajícně, že skoro kilometr jsme nesli své hýčkané bicykly potupně na zádech. Balvany, kaluže a bahno, stromy přes cestu a cesta se sklonem skoro  200 %  -  prostě lahůdka.

            Ale to už se blížila oáza – chata Švýcárna ve výšce 1.302 m. Samozřejmě, že z lesa jsme se vynořili náležitě vydýchaní, učesaní  a upravení a svačícím pěším turistům jsme předvedli vrchol neuspěchané společenské konverzace. Ještě že chata stojí na rovině. Zbývající kilometr na vrchol byl většinou bojem člověka tlačícího svůj stroj s opět vítěznou přírodou. Ale zvládli  jsme  to!   Posledních   100  metrů  už  po  asfaltu,  opět  v  sedlech, družně  bok  po  boku.  Dokumentární   foto  pod  vysílačem  a pak léčebné posezení v restauraci.

            Cesta dolů nás bohatě odměnila. Silnice nemá větší zatáčky, dá se jet naplno. Můj tachometr má stupnici do 60 km/hod, ale jeho ručka ležela daleko za touto hranicí. Kolem Barborky a Ovčárny jsme se mihli v sevřeném šiku vnášejíce děs a hrůzu do řad pěšáků. Posledních 8 km na Hvězdu a do Karlovy Studánky bylo opravdovou lahůdkou. Úzká silnička lemovaná hustým lesem a posypaná prachem ze zimního posypu. Stačí nepozornost, malé zaváhání či podjetí kola a z kotrmelců nevyjdeš. Dole jsme si ohřívali ruce na pěkně horkých ráfcích od brzdění.

            A když se nám to tak dobře rozjelo, pokračovali jsme  dál. Ten den jsme spali až v Opavě. Na horách je stejně nejlíp na kolách!

Kolínské noviny  z 25. 4. 1991

akce dne    9. 1. 1983  a  25. 1. 1986  a  8. 1 .1988  a   28. 1. 1990

Š u m a v s k ý     m o r d

            Máme v nohách stovky kilometrů v bílé stopě, sjezdili jsme na běžkách celou republiku, známe kdejaký zasněžený kámen. Hezké jsou Krkonoše, krásné Beskydy, obtížné Nízké Tatry. Ale Šumava má pro nás stále kouzlo tajemnosti. Nejen pro hluboké lesy, zadumané pláně a spousty sněhu, ale i pro blízkost státní hranice a vojenský prostor Dobrá Voda, kterým jsme i přes jeho “nedotknutelnost” projeli před Listopadem několikrát. Nejvydařenější a “nejvypečenější” byl přejezd v roce 1988.

            To jsme vyrazili z Javorné ještě za tmy, abychom se vyhnuli podezřívavým pohledům obyvatel vychovaných 40 roky “železné opony”. Byli jsme určitě zcela nenápadní, když zástup 20 lyžařů v červených větrovkách opatrně kličkoval mezi strážními věžemi pohraničníků, naštěstí většinou opuštěnými. Ujížděli jsme nedozírnými pláněmi, které znaly víc hukot tankových motorů než svist běžek. Za bývalou vsí Zhůří jsme se tiše vnořili do lesa, který skrývá naše dobře známé muniční skladiště. Sice je vždy mimo čas cvičení prázdné, ale přesto jsme se kolem něho celých 400 metrů v hlubokém sněhu plížili.

            Slučí Tah – poslední dotyk civilizace. Projíždějící gazík víří prachový sníh a my jej opatrně pozorujeme zahrabaní do sněhu až po uši. Pak už jen zamrzlá rašeliniště Černého potoka, zoufalý pochod podle buzoly hustým pralesem na dohled od Prášil a stříbrné peřeje a zákruty říčky Křemelné. Několikrát ji brodíme nebo přecházíme po ledě a moc jsme se nasmáli, když se Ivan probořil po kolena do dravého proudu. Naše vodácké srdce jásá – tady určitě na kanoi ještě nikdo nejel! Kouzelné pohledy na skutečně nedotčenou přírodu dávají zapomenout na mráz, únavu a mokré boty.

