Semináře Gurdžijevových Tanců - Pohybů organizujeme několikrátkrát do roka pod vedením Maji Möser Thimm, přímé žákyně J. G. Bennetta z jeho sherbornského období. Maja dlouhá léta spolupracovala s holandským pianistou a učitelem Tanců Wimem van Dullemenem a také s jinými učiteli, jako jsou Solange Claustres, John Wilkinson.

K Pohybům se snažíme najít vlastní cestu, například skrze  specifický jazyk gest a jeho působení na naše vnímání. Svojí komplexní povahou a kladenými překážkami, nám Pohyby přináší možnost se přímo a rychle setkat s problémy našeho obvyklého stavu, stavu, kdy - téměř jako by byl člověk náměsíčný - je naše veškeré fungování určováno vnějšími vlivy. Tato zkušenost nás může naučit, jak přistupovat k mechaničnosti našeho života.

"Všichni opravdoví Učitelé volí praktický přístup a v Tancích je Gurdžijevova vnitřní práce na probuzení uváděna do praxe. V těchto pohybech a tancích jsou shrnuty Zákony evoluce a lidského vědomí. Ukazují nám, jak a jakým směrem se musí ubírat vývoj a jako takové jsou 'školou' v pravém slova smyslu.

    Když jsem použila slovo 'zákon', tak musím dodat , že v literatuře často lidé zmiňují Gurdžijevovy 'psychologické' a 'kosmologické' zákony. Tato slova pro mě nejsou dost přesná. Slovo 'psychologické'  je příliš omezují, příliš omezené a slovo 'kosmologické' příliš mlhavé. Nejlepší by bylo se tomu druhému slovu úplně vyhnout.

    Rozeznáváme různé druhy Tanců: rituální pohyby, modlitby, dervišské tance, pohyby řídící se matematickými vzorci, 'obrazové'  Tance, ve kterých se tanečníci rozestavují do určitých sestav a Tance určené především pro ženy. Ale cíl všech těchto Tanců je neměnný:  všechny Gurdžijevovy Tance jsou modlitby. Během soukromého rozhovoru s Gurdžijevem jsem mu řekla, jak hluboce jsem pokaždé jeho Tanci pohnuta. Odvětil jen: "Ano… je to lék…"

    Tyto tance nemají nic společného s hledáním extáze nebo osvícení. Vyžadují přesnost a odhodlání. Stručně řečeno kázeň. To mají společné s původními orientálními bojovými uměními. Tělesné postoje musí být zaujímány přesně. I ta nejmenší odchylka, lehce skloněná hlava nebo nedbalý úhel paže, mění nejen vzhled, ale účinek pozice. Mění se něco důležitějšího: vnímaní sama sebe, které je vyvoláno tělesným postojem. Každý postoj odpovídá vnitřnímu stavu.

Nedávno jsem se skupinou studentů zkoumala egyptské a raně křesťanské postoje a gesta. Zjistili jsme, že každá změna, třeba levá ruka místo pravé nebo vzdálenost ruky od hrudi, vytvořila velmi odlišnou rezonanci a vyvolala v nás jiný pocit. Stejný princip, ale v mnohem větší míře, platí pro Tance. Pozice musí být především zaujímány  bez zbytečného svalového napětí, protože to způsobuje nejen ztrátu energie, ale také dochází k omezení volného oběhu tělesných tekutin. Abychom byli schopni provádět tyto tance, musíme být v prvé řadě naprosto upřímní, přijmout vnímání sebe sama neovlivněné emocemi nebo sentimentalitou.

    Musíme rozvinout výjimečný typ pozornosti, abychom zabránili zmatku, který je výsledkem složitých a asymetrických pohybů. Musíme naše myšlenky vědomě soustředit na časový sled, rozvíjení tance a musíme dokázat vokalizovat slova, která k tanci patří nebo jim dovolit v nás zaznít. Takto je samo tělo prožívá svým vlastním způsobem. Rozdíl mezi teorií a praxí se ukáže, když dojde na kontakt s tělem. Všichni si myslí, že s ním mohou nakládat, jak se jim zlíbí. Není tomu tak a veškeré teoretické znalosti budou jalové, dokud nezačne být tělo aktivní.

    Potom jsme pohnuti novým viděním nás samotných, hudby a skupiny jako celku. V tomto vidění si uvědomujeme, že jsme součástí nepochopitelné objektivní konstrukce ohromné krásy. Stali jsme se součástí formy objektivního umění. Jinak řečeno, nacházíme se v situacích, v nichž zákony vědomí - a musím zdůraznit, že se to týká zákonů - můžeme zažít. Na okamžik jsme osvobozeni od našich zvyků, od zátěže naší kultury  a společenského formování. Začalo být možné čisté vnímání, které umožňuje chápat evoluční zákony. Celý tento proces demonstruje to, co myslím uvědoměním si sama sebe. Shrnují to následující slova: praxe-vědění-probuzení a konečně nová a ucelenější otevřenost dalšímu zkoumání.

