V noci na 25. ledna roku 2015 spal pisatel těchto řádků tak nějak špatně, probudil se pár hodin po půlnoci a nemohl dlouho zase zabrat. Ráno se probudil rozespalý a rozlámaný jako po nějakém otrockém pracovním výkonu. Byla neděle, takže nemusel naštěstí do práce. Venku bylo ten den dost nevlídno a tmavo. Prostě nepěkný konec ledna a naštěstí doma v teple. Práce na mapě počítačového zemědělského simulátoru byla ten den významnou činností. Cílem ten den byla animace krajiny dětství v počítačové hře a především vytvoření počítačové vesnice Mořinka, s věrnou kopií dvorku s boudou pejska Bobíka. Když už žádného pejska nemáme, tak si alespoň na počítači zahrajeme ve vesnici, do které jsme v dětství za milovanými pejsky Bobíkem a Míšánkem jezdili. Pozdě večer už dvorek č.p.14 vypadal jako ve skutečnosti před dávnými lety. A právě v době ukončení úspěšné práce na vesnici přišla manželka pisatelova se slovy: “Já Ti musím dát dárek narozeninám už teď, protože bych to stejně nevydržela. Dostaneš pejska a bude to tenhle,“ ukázala na papír s vytištěnou fotografií, na kterém byla psí maminka plemene Coton de Tulear s pěticí novorozenců. A prstem zamířila na štěně s hnědou skvrnou na zadku. K vrhu štěňat došlo zhruba kolem 3:00, takže už bylo jasné, proč to špatné spaní a ta ranní rozlámanost. Oni totiž i adoptivní tatínkové porody hrozně prožívají a pisatel těchto řádek se ten den stal adoptivním tatínkem pejska. Proto o něm dále již budeme hovořit jako o tátovi a o jeho ženě Kačence jako o mámě. Jinak ten pejsek byl sice pejsek, to jo, pejsek to byl, ale nebyl to pejsek. Byla to totiž fenka a dostala jméno Nocaima po oblíbeném městečku v daleké Kolumbii.
Začalo všude hrozné chlubení, takový šťastný tatínek dokáže být až otravný. První informace byla určena telefonem tetě Růže ještě ten večer. A ráno se táta hned chlubil v práci, možná kolegy až štval, jak furt mlel o dcerušce. Ale těch informací byl brzy nedostatek, informací o štěněti totiž není nikdy dost. A teta Růže navíc dotírala každý den, co je nového a jestli jsou nové fotky. Až ve čtvrtek, když tatínek vylezl z podzemí dolu Richard, zazvonila mu v kapse MMS-ka. Bylo to něco jako blesk štěstí, který projel celým tělem, když se na obrazovce telefonu objevilo slepé štěňátko s hnědýma ouškama. Poblíž stál zrovna kolega a kamarád Tonda Knobloch, který měl pro pejsky také pochopení, tak se mohl táta hned za čerstva do sytosti vychlubit a po návratu do Prahy měl další štěstí pro chlubení, ve vrátnici zrovna debatovaly dvě Lenky, obě pejskařsky, takže chlubení si šťastný tatínek onen den opravdu hodně užil.
Ta slavná MMS je vlevo nahoře, v neděli dorazily další čtyři, no byla to nádhera. Už jsme měli šest fotografií dcerušky, ale pro tetu Růžu to stále bylo žalostně málo.
V úterý 3.2. to bylo také zajímavé pro různé úvahy. Táta jel se vzorky z dolu Richard za kolegou Jiránkem v Komořanech. A ten Jiránek nabídl hned tátovi kafe, že si sám musí dát a trochu se uklidnit, že má právě za sebou porod štěňat. Tak se táta hned zase mohl pochlubit dalšímu kolegovi, se kterým si před tím nikdy o pejskách nepovídal a o pejskách si dlouze popovídat a přitom zavzpomínat na kolegyni Marcelu Beranovou, jak byla známá tím, že se bavila jenom o pejskách.
Druhý den pak dorazily další fotografie, tentokrát opět s maminkou a všemi sourozenci . To už jsme měli fotek docela dostatečně, ale pro tetu Růžu to stále nebylo dost.
