Dobrá voda u Hartmanic

Dobrá Voda u Hartmanic

Na našich cestách za poutními místy spojenými se zázračnou mocí vody se tentokrát vypravíme do západní části Šumavy, jejíž osudy v době poválečné, tedy v padesátých a šedesátých letech, byly skutečně dramatické. Obec Dobrá Voda se stala na několik desetiletí středem vojenského prostoru, který byl nepřístupný a teprve v roce 1995 se kostel svatého, přesněji řečeno blahoslaveného Vintíře dočkal obnovy a byl zpřístupněn také pramen léčivé vody.

Vraťme se tedy do doby, kdy si pomyslně podávalo ruku první a druhé tisíciletí evropské historie. Desáté století bylo obdobím velkého rozkvětu křesťanské kultury. Zakládání klášterů, šíření křesťanství po celém kulturním světě, rozvoj umění spojený s těmito událostmi, to vše stálo na počátku našeho příběhu.

Dějiny poutního kostela, kaple a léčivého pramene jsou spojeny s osobností poustevníka Vintíře - Guntera - osoby duchovní, ale také politika, diplomata a příslušníka rodu královského. Gunter se narodil v ne příliš vzdáleném Durynsku kolem roku 955, na hradu Schwarzburgu. Jeho rodina patřila ke společenské elitě a také příbuzní Gunterovi nebyli nevýznamní lidé. Otec se honosil hraběcím titulem a značným jměním a blízkým příbuzným byl císař Jindřich II. Jeho sestra Gisela se stala manželkou uherského krále Štěpána zvaného Svatý.

Gunter, nazývejme jej českým jménem Vintíř žil po celý svůj dosavadní život rušným světským životem. Teprve tehdy, kdy dovršil věk pětačtyřiceti let, rozhodl se vstoupit do kláštera. Kdo způsobil tak zásadní obrat v jeho myšlení a duchovním životě? Setkáváme se s osobností svatého Godeharda – Gotharda z Hildesheimu, opata benediktinského kláštera v Niederaltaichu a pozdějšího hildesheimského biskupa. Ten zapůsobil na Vintíře tak silně, že se šlechtic dal na pokání a litoval svých hříchů, kterých patrně v jeho rozmařilém životě nebylo právě málo. Vstup do benediktinského řádu však nebyl snadný. Vintíř nejprve vykonal pěšky kajícnou pouť do Říma. Po svém návratu položil svůj opasek na oltář svatého Mauricia v klášterní bazilice, nechal si ostříhat vlasy i vousy a byl přijat jako novic do řádu. Teprve po zkušební době převzal z rukou Gothardových řeholní roucho.

Poté pobýval v klášterech Hersfeldu a Golingenu, až se rozhodl pro odchod z klášterních zdí do hlubokých lesů a hor na německé straně Šumavy, aby žil v osamění jako poustevník. Tam jej však po čase následovali jeho žáci a Vintíř s nimi založil osadu s kostelem. Ta se stala základem pozdějšího kláštera v Rinchnachu. Řádové bratry čekala tvrdá práce a tak heslo řádu svatého Benedikta z Nursie - Ora et labora – Modli se a pracuj - bylo naplněno. Vintíř se zasloužil nejen o zúrodnění krajiny, ale také o vybudování a údržbu cest, které spojovaly mezi sebou kláštery a vedly také hlubokými lesy směrem do Čech.

V posledních letech svého života však zatoužil po opravdové samotě a zamířil do ještě hlubších lesů. Jeho kroky nakonec vedly na místo jeho posledního pobytu pod horou později nazvanou Březník. Vintíř zde žil v naprosté chudobě a odříkání. Legenda praví, že se živil jen kořínky a plody, které nacházel v lese, vodu získal z pramene a mléko mu poskytovala ochočená laň.