    Gurdžijevovy tance jsou často nazývány 'posvátnými tanci', ale slovo 'posvátné' může vyvolávat nesprávné asociace. Proto používám slovo 'zkoumání' ve smyslu vnitřního zkoumání.

    Když srovnám tyto tance s moderním baletem, například s Béjartem, tak nemám pocit, že by byly     z technického hlediska snáze proveditelné: naopak, ta asymetrie je obtížnější. Tím nechci říci, že moderní balet nevyžaduje tvrdou a tvořivou práci. Často jsem si všimla v tradičních orientálních tancích, že vnitřní přítomnost tanečníků neodpovídá tomu, co jejich tělo vyjadřuje. Podle jejich výrazů ve tváři se zdá, že chybí hluboká rozvážnost, která je pro Tance tak charakteristická."

  (Rozhovor se Solange Claustres publikovaný v knize:
Wim van Dullemen — The Gurjieff Movements) 

We organize Gurdjieff Movements seminars several times a year with Maja Möser Thimm, a student of J. G. Bennett from his Sherborne years. Maja has worked for many years with the Dutch pianist and dance teacher Wim van Dullemen, as well as with other teachers such as Solange Claustres, John Wilkinson.

We are trying to find our own approach to the Movements, for example through the specific language of the gestures and its effect on our perceptions. By its complex nature and the laid out obstacles, Movements bring us the possibility to encounter directly and quickly the problems of our usual state, a state where - almost as if one were a somnambulist- all our functioning is determined by external influences. This experience can teach us how to face the mechanical nature of our lives.

“All true Masters have a practical approach and in the Movements G.I. Gurdjieff’s inner work of awakening is put into practice. The laws of evolution and human consciousness are encapsulated in these Movements and dances. They indicate how and in what direction the progression will have to take place and as such they are a “school” in the true sense of the word. 

Now I have used the word “law,” I must add that in literature people often refer to Gurdjieff’s “psychological” and “cosmological” laws. These words are not precise enough for me. The word “psychological” is too restrictive, too limited and the word “cosmological” too vague. It would be best if the latter word was avoided altogether. 

We know different kinds of Movements: ritual Movements, prayers, dervish dances, Movements according to mathematical patterns, “tableaux” Movements in which the dancers arrange themselves in certain configurations and Movements especially for  women. But the objective of all these Movements is a constant: all Gurdjieff’s Movements are prayers. During a private conversation with Gurdjieff, I told him how deeply I was moved each time by his Movements. He only answered: “Yes . . . they are medicine . . .” 

These dances have nothing to do with the search for ecstasy or illumination. They demand precision and dedication. In brief, a discipline. They have this in common with authentic Eastern martial arts. The physical stances must be adopted exactly. Even the slightest deviation, a slightly bowed head or the careless angle of an arm changes the effect of a position and not just the appearance. Something more important changes: the perception of ourselves that is evoked through the physical stance. Each position corresponds with an inner quality. 

I recently studied Egyptian and early Christian poses and gestures with a group of students. It became clear to us that each variation, for example the left in place of the right hand or the distance between the hand and the chest, created a very different resonance and released a different feeling within us. This same principle applies but to a stronger degree to the Movements. Above all, the positions have to be adopted without unnecessary tensioning of the muscles, as this does not just cause a loss of energy, but also blocks free circulation of fluids within the body. In the first place, to be able to perform these dances we must be completely honest, accept a perception of ourselves that is not influenced by emotion or sentimentality. 

We must develop an exceptional type of attention to prevent confusion as a result of the complex and asymmetric movements. We must focus our thoughts consciously on the chronology, the development of the dance and be able to voice words that belong with the dance or allow them to resound within us. This way, the body itself experiences them in its own way. The difference between theory and practice becomes clear when it concerns contact with the body. Everyone thinks that they can dispose of this at their discretion. This is not so and all theoretical knowledge will remain powerless until the moment that the body becomes active.

We are then moved by a new vision of ourselves, the music and the group as a whole. In this vision we realize that we are a component of an unfathomable objective construction, but one of great beauty. We have become part of an objective art form. In other words, we find ourselves in situations in which the laws of consciousness, because I must emphasize that this concerns laws, can be experienced by us. In a moment we are released from our habits, the ballast of our culture and social conditioning. A pure perception has become possible in which we can comprehend the evolutionary laws and this entire process demonstrates what I mean with becoming aware of ourselves. The following words summarize this: practical-knowledge- awakening and finally a new and more complete openness to further research. 

Gurdjieff’s dances are often referred to as “sacred dances,” but the word “sacred” can evoke incorrect associations. Which is why I use the word “research” in the sense of internal research. 

If I compare these dances with those of modern classical ballet, by Béjart for example, I do not have the impression that they are easier to perform from a technical perspective: on the contrary the asymmetry is more difficult. With which I do not want to contest that this modern ballet does not require hard and constructive work. I have often observed in traditional Eastern dances that the inner presence of the performers does not correspond with what their body is expressing. From their facial expressions it appears that deep sobriety, so characteristic for the Movements, is absent.”

(From the interview with Solange Claustres published in the book: The Gurdjieff Movements - Wim van Dullemen)