Ekonomka školy Věra Jokešová vysvětlila, jak vypadá školní rozpočet

Vaříme asi 860 obědů, vysvětluje vedoucí jídelny Aleš Fialka 

Nedávno jsme se sešli s vedoucím školní jídelny MŠ a ZŠ Horníkova Alešem Fialkou, který nám vysvětlil, jak to ve školní kuchyni funguje. Na jeho práci, život, koníčky i oblíbené restaurace se ho zeptali redaktoři Sebastian a Lukáš.

Co obnáší vaše práce?

Úplně jako první sem přijede dodavatel, od kterého musím převzít zboží. Toto zboží také sháním a předávám kuchařům, aby mohli jídlo uvařit. Na každý týden také musím vytvořit jídelníček, který pak přepisuji do počítače. Pokud nějaký kuchař chybí, zastoupím ho a pomůžu kuchařům.

Jak dlouho trvá příprava obědů?

Určitě záleží na tom, co se zrovna vaří. Vzhledem k tomu, že vaříme asi 860 obědů, může to být třeba 11 hodin. Kdybychom si vzali například maso, musíme ho prvně nakrájet, pak ho vaříme přes noc metodou pomalého vaření. Ráno musíme připravit svačinky pro celkem tři mateřské školky, které postupně od půl sedmé opouštějí areál školní kuchyně. Paralelně probíhá příprava jídla na aktuální i následující den. O půl jedenácté začínají přicházet cizí strávnici, pak následují školka a všichni žáci. Aby se vše stihlo, musí zaměstnanci školní kuchyně začít pracovat už v pět ráno.  

Myslíte si, že žákům chutnají obědy? Který nejvíc?

Já sám si myslím, že vaříme velmi dobře. Na škole jsou však i děti, které nemají dobré stravovací návyky. To znamená, že jim doma rodiče nevaří klasické jídlo a doma se jí pouze fast foody a bagety. Obědu ve škole se ani nedotknou a rovnou ho odevzdají. To je nám velmi líto, protože celá naše desetihodinová práce byla úplně k ničemu a rodiče akorát vyhodili peníze, stejně jako my zbytečné jídlo.

A vám jako malému ve školní jídelně chutnalo?

Když já jsem byl malý, tak se vařila pouze hnědá omáčka, brambory a tvrdé maso. Tím pádem jsem se školním obědům vyhýbal.

Co se děje se zbytky obědů?

Oběd se uzavře do uzavíratelných nádob. Dvakrát do týdne k nám přijede firma, která tyto zbytky zpracuje na bioodpad.

Těšíte se do práce?

Ano, do práce se těším. Nejvíce mě potěší, když si děti přijdou přidat.

O jaké práci jste snil jako malý?

Budete se divit, ale snil jsem o tom, že budu kuchař v nějaké restauraci. Tento sen jsem si splnil, a dokonce jsem byl i na jiných pozicích, než je kuchař. Po čase jsem toho začal mít plné zuby, tak jsem se přesunul do školní kuchyně.

Prý bydlíte ve škole, jste s tím spokojen?

Na jednu stranu je to fajn kvůli tomu, jak blízko to mám do práce. Na druhou stranu je v bytě slyšet všechno, co děti přes den dělají, včetně dupání, řvaní na chodbě a bouchání dveřmi, což je pro mě nepříjemné. Ve výsledku to má své pro a proti.

Jaký máte vztah k Líšni?

Nepocházím odsud, jsem původně z nedalekého Vyškova. Každopádně se mi v Líšni moc líbí. Je to odsud všude kousek. Ať je to přehrada, příroda nebo právě Vyškov, kam jezdím s dětmi do aquaparku. 

Dovoz, hospoda, nebo domácí vaření?

Jednou za čas si s manželkou a dětmi do hospody zajdu. Preferuji ale domácí vaření. V hospodách jím nejvíce pizzy a steaky, za kterými chodím do Our Story nebo na Svatovavřinecký dvůr.

A kdo u vás doma vaří?

Většinu času vařím doma já, ale někdy žena upeče nějakou buchtu. Vaření doma beru jako činnost, u které si odpočinu. Ve škole to mám jako práci, ale doma to vnímám jinak. Můžu si udělat, co chci a jak chci, ne jako v jídelně, kde musíme dodržovat různé podmínky.

Máte nějaké koníčky?

Určitě mám a ne málo. Snažím se chodit na ryby, taky hraju na bicí a na kytaru. Dále se koukám na hokej, kde fandím Kometě, a ještě na bojové sporty, jako je třeba MMA.

Hrajete třeba i nějaké počítačové hry?

