Almanach hasičského sboru v Doksanech

A tu při jedné takové příležitosti poznala manželka krále Vladislava, Kedruta neboli Kedruše (Gertrudis), půvabnou a roz­košnou krajinu onu, protékanou stříbrným pásem šumné Ohře. Ve zbožné mysli své, jakou se vyznamenávala Kedruše, ustanovila se na tom, založiti v místech oněch klášter řehole ženské, kde sama chtěla občas trávit v tichosti a ústraní nějakou vždy dobu po hlučném ruchu, který sebou přinášel život dvoru knížecího a královského. Legenda a ústní podání vypravuje, že proti úmyslů jejímu činěny byly: námitky ohledně volby místa, s poukázáním, že ono jest ku zamýšlené stavbě nevhodné pro půdu bařinatou a rozměklou vodstvem Oharčiným. Však Kedruše setrvala na úmyslu svém tvrdíc, že místo ono pro klidný půvab vůkolní krajiny zdá se jí bytí právě spůsobilým k účelu vytknutému. Odtud se vysvětluje nezvyklé sluchu českému pojmenování "Doksany", od řeckého slova »dokei«, což znamená: zdá se mi, »doxan« uzdávší se, t. j. místo pro postavení kláštera vhodné. Že řečtiny a latiny v době tehdejší hojněji užíváno než dnes, toho dokladem jsou památky písemné, listiny erekční a fundační, t. j. zakládající a vůbec dokumenty rázu důležitějšího.

Než vraťme se k dějepisnému vývoji Doksan. Roku 1142 položen byl základní kámen ke klášteru doksanskému Kedruší, dcerou Leopolda Rakouského, a posvěcen byl olomúckým biskupem Jindřichem Zdikem. Roku 1145 dokonána stavba kostela; kterýž téhož roku 18. září vysvěcen od biskupa pražského Otty ze Švabenic. Klášterní budovu, dosud nedokončenou, vysvětil dne následujícího, t. j. 19. září Jindřich Zdík, a uvedeny do ní bílé panny řádu premonstrátského, jež sobě byla Kedruše obzvláště oblíbila a znichž většinou byly dcery z nejpřednějších rodů domácích. Nebude nezajímavo uvésti klášterní jména prvních panen doksanských: Ida, první abatyše, příbuzná krále Vladislava; sestry: Břetka, Bohuslava, Bolemila, Dobra, Dobroslava, Dobronka, Jitka, Ladislava, Ludmila, Pomoslava, Radoslava, Neslava, Stislava, Sudislava, Vácslava, Vojslava, Výšeslava a j. Klášter bohatě stědrou rukou královskou nadala nejen Kedruše, nýbrž i Vladislav, Jindřich Zdik a jiní velmoži. Od Vladislava a Kedruše obdržel klášter lesy kolem Doksan, Mury, Dušníky, Chvalín, Rohatce, Voleško, Chodouny, Chotěšov, Třeboutice, Bohušovice, Kopisty, Vrbičany a Nučnice. Od biskupa Zdika : Radonice, Hostěnice, Leskov, Soběchleby, Chudenice, Mrskoš a Stankovice. Od knížete a biskupa pražského (šestnáctého) Jindřicha Břeti­slava (syna Jindřicha, bratra krále Vladislava): Koloves, Srbice, Tiskovice; od Bedřicha, prvního syna krále Vladislava: Vojkovice a Chotoviny; od Přemysla Otakara I. třetího syna krále Vladislava (1197-1230) Klobuky; od Idy, první abatyše kláštera: Veltrusy, Chvatěruby a Zlosejn; od Daniela I. z Lipé, biskupa pražského (sedmnáctého): Libotenici a Chýnov; od Alž­běty, sestry krále Vladislava: Břehoryje (v Litoměřicku) a Rájov; od hraběte Oldřicha z Čeňkova: Brňany a Rochov; od Jindřicha z Dubé; Dolánky; od Matyáše, purkrabího pražského: Lečice; od Vladislava z Jaronova: Martiněves; od Jana z Nemojova a manželky jeho: Vražkov; od synů těchže Voleslava a Matouše; Krábšice.

Roku 1278 lehl klášter po druhé popelem, zapálen byv žoldnéři Otty Braniborského, který na místě nezletilého krále 7letého Vácslava II. co poručník vlády se ujal (1278-1283). Při třetím požáru r. 1295 zůstal bez větší pohromy až do roku 1420, kdy po čtvrté vyhořel, vypálen Husity pod hejtmanem Danielem Unčičkou.

Mnoho a velikých pohrom utrpěl klášter ve válce třicetileté byv několikrát vydrancován a majetek jeho ztenčil se v bouřích válečných na desetinu původní velikosti.

Hlavně Švédům pod vůdcostvim Bannera a Torstensona se v Doksanech velice líbilo a neméně i Sasíkům, kteří společně s těmito učinili sobě Doksan špižírnu pro voje své. Neblahým byl zvláště den 31.ledna 1646, kdy celá síla vojska švédského po přechodu přes Labe soutředila se v Doksanech, v nichž strašlivě řádila. Po ukončeni neblahé války třicetileté (1648) za­čaly se znenáhla opět Doksany zotavovati, nedosáhly však nikdy bývalé slávy a původní velikosti své.

Roku 1607 stavěna znova pobořená konventní budova a sou­časně i krásný hlavní portál klášterní, jak je až podnes zříme.

Od roku 1709-1733 pod opatem Josefem Mikou postaven nynější chrám od slavného stavitele Dienzenhofera, který své doby ano až po dnes je nepřekonaným mistrem slohu barokového. Týž stavěl mimo jiné i nynější arcibiskupský palác v Praze, chrámy svatého Mikuláše na Malé Stráně i na Starém Městě (nynější ruský chrám) v Praze, chrám sv. Jana na Skalce v Praze (jeho nejmistrnější práce), chrámy v Zlonicich, v Přešticích aj. v.

V chrámu doksanském nalézají se čtyři mramorové oltáře od Lauermanna (1777), složené ze všech druhů českých mramorů, a na hlavním (dřevěném) oltáři vidíme dva obrazy od nejslavnějších malířů českých Petra Brandla a Karla Škréty. Doksanský chrám je galerií umění stavitelského, malířského, sochařského a řezbářského. Široko a daleko není mu v ohledu tom rovno.

Zvláště pak mohutným dojmem působí podzemní kostel zachovaný v původní podobě své z 12. století. On jediný přečkal všechny bouře minulých věků a zůstal němým svědkem velikosti a slávy uplynulých dob. Roku 1885 věnoval opat strahovský Zikmund Starý tuto cennou památku ctí a darem urozenému svobodnému pánu z Aehrenthalu, který ji nákladem velikým důstojně obnoviti a upraviti dal architektem Achillem Wolfem na rodinnou hrobku.

Velikost krypty, její stáří a zachovalost, rozdíly v rozměrech půdorysu a výšek klenbových oddílů,různost podpor, sloupů a polosloupů, pilířů a pilastrů (celkem 47), zvláště ale bohatost výzdoby ornamentální a pro románský sloh tak karakteristická rozmanitost ve zobrazení fantastických zvířat dodává této památce zvláštní zajímavosti, důležitosti a významu převelikého - S kryptou Staroboleslavskou jsou to ojedinělé zvláštnosti stavitelské nejen v Čechách, nýbrž v celém Rakousku.