            U Vysokých Lávek nás překvapil řev motorů a na cestu se z lesa vyhoupl tank. Není kam uhnout a tak jdeme dál a srdce nám buší strachem.

O kousek dál vpadáme rovnou  do vojenského  tábora  při výdeji poledního

 guláše. S drzým čelem projíždíme, zdravíme “dobrý den” vlevo i vpravo a jen udivené pohledy šarží nás vyprovázejí. Střelnici na Velkém Boru musíme obejít – tady se dnes střílí a proklatě naostro. Dvě naše děvčata trochu pláčou, je to dost velký nápor na nervy. Už celý den mluvíme jen šeptem.

            Ale už jsou tu Stodůlky se štěkajícími vlčáky v ohradě roty, Zadní Paště s troskami bývalých kvetoucích usedlostí, poslední brodění a pak prudký sjezd k Otavě a konečně asfalt obyčejné silnice do Srní.  Napětí povolilo, tady se můžeme hlasitě smát.Na obvyklém občerstvovacím místě – v hotelu Fialka v Sušici – si ještě dlouho vyprávíme o krásném dnu v tehdy zakázaném prostoru.

Kolínské noviny  z   11. 7. 1991

akce dne   24. 4. 1982

B i m b o     a     J i z e r a

            Jednou, když už jsme měli hor plné zuby, jsme se rozhodli vyzkoušet svou zdatnost na divoké vodě. A protože jsme parta, pohrdli jsme běžnými kocábkami pro individualisty. Potřebovali jsme něco většího a stabilnějšího. Sehnali jsme “invazní” gumový nafukovací člun pro deset osob, na příď mu po složitém křestním ceremoniálu napsali obrovskými písmeny “BIMBO” a vyrazili s ním na horní tok Jizery. Byl březen, tál sníh vody bylo moc a tekla proklatě rychle.

            Někde u Pasek nad Jizerou jsme člun vyložili a skoro hodinu se tužili několika nožními pumpami. Pak jsme slavnostně nasedli, elegantně uchopili pádla a vydali se dolů po proudu.. Ježa chtěl sice jet proti proudu až do Harrachova, ale byl přehlasován. První kilometry byly trpkou zkušeností: dřeli jsme jako koně a člun zalévaný vlnami stejně plul kudy chtěl. Pak jsme se ale zacvičili a kličkovali v kamenitém řečišti docela obstojně. A když jsme získali i jistou eleganci a mysleli si, že nás už nic nemůže překvapit, přišlo Hradsko. Pro laiky připomínám, že to je vysoký jez a propust čili “šlajsna” s velmi špatnou pověstí, takže jen málokdo si  troufá ji sjet a nezabít se.

            Připravili jsme se na akci, podrobně si dohodli kdo, kdy, kde a jak zabere, kdo sepíše závěť a kdo bude kynout stovce  diváků lačných krve na břehu. Teď jim to ukážeme! Na šlajsně stál  bodrý naváděč v hubertusu a neustále radil: “Trochu vlevo, teď rovně, zaberte pořádně!” Trochu nás překvapilo, že těsně před tím, než jsme dosáhli hrany propusti, uskočil, pokřižoval se a zařval: “Pán Bůh s vámi!”  Vzápětí nás šlajsna vcucla a hned jsme viděli, proč tak křičel. Celá řeka vtěsnaná do třímetrového koryta stříkala, řvala a řítila se dolů přímo proti skále, kde navršila obrovskou horu vody. Naučené pohyby byly rázem zapomenuty. Člun se postavil na špici, koutkem oka jsem zahlédl kormidelníka Šamana čtyři metry přímo nad hlavou.  Celá  hrdá  posádka se sesypala na  dno člunu  na jednu hromadu, kde se kopala a mlátila navzájem pádly, jak vlny házely.        