V popředí snímku skvrna na zadku
Je to solitér, obrácený proti proudu
Tady taky čmuchá někde jinde než ostatní
Ostatně ostatní chrápou, jinak máma je určitě pyšná a šťastná
Ze zaslaných fotografií bylo zřejmé, že se štěňatům daří. Teď už se jen za nimi podívat. Bylo třeba počkat na to, až prokouknou a potom se jim osobně podívat z očí do očí. Slavný den D připadl na 12. února. Byl to docela pěkný předjarní den. Nebylo lehké najít ani Vítkovice ani dům se štěňaty, ale nakonec nás uvítal okatý coton a radostně nám ukazoval ohrádku se svými dětmi. To byly takové malá válečky pohybující se jako ploutvonožci na pláži a tu naší holku bylo snadno rozpoznat podle hnědobílé helmičky. A ten hnědý zadek byl také k nepřehlédnutí. Myslím, že patřila mezi ty aktivnější. Očička již byla prokouklá, ale štěňata s nimi ještě nijak bystře neloupala. Táta rozechvěle využil nabídky vzít si štěně do rukou. Trvalo to ale jenom chvilku, žádné velké potěšení to nebylo. Nokinka se v dlaních začala ošívat, časem se tlapkami silně odtahovat a pro jistotu začala pištět. Přiběhla psí máma a tatínek jí dítě s omluvou rychle předal. Jekot Nokinky probudil ostatní sourozence a všichni se vrhli na máminy cecíky. Na videu je vidět, že Nokinka z kontaktu s tátou nebyla nijak otřesena, jenom mu dala najevo, kdo je tady pánem a kdo bude určovat program. Štěňatům chutnalo převelice a evidentně měla radost z toho, že Nokinka vyprovokovala kojení. Strakatý brácha odpadl jako poslední a byl úplně k prasknutí. Mámu, která se nám moc líbila hlavně svou okatostí, jsme ponechali s jejími přežranými a spícími štěňaty.
Tady máme všechny fotky z toho dne
A tady si v pohybu můžeme připomenout, jak Nokince mlíčko chutnalo.
Druhý den v práci sledování videa a prohlížení fotografií v pracovní době nebralo konce. Další den jsme pak obdrželi další fotografie všech štěňátek, rozvalených na pohovce. My si je připomeneme následujícím snímkem, kde byla jedna z fotografií s popisem použita jako nabídka štěňat na portálu Pejskař. S tím Badíkem nalevo se ještě budeme později setkávat. Že je Nokinka ta Bonny to jasné každému kdo ví, že Nokinka měla hnědé znaky na hlavičce. Prostě hnědé uši.
Další neděli 15. února jsme Nokince pořídili překrásný pelíšek a za týden odjeli do Itálie na hory. Kačenka si tam vezla počítač a dokázala se připojit na internet. A to bylo moc dobře. Z Čech do Itálie totiž doputovaly další fotografie, nejdříve fotky úžasného živého plyšáka, aktivního mezi ostatními válejícími se plyšáky. Po každém lyžování ve středisku Ponte di Legno si rodiče prohlíželi svou dcerušku a nemohli se vynadívat. O několik dní později do Itálie dorazila další fotografie, tentokrát pětice štěňat u misky. To byl další obrázek k nevynadívání.
Tak tady nahoře jsou ty plyšáci v samostatném albu a vpravo opravdové šelmy u kořisti. Nejstrašnější predátor bude nejspíš to zvíře s tím hnědým kořenem ocásku.
9. března jsme dostali fotky štěňat na první vycházce, bylo jasné, že pobyt venku je baví a s častým pobytem venku jsme počítali pro Nokinku, vždyť jí čekají výlety, chatička, chaloupka... Nokinka se tam rve s tím strakatým bráchou, co se tak přežral při naší návštěvě. Snímky to jsou tak krásné a optimistické, že až vyvolaly trochu smutku nad tím, že jim to šťastné dětství v Krkonoších brzy skončí a půjdou si každý po svém. Ale urvaná máma se jich možná zbaví trochu i ráda.
Krásný den v horách a úžasné čuchání a začuchávání.
Jakoby se spolu sčuchli pejsci se znaky, čili strakáči.
Tady se Nokinka chystá k útoku na strakatého bráchu.
A už je tu strakatá potyčka
Poslední týden bez pejska začal 17. března, táta se v práci stěhoval do nové kanceláře a večer přišly poslední fotky Nokinky, vyfocené při návštěvě poradkyně chovu. Štěňata tehdy byla dost ospalá, tak to nebyly snímky vysloveně akční, ale bylo jasné, pro jakou roztomilou krásu si pojedeme.
Poslední fotky před příjezdem do nového domova
A tady jsou všechny fotky před příjezdem pěkně pohromadě.
Druhý den jel táta do práce s hlavou plnou dcerušky Nokinky a v metru celou cestu před ním seděl stříbrný pudlík, který dělal všelijaká alotria a neustále se na tátu usmíval srandovním potměšilým ksichtíkem. Byla to taková radostná veselá cesta s pejskem, vypadalo to jako nějaká gratulace k pejskovi zástupcem světa pejsků. Táta na to později dost vzpomínal, jenom skoro pět let nevěděl, proč zrovna stříbrný pudlík.
Poslední den před příjezdem pejska se už vůbec neobešel bez osudových znamení. Krátce před polednem došlo k částečnému zatmění slunce. Ten okamžik, kdy se uprostřed slunečného dne začalo rychle stmívat, připomněl ono období, kdy jsme po odchodu milovaného Ichifera zůstali bez pejska a Kačenka tvrdila, že už žádného nechce.
A to opětovné záření sluníčka, to byla Nocaima Bonny Krkonošský květ.