22. března, Singi - Kebnekaise

Že to dnes bude síla, naznačovala už včerejší předpověď silného větru. V noci to ale byly chvílemi takové nárazy, že jsme mysleli, že někdo buší na okno nebo že kolem chaty létají lyže. Když jsem kolem páté šel ven "na kontrolu", tak jsem málem neudržel dveře a na jinak pohodlných sandálech jsem spolu se dveřmi málem odjel. Ve světle čelovky jsem si ale aspoň všimnul, že mám naruby a opačně trenky od pyžama, tak aspoň toto pozitivum noční cesta měla. Ráno byla každá cesta na WC komentována, protože šlo (hlavně tedy cesta zpět proti větru) o dost náročný úkon (video) a ani "polystyrenové prkénko" nefungovalo jako dříve. A protože jsme pro vodu byli včera (a ostatní cizinci z chaty nikoliv), tak jsme výjimečně ani neřešili, že jsme nechali v chatě jen půl kanystru vody a několik plných kbelíků, taky vzhledem k tomu, že otvor s vodou v jezeře byl vzdálen nějakých 800 m. Po půl deváté jsme v silném protivětru vyrazili, když jsem předtím na sebe poprvé navlékl prakticky vše, co tu mám. Péřové rukavice jsem ale po chvíli cesty do kopce sundal, protože se v nich nedalo fotit a hlavně v nich bylo přece jen horko (teplota byla jinak příjemných -4 °C). Cesta docela ubíhala, nikdo neměl chuť na nějaké zastávky a debaty, a tak až po dvou hodinách (a jak jsme zjistili, 8,5 km) se Romana ozvala, že bychom mohli zastavit a napít se. Jinak se každý věnoval sám sobě, aby ho občasný poryv nestrhl (video). Cestou jsme došli naše známé Švýcary na skialpech a po mírném stoupání došli společně k hotelu Kebnekaise už brzy po dvanácté. Recepce sice funguje až od dvou, ale elektřina, internet a hlavně oběd, pivo a víno fungovaly hned, čehož mnozí (v různém složení) využili. Já byl ještě v nastavení "běh", tak jen pivo (nic moc ležák) a víno. Pak jsme už vyhodnotili, že se nám v tomto počasí nechce na výběh na chatu Tarfala (8 km, převýšení přes 500 m) a po příjemném povídání jsme se ubytovali a zašli do velmi prostorné a příjemné sauny, kde jsme litovali jen toho, že nemá outdoorovou část (tu ale částečně nahradil pohled z okna na sjíždějící freeridery). Pak nákupy suvenýrů, a po  proslovu o zakladatelce a zdejší dlouholeté "headmistress" Else Göranson výborná objednaná večeře (předkrm - tapenáda z oliv a artyčoková pomazánka , hráškový krém, ryba s celerovým pyré plus kaviárové jikry), k tomu dvě láhve vína. Pak už se šlo spát před zítřejší ranní poslední etapou na autobus do Nikkaluokty, kde bychom se měli potkat s Daliborem a Monikou, kteří nás už odtud přes WhatsApp spokojeně zdravili s láhví vína.