            A řeka zpívala, člun tančil na zpěněných vlnách, na břehu řvali nadšením a my se bědně zvedali ze dna. Bylo nám trochu stydno, ale zase i trochu dobře po přestálé hrůze tam vzadu.

            Další plavba už byla snadná, ale skončila špatně. Po úspěšném projetí ponikelské kaskády, těsně nad jezem v Sytové, se někdo zeptal, kde přistaneme na obhlídku. Kormidelník  však se slovy “co bys tam viděl?” navedl člun přímo do jezu. Ukrutnou náhodou přesně do místa, kde trčela obrovská kláda podepřená několika balvany. Člun narazil, posádku to srazilo do vody a zatímco vzduch unikal ze člunu půlmetrovou trhlinou, potupně jsme plavali kolem v ledové vodě a zděšeně se počítali.

            To by se nám na horách stát nemohlo !

Kolínské noviny z  23. 9. 1991   

akce v době  10. –  26. 8.  1991

T  u  r  i  s t  i  k  a

            Před několika dny se vrátila domů skupina dobrodruhů – vysokohoráků z Lokomotivy  Kolín z putování po Skandinávii. Strávila 16 dnů v dalekém Norsku, kde sice hladověla, mrzla, opravovala autobus a štvala se do kopců, ale zato viděla neuvěřitelné: modravé fjordy obklopené tisícimetrovými horskými stěnami, obrovské ledovce už ve výšce 800 m nad mořem, tisíce lodí i lodiček, plachetnic i zámořských obrů, střídání královských stráží v Kodani i vor Kon-Tiki a legendární loď Fram v Oslo.

            Vystoupili jsme na nejvyšší horu Norska i celé Skandinávie – Galdhopiggen (2.469 m) a nakoukli na planinu Hardangervidda – největší neobydlenou pustinu v Evropě. Spěchali vojenským prostorem Hjerkin ke své nejsevernější hoře Snöhetta a koupali se v divokých  vodách Kattegatu. Dva týdny jedli jen chleba s paštikou, ale i ochutnávali kaviár a lososa na rybím trhu v Bergenu. Probíjeli se houštím při “kosení” neuvěřitelného množství obrovských hřibů a s Hamletem žasli nad krásou jeho zámku Elsinor. Ale bylo to krásné a stálo to za to.  Sláva  těm,  kteří  to vydrželi !

Kolínské noviny  z  7. 5. 1992

H o r y     j a k o     p e r l i č k y

Turisté z KČT Lokomotiva Kolín - VHT se společně potloukají po horách už  15 let. Za  tu dobu stihli navštívit desítky pohoří a vystoupit na stovky štítů, ale evropská jednička jim dosud unikala. A protože roky běží a šedých vousů přibývá, padlo rozhodnutí: Teď, anebo nikdy !

V letošním roce chtějí vysokohoráci navléknout několik dalších perliček   do   svého   drahocenného   náhrdelníku:  Jungfrau   a   Eiger   ve

švýcarských Bernských Alpách, Mont Blanc a Grandes Jorasses ve francouzských  Savojských  Alpách.  Jen znalec ví, kolik námahy a odříkání budou stát výstupy na tyto proslulé štíty. Protože riskování a hazard nemá v horách místo, začali s přípravou včas.