Jednoho dne se laň popásala na nedalekém palouku a tam ji spatřil kníže Břetislav, jehož vášní byl lov. Sledoval svoji vyhlédnutou oběť a ta jej zavedla pod skálu, kde kníže spatřil obydlí poustevníkovo. Setkání obou mužů bylo pro oba osudové. Kníže byl ohromen zjevem a řečí svatého muže a nabídl mu ochranu a péči ve svém knížecím paláci. Stařec však nabídku odmítl a sdělil panovníkovi, že se blíží konec jeho života, a proto zůstane zde ve své poustevně. Na druhý den se kníže opět vypravil za Vintířem ve společnosti pražského biskupa Šebíře. Starý muž již umíral a pověst praví, že zemřel v náruči Břetislavově. Ten splnil poslední přání umírajícího, aby jeho tělo bylo pohřbeno v břevnovském benediktinském opatství. Tak se také stalo a Vintířův náhrobek bylo možno nalézt v klášterní bazilice. Husitské války se však nevyhnuly ani Břevnovu a hrob byl poničen. Brzy po bouřlivém čase byl však hrob opraven a opatřen náhrobkem novým, renesančním, na němž můžeme vidět postavu světcovu s jeho tradičními atributy – knihou a motykou, symboly vzdělanosti a pracovitosti.

Další osudy místa se počaly odvíjet v průběhu šestnáctého století. Již v době středověku vznikla v blízkosti pramene dřevěná kaplička a brzy se na místo začali trousit poutníci uctívající památku Vintířovu i léčivou moc vody ve studánce. Přibylo i místních obyvatel a vznikla malá ves, která podle hory nesla jméno Březnice, ale posléze se ujal lidový název Dobrá Voda. Majiteli kraje byli až do bitvy na Bílé hoře Čejkové z Olbramovic, kteří zde vystavěli tvrz a zřídili hospodářský dvůr. Za podporu stavovského povstání však byli potrestáni konfiskací majetku a novými majiteli se stali Villaniové, původem italská šlechtická rodina. Karel Villani nechal postavit zděný kostel zasvěcený Vintíři, ale po čase panství Villaniové prodali rodu Kinských a ti pak dále Schwarzenberkům, kteří připojili Dobrou Vodu k panství Prášily.

Jaký byl osud pramene léčivé vody? Již v roce 1675 byl zřízen v blízkosti studánky první lázeňský dům – nevelké stavení, které sloužilo k ubytování poutníků hledajících uzdravení. Lázeňská tradice se udržela až do roku 1860. Ves Dobrá Voda počala vzkvétat. V roce 1754 zde byla zřízena fara a škola. Kostel zasvěcený Vintíři se stal farním a v roce 1777 byla přistavěna hranolová věž, která v roce 1805 získala dva zvony přivezené z Bavorska. Také léčivá voda se dočkala své kaple a v roce 1820 byla nad studánkou vystavěna osmiboká stavba, připomínající raně křesťanská baptisteria.

Dnes můžeme navštívit obnovené poutní místo a v kostele obdivovat výjimečné dílo sklářské výtvarnice Vladimíry Tesařové – oltář, menzu, čtecí pultík, betlém, čtrnáct desek křížové cesty a sochu blahoslaveného Vintíře. Na oltáři – třídílném retabulu širokém pět metrů a vážícím sedm tun – je v jeho střední části výjev Ukřižování. Na postranních deskách triptychu jsou zobrazeny postavy svatých - Jana Nepomuckého, Anežky České, dále biskupa Gotharda, uherského krále Štěpána, jeho manželky blahoslavené Gisely a samotného Vintíře. V pravé části pak nalézáme další postavy světců – knížete Václava, jeho babičky Ludmily, patronů Evropy Konstantina a Metoděje, Jana Křtitele, řezenského biskupa Wolfganga, jehož zásluhou bylo založeno pražské biskupství podřízené mohučské arcidiecézi i postava samotného císaře Jindřicha II.

Navštívíte-li toto poutní místo, rozvine se před vámi historie více než jednoho tisíciletí, historie šíření křesťanství, rozkvětu evropské kultury, její neblahá období i znovuzrození v nových časech.