Momentálně ne, ale jako malý ano. V mém mládí to ale nebylo tak jednoduché jako dnes. Než se nám načetla jedna hra, trvalo to 20 minut.

A co nějaké televizní kuchařské soutěže, sledujete je?

Ne, nesleduji, protože si myslím, že to nefunguje tak, jak je to v televizi prezentováno. Díky tomu, že s vařením mám zkušenosti, vím, že tohle normální amatér od plotny neudělá. Můžou to být sice normální lidi, kteří nevaří v hospodách, ale chodí někam na kurzy, ale tím pádem už to není amatér jako takový.

Sebastian Fianta, Lukáš Holas 

Představila byste nám prosím výstavu, která tady dnes začíná? 

Tato výstava, na kterou tu spolu teď koukáme, jsou fotky, které vznikly v rámci předmětu Fotožurnalistika na Katedře mediálních studií a žurnalistiky. Všechno, co tady vidíme, jsou závěrečné práce, které odpovídají nějakým způsobem soutěžním fotkám v Czech Press Photo.

Vy tady na univerzitě učíte. Povíte nám o tom něco víc?

Já tady působím jako externista, takže nejsem úplně regulérní vyučující, ale spolu s Jiřím Hlouškem vyučujeme předmět Fotožurnalistika, který probíhá každý podzimní semestr. Můžou se do něj přihlásit studenti bakalářského studia nejen žurnalistiky, máme i studenty z jiných oborů. Letos k nám chodí třeba i studující z informatiky nebo z práv, takže to není vyloženě mířeno jenom na žurnalisty. 

Teď bych se chtěla zeptat na vaši práci fotografky. Co nejraději fotíte? 

Nejraději fotím, když cestuji, nebo dělám street fotky, takové momentky. To je to, co fotím nejradši. 

A jak jste se k fotografování dostala? 

K focení jsem se dostala svým způsobem už trošku na základní škole, kde jsme měli výborného učitele, který nás částečně vedl k focení. On s námi jezdil na různé fotoworkshopy. Pak jsem se k němu více dostala až na vysoké škole, při studiu jak žurnalistiky, tak při studiu němčiny. Nezávisle na tom jsem působila ve studentském časopise Lemur, který už asi úplně nefunguje, ale to mě nakoplo nejvíc, protože si mě z toho časopisu vytáhli už moji i aktuální klienti, pro které stále fotím.

Myslíte si, že právě fotografování by se mělo učit už na základní škole? 

To je těžká otázka… Minimálně si myslím, že by to byl dobrý nápad, protože každý si prostě chce něco vyfotit. Kolikrát když vidím spoustu výstupů, jaké ti lidé produkují, primárně na sociálních sítích, tak se mi chce trochu brečet. Ta estetika vlastně trošičku mizí, ne jenom ze sociálních sítí, ale lidé se přestávají celkově snažit, protože každý může pořád fotit se svým telefonem a to hezké jde potom tak trochu stranou. Jde o to, aby tam byla jen ta věc, kterou chceme vyfotit. Proto aspoň nějaká takováhle estetická hodnota by se učit měla.

Takže když chce někdo přidávat víc hezčích fotek na sociální sítě, měl by vědět alespoň základy v tomto oboru? 

Určitě je to výhoda, nejsem si úplně jistá, jestli tohle je vůbec něco, co můžeme chtít po tak velkém množství lidí. Minimálně by se u toho ale mělo přemýšlet, protože kolikrát by člověk prostě neměl fotit na přímém sluníčku, když fotí na telefon, protože to ta technika neutáhne. Bylo by fajn mít alespoň tyhle základy v povědomí.

Když chce někdo být fotografem, kdy by měl začít? 

Čím dřív, tím líp. Nějaký konkrétní věk nedokážu říct, ale existuje spousta opravdu dobrých fotografů, kteří jsou už známí poměrně mladí. A čím dřív člověk začne, tím víc získá zkušeností. Navíc pokud třeba i studuje ten obor, tak se během studia dostane k výborný technice, na kterou si vydělá až za hodně dlouho. 

Helena Strnadová

Tradice dodržuji, říká ředitel školy Burda

Zajímá vás, jak pan ředitel slaví Vánoce, jaká bude jeho štědrovečerní večeře, jaké cukroví a dekorace zdobí doma jeho stůl a jaké tradice s rodinou dodržují? Na tyto a další zajímavé otázky se ředitele Romana Burdy zeptala naše redaktorka Helena. Zkrácená verze rozhovoru vyšla v tištěném vánočním speciálu, který se prodával na tradičních vánočních dílničkách.

O škole i o hokeji s asistentem Milanem Navrátilem 

Práce ve školce mě baví,
svěřila se paní uklízečka Evička