Velikonoce strávila skupina v Roháčích. To sice nejsou Alpy, ale výstup o 2 km výšky s batohem o velikosti slušné almary člověka řádně prověří. Celý den jen supíte do kopce, boříte se po kolena do sněhu a srdce hrozí vyskočit z hrudníku. Odpočinout si nejde. Plazíte se po decimetr širokém hřebínku Ostrého Roháče a skoro panikaříte při pohledu na úděsné skluzavky na obou stranách. A což teprve večer. To si po desetihodinovém pochodu vyházíte lopatou díru ve sněhu, v ní postavíte stan, rozehřejete sníh, uvaříte speciální “horolezecké” ovesné vločky a při hrnku bezinkového thé (i jiných nápojů) podupáváte s kamarády pod hořícími hvězdami. Povídáte si a je vám blaze. Pak se zavrtáte do spacáku a mráz – nemráz, spíte jako doma pod peřinou. A když ráno je náhodou mlha jako mlíko a vy se v tom motáte po hřebenech dalších deset hodin, je vám  blaze

o trochu míň, ale nic si z toho neděláte. Vždyť na vás čeká Mont Blanc !

Kolínské noviny  z  24.  9. 1992

akce v době  8. –  23. 8. 1992

Ú t o k     n a     M o n t     B l a n c

            Letošní srpnová výprava vysokohoráků Lokomotivy Kolín se zapsala zlatým písmem do historie oddílu. Nejprve jsme podnikli zoufalý pokus o dosažení některého štítu ve skupině Eiger – Mönch – Jungfrau v Bernských Alpách ze severu. Zastavily nás skoro svislé ledy pověstného Nollenu ve výši 3.660 m, kousek pod vrcholem Mönchu. Ústup!

            O tři dny později byl zahájen generální útok z francouzské strany na Mont Blanc (4.807 m) v Savojských Alpách. Cesta na chatu Aiguille du Gouter – to bylo jen namáhavé a obtížné skalní lezení. Teprve zjištění ceny noclehu v chatě (v přepočtu 550 Kč) zvýšilo zajímavost akce. Bivak čili “širák” bez stanu na ledovci ve výšce 3.780 m (při teplotě -10 stupňů) pod obrovským úplňkem byl nádherný. První ranní skupina kolem nás předupala k vrcholu už v  půl druhé. My jsme si “poleželi” do čtyř. Netrpělivost a zima nám stejně víc nedovolily. Navázáni na lana stoupáme po temném a zrádném ledovci blíž k zářícímu měsíci. První paprsky slunce nás dostihují u nouzové chaty Vallot ve 4.362 metrech. A pak už jen strmý ledový hřeben, příšerné srázy do Francie a Itálie (letos už 65 mrtvých!), srdce někde v krku, 30 kroků a minutu vydýchat. Snídaně se tlačí ze žaludku výš, oči jsou zalité potem a prsty na rukou jsou omrzlé.. Náhle se hřeben zaobluje, není dál kam stoupat. Nejvyšší vrchol Evropy je náš! Logické vyvrcholení patnáctileté činnosti oddílu vysokohorské turistiky. Dvacet pět členů výpravy na vrcholu (ve třech vlnách) – to tu ještě nebylo!

            Na zpáteční cestě jsme si napravili reputaci výstupem na Mönch

 (4.099 m).  Překvapili  jsme  ho  z  jihu,  přešli Aletschgletscher - největší  evropský  ledovec,  přeskočili nebo obešli tisíce jeho trhlin, bivakovali pod

stěnou a ráno vystoupili na vrchol. Vlevo rozložitá Jungfrau, vpravo štíhlý Eiger. Jaká krása!

Ačkoliv v oddílu jsou většinou přestárlí mladíci, dalo nám to celé zabrat. Ale stálo to za to. Nebalíme – pokračujeme !

Kolínský Pres  z  24. 8. 1999

akce v době  6. –  11. 8. 1999

Kolínští  horolezci  a  Mladá  Paní

            Ze Švýcarska se v úterý vrátila skupina kolínských horolezců. Téměř týden se “rekreovala” v Bernských Alpách poblíž známého střediska Grindelwald, kterému vévodí proslulá trojice čtyřtisícových velikánů Jungfrau – Mönch – Eiger. Nejvyšší z nich, Jungfrau (4.158 m n.m.) byl hlavním cílem výpravy.

