Klub   českých   turistů

K Č T   Kolín

(dříve VHT  Lokomotiva Kolín)

2 5    L E T

činnosti    oddílu

1 9 7 7  -  2 0 0 2

a zároveň 80 let existence původního odboru KČT Kolín  (1921 – 2001)

   Milí  přátelé  a  kamarádi,

     zdánlivě uběhlo jen pár týdnů od vydání našeho minulého Zpravodaje, ještě jsme nestačili naplnit všechny své velkorysé cestovatelské plány ani definitivně zničit své tvrdě namáhané tělesné schránky  a už je to tady !!  Navzdory bouřím, lavinám, povodním a tornádům, ve kterých se obvykle pohybujeme,  v naprosté duševní i fyzické svěžesti slavíme

2  5       r   o   k   ů

nepřetržitého hrdinství v horských stěnách, na sněžných pláních, uzoučkých asfaltkách jakož i v krčmách a restauracích všech cenových  skupin na všech polednících a rovnoběžkách.

            Dobře si vzpomínám na jarní podvečer roku 1977, kdy jsme se v Savoyi spolu s Šamanem, Vlastou Šulcem, Jardou Pejšou a Emanem Veselým  rozhodli  spojit svůj zájem o hory a založit nějaký “spolek horalů”. A protože jsem se zakládáním oddílů už měl zkušenosti  z  Lokomotivy Praha a SUDOP Praha a navíc jsem byl už od studentských let cvičitelem vysokohorské turistiky, nebyl problém dohodnout se s  vedením TJ Lokomotiva Kolín a založit svůj  oddíl VHT při odboru turistiky této jednoty.  Začátky byly krásné a amatérské (jak říká náš Zpravodaj z  r. 1987), pokračování bylo velkolepé a profesionální  (jak se píše ve Zpravodaji z r. 1997). V tehdejších neutěšených a stísněných poměrech jsme prostě byli velmi úspěšní, ať už vezmeme počet zahraničních výprav nebo množství dosažených vrcholů v úctyhodných nadmořských výškách či počty absolvovaných  zápočtových cest a získaných výkonnostních tříd. Jen dokonalým zvládnutím “tajného” systému sportovních výměn jsme mohli vyjet do západních velehor prakticky každý rok  (díky za to SATUSu  Zürich).

            Ale hlavní příčina naší úspěšnosti byla především obrovská chuť většiny členů něco podnikat, někam se podívat a jejich univerzálnost - včera běžky, dnes pohorky a cepín, zítra třeba pádlo nebo kolo. A také to, že jsme se v partě cítili dobře a podnikli jsme s ní cokoliv, třeba i parašutistický výcvik nebo výroční valnou hromadu v jídelním voze ČSD.

            Proto také vydáváme tento Zpravodaj: aby si v jeho první části každý člen mohl “odškrtnout” výpravy, kterých se zúčastnil, a vrcholy, na něž také on vystoupil. Vzpomenout si na kamarády, kteří si s námi stále ještě trápí tělo na horách i v hospůdkách,  i na ty, kteří už s námi nejezdí, protože jejich zájmy se změnily.

Naše příhody a dobrodružství z putování jsou jistě  zajímavé, zvláště pro přímé účastníky akce. S některými z nich, popsanými a kdysi uveřejněnými v regionálním  tisku, se můžete seznámit v druhé části tohoto Zpravodaje. Díky těmto článkům jsme  byli na veřejnosti dost známí, což se zpětně projevovalo ve výši dotací od města Kolína, od ČSTV a  také  v  bezproblémových výjezdech na Západ.

Jen prosím nezapomínejte, že čtete o době dávno minulé, o době, kdy možnosti výjezdu do Alp byly skutečně minimální, kdy jsme o tuto výsadu museli dlouho bojovat na úřadech (a velmi úspěšně: 10 výjezdů na Západ ještě před otevřením hranic!), kdy cepín byl cennou pomůckou pořizovanou na celý život a stoupací železa jsme si vyráběli sami na koleně, kdy bylo nutné seznamovat veřejnost se svými úspěchy a plány prostřednictvím novinových článků. Že čtete o době, kdy žádná horská kola neexistovala a všechny svoje hrdinské jízdy včetně terénních jsme absolvovali na běžných silničních strojích. Kdy nejkrásnější část Šumavy byl zabrána pro vojenský prostor a jeho přejezd znamenal riziko potíží, zadržení a pokuty. Kdy každá výprava do velehor byla z finančních důvodů zásadním popřením poznatků horské medicíny, protože na výstupy o 3.000 metrů výšky jsme neměli tři týdny, ale pouze 3 dny.

V letech 1992 – 1995 jsme se moc snažili obnovit Kolínskou boudu v Krkonoších,. Ze známých (zejména finančních) důvodů se nám to nepodařilo. Přesto nás může těšit, že bouda v majetku ing. Lukáše je od prosince 1997 v provozu, vzkvétá a stále svým jménem připomíná úspěch našich dědů při jejím vybudování.

            Díky naší nenáročnosti a úspěšnému shánění sponzorů jsme dost slušně finančně zabezpečeni. Průměrné roční příjmy a výdaje činí přes 60 tis. Kč (bez zahraničních výprav). Poměrně vysoké členské příspěvky (dospělý 300 Kč ročně, rodina 500 Kč) jsou vyváženy velmi nízkými cenami jednotlivých víkendových akcí (obvykle 50 – 100 Kč za dopravu a nocleh). Jistě i to je jedním důvodem úspěšnosti našich akcí a zájmu o členství v oddílu (postupně jsme vydali více než 170 členských průkazů).

            Končím s provoláním slávy a přáním dalšího rozkvětu Klubu českých turistů v Kolíně a jeho nezdolných členů a příznivců.  Ať žijeme !

                                               Ing. Jan  Kejklíček,

                                                              mistr  turistiky