Ženský kroj

Ženský kroj

Základní součástí byla spodní košile. Horní část přiléhající těsně k tělu, bývala ušita z jemného plátna. Spodní díl košile tzv. podolek býval ušit z hrubšího plátna. Košile bývala obvykle v délce ke kolenům a mívala krátké rovné rukávy, v podpaží klínek. Ramena se vyztužovala většími kusy plátna. U krku se košile stahovala šňůrkou. Rukávce (svrchní část oděvu – podobající se halence,) bývaly plátěné, nebo lněné s nabíranými krátkými rukávy. Tacle (kanýrovité zakončení rukávů) se zdobily bílou dírkovou výšivkou, nebo krajkou.

Na košili se oblékaly sukně. Spodních škrobených sukní bývalo několik.Tyto spodní sukně, které se praly a škrobily se označovaly na západobrněnsku jako šorce, nebo šórané. Množství i délka sukní se měnila podle dobové módy. Různil se i materiál na spodní sukně používaný. Spodní sukně bývaly kartounové nebo, nebo z bílého plátna, škrobívaly se za studena, aby držely požadovaný tvar. Pro tento účel se také používala jelita. Což byly „polštářky“ vyplněné např. sečkou, senem , nebo odstřižky látek. Sukně byly bohatě nabírané na bocích v zadní části naopak přední díl zůstával prakticky hladký.

Svrchní sukně pro obřadní příležitosti bývaly ušity z atlasu, damašku, nebo brokátu Barva nebyla přesně stanovena. Oblíbené barvy byly zelená, modrá , šedá, černá nebo bílá. Obzvláště na západě Brněnska byly oblíbené na svátečních sukních drobnější vzorky.Naopak na východě Brněnska byly preferovány výraznější a větší motivy na svrchních svátečních sukních. O sváteční sukně se pečovalo zvláště pečlivě. Aby se chránily okraje sukní našívaly se ze spodu pruhy plátna, které sukni vyztužily a plnily i estetickou funkci.Plátno bývalo vždy v odlišné barvě než horní sukně a při pohybu bylo tento okraj vidět.

Svrchní sukně se též ještě přizdobovaly a to obvykle našitou stuhou , nebo sametkami, či různými aplikacemi. Na všední dny byly nošeny spodnice jako svrchní sukně např. z karoutnu, nebo plátna. Oblíbené byly na západě regionu tzv.sukně dělanice. Tuto látku vyráběli tkalci z přinesené lněné nebo vlněné příze. Dělanice bývaly modré s jemným červeným vodorovným a svislým proužkem.

Na sukni se uvazoval fěrtoch (zástěra). I na fěrtochy se používaly různé materiály, podle toho k jakému účelu byl fěrtoch používán. Zástěra z bílého plátna bývala široká, ukončena na okrajích výšivkou „s křídlama“- k obdélníku plátna se přišilo cca 7 cm od okrajů , které zůstávaly volné. Též bývaly zástěry barevné. Jejich ozdobou bývaly často jen záhyby vzniklé vždy stejným způsobem ukládání.

Kordulka(živůtek) se šil z kartounu, který potom nahradil samet. Oblíbená byla červená barva.

Živůtky se zdobívaly různými aplikacemi, stuhami, šněrováním, prýmky atp. Kordulka se oblékala na rukávce.

Vdané ženy nosívaly místo kordulek svrchní kabátky obvykle s velkým oválným límcem lemovaným kanýrkem, s přiléhavými rukávy. Typů svrchních kabátků bývalo několik. Bývaly šity z dražších látek, stejně jako z obyčejného plátna. Oblíbené byly kacabajky, marinky nebo špenzry. K práci se běžně ještě i ve dvacátém století nosily tzv. jupky. Šlo o volný rovný kabátek podobný blůzce, někdy míval stojatý malý límeček.