            Základní tábor jsme postavili na sedle Oberes Mönchjoch v nadmořské  výšce  3.630 m.  Stany  jsme  zakopali  hluboko do sněhu pro

případ,  že  by  náhodou  trochu  foukalo.  Jak se později ukázalo, bylo toto

opatření zcela zbytečné.

Brzy ráno jsme vyrazili úbočím Mnicha napříč nejdelším kontinentálním ledovcem Aletschgletscher (26,8 km) pod Jungfrau. Ledovec byl plný trhlin a proto navázání družstva na lano bylo zcela nezbytné. V té době fičel docela čerstvý vítr. Při výstupu do sedla Rottalsattel mezi Jungfrau a Rottalhornem nás popoháněl už skutečně silný fukéř. Viditelnost však byla výtečná.

            Další část cesty vedla jižním hřebenem Jungfrau. Chůze ve stoupacích železech po ledovcovém svahu o sklonu 45 stupňů by nebyla sama o sobě tak obtížná, kdyby nám život neztrpčovala docela slušná vichřice. Její poryvy byly tak silné a nečekané, že jsme postupovali jen s obtížemi. Vrcholovou skalní pyramidu jsme zvládli poměrně snadno a po velmi exponovaném 20 cm širokém ledovém hřebínku jsme se pracně dostali na samotný vrchol. Výstup nám trval přes 5 hodin. Pohybovali jsme se téměř po čtyřech s cepíny hluboko zabořenými do sněhu. Nikdo příliš nestál o nedobrovolný sjezd do víc než kilometrové hloubky. Na vrcholu se rozhodně stát nedalo. Observatoř na Jungfraujochu (o 700 m níže) naměřila ten den rychlost větru 143 km/hod. S námahou jsme pořídili několik fotografií a několik minut se kochali velkolepým výhledem  –  od nejvyššího štítu pohoří Finsteraarhornu na východě přes Monte Rosu a Matterhorn na jihozápadě až k Interlakenu a Grindelwaldu hluboko v údolí na severu – a pak svižně, ale nekonečně opatrně, jsme se sunuli dolů. Za tři hodiny jsme byli pod štítem a za další hodinu v táboře. Ale kde jsou stany?   Stany jsou pryč!

            Chvíli trvalo, než nám došlo, že když na vrcholech řádí orkán, v sedlech také fouká “malý větříček” a  ten nám odnesl stany, každý s 15 kg náhradní výstroje, spacáků a potravin. Naštěstí jsme je po chvíli zoufalého hledání našli uvízlé na skalisku vysoko nad táborem. Jejich důležité části,vrchní stříšky – tropika, byly však tou dobou už asi někde nad Japonskem. Stany jsme znovu postavili, ztracené díly provizorně nahradili, roztrhané části přelepili a těšili se na klidný spánek. Následující noc však byla jednou z nejhorších v našich pohnutých životech. Bernskými Alpami se přehnala bouře provázená průtrží mračen. Přívaly vody a sněhu tlačily spolu s větrem stany k zemi. Znovu a znovu jsme je museli zvedat, setřásat z nich sníh a doufat, že to stany neodfoukne i s námi. Nebe bylo současně rozerváno desítkami blesků, ve stanech bylo světlo jako ve dne, rachot hromů byl ohlušující. Pro hotelové hosty v údolí to jistě bylo poutavé divadlo, ale pro čtyři unavené Kolíňáky, krčící se ve výšce 3,5 km v potrhaných stanech v záplavě sněhu, to moc veselé nebylo.

            Nakonec všechno dobře dopadlo. Když jsme za úsvitu vylezli ze svých “teplých pelíšků”, zborcených a zavalených stanů, našli jsme všude kolem 15 cm nového sněhu, prostě jako v únoru. Bezvětří a hustá mlha. To urychlilo naše rozhodnutí: jedeme domů – Eiger si necháme na příště!