Bylo obvyklé, že ještě přes kordulku, nebo kabátek se uvazovala tzv. půlka. Půlka je velký trojcípý šátek, který se vředu na prsou překříží a uvazuje se v zadu v úrovni pasu. Cípy potom volně leží na zadním dílu sukně.Půlka (nosí se např. u střelického kroje) je nejvíce zdobenou součástí kroje. Půlky se vyšívaly bílou dírkovou výšivkou, která byla na brněnsku obvyklá. Oblíbené byly též barevné šátky s třásněmi – pořizovaly se např. červené, lila nebo béžové. Cípy šátku se na prsou překřížily a volné konce se zastrčily pod kordulku nebo do výstřihu kacabajky.

Nedílnou částí lidových oděvů je samozřejmě pokrývka hlavy. Stejně jako na jiných místech Moravy nosíval se na Brněnsku uvázaný červený šátek. Nyní bývá označován jako „turečák“. Při práci se samozřejmě nosily šátky obyčejné kanafasové uvázané např. „na réč“. Kdy cípy šátku jsou svázané pod temenem hlavy a volný cíp překrývá vlasy.Pro slavnostní účely se šátek vázal na záušnice.

Šátek se přehnul napříč, cípy se přehodily dozadu a vytáhly se záušnice. Cípy se vzadu hodně utahovaly, mohly se nechávat volně splývat dolů, nebo se vyvazovaly kolem hlavy.Využívalo se květinového spodního potisku šátku, který při vyvázání nahoru vytvářel květinový věnec kolem hlavy. Způsobů úvazů šátku ale samozřejmě bývalo několik.

Používání těchto šátků se plně rozvinulo kolem poloviny devatenáctého století. Do té doby se na hlavu uvazovaly tzv. pliny nebo též šaty. Šlo o velký bílý šátek pro všední den z hrubého plátna, nezdobený. Na svátek se tyto šátky stávaly ozdobou oděvu. Bývaly ušity někdy i z hedvábí jindy z jemného plátna a byly bohatě zdobeny výšivkou.

Pokud jde o obuv, prameny popisující naši oblast uvádí, že kolem poloviny devatenáctého století se rozšířilo nošení černých soukenných, asi po kotníky vysokých botů. Boty se zdobívaly po svršku drobným strojovým švem. Tyto boty se nazývaly „lastynke“ nebo též „brynelke“. Do poloviny devatenáctého století se nosívaly střevíce nízké, zdobené přezkou. Bývaly leštěny do vysokého lesku. Chudší ženy nahrazovaly nákladné kožené střevíce soukennými.

Hovoříme-li dnes o kroji, bereme jako základ oděv nošený na svátek, především oděv který se nosíval v neděli do kostela. Ale stejně jako dnes, i lidé v minulosti přizpůsobovali svůj oděv příležitosti pro jakou byl oděv používán. To nejlepší co ženy mívaly – ponejvíce svatební šaty, nosívalo se na největší svátky v roce – velikonoce, svatodušní svátky, mladé a staré hody, vánoce a Nový rok (někde ještě na Hromnice a na Tři krále.) Sukně byly z těch nejlepších dostupných materiálů , „satýnke, hatlaske, kašmírke,plyške“ – nebo brokátové sukně s drobnými květy. Spodnice byly z bílého plátna.

V oděvu žen se rozlišení zda je vdaná či svobodná, dodržovalo právě při největších svátcích a to hlavně ve způsobu úpravy hlavy. Např. při svatbě nebo hodech se vlasy různě zaplétaly a doplňovaly květy, zapletenými stuhami či různými jehlicemi. Tyto úpravy hlavy můžeme ještě dnes vidět na hodech např. ve Šlapanicích nebo Líšni .Nošení červeného šátku pak ale v průběhu devatenáctého století setřelo rozdíly mezi vdanými a svobodnými ženami. Lze říci obecně, že se vzrůstajícím věkem se oděv umírňoval. Nebylo například vhodné, aby starší vdaná žena nosila jen rukávce a kordulku. Bylo běžné že vdané ženy nosívaly kacabajku ze stejného materiálu jako byla svrchní sukně a kabátek zdobily půlkou, nebo barevným šátkem.